Adolf Josef ze Schwarzenbergu

český poslanec Českého zemského sněmu a podnikatel

Adolf Josef Jan Eduard kníže ze Schwarzenbergu, (německy Adolf Josef Johann Eduard Fürst zu Schwarzenberg) (18. března 1832[1][2] Vídeň[2]5. října 1914 Libějovice[2][3]), byl český šlechtic z rodu Schwarzenbergů, představitel tzv. Primogenitury a 13. vévoda krumlovský, zemský a říšský poslanec. Byl největším pozemkovým vlastníkem v Českém království, kde mu patřilo přes 180 000 hektarů půdy. Za jeho vedení došlo na dominiu vedle tradiční podpory lesnictví k rozvoji i nových odvětví. Profiloval se jako odpůrce národnostních třenic a extrémismu, usiloval o přátelské soužití Čechů a Němců v jižních Čechách. Byl vášnivý lovec, podporovatel archeologie a zakladatel jihočeského archivnictví.

Adolf Josef ze Schwarzenbergu
Adolf Josef Schwarzenberg.jpg
13. vévoda krumlovský
8. kníže ze Schwarzenbergu
a hlava Schwarzenberské primogenitury
Ve funkci:
15. září 1888 – 5. října 1914
PředchůdceJan Adolf II.
NástupceJan Nepomuk II.
Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1888 – 5. října 1914
Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1879 – 1888
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci:
1883 – 1901
Ve funkci:
1867 – 1872
Stranická příslušnost
ČlenstvíČeský klub
(Str. konzervativního velkostatku)

Narození18. března 1832
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí5. října 1914 (ve věku 82 let)
Libějovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníSchwarzenberská hrobka v Domaníně
Choť(1857) Ida z Liechtensteinu (1839–1921)
RodičeJan Adolf II. ze Schwarzenbergu (1799–1888) a Eleonora z Liechtensteinu (1812–1873)
Děti1. Eleonora, provd. Lambergová (1858–1938)
2. Jan Nepomuk II. (1860–1938)
3. Františka, provd. Esterházyová (1861–1951)
4. Alois (1863–1937)
5. Marie (1865–1943)
6. Felix (1867–1946)
7. Jiří (1870–1952)
8. Karel Vavřinec (1871–1902)
9. Terezie (1873–1946)
Příbuznítchán: Alois II. z Liechtenstein (1796–1858)
tchyně: Františka Kinská z Vchynic a Tetova (1813–1881)
Alma materVídeňská univerzita
Univerzita Göttingen
Profesešlechtic
podnikatel
Náboženstvířímskokatolické
Ocenění1889 rakouský Řád zlatého rouna (č. 1079)
CommonsAdolf Josef of Schwarzenberg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

 
Portrét mladého prince Adolfa Josefa Schwarzenberga jako důstojníka císařské armády (sbírky Hradního muzea na zámku Český Krumlov)

MládíEditovat

Narodil se jako jediný syn knížete Jana Adolfa II. a Eleonory z Lichtenštejna. Jeho otec byl významný hospodářský reformátor, pročež se za jeho vlády staly jižní Čechy územím s na onu dobu vysoce modernizovaným průmyslem a hospodářstvím.

Adolf Josef jakožto dědic primogenitury byl celý život připravován na převzetí Schwarzenberského dominia. V mládí studoval filozofii ve Vídni a následně práva na univerzitě v Göttingenu.

Po dokončení studií v roce 1850 nastoupil vojenskou službu. Podílel se na tažení do Holštýnska v roce 1850. Byl rytmistrem při hulánském pluku. V této hodnosti byl v roce 1856 přidělen mimořádnému rakouskému velvyslanci na korunovaci cara Alexandra II. v Petrohradě.[3] V roce 1858 po svatbě vystoupil z armády, ale následujícího roku se do ní kvůli vypuknutí války v Itálii vrátil.[1] K dobrovolnému nástupu do vojska vyzval i mladší úřednictvo na svém panství.[3] 24. června 1859 se účastnil bitvy u Solferina. 28. června byl potom povýšen na majora.[1]

Na přání otce se ujal roku 1853 správy lesnictví na dominiu a právě rozvoj lesnictví se stal později jeho hlavní životní náplní. O tři roky později se zúčastnil korunovace cara Alexandra II. v Moskvě.

