Mikoláš Aleš
Mikoláš Aleš (18. listopadu 1852 Mirotice[2] – 10. července 1913 Královské Vinohrady[3]) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi.
Mikoláš Aleš | |
---|---|
Narození | 18. listopadu 1852 Mirotice Rakouské císařství |
Úmrtí | 10. července 1913 (ve věku 60 let) Královské Vinohrady Rakousko-Uhersko |
Příčina úmrtí | cévní mozková příhoda |
Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov [1] |
Alma mater | Akademie výtvarných umění v Praze |
Povolání | malíř, ilustrátor, akademický malíř a kreslíř |
Manžel(ka) | Maryna Alšová |
Příbuzní | Jan Aleš a František Aleš (sourozenci) Tomáš Famfule (strýc) Jan Teska (bratranec) Josef Aleš (bratranec) |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
původní texty na Wikizdrojích | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Životopis
editovatJeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vrátili zpět do Mirotic.
Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit.
Začal se učit malířem a roku 1867 vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho učiteli byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts.
V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění v době gotické a barokní; uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie.[4]
Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se Mikoláš Aleš se svou macechou nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků odjel natrvalo do Prahy.
V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla, šlo celkem o 14 lunet. Téhož roku, po sňatku s Marynou Kailovou (1858–1941) začala rodina bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjel na studijní cestu do Itálie a po svém návratu v letech 1880–1881 pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní Osiřelo dítě a následovaly další cykly. Jeho posledním dílem byl akvarel Svatý Václav, namaloval jej na jaře roku 1913.
Pro neshody s vedením Národního divadla v Praze ztratil na čas práci a pracoval pro různé časopisy, například pro slovenský Černokňažník, který vycházel v Martině.[5] V letech 1893 a 1897 cestoval po Slovensku; při druhé cestě navštívil i Bratislavu.[6]
Mikoláš Aleš zemřel na mozkovou mrtvici dne 10. července 1913 na Vinohradech v ulici Bělehradská (kdysi Havlíčkova) 1018/64. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově (hrob 12B-60) v Praze.
Rodinný život
editovatDne 28. dubna 1879 se Mikoláš Aleš v Miroticích oženil se svou dětskou láskou Marií (Marinou) Keilovou (1858–1941).[7]
Mikoláš Aleš a Maryna Alšová měli čtyři děti:[8]
- Veronika (16.–25. ledna 1880)[9]
- Tomáš (1881–1941)[10][11]
- Maryna (1882–1973, provdaná Svobodová)[12]
- Eliška (1884–1970, provdaná Hlubinková)[12]
Příbuzní
editovat- Alšovým strýcem byl svérázný vojenský vysloužilec Tomáš Famfule, švališér, jemuž je věnována stejnojmenná povídka Aloise Jiráska.
- Vnukem Alšova bratrance, řezbáře Jana Tesky (autora kazetového stropu Teskova sálu na Orlíku), je československý lékař a významný mezinárodní vědec, publikačně afiliovaný v USA a Švédsku – profesor MUDr. Miroslav Mikulecký DrSc. Z alšovské lásky k Slovensku, v rodině tradiční, věnoval celý svůj kariérní život od roku 1953 Univerzitě Komenského v Bratislavě.
- Dalším Alšovým bratrancem byl Josef Aleš-Lyžec, vydavatel okultní literatury, propagátor lyžování a otec malíře Josefa Váchala.[13]
Pražské adresy
editovat- Ostrovní čp. 126/30
- Nebovidská čp. 462/2
- Suchdol
- Lázeňská čp. 283/15
- Osada Tejnka v Břevnově
- Thunovská čp. 181/16
- Chotkova čp. 538/8
- Kroftova čp. 415/10 (dříve 12)
- Pohořelec čp. 110/26
- Karmelitská čp. 373/25
- Sokolská čp. 1492/21 (dříve 19)
- Na Bojišti čp. 1733/12
- Bělehradská čp. 1018/64 (dříve 42)
Citát
editovatPodobně jako u her z vesnického života a u pohádek nenašel se u nás nikdo, kdo by prosadil Alešovu výtvarnou spolupráci na hrách z české historie, především z doby husitské, kterou malíř tolik miloval a již bezpočtukrát oslavil. Naše divadlo zůstalo tak M. Alšovi, umělci z nejlidovějších a oslavovateli národního hrdinství, dlužno téměř všechno. Leč i to, co Aleš – byť jen na okraji své mnohostranné činnosti – pro české divadlo vytvořil, náleží k pozoruhodným stránkám dějin našeho umění. A je to téměř vždy spojeno s dílem jeho kongeniálního přítele Aloise Jiráska.
Hodnocení Mikoláše Alše za jeho života a mecenáši
editovatMikoláš Aleš byl uznáván za svého života spíše jen jako kreslíř a dekoratér; jeho olejomalba byla doceněna až ve 20. století. Na Národopisné výstavě v roce 1895 bylo vystaveno mnoho jeho sgrafit. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou dvoudílnou publikaci o jeho díle, Mikoláš Aleš[15] a k šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Jeho zásluhy o české výtvarné umění byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, jejím řádným členem byl zvolen 28. listopadu 1908 (dopisujícím 1. prosince 1892, mimořádným 30. listopadu 1895).[16] Na druhé straně se mu v Praze dostávalo i nevděku a ponižování. Traduje se jeho výrok „...nebýt tehdy toho žida Brandejse, tak bych byl musel snad zahynout...“[17] Alexandr Brandejs byl milovník umění a Alše často hostil za různé umělecké protislužby, včetně například návrhů na kostýmy. Mikoláš Aleš u Brandejse pobýval v letech 1877–1878 a vytvořil v Suchdole u Prahy zejména návrhy cyklu Vlast pro Národní divadlo. Svému hostiteli vyzdobil figurálními a ornamentálními kresbami některé kusy nábytku.[18] Mikoláše Alše podporoval též Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, který jej spolu s dalšími předními umělci (Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský a další) zval na zámek v Litni a do Brněnce.[19]
Posmrtné připomínky
editovatPomníky a pamětní desky
editovat- První pomník Mikoláše Alše stojí od roku 1914 v Praze 4 - Lhotce v ulici Na Větrově v Alšových sadech před Villou Voyta, autorem je sochař Josef Rada.[20][21]
- Pamětní deska od Josefa Šejnosta z roku 1930 je na domě v Bělehradské ulici, ve kterém Mikoláš Aleš zemřel. Tex na desce zní: V tomto domě 13 let tvořil a dne 10.7.1913 zemřel Mikoláš Aleš, v tomto třípokojovém bytě bydlel od roku 1900.[22]
- Na hrobě Mikoláše Alše je jeho busta od Bohumila Kafky
- Pomník Mikoláše Alše do sochaře Antonína Lhotáka je v Miroticích od roku 1955[23]
- Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého je v Miroticích, na místě Alšova rodného domu
- Pomník Mikoláše Alše (bronzový reliéf s pamětní deskou) od Antonína Lhotáka je od roku 1952 v Praze-Suchdole[24]
Životopisný film
editovatV roce 1951 natočil režisér Václav Krška životopisný film Mikoláš Aleš; jeho děj je poplatný době svého vzniku a není historicky věrohodný. Hlavní roli zde hrál Karel Höger.[25]
Dílo
editovatObrazy
editovat- cykly obrazů Smysly (1876), Živly (1881), Praha (1882), Život starých Slovanů (1891)
- společně s Františkem Ženíškem cyklus obrazů „Vlast“ pro Národní divadlo (1877–1881, 14 lunet, 4 nástěnná a 3 nástropní pole ve foyeru.)
- Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (spolu s Vojtěchem Bartoňkem, Karlem Vítězslavem Maškem a Václavem Jansou
- olejomalba Husitský tábor (1877, NG Praha)
- olejomalba „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ (1878)
- akvarel „Svatý Václav“ (1913)
- malba sv. Jiří, sv. Vojtěcha a sv. Václava v kostele v Mikulči, 1900
Domovní fasády
editovatVýznamným dílem Mikoláše Alše[p 1] jsou jeho návrhy výzdoby domovních fasád, zejména ve spolupráci s Antonínem Wiehlem. Wiehlovy fasády byly od 70. let přijímány veřejností i odborníky příznivě jako nový prvek ve výzdobě domů a v atmosféře pražských ulic.[26] Wiehl na výzdobě domů postupně precizoval svoje pojetí české novorenesance.[27][28][28][29] Wiehl ponechával spolupracujícím malířům a sochařům prostor a v projektu pouze vymezil plochu pro sgrafita a vlastní návrhy výzdoby zpracoval v kartonech malíř. Wiehl s Mikolášem Alšem v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval na výzdobě domů čp. 1682 Na Poříčí, U Mladých Goliášů, Staroměstská vodárna. Aleš pro fasády těchto domů navrhoval sgrafita, renesanční štíty a lunety. Vrcholem této spolupráce jsou Alšovy alegorie na monumentální výzdobě Wiehlova domu.[30][31] [p 2]
Dle Alšových návrhů byly vyzdobeny domy:
- fresky a sgrafita na průčelí mnoha domů v Praze (např. Rottův dům, Wiehlův dům na Václavském náměstí a v Nuslích)
- návrhy fresek a sgrafit na 15 fasádách domů v Plzni
- fasády domů v Nerudově ul. č. 2, 4, 6, 8 a 10
- cyklus Sběr léčivých bylin na domě s lékárnou na nám. Republiky č. 27
- dům U Červeného srdce na nám. Republiky č. 36 z roku 1894
- cyklus Řemesla na domě v Sedláčkově ul. č. 31
- fasáda Cingrošova domu v Bezručově ul. č. 31
- cyklus Sv. Jiří na Štechově vile v Dvořákově ul. č. 1
- fasády domů v Tovární ul. č. 6 a 8
- výzdoba domu v Purkyňově ul. č. 35 a domu na rohu Petákovy a Jagellonské ulice
- fasády domů na Klatovské třídě č. 28, 30 (proti náměstí T. G. Masaryka)
- sgrafita na průčelích hotelu Otava v Písku
- sgrafita na budovách spořitelny a školy na Velkém náměstí ve Strakonicích
- výzdoba fasády domu č. 209 na třídě Národní svobody v Písku
- výzdoba chrámu Narození Panny Marie na náměstí Svobody ve Vodňanech
- domy v Praze
- fasáda – sgrafita domu čp. 1682 Na Poříčí
- fasáda – sgrafita Staroměstská vodárna
- fasáda – sgrafita Dům U Mladých Goliášů
- fasáda – sgrafita Wiehlova domu, Václavské nám. 792
Ilustrace a drobné práce
editovat- knižní ilustrace děl Františka Ladislava Čelakovského, Aloise Jiráska a Jakuba Arbese a anonymních autorů (české lidové písně, Špalíček pohádek, pověstí a přísloví, …)
- kresby pro časopisy Květy, Zlatá Praha a Šotek
- Národní mariášové karty (1893)
- inspirace ke znaku Junák - český skaut (1913 – Psí hlava ve znaku Junáka není přímo dílem Mikoláše Alše, je však inspirována podobnou kresbou, kterou Aleš pro Junák vytvořil a která byla poprvé použita v roce 1913.[32])
Galerie
editovat-
Obraz Jan Žižka je jedním z nejznámějších děl Mikoláše Alše
-
Sgrafito s tématem Pánů z růže na domě v Nerudově ul. č. 10 v Plzni
-
Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem
-
Klanění svatých Tří králů
-
Svatý Václav
-
Rodný dům v Miroticích
-
Bývalý Alšův ateliér ve Vrtbovské zahradě v Praze
-
Wiehlův dům z Vodičkovy ulice
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Pozn. k tvaru Alše: Vypouštění „e“ v 2.p. j.č. u tvaru Mikoláše Alše se považuje za tradiční, v jiných případech se používá zřídka.Viz Internetová jaz. příručka: Aleš
- ↑ Wiehlův kolega architekt Jan Koula Wiehlovo úsilí, na kterém se podílel i Aleš, definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ „...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj ‚sgrafitový domek‘ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o ‚české renesanci‘; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...“ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. O uplatnění sgrafit referoval Jan Koula v článku „Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera“ KOULA, Jan. Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887–88, čís. sešit2, s. 2–4. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
Reference
editovat- ↑ hrob malíře Mikoláše Alše na Vyšehradském hřbitově v Praze[nedostupný zdroj]
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti Král. Vinohrady - Sv. Ludmily
- ↑ Radio.cz: Mikoláš Aleš a jeho druhý život
- ↑ Encyklopédia Slovenska I, A-D, vydav. VEDA, SAV, Bratislava 1977, str. 617. V článku jsou i čtyři Alšovy obrázky: Poďme, chlapci, poďme zbíjať; Ja som bača velmi starý; Janošík, Janošík; Na Kysúci pána není.
- ↑ E. Svoboda, Mikoláš Aleš na Moravě a na Slovensku, 1929
- ↑ Matrika oddaných, Mirotice, 1857-1886, snímek 115 [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
- ↑ Policejní ředitelství I, konskripce, karton 4, obraz 594 [online]. Praha: Národní archiv [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
- ↑ Matrika zemřelých, sv. Mikuláš, 1876-1881, snímek 241 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
- ↑ Matrika narozených, sv. Mikuláš, 1881-1888, snímek 111881- [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
- ↑ Syn Mikoláše Alše dožil svůj život. S. 3. Lidová demokracie [online]. 1949-03-05. S. 3. Dostupné online.
- ↑ a b Historie Suchdola: Částečný rozrod rodu Aleš [online]. Městská část Praha-Suchdol [cit. 2020-12-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-16.
- ↑ http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=887
- ↑ Artur Závodský: Alšovo tvůrčí přátelství s dramatikem Jiráskem, In.: Časopis DIVADLO, roč. 3, č. 11–12, listopad–prosinec 1952, str. 1034
- ↑ Databáze NK ČR: Mikuláš Aleš
- ↑ ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 28.
- ↑ Dr. J. Pečírka: Proslov při zahájení výstavy G. Karse. Volné směry. 1/1937, s. 203. Dostupné online.
- ↑ Kde vznikl Alšův cyklus „Vlast“?. Národní listy. 9. 1. 1940, s. 3. Dostupné online.
- ↑ VYBÍRAL, Jindřich. Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online.
- ↑ ALEŠ Mikoláš – V Alšových sadech v ulici Na Větrově v Praze 4-Lhotce. In: Pamětní desky v Praze. Průvodce po pražských pamětních deskách. Václav Bártík, 14.10.2020. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
- ↑ Mikoláš Aleš, národní malíř. In: Payne.cz. Jiří Payne. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
- ↑ Pamětní deska: Mikoláš Aleš
- ↑ Památkový katalog: Pomník Mikoláše Alše [online]. Národní památkový ústav [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
- ↑ Historie Suchdola: Pomník Mikoláše Alše [online]. Městská část Praha Suchdol [cit. 2020-12-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-19.
- ↑ Filmová databáze FDb.cz: Mikoláš Aleš
- ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 10–15. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 28–29. Dostupné online.
- ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
- ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
- ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30].
- ↑ ČÁKA, Jan. Junácká symbolika. Praha: Merkur, 1990. Dostupné online. ISBN 80-7032-876-2. Kapitola Skautská lilie, s. 31. Dostupné online po registraci.
Literatura
editovat- Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 14–15.
- KOTALÍK, Jiří, Mikoláš Aleš, NG Praha 1979
- MÁDL, Karel Boromejský. M. Aleš : S podobiznou od M. Švabinského. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1912. (Zlatoroh). Dostupné online.
- MUCHA, Jiří. Alfons Mucha: Mladá fronta, Praha, 1982, str. 51, 300, 372, 408
- Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 12–13.
- PEŠINA, J., Mikoláš Aleš. malířská tvorba, Praha 1954
- PORT, Jan. Mikoláš Aleš a divadlo, In.: Časopis DIVADLO, roč. 3, č. 11–12, listopad–prosinec 1952, Praha: Ministerstvo školství, věd a umění, S. 1018–1027
- ŠTECH, Václav Vilém. V zamlženém zrcadle. Praha: Československý spisovatel, 1969. Díl první, vydáno v edici Vzpomínky.
- TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 24–25.
- VOLAVKOVÁ H., Mikoláš Aleš, Praha 1982
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 57–58.
- ZÁVODSKÝ, Artur. Alšovo tvůrčí přátelství s dramatikem Jiráskem, In.: Časopis DIVADLO, roč. 3, č. 11–12, listopad–prosinec 1952, Praha: Ministerstvo školství, věd a umění, S. 1029–1034
Související články
editovat- Alexandr Brandejs
- František Ženíšek
- Akademie výtvarných umění
- Josef Bosáček
- Antonín Wiehl
- Josef František Daubek
- Josef Šebestián Daubek
- Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého v Miroticích
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikoláš Aleš na Wikimedia Commons
- Osoba Mikoláš Aleš ve Wikicitátech
- Autor Mikoláš Aleš ve Wikizdrojích
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Mikoláš Aleš
- Mikoláš Aleš v informačním systému abART
- Digitalizovaná díla Mikoláše Alše v České digitální knihovně
- ČT, 2012, dokument Mikoláš Aleš: Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem
- Matriční zápis (6. shora) narození v Miroticích 119 – uveden jako „Mikuláš Aleš“
- Alšovo dílo v české virtuální galerii (artchiv.cz)
- Text o Mikoláši Alšovi na stránkách Josefa Žáka Archivováno 18. 7. 2011 na Wayback Machine.
- Mikoláš Aleš ve Slaném Archivováno 11. 4. 2008 na Wayback Machine.
- Soupis maleb Mikoláše Alše na fasádách plzeňských domů
Předseda SVU Mánes | ||
---|---|---|
Předchůdce: neexistoval |
1887–1896 Mikoláš Aleš |
Nástupce: Stanislav Sucharda |