Wikipedie

Josef Jungmann

český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel

Josef Jungmann, někdy také Josef Jakub Jungmann, (16. července 1773 Hudlice[1] – 14. listopadu 1847 Praha[2]) byl český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel.

Josef Jungmann
Josef Jungmann
Josef Jungmann
Narození 16. července 1773
Hudlice
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 14. listopadu 1847 (ve věku 74 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbení Olšanské hřbitovy
Povolání spisovatel, lexikograf, jazykovědec, básník, překladatel a pedagog
Národnost Češi
Alma mater Univerzita Karlova
Ocenění Císařský rakouský řád Leopoldův
Děti
Příbuzní
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Josefa Jungmanna na Olšanských hřbitovech

ŽivotEditovat

MládíEditovat

Rod Jungmannů pocházel z Hudlic. Roku 1637 se tam přistěhoval Matěj Jungkmon.[3] Josef Jungmann se narodil jako šesté dítě z deseti v rodině ševce v Hudlicích a byl původně určen k církevní kariéře. Jeho mladší bratr Antonín Jan Jungmann se stal lékařem a univerzitním profesorem gynekologie, další bratr Jan byl knězem a členem Řádu křižovníků s červenou hvězdou.

Josef v letech 1784 až 1788 navštěvoval piaristické gymnasium v Berouně, odkud přešel do Prahy, roku 1792 absolvoval piaristické gymnázium v Panské ulici na Novém Městě. Dále studoval na filozofické fakultě pražské univerzity (1792–1795) filozofii. Později (do roku 1799) studoval také práva, ale studium nedokončil. V této době působil zároveň jako soukromý učitel.

Litoměřice a PrahaEditovat

Od r. 1799 vyučoval na gymnáziu v Litoměřicích, od roku 1800 na tamním gymnáziu vyučoval češtinu, za což nepobíral plat, a byl tak prvním učitelem češtiny v Čechách a na Moravě. Jeho nástupcem tam pak byl Jan Jodl. Dnešní litoměřické gymnázium nese Jungmannovo jméno.

Roku 1815 odešel do Prahy, kde se stal ředitelem (prefektem) Akademického gymnázia. Český jazyk Jungmann vyučoval také na filozofické fakultě pražské univerzity, kde se posléze stal rektorem.

Jungmann položil teoretické základy vývoji novodobé češtiny. Byl vůdčí osobností tzv. 2. (preromantické) generace obrozenců.

Rodinný životEditovat

V Litoměřicích, kde vyučoval na gymnáziu, se Josef Jungmann seznámil s Johannou Světeckou z Černčic (1780-1855). Oženil se s ní 18. listopadu 1800 v Litoměřicích. Ženichovi bylo 26 let, nevěstě 19. Manželka pocházela ze staročeského rodu, známého od 15. století. Do rodu patřil i třeboňský archivář Petr Kašpar Světecký.[4] Mateřštinou Anny Světecké byla němčina, česky se však naučila a manželé se dohodli, že jejich děti budou vychovávány česky.[5]

Od roku 1816 až do své smrti bydlel s rodinou na pražském Novém Městě v domě čp. 749/II v Široké ulici 32, která byla roku 1878 přejmenována na jeho počest na Jungmannovu ulici. Manželé měli spolu šest dětí, z nichž se dospělosti dožily čtyři. Nejstarší, jediný syn syn Josef (1801–1833) užíval pro odlišení od otce patronymum Josefovič. Byl předkladatel a otcův spolupracovník.[6]

Josef Jungmann je pochován na Olšanských hřbitovech.[7]

Dílo (výběr, první vydání)Editovat

Zasloužil se o založení prvního českého vědeckého časopisu Krok. Skupinu obrozenců okolo něho se vytvořivší nazýváme dnes tzv. Jungmannovou básnickou a vědeckou školou (patřily sem všechny významné osobnosti české vědy a literatury té doby, např. František Palacký, Jan Evangelista Purkyně, František Ladislav Čelakovský atd.) S pomocí této (vědecké) skupiny se mu podařilo vydat své životní dílo: pětidílný Slovník česko-německý (120 000 hesel), který byl (po Dobrovského Zevrubné mluvnici české) druhým základním kamenem pro pozvolné ustanovení normy spisovné češtiny. Císař Ferdinand Dobrotivý mu za vydání Slovníku udělil v roce 1839 Leopoldův řád.[8]

Chtěl sestavit první českou „malou encyklopedii“, která měla obsáhnout hlavní vědní obory. Tento záměr se neuskutečnil.[9]

Po objevení rukopisů královédvorského a zelenohorského obhajoval jejich pravost.

