Otevřít hlavní menu

Dějiny Záhřebu

dějiny
Středověká rytina Záhřebu.

Dějiny Záhřebu sahají od 11. století až do současné doby.

StředověkEditovat

Vznik současného města je spojen se založením biskupství na návrší Kaptol, které dnes tvoří střed samotného města. Okolo biskupského sídla se později začaly shromažďovat přístřešky různých obchodníků, čímž vznikl základ samotného města. První písemná zmínka o záhřebském biskupství pochází z roku 1134, kdy byl připomínán tehdejší uherský král Ladislav I. Svatý. Hlavním kostelem záhřebské arcidiecéze je katedrála Nanebevzetí Panny Marie, svatého Štěpána a svatého Ladislava.

Město bylo v 13. století těžce poničeno během vpádů Tatarů. Později vydal král Béla IV. zlatou bulu, ve které mimo jiné přiznal Záhřebu některá práva, včetně samosprávy města. Město však získalo povinnost vybudovat opevnění. V té době žilo v Záhřebu zhruba asi 1000 lidí. V blízkosti města bylo v prvním desetiletí 13. století budováno opevnění Medvedgrad, které se nacházelo na svazích nedalekého pohoří Medvednica. Sloužilo až do roku 1590, kdy byl hrad poničen zemětřesení. Poslední zmínka o něm pochází z roku 1642, kdy byly dochovány pouze ruiny obvodových zdí.

V roce 1257 byly dokončeny středověké hradby. Do Záhřebu bylo možné vstoupit jednou ze čtyř bran (do dnešní doby se dochovala pouze kamenná brána. V závěru 13. století je rovněž poprvé připomínáno i sídlo bána, které postupem času bylo přebudováno na palác. V téže době se také na Kaptol dosídlili františkáni, kteří zde zbudovali klášter a kostel.

V druhé polovině 14. století bylo provedeno první sčítání domů a obyvtatel město. Bylo napočítáno okolo 300 domů a 2810 lidí a rovněž řemeslníci podle své profese.

Raný novověkEditovat

Městské opevnění bylo rozšířeno z nařízení krále Matyáše Korvína i o Kaptol.

V 17. století získal jezuitský řád k dispozici dříve opuštěný klášter a postupně jej rozvinul do současné podoby. V roce 1607 jezuité založili vlastní gymnázium s výukou rozdělenou do šesti tříd.

V roce 1624 bylo město postiženo požárem, který zapálil blesk. Nejprve shořela dřevěná střecha místního kostela a později i biskupský palác a většina tehdejších budov. Požáry se opakovaly v letech 1645, 1674, 1706 a 1731. Škody, které požáry působily, však postupně klesaly v souvislosti s tím, že většina domů byla budována již z kamene a nikoliv ze dřeva. V centru města vznikla také řada barokních staveb.

V roce 1664 byla v Záhřebu otevřena první tiskárna.

V roce 1742 bylo v Záhřebu 560 domů s celkem 5600 obyvateli. Pod samotným Kaptolem se začala systematicky zástavba rozšiřovat od poloviny 18. století. Tehdy se centrum života města přesunulo z Horního města do prostoru dnešního centra Záhřebu. Přesunuly se tam také trhy. Ty se nově konaly v prostoru, který byl v budoucnu přestavěn jako Jelačićovo náměstí.

V roce 1750 byla otevřena první textilní manufaktura, a do několika desetiletí vznikly v dnešní chorvatské metropoli další. Až do poloviny 19. století však v ekonomické aktivitě města převažoval obchod a nikoliv výroba zboží. V roce 1776 byly po požáru Varaždinu přesunuty početné orgány státní správy, školy a soudy zpět do Záhřebu. V té době již vycházely noviny tištěné v latině a od roku 1786 vycházel i první deník v němčině, Agramer deutsche Zeitung.

19. stoletíEditovat

Na začátku 19. století mělo město okolo sedmi tisíc obyvatel. Tento počet se však postupně zvyšoval; již o sedmnáct let později žilo v dnešní chorvatské metropoli přes devět tisíc lidí. Pravidelný provoz dostavníků jej spojoval s dalšími městy v Habsburské monarchii a v Uhrách (Vídní, Budapeští, Rijekou, Terstem apod).

