Vojtěch Hynais
Vojtěch Antonín Hynais (14. prosince 1854 Vídeň[1] – 22. srpna 1925 Praha – Podolí[2]) byl český malíř a autor současné opony Národního divadla (1883).
Vojtěch Hynais | |
---|---|
prof. Vojtěch Hynais | |
Narození | 14. prosince 1854 Vídeň Rakouské císařství |
Úmrtí | 22. srpna 1925 (ve věku 70 let) Praha Československo |
Místo pohřbení | Slavín (hrobka) |
Vzdělání | Akademie výtvarných umění ve Vídni |
Alma mater | Akademie výtvarných umění ve Vídni |
Povolání | malíř |
Ocenění | Řád železné koruny III. třída, rytíř Řád čestné legie IV. třída, důstojník |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
editovatNarodil se 14. prosince 1854 v rodině krejčího ve Vídni jako nejstarší ze tří synů. Jeho otec byl vlastencem a účastníkem spolkového života ve Vídni a děti sám doma učil česky, protože neměl prostředky na školy.[3] Vojtěch Hynais po absolvování reálky v 16 letech nastoupil ke studiu na vídeňské Akademii, nejprve u profesorů Karla Wurzingera a Augusta Eisenmengera. Když se roku 1874 vrátil z Říma profesor Anselm Feuerbach, Hynais přestoupil do jeho ateliéru klasické malby. Feuerbach ho přizval k práci na nové budově Vídeňské umělecké akademie a zařídil Hynaisovi římské stipendium.[4] V Římě a Benátkách studoval a kopíroval díla starých mistrů (Giovanniho Battisty Tiepola, Raffaela Santiho)[5] a ve stejné době získal přízeň záhřebského biskupa Josipa Juraje Strossmayera, který od něj objednal dva obrazy.
Paříž
editovatRoku 1873 na Světové výstavě ve Vídni se Hynais seznámil s ostatními umělci budoucí Generace Národního divadla a viděl zde díla francouzského akademického klasicismu. Do Paříže odjel v roce 1878 s doporučením k malíři Jaroslavu Čermákovi, ale zastihl ho již umírajícího. Oslovil tehdejšího prominentního malíře Paula Baudryho a ten ho doporučil na pařížskou Akademii. Od roku 1878 studoval u Jean-Léona Gérôma na pařížské École des Beaux-Arts.[6][4] V Paříži byl ve stálém kontaktu se svými krajany (Václav Brožík, Luděk Marold, Václav Sochor, Antonín Chittussi) a pomáhal stipendistům Augustinu Němejcovi a Františku Bílkovi. V roce 1879 poprvé vystavoval v Praze v rámci výstavy Umělecké besedy.[4] Hynais se v Paříži v roce 1883 oženil s modelkou Augustou Vorinovou, se kterou už měl dvě děti, syna Jiřího a dceru Annu (rovněž malířku).[3] Aby uživil rodinu, zabýval se kromě malby také grafickou tvorbou (plakáty) a spolupracoval s porcelánkou v Sèvres. Získal významnou zakázku na sérii lunet pro vídeňský Hoftheater.[4]
Udržoval kontakty s pražskými umělci (Josef Václav Myslbek) i mecenáši (Vojta Náprstek, Josef Hlávka, Josef Škorpil, Josef Stupecký) a některé z nich portrétoval, mj. vytvořil sérii portrétů rodiny Daubků při pobytu na jejich zámku v Litni. Hynais byl autorem plakátu pro Jubilejní zemskou výstavu roku 1891. Až po velkém naléhání svolil, že se zúčastní výzdoby Národního divadla a zhotoví její novou oponu. Na nádvoří České techniky byl pro něj roku 1883 postaven ateliér, kde se však dělil o místo se sochařem Bohuslavem Schnirchem, což mu nevyhovovalo.
Praha
editovatRoku 1894 na návrh Josefa Hlávky přijal místo profesora na pražské Akademii a působil zde až do smrti roku 1925. Josef Hlávka pro profesory Akademie pronajal a nechal přestavět Wiehlův pavilon postavený pro Zemskou výstavu v Holešovicích a během stavby nové budovy Akademie se zasloužil se o to, že nové ateliéry byly projektovány „na míru“ konkrétních umělců. Hynais spolu s ostatními se tam přestěhoval roku 1903.[7] V důsledku oční choroby přišel v devadesátých letech o oko.[4]
Hynais získal během života řadu ocenění na pařížských Salonech a zlaté medaile na Světových výstavách. Byl rytířem Řádu železné koruny III. třídy, důstojníkem francouzské Čestné legie, členem české Akademie nauk a umění, čestným předsedou Jednoty umělců výtvarných a čestným doktorem Univerzity Karlovy.[8] Zemřel 22. srpna 1925 v Praze a je pohřben na vyšehradském Slavíně.[4]
Pražské adresy
editovat- Masarykovo nábřeží čp. 2058/38 – v tomto domě nedaleko Národního divadla zemřel. Nárožní dům, v ulici Ostrovní je bronzová busta a pod ní travertinová pamětní deska s textem: 1854–1925 ZDE ŽIL A ZEMŘEL SLAVNÝ ČESKÝ MALÍŘ VOJTĚCH HYNAIS, TVŮRCE OPONY NÁRODNÍHO DIVADLA, SVÉMU ČESTNÉMU PŘEDSEDOVI JEDNOTA UMĚLCŮ VÝTVAR. V PRAZE.
Dílo
editovatHynais již jako student vídeňské Akademie získal za svůj obraz Muka sv. Víta římské stipendium a podílel se na malířské výzdobě nové budovy vídeňské Akademie. Pro biskupa Strossmayera zhotovil dva obrazy – Madona se sv. Albertinou, sv. Michal. Během pobytu v Paříži získal významnou zakázku na sérii lunet pro vídeňský Hoftheater – osobnosti světového dramatu od Euripida ke Grillparzerovi.[4]
Hynais usiloval stát se úspěšným salonním umělcem. Byl typickým představitelem klasické akademické malby a navazoval na díla svých učitelů Feuerbacha a Gérôma. Během pobytu v Itálii kopíroval díla starých mistrů, zejména Raffaela Santiho a Giovanniho Battisty Tiepola. Suverénně zvládl módní luministickou malbu založenou na světelných efektech mlžných oparů a světlem prozářených barev.[9] Kapli českého hospice v Římě vyzdobil nástěnnými malbami českých světců.[4]
Jako modely v ateliéru mu stály některé slavné ženy – od Suzanne Valadon (obraz Pravda a žena na houpačce na oponě Národního divadla) po pražskou Ernestinu Wittnerovou. Sám si vybíral výrazné typy na ulici, využíval členy rodiny a známé a pracoval i s fotografií. V ředitelně Národního divadla visí obraz sv. Cecílie, kde modelem stála herečka Berta Formanová, milenka tehdejšího ředitele Františka Šuberta.
V roce 1899 vytvořil pro Pantheon Národního muzea v Praze obrazy Umění, Inspirace, Moc a pokrok a Věda.
V letech 1919–1923 portrétoval prezidenta T. G. Masaryka, ale po padesáti šesti sezeních prezident další spolupráci odmítl a portrét nebyl dokončen.
Návrh nové opony pro Národní divadlo Hynais vypracoval v Paříži. Jako námět zvolil složitou alegorickou scénu znázorňující nové budování divadla po požáru. V centru kompozice je truchlící Slavie, k jejímž nohám národ skládá dary. Vlevo se vznáší jako anděl Génius národa, který povzbuzuje národ k činu. Hynais musel o své pojetí opony bojovat s komisí, která pro něj neměla porozumění a nakonec prosadil realizaci pod hrozbou soudní pří. Rozměr opony je 142 metrů čtverečních. Pracoval na ní s dvěma pomocníky 90 dnů na Karlově náměstí nedaleko Černého pivovaru. Spotřebovali 26 kg barev, hmotnost díla překročila 180 kg. Opona měla premiéru při prvním uvedení Smetanovy Libuše 18. listopadu 1883 a byla přijata chladně (podle jiných byla přijata nadšeně).
Pro Národní divadlo také vytvořil soubor obrazů Apoteóza zemí Koruny české a pro salonek Národního divadla alegorie čtyř ročních dob. První tři obrazy dokončil v roce 1881. Poslední z této čtveřice, obraz Zima, byl pro neshody o výši honoráře dodán se zpožděním až roku 1901 a je již ovlivněn secesí.[10] Roku 1894 v Praze s velkým ohlasem vystavil své dva velké pařížské obrazy: Paridův soud a Pravda.[4]
Po přelomu století již byla Hynaisova malba považována za nemoderní a jeho popularita postupně hasla. Jako profesor Akademie vychoval desítky malířů, mezi jinými u něj studovali např. Cyril Mandel, Arnošt Hofbauer, Herbert Masaryk, Otakar Kubín, František Janoušek, Vlasta Vostřebalová-Fischerová a Zdeněk Tůma.
Ocenění
editovat- Řád železné koruny III. třída, rytíř
- Řád čestné legie IV. třída, důstojník
Galerie
editovat-
Opona Národního divadla – nejznámější dílo Vojtěcha Hynaise
-
Dívka
-
Poezie, 1885, olej na plátně, 220 × 120 cm
-
Vojtěch Hynais: Olej na plátně: rozměry : 21 × 52 cm
-
Vojtěch Hynais – Na Houpačce – Světozor 1899
-
Vojtěch Hynais (kreslil Jan Vilímek)
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Am Hof ve Vídni - strana 02-Taufe_0038
- ↑ Matriční zápis o úmrtí. z matriční knihy řk. farního kostela sv. archanděla Michaela v Podolí [online]. [cit. 2016-12-13]. Dostupné online.
- ↑ a b Archivovaná kopie. www.artmuseum.cz [online]. [cit. 2013-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-23.
- ↑ a b c d e f g h i LEBROVÁ, Dobromila. Vojtěch Hynais, český malíř, tvůrce opony Národního divadla. www.pozitivni-noviny.cz [online]. Pavel Loužecký, 2009-12-14 [cit. 2024-09-24]. Dostupné online.
- ↑ Archivovaná kopie. www.libri.cz [online]. [cit. 2013-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-29.
- ↑ Blažíčková-Horová Naděžda, Sekyrka Tomáš (eds.), 2008, s. 7
- ↑ Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5, Perseus Praha 2006, ISBN 80-239-8554-X, s. 154-157
- ↑ PETRÁŇ, Josef; PETRÁŇOVÁ, Lydia. Čestní doktoři Univerzity Karlovy, 1848-2015. první. vyd. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017. 386 s. ISBN 978-80-246-3774-7. S. 102, 115.
- ↑ Slavné, s. 157
- ↑ Vojtěch Hynais - Zima, studie k výzdobě Národního divadla v Praze. Web umenia [online]. 1901 [cit. 2024-09-24]. Dostupné online.
Literatura
editovat- Blažíčková-Horová Naděžda, Sekyrka Tomáš (eds.), Odkaz Josefa Hlávky Národní galerii v Praze, Národní galerie v Praze 2008, ISBN 978-80-7035-391-2
- Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5, Perseus Praha 2006, ISBN 80-239-8554-X
- ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969, str. 105–6, 109, 158, 200, 230
- MŽYKOVÁ, Marie. Vojtěch Hynais. Praha: Odeon, 1990. 108 s. ISBN 80-207-0007-2.
- MŽYKOVÁ, Marie. Křídla slávy: Vojtěch Hynais, čeští Pařížané a Francie. Praha: Galerie Rudolfinum, 2000. 352 s. ISBN 80-86443-00-0.
- Žákavec F., V. Hynais 1854–1924, Praha 1924
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Vojtěch Hynais na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vojtěch Hynais
- Autor Vojtěch Antonín Hynais ve Wikizdrojích (anglicky)
- Vojtěch Hynais v informačním systému abART
- ČT, 2012, dokument Vojtěch Hynais: Zima