PřekladyEditovat

V překladech se snažil o rozvoj češtiny, netvořil však slova bez pravidel (snažil se dodržovat zásady J. Dobrovského), ale vyhledával tato slova z příbuzných slovanských jazyků a ta pak počešťoval. Snažil se o maximální přesnost překladů. Zpravidla k překladům připojoval hesláře slov, která vytvořil, aby zjednodušil četbu a napomohl všeobecnému přijetí novotvarů.

Vlastní díla (starší vydání)Editovat

  • Slowesnost, aneb, Zbjrka přjkladů s krátkým pogednáním o slohu k prospěchu wlastenecké mládeže od Josefa Jungmanna (V Praze, Josefa Fetteerlowá z Wildenbrunu, 1820) – teorie literatury, líčí zde bohatství české literatury od Husa. Jde o slohovou čítanku.
  • Historie literatury české aneb saustawný přehled spisů českých, s krátkau historij národu, oswiceni a gazyka pracj Josefa Jungmanna (V Praze, Pjsmem Antonina Straširypky, 1825) – bývá používán zkrácený název Historie literatury české. Toto dílo vychází z díla Dobrovského, jde o soupis všech tehdy známých českých literárních památek. Dělí se na šest dílů:
    1. Od počátku až po vymření Přemyslovců (1306)
    2. 1306 – až do Husa
    3. Od Husa po rozšíření knihtisku
    4. Od rozšíření knihtisku do přemožení nekatolické strany
    5. Od přemožení nekatolické strany do zavedení němčiny do škol a úřadů
    6. Od zavedení němčiny do škol a úřadů do své doby
  • O počátku a proměnách pravopisu českého a w čem tak nazwaná analogická od bratrské posawád užjwané orthografie se rozděluge, k ljbeznému a nestrannému uwáženj wšem P.P. wlastencům w krátkosti podáno (V Praze, Tiskem Knížecí arcibiskupské knihtiskárny, 1828)
  • Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna (V Praze, Pomocj Českého Museum, 1835-1839) – vydáván 1834–1839), pět dílů, přibližně 120 000 hesel
  • Josefa Jungmanna Sebrané spisy veršem i prosau (V Praze, Nákladem Českého museum, W kommissj u Kronbergra i Řiwnáče, 1841)
  • Josefa Jungmanna Slovesnost, aneb, Náuka o výmluvnosti prosaické, básnické i řečnické, se sbírkau příkladů nevázané i vázané řeči, V Praze, České museum, V kommissí u Kronbergra a Řiwnáče, 1845)
  • Josefa Jungmanna Historie literatury české, aneb, Saustavný přehled spisů českých s krátkau historií národu, osvícení a jazyka (V Praze, Nákladem Českého museum, V komissí kněhkupectví F. Řivnáče, 1849)
  • Neues Taschenwörterbuch der böhmischen und deutschen Sprache. Böhmischdeutscher Theil (nach Jungmann, Šumavský und Anderen von Josef Rank; Nový slovník kapesní jazyka českého i německého. Díl českoněmecký, dle Jungmanna,Šumavského a mn. jiných sestavil Josef Rank, Prag, Druck und Papier von Gottlieb Haase Söhne, 1863)
  • Nový slovník kapesní jazyka českého i německého. Díl německočeský (dle Šumavského, Jungmanna, Weniga a mn. jiných sestavil Josef Rank; Neues Taschenwörterbuch der böhmischen und deutschen Sprache. Deutschböhmischer Theil, nach Šumavský, Jungmann, Wenig und Anderen von Josef Rank, V Praze, C.k. dvorní knihtiskárna synův Bohumila Haase, 1864)

OstatníEditovat

  • Dvojí rozmlouvání o jazyce českém (1806) – jedná se o dvě statě v časopise Hlasatel český, kde vyjádřil jakýsi kulturní program své generace. V tomto díle spolu rozmlouvá v podsvětí současný Čech a Němec s Čechem veleslavínské doby. Jungmann vyzdvihuje kvalitu veleslavínské češtiny a ostře kritizuje češtinu své doby. Čech mluví špatně a nesrozumitelně, poloněmecky. Němec kritizuje Čechy za napodobování němčiny. Jde o dialog stoupenců a odpůrců národních snah. Objevuje se zde myšlenka, že Čech není každý obyvatel této země, ale pouze ten, kdo mluví česky.
  • Oldřich a Božena – historická romance

Novodobá vydáníEditovat

  • Zápisky (k vydání připravil, doslov, ediční poznámku a vysvětlivky napsal Rudolf Havel, Praha, Odeon, 1973)
  • Slovník česko-německý, Díly 1.-5., (Academia, Praha, 1989-1990)
  • Zápisky (edičně připravil, vydavatelskou poznámku napsal a vysvětlivky zpracoval Radek Lunga; předmluva Eva Ryšavá, Praha, Budka, 1998)

Vyobrazení Josefa JungmannaEditovat

PlastikyEditovat

ObrazyEditovat

  • Antonín Machek: Polopostava, olejomalba na plátně; Národní muzeum
  • Anonym podle Antonína Machka: Polopostava
  • Skica k portrétu, kresba na papíře
  • Jubilejní portrét, litografie

Medaile, plakety a minceEditovat

  • Medaile k odhalení pomníku v Praze
  • Medaile ke 100. výročí narození, Václav Kříž, Praha 1873
  • Medaile ke 100. výročí narození, J. Kvasnička
  • Medaile k odhalení pomníku ve Volovicích, 1873
  • Medailon pamětní Národopisné výstavy českoslovanské v Praze, Hořovice 1895
  • Medaile ke 125. výročí narození v Hudlicích, V. Šmakal 1899
  • Medaile ke sjezdu Spolku českých vysloužilců a k oslavám 125. výročí narození v Hudlicích, V. Šmakal 1899
  • Medaile ke 125. výročí narození v Hudlicích, V. Šmakal 1899
  • Medaile ke 200. výročí narození
  • Plaketa pamětní jednostranná, Praha 1910
  • Pamětní padesátikorunová mince k 200. výročí narození, Praha 1973

ZajímavostiEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Josefa Jungmanna farnosti při kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském
  3. ↑ http://m.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/657-schuzka-profesor-obrozeni--1363267 - 657. schůzka: Profesor obrození
  4. ↑ SKOČKOVÁ, Hana. O paní Johanně Jungmannové, rodem Světecké z Černčic. Rodopisná revue [online]. 13. 1. 2015. Dostupné online. 
  5. ↑ Český rozhlas, Toulky českou minulostí: Čech je ten, kdo česky mluví
  6. ↑ OTRUBA, Mojmír. Josef Josefovič Jungmann. In: Vladimír Forst a kolektiv. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0468-8. Svazek 2/I. H–J. S. 586-587.
  7. ↑ RKZ.cz: Hrob Josefa Jungmanna
  8. ↑ Josef Jungmann, Obraz životopisný ku stoleté památce jeho narození. Budivoj. 13. 7. 1873, s. 1. Dostupné online. 
  9. ↑ FORST, Vladimír. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, H-L. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0345-2. Kapitola Josef Jungmann, s. 580-586. 
  10. ↑ Středočes. věd. knihovna Kladno: Pomník Josefa Jungmanna, Olovnice. ipac.svkkl.cz [online]. [cit. 2016-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-13. 
  11. ↑ Infocentrum Vysoké Mýto: Pomník Josefa Jungmanna

LiteraturaEditovat

  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 298–300. 
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. Dostupné online. S. 122–124. 
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. Dostupné online. S. 232–254. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. S. 580–586. 
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 183–184. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 211–212. 
  • SAK, Robert. Josef Jungmann : život obrozence. Praha: Vyšehrad, 2007. 313 s. ISBN 978-80-7021-890-7. 
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Josef Jungmann (1773–1847). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2012, 23 (1–2), s. 39-42. ISSN 1210-6097.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Rektoři Karlovy univerzity
Předchůdce:
Antonín Jan Jungmann 		1840
Josef Jungmann 		Nástupce:
Antonín Karel Mudroch
Autoritní data: AUT: jk01052183 | GND: 118776509 | ISNI: 0000 0001 0878 2340 | LCCN: n81063280 | VIAF: 22229790 | WorldcatID: lccn-n81063280
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Jungmann&oldid=18804538“