Mikoláš Aleš

český malíř
O životopisném hraném filmu režiséra Václava Kršky z roku 1951 pojednává článek Mikoláš Aleš (film).

Mikoláš Aleš (18. listopadu 1852 Mirotice[2]10. července 1913 Vinohrady[3]) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi.

Mikoláš Aleš
Ales Portrait.jpg
Narození 18. listopadu 1852
Mirotice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 10. července 1913 (ve věku 60 let)
Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov [1]
Národnost Češi
Alma mater Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání malíř, ilustrátor a akademický malíř
Příbuzní Tomáš Famfule (strýc)
Jan Teska (bratranec)
Josef Šimon Aleš-Lyžec (bratranec)
Jaroslav Mikoláš Vojna (pravnuk)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vrátili zpět do Mirotic.

Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit.

Začal se učit malířem a roku 1867 vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho učiteli byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts.

V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění v době gotické a barokní; uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie.[4]

 
Mikoláš Aleš ve své pracovně

Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se svou macechou se nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků odjel natrvalo do Prahy.

V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla, šlo celkem o 14 lunet. Téhož roku, po sňatku s Marynou Kailovou (1858–1941) začala rodina bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjel na studijní cestu do Itálie a po svém návratu v letech 1880–1881 pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní Osiřelo dítě a následovaly další cykly. Jeho posledním dílem byl akvarel Svatý Václav, který namaloval na jaře roku 1913.

Pro neshody s vedením Národního divadla v Praze ztratil na čas práci a pracoval pro různé časopisy, například pro slovenský Černokňažník, který vycházel v Martině.[5] V letech 1893 a 1897 cestoval po Slovensku; při druhé cestě navštívil i Bratislavu.[6] Zemřel na mozkovou mrtvici 10. července 1913 na Vinohradech v ulici Bělehradská (kdysi Havlíčkova) 1018/64. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově (hrob 12B-60) v Praze.

Rodinný životEditovat

Dne 28. dubna 1879 se Mikoláš Aleš v Miroticích oženil se svou dětskou láskou Marií (Marinou) Keilovou (1858–1941).[7]

Mikoláš Aleš a Maryna Alšová měli čtyři děti:[8]

  • Veronika (16.–25. ledna 1880)[9]
  • Tomáš (1881–1941)[10][11]
  • Maryna (1882–1973, provdaná Svobodová)[12]
  • Eliška (1884–1970, provdaná Hlubinková)[12]

PříbuzníEditovat

  • Alšovým strýcem byl svérázný vojenský vysloužilec Tomáš Famfule, švališér, jemuž je věnována stejnojmenná povídka Aloise Jiráska.
  • Vnukem Alšova bratrance, řezbáře Jana Tesky (autora kazetového stropu Teskova sálu na Orlíku), je československý lékař a významný mezinárodní vědec, publikačně afiliovaný v USA a Švédsku – profesor MUDr. Miroslav Mikulecký DrSc.[13] Z alšovské lásky k Slovensku, v rodině tradiční, věnoval celý svůj kariérní život od roku 1953 Univerzitě Komenského v Bratislavě.
  • Dalším Alšovým bratrancem byl Josef Šimon Aleš-Lyžec, vydavatel okultní literatury, propagátor lyžování a otec malíře Josefa Váchala.[14]

Pražské adresyEditovat

Hodnocení Mikoláše Alše za jeho života a mecenášiEditovat

Mikoláš Aleš byl uznáván za svého života spíše jen jako kreslíř a dekoratér; jeho olejomalba byla doceněna až ve 20. století. Na Národopisné výstavě v roce 1895 bylo vystaveno mnoho jeho sgrafit. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou dvoudílnou publikaci o jeho díle, Mikuláš Aleš[15] a k šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Jeho zásluhy o české výtvarné umění byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, jejím řádným členem byl zvolen 28. listopadu 1908 (dopisujícím 1. prosince 1892, mimořádným 30. listopadu 1895).[16] Na druhé straně se mu v Praze dostávalo i nevděku a ponižování. Traduje se jeho výrok „...nebýt tehdy toho žida Brandejse, tak bych byl musel snad zahynout...“[17] Alexandr Brandejs byl milovník umění a Alše často hostil za různé umělecké protislužby, včetně například návrhů na kostýmy. Mikoláš Aleš u Brandejse pobýval v letech 1877–1878 a vytvořil v Suchdole u Prahy zejména návrhy cyklu Vlast pro Národní divadlo. Svému hostiteli vyzdobil figurálními a ornamentálními kresbami některé kusy nábytku.[18] Mikoláše Alše podporoval též Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, který jej spolu s dalšími předními umělci (Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský a další) zval na zámek v Litni a do Brněnce.[19]

Posmrtné připomínkyEditovat

Pomníky a pamětní deskyEditovat

  • První pomník Mikoláše Alše stojí od roku 1914 v Praze 4 - Lhotce v ulici Na Větrově v Alšových sadech před Villou Voyta, autorem je sochař Josef Rada.[20][21]
  • Pamětní deska od Josefa Šejnosta z roku 1930 je na domě v Bělehradské ulici, ve kterém Mikoláš Aleš zemřel. Tex na desce zní: V tomto domě 13 let tvořil a dne 10.7.1913 zemřel Mikoláš Aleš, v tomto třípokojovém bytě bydlel od roku 1900.[22]
  • Na hrobě Mikoláše Alše je jeho busta od Bohumila Kafky
  • Pomník Mikoláše Alše do sochaře Antonína Lhotáka je v Miroticích od roku 1955[23]
  • Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého je v Miroticích, na místě Alšova rodného domu
  • Pomník Mikoláše Alše (bronzový reliéf s pamětní deskou) od Antonína Lhotáka je od roku 1952 v Praze–Suchdole[24]

Životopisný filmEditovat

V roce 1951 natočil režisér Václav Krška životopisný film Mikoláš Aleš; jeho děj je poplatný době svého vzniku a není historicky věrohodný. Hlavní roli zde hrál Karel Höger.[25]

DíloEditovat

 
Rottův dům v Praze s výzdobou od M. Alše

ObrazyEditovat

Domovní fasádyEditovat

Významným dílem Mikoláše Alše[p 1] jsou jeho návrhy výzdoby domovních fasád, zejména ve spolupráci s Antonínem Wiehlem. Wiehlovy fasády byly od 70. let přijímány veřejností i odborníky příznivě jako nový prvek ve výzdobě domů a v atmosféře pražských ulic.[26] Wiehl na výzdobě domů postupně precizoval svoje pojetí české novorenesance.[27][28][28][29] Wiehl ponechával spolupracujícím malířům a sochařům prostor a v projektu pouze vymezil plochu pro sgrafita a vlastní návrhy výzdoby zpracoval v kartonech malíř. Wiehl s Mikolášem Alšem v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval na výzdobě domů čp. 1682 Na Poříčí, U Mladých Goliášů, Staroměstská vodárna. Aleš pro fasády těchto domů navrhoval sgrafita, renesanční štíty a lunety. Vrcholem této spolupráce jsou Alšovy alegorie na monumentální výzdobě Wiehlova domu.[30][31] [p 2]

Dle Alšových návrhů byly vyzdobeny domy:

  • fresky a sgrafita na průčelí mnoha domů v Praze (např. Rottův dům, Wiehlův dům na Václavském náměstí a v Nuslích)
  • návrhy fresek a sgrafit na 15 fasádách domů v Plzni
    • fasády domů v Nerudově ul. č. 2, 4, 6, 8 a 10
    • cyklus Sběr léčivých bylin na domě s lékárnou na nám. Republiky č. 27
    • dům U Červeného srdce na nám. Republiky č. 36 z roku 1894
    • cyklus Řemesla na domě v Sedláčkově ul. č. 31
    • fasáda Cingrošova domu v Bezručově ul. č. 31
    • cyklus Sv. Jiří na Štechově vile v Dvořákově ul. č. 1
    • fasády domů v Tovární ul. č. 6 a 8
    • výzdoba domu v Purkyňově ul. č. 35 a domu na rohu Petákovy a Jegellonské ulice
    • fasády domů na Masarykově náměstí v Plzni
  • sgrafita na průčelích hotelu Otava v Písku
  • sgrafita na budovách spořitelny a školy na Velkém náměstí ve Strakonicích
  • výzdoba fasády domu č. 209 na třídě Národní svobody v Písku
  • výzdoba chrámu Narození Panny Marie na náměstí Svobody ve Vodňanech
  • domy v Praze

Ilustrace a drobné práceEditovat

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Pozn. k tvaru Alše: Vypouštění "e" v 2.p. j.č. u tvaru Mikoláše Alše se považuje za tradiční, v jiných případech se používá zřídka.Viz Internetová jaz. příručka: Aleš
  2. Wiehlův kolega architekt Jan Koula Wiehlovo úsilí, na kterém se podílel i Aleš, definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží..." KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7-8. (česky)  O uplatnění sgrafit referoval Jan Koula v článku "Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera"KOULA, Jan. Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2-4. (česky) WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

ReferenceEditovat

  1. hrob malíře Mikoláše Alše na Vyšehradském hřbitově v Praze
  2. Matriční záznam o narození a křtu
  3. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti Král. Vinohrady - Sv. Ludmily
  4. Radio.cz: Mikoláš Aleš a jeho druhý život
  5. Encyklopédia Slovenska I, A-D, vydav. VEDA, SAV, Bratislava 1977, str. 617. V článku jsou i čtyři Alšovy obrázky: Poďme, chlapci, poďme zbíjať; Ja som bača velmi starý; Janošík, Janošík; Na Kysúci pána není.
  6. E. Svoboda, Mikoláš Aleš na Moravě a na Slovensku, 1929
  7. Matrika oddaných, Mirotice, 1857-1886, snímek 115 [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  8. Policejní ředitelství I, konskripce, karton 4, obraz 594 [online]. Praha: Národní archiv [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  9. Matrika zemřelých, sv. Mikuláš, 1876-1881, snímek 241 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  10. Matrika narozených, sv. Mikuláš, 1881-1888, snímek 111881- [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  11. Syn Mikoláše Alše dožil svůj život. Lidová demokracie [online]. 1949-03-05. S. 3. Dostupné online. 
  12. a b Historie Suchdola: Částečný rozrod rodu Aleš [online]. Městská část Praha-Suchdol [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  13. Praprasynovec Alšovy manželky Marie (Maríny), rozené Kailové, je exprezident České republiky Václav Klaus.
  14. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=887
  15. Databáze NK ČR: Mikuláš Aleš
  16. ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 28. 
  17. Dr. J. Pečírka: Proslov při zahájení výstavy G. Karse. Volné směry. 1/1937, s. 203. Dostupné online. 
  18. Kde vznikl Alšův cyklus „Vlast“?. Národní listy. 9. 1. 1940, s. 3. Dostupné online. 
  19. VYBÍRAL, Jindřich. Česká“ versus „italská“ neorenesanãní vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83-90. Dostupné online. (česky) 
  20. ALEŠ Mikoláš – V Alšových sadech v ulici Na Větrově v Praze 4-Lhotce. In: Pamětní desky v Praze. Průvodce po pražských pamětních deskách. Václav Bártík, 14.10.2020. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
  21. Mikoláš Aleš, národní malíř. In: Payne.cz. Jiří Payne. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
  22. Pamětní deska: Mikoláš Aleš
  23. Památkový katalog: Pomník Mikoláše Alše [online]. Národní památkový ústav [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  24. Historie Suchdola: Pomník Mikoláše Alše [online]. Městská část Praha Suchdol [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  25. Filmová databáze FDb.cz: Mikoláš Aleš
  26. TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866. (česky) 
  27. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 10 - 15. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  28. a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 28 - 29. Dostupné online.
  29. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  30. PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26-48. Dostupné online.
  31. KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • Pešina J., Mikoláš Aleš. malířská tvorba, Praha 1954
  • Kotalík Jiří, Mikoláš Aleš, NG Praha 1979
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 14–15. 
  • MÁDL, Karel Boromejský. M. Aleš : S podobiznou od M. Švabinského. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1912. (Zlatoroh). Dostupné online. 
  • Volavková H., Mikoláš Aleš, Praha 1982
  • MUCHA, Jiří. Alfons Mucha: Mladá fronta, Praha, 1982, str. 51, 300, 372, 408
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 12–13. 
  • ŠTECH, Václav Vilém. V zamlženém zrcadle. Praha: Československý spisovatel, 1969. Díl první, vydáno v edici Vzpomínky. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 24–25. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 57–58. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
neexistoval
1887–1896
Mikoláš Aleš
Nástupce:
Stanislav Sucharda