Alois Schönburg-Hartenstein

rakouský voják a politik

Alois kníže Schönburg-Hartenstein (německy Eduard Alois Maria Alexander Konrad Fürst von Schönburg-Hartenstein; 21. listopadu 1858 Karlsruhe20. září 1944 Hartenstein) byl rakousko-uherský generál, politik a velkostatkář. V roce 1879 vstoupil do c. k. armády, sloužil u různých posádek, byl důstojníkem generálního štábu a také pobočníkem císaře Františka Josefa, uplatnil se též jako diplomat. Jako dědic knížecího titulu byl místopředsedou rakouské Panské sněmovny (1903–1918), proslul také svými aktivitami v Mezinárodním červeném kříži. Za první světové války znovu sloužil ve vojsku a byl postupně velitelem několika armádních sborů. Vyznamenal se na italské frontě a v roce 1918 dosáhl hodnosti generálplukovníka. Byl rytířem Řádu zlatého rouna a nositelem Řádu Marie Terezie. Ve veřejném životě byl aktivní i po rozpadu monarchie a v roce 1934 byl rakouským ministrem obrany. Kromě rodového dědictví v Německu byl také majitelem velkostatků na Moravě.

Alois ze Schönburg-Hartensteinu
Ministr obrany Rakouska
Ve funkci:
12. března 1934 – 10. července 1934
PrezidentWilhelm Miklas
KancléřEngelbert Dollfuss
PředchůdceEngelbert Dolfuss
NástupceErsnt Rüdiger von Starhemberg
Velitel 6. armády
Ve funkci:
15. července 1918 – listopad 1918
Předchůdcearcivévoda Josef
Nástupcefunkce zanikla
Velitel 4. armádního sboru
Ve funkci:
1917 – 1918
PředchůdceTheodor Hordt
NástupceÁrpád Tamásy
Velitel 14. armádního sboru
Ve funkci:
1917 – 1917
PředchůdceJosef Roth
NástupceHugo Martiny
Velitel 20. armádního sboru
Ve funkci:
1916 – 1917
Předchůdcearcivévoda Karel
NástupceJosef Roth
Místopředseda Panské sněmovny
rakouské Říšské rady
Ve funkci:
1903 – 1918
PanovníkFrantišek Josef I., Karel I.
Stranická příslušnost
ČlenstvíVaterländische Front
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerálplukovník (1918), generál jezdectva (1916), polní podmaršál (1914), generálmajor (1909)

Narození21. listopadu 1858
Karlsruhe
Vlajka Bádenského velkovévodství v letech 1848–1862 Bádenské velkovévodství
Úmrtí20. září 1944 (ve věku 85 let)
Hartenstein
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
TitulHodnostní korunka náležící titulu kníže kníže (1896)
Choť(1887) Johana z Colloredo-Mannsfeldu (1867–1938)
RodičeJosef Alexandr ze Schönburg-Hartensteinu (1826–1896) a Karolína Marie z Liechtensteinu (1836–1885)
DětiAlexandr ze Schönburg-Hartensteinu
Markéta Alžběta ze Schönburg-Hartensteinu
Karolína Františka ze Schönburg-Hartensteinu
Marie Terezie ze Schönburg-Hartensteinu
PříbuzníJan Maria ze Schönburg-Hartensteinu, Marie ze Schönburg-Hartensteinu a Ludovika ze Schönburg-Hartensteinu (sourozenci)
Karel Alexandr ze Schönburg-Hartensteinu[1], Alois František ze Schönburg-Hartensteinu[1], Jeroným Gunther ze Schönburg-Hartensteinu[1] a Konstantin Rudolf ze Schönburg-Hartensteinu[1] (vnoučata)
Profesedůstojník a politik
Oceněníkomandér Vojenského řádu Marie Terezie (1927)
CommonsAlois Schönburg-Hartenstein
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis editovat

 

Pocházel ze staré šlechtické rodiny Schönburg-Hartensteinů, narodil se jako starší syn knížete Alexandra Schönburg-Hartensteina (1826–1896) a jeho manželky Karolíny, rozené princezny z Lichtenštejna (1836–1885).[2] Do školy chodil na Jezuitské gymnázium v Kalksburgu a na Skotském gymnázium ve Vídni, vojenskou průpravu získal na kadetní škole v Drážďanech. Po návratu do Rakouska nastoupil ke 14. dragounskému pluku v hodnosti poručíka. V letech 1884-1886 absolvoval Válečnou školu (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni. Od roku 1886 byl štábním důstojníkem generálního štábu a v letech 1891-1893 působil v evidenční kanceláři. Pak sloužil dva roky u 2. dragounského pluku. Od listopadu 1895 do listopadu 1897 byl vojenským atašé, respektive vojenským zplnomocněncem (Militär-Bevollmächtigter) na rakousko-uherském velvyslanectví v Berlíně.[3], v té době byl také jedním z pobočníků císaře Františka Josefa.[4] Po návratu z Německa dočasně opustil vojenskou službu a žil ve Vídni, uplatnil se ale jako předseda Rakouského Červeného kříže (1899–1913) a v letech 1903–1918 byl také místopředsedou rakouské Panské sněmovny. V roce 1909 byl povýšen do hodnosti generálmajora.[5]

