Otevřít hlavní menu

Řád železné koruny (italsky Ordine della Corona Ferrea, francouzsky Ordre de la Couronne de Fer,

Řád železné koruny
Österreichisch-Kaiserlicher Orden der Eisernen Krone
Řádová hvězda a odznak (revers)
Řádová hvězda a odznak (revers)
Základní info
Kategorie: všeobecný záslužný
Země původu: Rakousko a Rakousko-Uhersko
Založil: František I.
Motto: Avita et aucta (Zděděné a rozšířené)
Počet tříd: 3
Odznak: odznakem je železná lombardská koruna, na které je umístěn císařský dvojhlavý orel s žezlem, mečem a říšským jablkem, převýšený císařskou korunou, na prsou orla je štítek s iniciálou F
Hvězda: osmicípá, stříbrná, briliantující, ve středu lombarská koruna a opisem hesla
Stuha: zlatožlutá s modrými okraji
Stuha

německy Österreichisch-Kaiserlicher Orden der Eisernen Krone, latinsky ordo coronae ferreae) byl původně napoleonský italský, později rakouský řád založený roku roku 1805 císařem Napoleonem I. a roku 1816 převzatý rakouským císařem Františkem I.

Obsah

HistorieEditovat

Napoleonský řádEditovat

Habsburský řád byl přímým nástupcem napoleonského Řádu železné koruny, který založil Napoleon I. jakožto král italský dne 15. června 1805 po vzoru Čestné legie. Řád byl pojmenován po starodávné železné koruně Lombardie, kterou byli korunováni císaři Svaté říše římské, Karel Veliký a po jeho vzoru i Napoleon. Tento řád se dělil na tři stupně a to velkokříž, důstojník a rytíř, přičemž byl stanoven maximální počet 20 velkokřížů, 30 komandérů a 50 rytířů. S udělením řádu byla spojena roční renta 3000 lir pro velkokříže, 700 lir pro důstojníky a 300 lir pro rytíře.

Italským nositelům řádu náležel titul “rytíř království”. Příslušný majestát s erbem ale tyto osoby obdržely teprve tehdy, když prokázaly roční příjem v minimální výši 3000 liber. Titul mohli zdědit i jejich prvorození synové, pokud jim náležel roční příjem alespoň 2000 liber.

Řád byl udělován za služby prokázané italskému králi na bitevním poli, ve státní správě i za zásluhy kulturní a vědecké. Jeho odznakem byla stylizovaná koruna, okolo níž se obtáčí páska s řádovým heslem. Z koruny vyrůstá šest štíhlých, modře emailovaných cípů vpředu nesoucích zlatý medailon s hlavou Napoleona I. a vše je převýšeno francouzským císařským orlem. Stuha byla oranžová se zeleným okrajem.

První a druhá třída byly ze zlata, třetí třída byla ze stříbra. jako zvláštní vyznamenání se uděloval řád s brilianty, které dostal například Evžen de Beauharnais, který byl italským vicekrálem. Řádová stuha byla oranžová se zeleným okrajem.


 
Napoleonský Řád železné koruny


Habsburský řádEditovat

Podle ujednání Vídeňského kongresu z roku přešla vláda nad Lombardsko-Benátskem na Rakousko, jehož císař František I. obnovil dne 1. ledna 1816 Řád železné koruny. Zároveň umožnil dosavadním držitelům řádu nosit jej i nadále. Nikoli ale v původní podobě. Do vydání nových (rakouských) statut totiž směly tyto osoby nosit jen řádovou stuhu bez dekorace, protože ta obsahovala portrét svrženého císaře. Výjimku představovali prostí vojáci. Protože Ti nemohli noví rakouský řád získat (v případě vojáků byl vyhrazen důstojníkům), nosili od roku 1816 na řádové stuze (původní napoleonské) zvláštní stříbrnou medaili. Byla však přiznána jen nositelům napoleonského řádu, v Rakousku udílena nebyla.

Řád byl rozdělen do tří tříd, které byly číslovány. Zároveň byl zaveden numerus clausus, jenž ale od počátku 40. let 19. století nebyl dodržován: 20 rytířů první, 30 druhé a 50 třetí třídy. Až do roku 1848 byl téměř výlučně udílen za zásluhy o Lombardsko-Benátsko, teprve po tomto datu byl udílen za všeobecné zásluhy všem mužským obyvatelům Rakouského císařství bez rozdílu. Roku byla u řádu zřízena válečná dekorace udílená za válečné zásluhy v podobě dvou vavřínových ratolestí položených na orlova křídla. Od roku 1916 mohl být řád udělen (za statečnost před nepřítelem) také s meči (u III. třídy byly kladeny na stuhu, u vyšších mezi klenot a korunu) a od roku 1918 bylo možné získat II. a III. třídu řádu také podruhé. Toto opakované udělení se vyjadřovalo u II. třídy prostřednictvím vavřínového věnce umístěného mezi dekoraci a závěs, u III. třídy pak pomocí spony umístěné na stuze. 

Po ztrátě italských držav roku 1866 bylo dohodnuto s Italským královstvím, že po smrti císaře Františka Josefa I., který byl posledním lombardsko-benátským králem, přestane být řád udělován. Vzhledem k tomu, že František Josef zemřel roku 1916, kdy říše byla ve válce s Itálií, nebylo této dohody dbáno a řád uděloval i císař Karel I. Nicméně, protože v Itálii byl udělován Řád italské koruny, který navazoval na Řád železné koruny, bylo v Itálii zakázáno tento řád nosit, a rakouský řád také nebyl Italům od tohoto roku udílen.

Privilegia spojená s držbou řádu

Rytíři Řádu železné koruny I. třídy automaticky získávali hodnost tajného rady s právem na oslovení Excelence (pokud nepatřili mezi barony, měli právo o titul požádat), II. třída umožňovala požádat o povýšení do stavu svobodných pánů a se III. byla spojena možnost požádat o udělení rytířského stavu. Časté udílení řádu ale vedlo k neobyčejnému nárůstu nobilitací. Nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I. z 18. července 1884 (5. srpna 1884 publikovaného v oficiálním vládním listě Wiener Zeitung) proto bylo privilegium nobilitace zrušeno a nositelé řádu ztratili nárok na jakékoli další výsady. Pouze osoby, kterým byl řád udělen před publikováním výnosu, mohly o titul žádat i nadále.


Popis odznaku

Odznak řádu sestával z vyobrazení lombardské železné koruny, z níž vyrůstal dvouhlavý císařský orel držící v drápech žezlo, meč a říšské jablko. Císařský orel měl na prsou modrý emailový štítek s iniciálou „F“ (jako František I.). Na rubu bylo datum „1815“. Odznak byl vyveden ve zlatě.[1] Hvězda velkokříže byla osmicípá, stříbrná, uprostřed s medailonem s odznakem řádu tedy, se železnou korunou, a dále s opisem řádového hesla Avita et Aucta (Zděděné a rozšířené). Za vojenské zásluhy se po roce 1860 udělovala válečná dekorace, sestávající se z palmových ratolestí kolem orla.[2] Řádová stuha byla žlutá s modrými okraji.[1]

 
Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací a meči


Třídy a způsoby nošeníEditovat

Řád byl rozdělen na tři třídy:

  •   I. třídy (dekorace na velkostuze, hvězda a řetěz)
  •   II. třída (dekorace na nákrční stuze)
  •   III. třída (dekorace na náprsní stuze ve tvaru trojúhelníka)
 
Způsoby nošení řádu na vojenské uniformě od nejnižší k nejvyšší třídě (zleva)

Významní nositeléEditovat

Z Čechů řád získali například František Palacký (II. třída), Antonín Rezek (II. třída), Hermenegild Jireček (III. třída), Jaroslav Goll (III. třída), Antonín Randa (III. třída), Alois Pražák (I. třída), František Ladislav Rieger (II. třída), Josef Kaizl (I. třída), Emil Holub (III. třída), Alois Musil, Antonín Frič, Antonín Dvořák (III. třída), Vojtěch Hynais (III. třída), František Ženíšek (III. třída), František Křižík (III. třída), Emil Kolben (III. třída)[3], Josef Mocker (III. třída), Wenzel Worowka (III. třída), Bohuslav Schnirch (II. třída), Matěj Havelka, Ferdinand Michl, Josef Bergmann, Karel Emanuel ze Žerotína, František Adolf Hering a další.

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b LOBKOWICZ, František. Encyklopedie řádů a vyznamenání. Praha: Libri, 1995. 238 s. ISBN 80-901579-9-8. S. 126. (česky) 
  2. LOBKOWICZ, František. Encyklopedie řádů a vyznamenání. Praha: Libri, 1995. 238 s. ISBN 80-901579-9-8. S. 127. (česky) 
  3. KOLÁČNÝ, Ivan. Řády a vyznamenání habsburské monarchie. Praha: Elka Press, 2006. 304 s. ISBN 80-902745-9-5. S. 115-116. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • Gustav Adolph Ackermann, Ordensbuch sämmtlicher in Europa blühender und erloschener Orden und Ehrenzeichen, Annaberg 1855
  • Václav Měřička, Orden und Ehrenzeichen der Österreichisch-Ungarischen Monarchie, Wien 1974
  • Robert Freiherr von Procházka, Österreichisches Ordenshandbuch, 1 - 4, Mnichov 1979
  • Ivan Koláčný, Řády a vyznamenání Habsburské monarchie, Elka Press Praha 2006, ISBN 80-902745-9-5
  • Jan Županič, Nová šlechta Rakouského císařství, Praha: Agentura Pankrác, 2006, ISBN 80-86781-08-9.
  • Jan Županič, Inflace titulů? Rakouské nobilitace ve druhé polovině 19. století, in: Český časopis historický, 2015, vol. 113, no 3/2015, s. 748-781, ISSN 0862-6111.

Externí odkazyEditovat