RodinaEditovat

4. června roku 1857 jej oddal ve Vídni jeho strýc Bedřich Schwarzenberg s Idou, princeznou z Lichtenštejna. Jejich manželství bylo šťastné a za dalších 50 let vešlo v širokou známost díky tzv. Knížecí zlaté svatbě a jejím mohutným oslavám 4. června 1907 na Hluboké. Následník Jan Nepomuk II. se páru narodil tři roky po svatbě, celkem se knížecímu páru narodilo ještě dalších 8 dětí.

  • Manželka: ∞ (4. červen 1857 Vídeň) Ida z Lichtenštejna (15. 9. 1839 Lednice – 4. 8. 1921 Libějovice), dcera Aloise II. z Lichtenštejna (26. 5. 1796 Vídeň – 12. 11. 1858 Lednice) a Františky Kinské, hraběnky z Vchynic a Tetova (8. 8. 1813 Vídeň – 5. 2. 1881 Vídeň)
  • Děti (5 synů a 4 dcery, 9 se dožilo dospělého věku):
    • 1. Eleonora (1858–1938) ∞ 1883 Jindřich hrabě Lamberg
    • 2. Jan Nepomuk II. (1860–1938) ∞ 1889 Terezie princezna z Trauttmansdorf-Weinsbergu
    • 3. Františka (1861–1951) ∞ 1880 Mikuláš hrabě Esterházy
    • 4. Alois (1863–1937)
    • 5. Marie (1865–1943)
    • 6. Felix (1867–1946) ∞ 1897 Anna princezna z Löwensteinu
    • 7. Jiří (1870–1952) - c. k. podplukovník v záloze a diplomat
    • 8. Karel Vavřinec (1871–1902) - diplomat v Petrohradu, později legační rada rakouského vyslanectví v Tokiu
    • 9. Terezie (1873–1946)

Správa rodového majetkuEditovat

Jako kníže ze Schwarzenbergu užíval zároveň tituly vévody krumlovského, lankraběte v Kleggau a hraběte ze Sulzu.[2] V Čechách, Německu a rakouských zemích držel 210 500 hektarů půdy[4] a patřil tak k největším pozemkovým vlastníkům ve střední Evropě. Největší podíl z jeho majetku připadal na České království, kde do jeho majetku patřily velkostatky o rozloze 183 140 hektarů půdy. Největším velkostatkem byl Český Krumlov (49 198 hektarů půdy), za nímž následovaly další rozsáhlé celky v jižních Čechách s přesahem na Šumavu (Třeboň 28 863 hektarů, Vimperk 21 576 hektarů, Hluboká nad Vltavou 18 220 hektarů, dále pak Netolice, Protivín, Chýnov). Další pozemky vlastnil na několika velkostatcích v severních Čechách (Lovosice, Postoloprty, Nový hrad, Cítoliby), kde mu patřilo přibližně 20 000 hektarů půdy. Byl také vlastníkem umělecky hodnotných rodových paláců v Praze a ve Vídni (Schwarzenberský palác na Hradčanech a Schwarzenberský palác na Schwarzenbergplatz).[5]

Od svého otce dostal v roce 1857 při příležitosti sňatku do samostatné správy velkostatky Netolice, Protivín a Libějovice, které si nakonec natolik oblíbil, že zde se svou chotí během svého života mimo lovecké sezóny pobýval většinu volného času.

Během světové výstavy ve Vídni roku 1873 představoval se svým otcem hospodářské úspěchy Schwarzenberských panství. Po jeho smrti pak Adolf Josef roku 1888 přejal správu všech panství a podniků primogenitury.

Adolf Josef se proslavil jako vášnivý milovník myslivosti a lovectví. Mimo rozvoj lesnictví a honitby na svých panstvích, však zakládal i lihovary, pivovary a sýrárny. Roku 1892 například otevřel Pivovar Louny, jež se následně stal jedním z nejmodernějších pivovarů v Rakousku-Uhersku.