V roce 1834 byla přebudována původní budova radnice na Náměstí svatého Marka a začala sloužit jako první divadlo. První divadelní představení v chorvatském jazyce bylo nicméně odehráno až v roce 1840 a první operu od Vatroslava Lisinského v roce 1846.

Roku 1851 byl otevřen park Maksimir, který představoval první místo tohoto typu v centru města a začátek přestavby Záhřebu do podoby moderní metropole. Původní dubový les byl upraven do anglického parku. Park měl několik louk, centrální alej, vyhlídíku a řadu umělých jezer.

V roce 1847 byl otevřen Národní dům v Opetické ulici, kde se nacházela Matica ilyrská, klíčová instituce pro chorvatské obrození, Hospodářská společnost a Národní muzeum.

Na podzim roku 1850 byla formálně císařským nařízením sjednocena jednotlivá města (Gradec, Kaptol apod.) do jednotného města. Prvním starostou po sjednocení se stal Janko Kamauf, poslední městský soudce Gradecu. Město tehdy mělo 16 036 obyvatel. Průmyslový rozvoj způsobil dramatický růst obyvatelstva a ohromnou poptávku po bydlení. Na okraji Záhřebu (na Trnji a Trešnjevaci vznikly první neplánované a divoce budované městské části, kde žili především chudí dělníci). V severní části města naopak vznikaly luxusní sídla bohatých obyvatel města, továrníků a šlechticů.

Roku 1862 získal Záhřeb napojení na železniční síť Habsburské monarchie. První trať dorazila ze severozápadu, z dnešního Slovinska, z města Zidani Most a pokračovala dále do Sisaku. Díky tomu mohli Záhřebané cestovat do Vídně, Lublaně i Terstu. Dráha znamenala šanci i pro průmyslovou výrobu. Již téhož roku byla otevřena např. likérka "Pokorný". Město mělo několik nádraží, roli hlavního do té doby plnilo Západní nádraží (tehdy známé pod názvem Kolodvor Sava, Sávské nádraží).

V roce 1863 byla otevřena městská plynárna v Gundulićově ulici, která byla v provozu až do roku 1911, kdy byla přemístěna.

Roku 1866 byla založena Jihoslovanská akademie věd a umění (JAZU), která dnes nese název Chorvatská akademie věd a umění. Ve stejný rok byla také umístěna na Jelačićovo náměstí jezdecká socha Josipa Jelačiće. Ta na místě zůstala až do roku 1946 a vrátila se opět roku 1990. Na náměstí Petra Preradoviće byl zbudován pravoslavný kostel. Na přelomu 60. a 70. let 19. století žilo v Záhřebu zhruba 20 tisíc lidí.

Po Chorvatsko-uherském vyrovnání získalo Chorvatsko v rámci Rakousko-Uherska vlastní zemskou vládu.

Roku 1871 byl vypracován první územní plán pro Dolní město. Jeho autorem byl Milan Lenucij. Hned následujícího roku byla zrealizována tzv. "zelená podkova", tedy pás parků, který se táhne dvěma směry z centra města směrem na jih. Z Terstu byly dovezeny platany, které jsou tradičním symbolem parku Zrinjevac.

Roku 1877 získal Záhřeb plynové osvětlení. O rok později byl zprovozněn i vodovod; voda byla rozváděna z lokality v dnešní Zagorské ulici na jihozápadním okraji města. Vzhledem k rostoucí velikosti města bylo roku 1878 zrušeno číslování jednotlivých domů ve městě a zavedeno číslování podle jednotlivých ulic.

V roce 1880 poničilo město rozsáhlé zemětřesení, které si nevyžádalo sice žádné škody na životech, značně však byla poškozena řada budov. V závěru století bylo kompletně přebudováno okolí Jelačićova náměstí, které dodnes tak tvoří domy z této doby. Byla rovněž otevřena i tramvajová síť a lanovka. Současné hlavní nádraží bylo zprovozněno roku 1892 a jeho otevření mělo popularizovat využití elektrické energie.

1. polovina 20. stoletíEditovat

 
Náměstí sv. Marka v roce 1903.

Na začátku 20. století mělo město 61 002 obyvatel. V 41 různých průmyslových podnicích pracovalo 3650 lidí. Městská zástavba se kontinuálně táhla od středu města až k dnešnímu hlavnímu nádraží a dále se šířila východo-západním směrem až k dnešnímu Kvaternikovu náměstí. V roce 1906 začala veřejnosti sloužit dvě kina se stálým provozem. O rok později byla zprovozněna první elektrárna a nedlouho poté byla elektrizována i tramvajová síť. Do vypuknutí první světové války žilo v dnešní chorvatské metropoli 83 tisíc lidí.

V roce 1918 byl v Záhřebu vyhlášen Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů, jehož se stal na první měsíc i hlavním městem. Ten se 1. prosince 1918 spojil se Srbským královstvím a Černou Horou, čímž vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců a později Jugoslávie. Přestože nový stát byl v ekonomicky složitých poměrech a potýkal se se značnými existenčními problémy, nezbrzdilo to ekonomický rozvoj Záhřebu. V roce 1919 byla otevřena továrna společnosti Siemens, která byla později znárodněna a dnes působí jako společnost Končar.

V 20. letech 20. století byl rovněž vybudován i hotel Esplanade, nová tržnice, zahájila provoz první radiostanice v Jihovýchodní Evropě a burzovní palác. Roku 1929 se město stalo sídlem Sávské bánoviny, jedné z regionálních správních jednotek Království Jugoslávie. Od okamžiku vzniku Jugoslávie až do roku 1931 se počet obyvatel města zvýšil o 70 % na 185 tisíc. Město bylo v Jugoslávii druhé podle počtu obyvatel (po Záhřebu a před Suboticí.

Dne 10. dubna 1941 byl v Záhřebu vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko, nedlouho po rozpadu JugoslávieDubnové válce. Následně byly vyhlášeny protisrbské zákony a pravoslavné obyvatelstvo bylo nuceně vystěhováno. Kvůli válce nebylo realizováno očekávané sčítání lidu a počítá se, že na začátku války v Záhřebu žilo okolo 260 tisíc lidí.

Město bylo osvobozeno jednotkami partyzánů dne 8. května 1945.

2. polovina 20. stoletíEditovat

 
Pohled na záhřebskou katedrálu v 60. letech 20. století.

V rámci první pětiletky byl i Záhřeb industrializován, ačkoliv méně, než tomu bylo v případě méně rozvinutých jižních a východních částí Jugoslávie. Byla vybudována továrna na výrobu fotografického papíru (Fotokemika), optického skla (Ghetaldus), telefonů a příslušenství (Nikola Tesla). V roce 1950 byly k městu, které čítalo skoro tři sta tisíc obyvatel, připojena některá menší sídla v jeho okolí.

Jižně od břehu řeky Sávy bylo vyprojektováno nové sídliště. Ještě v roce 1953 v dané oblasti žilo pouhých 2000 lidí; výstavba byla zahájena roku 1957 a za několik desítek let, kdy byla tato část města dokončena, se stala domovem pro více než sto tisíc lidí. Přes řeku Sávu bylo zbudováno několik mostů. Součástí těchto sídlišť bylo i univerzitní městečko.

V roce 1974 bylo zprovozněno moderní letiště. V 60. letech 20. století získal Záhřeb rovněž i moderní vysokou školu s několika fakultami. Roku 1971 počet obyvatel města přesáhl půl milionu. V blízkosti hlavního nádraží došlo také k vážnému železničnímu neštěstí.

Pro potřeby univerziády v roce 1987 bylo zbudováno několik sportovních areálů, např. stadion v Maksimiru, sportovní centrum na Šalatě, Dům sportů apod. Starší objekty byly zmodernizovány.

Dne 25. června 1991 byla v Záhřebu vyhlášena nezávislost chorvatské republiky na Jugoslávii. Následovala Chorvatská válka za nezávislost válka, při které však nebyl Záhřeb rozsáhleji poškozen. Bombardován byl nicméně palác Bánský palác, kde sídlili političtí představitelé země.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Povijest Zagreba na chorvatské Wikipedii.