První světová válka editovat

Do aktivní vojenské služby vstoupil znovu na začátku první světové války a k datu 26. října 1914 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála. V roce 1914 se účastnil bitvyZloczowa11. armádním sboru 3. armády. Ve svazku 14. armádního sboru se vyznamenal v prosinci 1914 v bitvě u Limanowa–Lapanowa, kde se svou brigádou zabránil 3. ruské armádě ve vstupu do Slezska.

Od 26. prosince 1914, respektive od ledna 1915 převzal velení 6. pěší divize.[6] S tou byl nasazen v rámci 3. armády v Karpatech a u Nadvorna na frontě u Dněstru. Koncem dubna 1915 převzal krátkodobě velení nad sborem Ljubičić, který byl přejmenován na sbor Schönburg. V červnu 1915 byla jeho divize převelena do Doberetze v Bukovině a zde se bránil útokům 9. ruské armády. V listopadu 1915 opustil sbor Schönburg ruskou frontu a následoval 6. pěší divizi do Itálie. V 5. bitvě na Soči byly jeho jednotky nasazeny u San Martino. V Červenci 1916 převzal velení nad 20. armádním sborem a k datu 1. srpna 1916 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva.[7] Od ledna do srpna 1917 velel XIV. armádnímu sboru se kterým bránil Jižní Tyrolsko. Od 22. srpna 1917 velel 4. armádnímu sboru na sočské frontě.[8] V polovině října 1917 odvrátil italské útoky na Monte San Gabriele. V listopadu 1918 byl povýšen na generálplukovníka a historicky se stal posledním nositelem této vojenské hodnosti v rakousko-uherské armádě.[9][10]

V roce 1918 byl 16. listopadu novým vedením státu (kancléř Karl Renner) propuštěn z armády a 1. prosince 1918 byl penzionován.[11]

První Rakouská republika editovat

I po rozpadu monarchie zůstal aktivní ve veřejném životě, předsedal několika katolickým spolkům a zasedal také ve správních radách různých bank a průmyslových podniků. Do politiky se vrátil v září 1933, kdy byl jmenován státním tajemníkem na ministerstvu obrany, nakonec ve druhé Dollfusově vládě působil od 12. března 1934 do 10. července jako ministr obrany. Za Rakouské občanské války (1934) byl zodpovědný za nasazení armády. Po rezignaci na funkci ministra zůstal členem státní rady a až v roce 1936 odešel do ústraní.

Tituly a ocenění editovat

Od narození užíval titul dědičného prince, po otci v roce 1896 zdědil titul kníže s nárokem na oslovení Jasnost (Durchlaucht).[12] V té době pobýval na diplomatické misi v Berlíně a až po návratu z Německa byl v roce 1897 jmenován dědičným členem rakouské Panské sněmovny. Od roku 1883 byl c. k. komořím a v roce 1899 získal titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[13] Jako příslušník nejvyšší šlechty a nově jmenovaný místopředseda Panské sněmovny získal v roce 1903 Řád zlatého rouna.[14] Řadu dalších ocenění získal během své vojenské kariéry nejen v Rakousku, ale i od zahraničních panovníků. Přesah do zahraničí měla i jeho funkce prezidenta Rakouského červeného kříže a v roce 1907 získal ocenění od ruského Červeného kříže za aktivity během rusko-japonské války (1904–1905). V roce 1927 při poslední řádové promoci získal komandérský kříž Řádu Marie Terezie zpětně za zásluhy v bojích první světové války.[15]

Rakousko-Uhersko editovat

Zahraničí editovat

Rodina editovat

Oženil se ve Vídni 23. dubna 1887 s hraběnkou Johanou z Colloredo-Mansfeldu (27. 7. 1867 Dobříš – 26. 8. 1938 Brno), dcerou ministra zemědělství hraběte Hieronyma Mannsfelda.[16] Johanna byla později c. k. palácovou dámou, dámou Řádu hvězdového kříže a čestnou dámou Maltézského řádu.[17] Měli spolu sedm dětí:

  • 1. Alexandr (1888 Wolfsthal – 1956 Vídeň), 5. kníže ze Schönburgu-Hartensteinu
  • 2. Jeroným (1889 Prešpurk – 1914 Bad Vöslau)
  • 3. Aglaë (1891 Prešpurk – 1965 Erlangen)
  • 4. Karolína Františka (1892 Dobříš – 1986 Vídeň)
    • ⚭ I. (1919) baron Konstantin Alexandr von Economo (1876 Brăila – 1931 Vídeň), psychiatr a neurolog, profesor na Vídeňské univerzitě
    • ⚭ II. (1945) Hermann Oberhummer (1888 Lambach – 1963 Salcburk)
  • 5. Marie Terezie (1896 Berlín – 1979 Klosterneuburg)
  • 6. Markéta (1897 Vídeň – 1980 Vídeň)
    • ⚭ (1921) Alain Rohan (1893 Sychrov – 1976 Vídeň), kníže de Rohan, 13. vévoda z Montbazonu a Bouillonu, pair Francie, 14. kníže de Guemene, kníže de Rochefort a Montauban, JUDr., hlava rodu Rohanů od roku 1914 až do své smrti, do roku 1945 vlastník zámku Sychrov
  • 7. Isabela (1901 MiletínHall in Tirol)
    • ⚭ I. (1931) baron Nikolaus von Wyneken, rozvedli se roku 1933
    • ⚭ II. (1937) Georges Zafiropoulo (1909 Marseille – 1993)

Díky sňatku měl příbuzenské vazby na řadu významných osobností, jeho švagry byli významný velkostatkář v Čechách kníže Josef Colloredo-Mannsfeld (1866–1957) nebo námořní důstojník Hieronymus Colloredo-Mannsfeld (1870–1942). Přes manželku byl spřízněn také s rodinou Trauttmansdorffů. Další vlivné rodinné kontakty měl také díky matce z rodu Lichtenštejnů, jeho strýci byli kníže Jan II. z Lichtenštejna (1840–1929), kníže František I. z Lichtenštejna (1853–1938), předseda Panské sněmovny hrabě Ferdinand Trauttmansdorff (1825–1896), nejvyšší maršálek Českého království kníže Jiří Kristián Lobkowicz (1835–1908) nebo kníže Adolf Josef ze Schwarzenbergu (1832–1914).

Jeho mladší bratr princ Johann Schönburg-Hartenstein (1861–1937) působil v diplomacii a v letech 1911–1918 byl rakousko-uherským velvyslancem ve Vatikánu. Od Aloise převzal správu velkostatků v Čechách a nakonec se usadil na zámku Červená Lhota. Jejich sestra Františka (1857–1926) byla manželkou hraběte Evžena Černína z Chudenic (1851–1925).

Majetek editovat

Jako nejstarší syn byl dědicem velkostaků v Německu s nejstarším rodovým sídlem Hartenstein. Vlastnil také majetek v Čechách (Miletín, Červená Lhota). České statky přenechal v roce 1897 mladšímu bratru Johannovi. V roce 1905 koupil za 730 000 korun velkostatek Královo Pole (dnes součást Brna). K velkostatku patřilo přes 2 000 hektarů půdy a několik průmyslových podniků, přes dílčí ztráty během pozemkové reformy si tento majetek udržel až do druhé světové války. V meziválečném období rodina na Moravě příležitostně pobývala, což dokládá fakt, že v Brně zemřela Aloisova manželka v roce 1938.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. a b c d Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. Rodokmen Schönburg-Hartensteinů dostupné online
  3. Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes 1897; Vídeň, 1897; s. 36 dostupné online
  4. Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1896; Vídeň, 1895; s. 65, 124 dostupné online
  5. Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1910; Vídeň, 1909; s. 202 dostupné online
  6. Přehled divizních velitelů rakousko-uherské armády dostupné online
  7. Generale und Obersten (k.u.k. Heer) 1917; Vídeň, 1917; s. 17 dostupné online
  8. Přehled velitelů armádních sborů rakousko-uherské armády 1883–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  9. Seznam generálplukovníků rakousko-uherské armády na webu weltkriege dostupné online
  10. STEINER, Jörg C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee; Vídeň, 1992; s. 14 ISBN 3-901215-01-8 dostupné online
  11. Služební postup Aloise Schönburg-Hartensteina in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 166–167 dostupné online
  12. ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 46 ISBN 80-86781-08-9
  13. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1901; Vídeň, 1901; s. 214 dostupné online
  14. LOBKOWICZ, František: Řád zlatého rouna v českých zemích; zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie; Praha, 1991; s. 276
  15. MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii; Praha, 1990; s. 88–89
  16. Rodokmen Colloredo-Mansfeldů dostupné online
  17. POUZAR, Vladimír: Almanach českých šlechtických rodů 2011; Praha, 2010; s. 104 ISBN 978-80-85955-39-2

Literatura editovat

Externí odkazy editovat