Jako první šlechtický podnikatel se snažil o vědecké pojetí technologie pivovarské výroby a zapojil do ní chemiky a experty.[3]

Především během jeho vlády došlo k rozsáhlé záchraně a konzervaci historických památek v jižních Čechách. Byla provedena široká katalogizace uměleckých děl na schwarzenberských panstvích a zahájena jejich konzervace. Zároveň byly položeny základy jihočeského archivnictví, které je dodnes na velmi vysoké úrovní, a stejně tak i archeologie, jíž se věnoval i jeho syn Jan Nepomuk II. a vnuk JUDr. Adolf Schwarzenberg. Kníže Adolf Josef přizval k těmto aktivitám i Českou akademii věd a své archivy následně zpřístupnil veřejnosti. Mimo jiné se spřátelil s Františkem Palackým. Adolf Josef ze Schwarzenbergu byl aktivním nebo čestným členem téměř 300 spolků v Čechách a Rakousku se zaměřením na zemědělství, lesnictví, hospodářství, obchod, dopravu, vědu, umění a charitu.[6]

Z pozice knížete na svých statcích se Adolf Josef proslavil jako ochránce dobrých vztahů mezi Čechy a Němci. Dbal, aby na úřadech nebyla preferována jen jedna národnost a aby si danou pozici zájemce zasloužil vždy jen skrze své schopnosti a kvality. Naprosto pak odmítal jakékoliv projevy nacionalismu nebo vybočení z mezí slušnosti jak ze strany Němců, tak i Čechů. Odmítl například přispět na památník císaře Josefa II., jehož odhalení chtěli zneužít českokrumlovští Němci k propagaci němectví a celou akci odsoudil.

V roce 1881 byl jmenován tajným radou, krátce po převzetí majetku a titulu knížete obdržel Řád zlatého rouna (1889).[3][7][8]. V roce 1908 byl dekorován velkokřížem Řádu sv. Štěpána. V mládí jako účastník diplomatické mise do Ruska obdržel ruský Řád sv. Anny a Řád sv. Stanislava. Získal také několik vyznamenání od panovníků německých zemí (hannoverský Řád Guelfů).

Politická činnostEditovat

Po obnovení ústavního systému vlády v 60. letech se zapojil do politického života. V roce 1865 byl zvolen za okresního starostu ve Vodňanech. V roce 1872 byl zvolen okresním starostou v Netolicích. Císař ho ale tentokrát ve funkci neschválil.[1]

Angažoval se i ve vysoké politice. V zemských volbách v lednu 1867 se stal poslancem Českého zemského sněmu. Reprezentoval velkostatkářskou kurii, svěřenecké velkostatky.[9] Mandát obhájil i v krátce poté vypsaných zemských volbách v březnu 1867. Odmítl ale přijmout mandát.[10] Znovu byl do sněmu zvolen v srpnu 1868.[11] Uspěl i ve volbách v roce 1870.[12] Na sněm se pak vrátil až ve volbách v roce 1883.[13] Mandát zde obhájil ve volbách v roce 1889 a volbách v roce 1895. Zastupoval Stranu konzervativního velkostatku, která podporovala český státoprávní program.[14]

Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl v doplňovacích volbách roku 1882 za kurii venkovských obcí v Čechách, obvod Prachatice, Sušice, Horní Planá atd. Mandát zde obhájil ve volbách roku 1885.[15] Uvádí se jako český národní poslanec poslanec.[16] Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako kníže Adolf Schwarzenberg, c. k. tajný rada, major a statkář, bytem Libějovice.[17] Na poslanecký mandát rezignoval poté, co byl povolán do Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady) 4. prosince 1888.[15] V Panské sněmovně nahradil svého zesnulého otce.[3]

Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[18] Jako člen parlamentního Českého klubu se uvádí i po volbách v roce 1885.[19] Patřil mezi signatáře tzv. Státoprávního ohrazení českých poslanců, ve kterém bylo požadováno napravení statutu českých zemí v rámci monarchie.

V Panské sněmovně zasedal na konzervativní pravici.[3]

Knížecí zlatá svatbaEditovat

V roce 1907 oslavil z 3. na 4. července kníže Adolf Josef a jeho choť zlatou svatbu (padesáté výročí svazku) na zámku Hluboká, které se účastnilo na 100 hostí. Byla to první zlatá svatba rodu za celou jeho historii a informovaly o ní ty nejvýznamnější deníky monarchie. Z celého dominia pak byly zlatým manželům zasílány blahopřejné knihy manželek schwarzenberských zaměstnanců, které se dodnes dochovaly. V Třeboni byl schwarzenberskými lesníky na počest svého oblíbeného zaměstnavatele a jeho choti odhalen památník a otevřena nová lesnická cesta – tzv. Jubilejní.

Po roce 1903 předal schwarzenberská panství do správy svému synovi Janu Nepomukovi II., ovšem mimo svá první a milovaná panství Netolice a Libějovice, kde se svou chotí dožil svá poslední léta.

Kníže zemřel po delší nemoci v Libějovicích 5. října roku 1914.[3] Jeho pohřeb proběhl 10. října v Třeboni za početné účasti veřejnosti a desítek pozvaných hostů. Zádušní mši celebroval budějovický biskup Josef Antonín Hůlka.[20]

Princ HalabalaEditovat

Kníže Adolf Josef byl za svého života znám a oblíben pro svou laskavou a velmi humornou povahu. Z doby jeho vlády se tak zachovalo velké množství vtipných příběhů spojených s jeho osobou, které dodnes v jižních Čechách kolují.

Během jedné z nich z roku 1877 potká mladý kníže ženu s nákupem, která jej požádá, aby ji svezl kočárem, kam potřebuje. Ten svolí a žena nasedne, aniž by jej poznala, neboť je kníže oblečný v mysliveckém. Kníže se jí zeptá, jak se jí a jejímu muži daří, načež ona odpoví, že velmi dobře a že kníže pán Jan Adolf, otec Adolfa Josefa, je velmi hodný pán a vzorný zaměstnavatel. Když se jí zeptá na sebe, tak žena odpoví, že o mladém knížeti vlastně nic neví, že to bude asi takový "halabala". Kníže se optá, co to halabala znamená, načež ona odpoví, že „mladý a nezkušený muž“. Po cestě si žena povšimne, že myslivce v kočáru uctivě zdraví kolemjdoucí. Zeptá se proto, jestli je vozka opravdu myslivec, načež jí kníže odpoví: „Chcete-li to tedy vědět, tak ten halabala jsem já!“ a vyděšenou ženu odveze na večeři na zámek.

Tato příhoda vyšla i tiskem a kníže tak vešel ve známost jako princ Halabala.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d Kníže Adolf Josef ze Švarcenberka. Světozor. Listopad 1872, roč. 6, čís. 47, s. 555. Dostupné online. 
  2. a b c d LIŠKOVÁ, Marie. Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách 1861-1913. Praha: SÚA, 1994. 379 s. Dostupné online. ISBN 8085475138. S. 284. (česky) 
  3. a b c d e f g h Kníže Adolf Josef Schwarzenberg. Národní politika. Říjen 1914, roč. 32, čís. 276, s. 5. Dostupné online. 
  4. KALKUŠOVÁ, Slávka: Kauza Lex Schwarzenberg. Otazníky kolem vyvlastnění hlubocké větve Schwarzenbergů; The European Society for History of Law, Brno, 2018; s. 13–14 ISBN 978-80-87475-54-6
  5. Přehled majetku knížete Adolfa Josefa Schwarzenberga in: PROCHÁZKA, Johann von: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen; Praha, 1891; s. 521–550 dostupné online
  6. KUBÍKOVÁ, Anna: Členství Schwarzenbergů v hospodářských a kulturních spolcích v 19. a na počátku 20. století in: Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii; Národní památkový ústav, České Budějovice, 2013; s. 515, 518–520, 525–527 ISBN 978-80-85033-41-0
  7. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; Zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie, Praha, 1991; s. 276
  8. POUZAR, Vladimír: Almanach českých šlechtických rodů 2011; Praha, 2010; s. 388–390; ISBN 978-80-85955-39-2
  9. http://www.psp.cz/eknih/1867skc/1/stenprot/001schuz/s001003.htm
  10. http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/1/stenprot/001schuz/s001005.htm
  11. http://www.psp.cz/eknih/1867_69skc/2/stenprot/002schuz/s002001.htm
  12. http://www.psp.cz/eknih/1870skc/1/stenprot/001schuz/s001002.htm
  13. http://www.psp.cz/eknih/1883skc/1/stenprot/002schuz/s002003.htm
  14. NAVRÁTIL, Michal. Almanach sněmu království Českého 1895–1901. Praha: [s.n.], 1896. Dostupné online. (česky) 
  15. a b Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  16. Národní listy, 11. 7. 1879, s. 1.
  17. http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=spa&datum=0009&page=443&size=45
  18. Salzburger Volksblatt, 21. 10. 1879, č. 126, s. 2.
  19. Našinec, 14. 6. 1885, s. 1-2.
  20. GRUBHOFER, Václav: Pod závojem smrti. Poslední věci Schwarzenbergů v letech 1732–1914; Pelhřimov, 2013; s. 151–152 ISBN 978-80-905264-2-6

LiteraturaEditovat

  • PRÁŠKOVÁ, Jana, K problematice činnosti Národní jednoty pošumavské na Českokrumlovsku, 2010

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat