Josef Jungmann

český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel

Josef Jungmann, někdy také Josef Jakub Jungmann, (16. července 1773 Hudlice[1]14. listopadu 1847 Praha[2]) byl český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel. Rakouský císař Ferdinand I. Dobrotivý jej povýšil na rytíře (Josef rytíř z Jungmannů).[3]

Josef Jungmann
Josef Jungmann
Josef Jungmann
Narození16. července 1773
Hudlice
České královstvíČeské království České království
Úmrtí14. listopadu 1847 (ve věku 74 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Povoláníspisovatel, lexikograf, jazykovědec, básník, překladatel, pedagog, učitel, filolog a historik
NárodnostČeši
Alma materUniverzita Karlova
Tématalingvistika
OceněníCísařský rakouský řád Leopoldův
Manžel(ka)Johanna Jungmannová
Děti
Příbuzní
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Josefa Jungmanna na Olšanských hřbitovech

ŽivotEditovat

Původ a mládíEditovat

Rod Jungmannů pocházel z Hudlic. Roku 1637 se tam přistěhoval Matěj Jungkmon.[4] Josef Jungmann se narodil jako šesté dítě z deseti v rodině ševce v Hudlicích a byl původně určen k církevní kariéře. Jeho mladší bratr Antonín Jan Jungmann se stal lékařem a univerzitním profesorem gynekologie, další bratr Jan byl knězem a členem Řádu křižovníků s červenou hvězdou.

Od svých 11 let, v letech 1784 až 1788, navštěvoval Josef piaristické gymnázium v Berouně, odkud přešel do Prahy. Roku 1792 toto gymnázium, nacházející se v Panské ulici na Novém Městě, absolvoval. Dále studoval filozofii na filozofické fakultě univerzity (1792–1795). Později (do roku 1799) studoval také práva, ale toto studium nedokončil. V této době působil zároveň jako soukromý učitel.

Litoměřice a PrahaEditovat

V roce 1799 se přestěhoval do Litoměřic. Od roku 1800 vyučoval na tamním gymnáziu češtinu, za což nepobíral plat. Ve své době byl prvním gymnaziálním učitelem češtiny v Českém království. Jeho jméno nese dnešní litoměřické Gymnázium Josefa Jungmanna. Po jeho odchodu vyučoval češtinu v Litoměřicích Jan Jodl.

Roku 1815 odešel Jungmann do Prahy, kde se stal ředitelem (prefektem) Akademického gymnázia v dnešní Štěpánské ulici. Český jazyk Jungmann vyučoval také na Filozofické fakultě pražské univerzity, kde se posléze stal děkanem.

Jungmann položil teoretické základy vývoji novodobé češtiny. Byl vůdčí osobností tzv. druhé (preromantické) generace obrozenců.

Rodinný životEditovat

V době svého pobytu v Litoměřicích se Josef Jungmann seznámil s Johannou Světeckou z Černčic (1780–1855). Oženil se s ní v tomto městě dne 18. listopadu 1800.[5] Ženichovi bylo 27 let, nevěstě pravděpodobně 19 let. Manželka pocházela ze staročeského šlechtického rodu, známého od 15. století. Do rodu patřil i třeboňský archivář Petr Kašpar Světecký.[3] Mateřštinou Anny Světecké byla němčina, česky se však naučila a manželé se dohodli, že jejich děti budou vychovávány česky.[6]

Od roku 1816 až do své smrti bydlel Jungmann se svou rodinou na pražském Novém Městě v domě čp. 749/II v Široké ulici 32, která byla roku 1878 přejmenována na jeho počest na Jungmannovu ulici. Manželé měli spolu šest dětí, z nichž se dospělosti dožily čtyři. Nejstarší, jediný syn Josef (1801–1833), užíval pro odlišení od otce patronymum Josefovič, ale zemřel již ve věku 32 let. Byl otcovým spolupracovníkem a překladatelem.[7]

Josef Jungmann je pochován na Olšanských hřbitovech.[8]

Dílo (výběr, první vydání)Editovat

Josef Jungmann se zasloužil o založení prvního českého vědeckého časopisu Krok, který byl vydáván od roku 1821. Kolem něj se vytvořila skupina českých obrozenců, která je nazývána Jungmannovou básnickou a vědeckou školou. Patřily k ní významné osobnosti české vědy a literatury té doby jako František Palacký, Jan Evangelista Purkyně, František Ladislav Čelakovský a další. S pomocí této vědecké skupiny se Jungmannovi podařilo vydat jeho životní dílo: pětidílný Slovník česko-německý, který obsahoval 120 000 hesel a byl postupně publikován v letech 1835–1839. Po Dobrovského Zevrubné mluvnici české byl tento slovník druhým základním kamenem pro ustanovení norem spisovné češtiny. Císař Ferdinand I. Dobrotivý Jungmannovi za vydání Slovníku česko-německého udělil v roce 1839 Císařský rakouský řád Leopoldův a povýšil jej na rytíře.[9]

Měl v úmyslu sestavit první českou „malou encyklopedii“, která měla obsahovat hesla ze všech hlavních vědních oborů. Tento záměr se však neuskutečnil.[10]

Po vzniku sporu o rukopisy královédvorského a zelenohorského obhajoval Jungmann jejich pravost. Není vyloučena ani jeho autorská spoluúčast na vzniku těchto rukopisů.[11][12]

PřekladyEditovat

Ve svých překladech z jiných jazyků se Jungmann snažil o rozvoj češtiny, netvořil však slova bez pravidel, nýbrž se snažil dodržovat zásady Josefa Dobrovského. Nová slova vyhledával z příbuzných slovanských jazyků, která pak počešťoval. Snažil se o maximální přesnost překladů. Zpravidla k překladům připojoval hesláře slov, která nově vytvořil, aby zjednodušil četbu a napomohl všeobecnému přijetí novotvarů.

Vlastní díla (starší vydání)Editovat

  • Slowesnost, aneb, Zbjrka přjkladů s krátkým pogednáním o slohu k prospěchu wlastenecké mládeže od Josefa Jungmanna (V Praze, Josefa Fetteerlowá z Wildenbrunu, 1820) – teorie literatury, líčí zde bohatství české literatury od Husa. Jde o slohovou čítanku a úvod do teorie slohu
  • Historie literatury české aneb saustawný přehled spisů českých, s krátkau historij národu, oswiceni a gazyka pracj Josefa Jungmanna (V Praze, Pjsmem Antonina Straširypky, 1825) – bývá používán zkrácený název Historie literatury české. Toto dílo vychází z díla Dobrovského, jde o soupis všech tehdy známých českých literárních památek. Dělí se na šest dílů:
    1. Od počátku až po vymření Přemyslovců (1306)
    2. 1306 – až do Husa
    3. Od Husa po rozšíření knihtisku
    4. Od rozšíření knihtisku do přemožení nekatolické strany
    5. Od přemožení nekatolické strany do zavedení němčiny do škol a úřadů
    6. Od zavedení němčiny do škol a úřadů do své doby
  • O počátku a proměnách pravopisu českého a w čem tak nazwaná analogická od bratrské posawád užjwané orthografie se rozděluge, k ljbeznému a nestrannému uwáženj wšem P.P. wlastencům w krátkosti podáno (V Praze, Tiskem Knížecí arcibiskupské knihtiskárny, 1828) Vydáno anonymně, spoluautorem byl Václav Hanka
  • Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna (V Praze, Pomocj Českého Museum, 1835–1839) – pět dílů, přibližně 120 000 hesel
  • Josefa Jungmanna Sebrané spisy veršem i prosau (V Praze, Nákladem Českého museum, W kommissj u Kronbergra i Řiwnáče, 1841)
  • Josefa Jungmanna Slovesnost, aneb, Náuka o výmluvnosti prosaické, básnické i řečnické, se sbírkau příkladů nevázané i vázané řeči, V Praze, České museum, V kommissí u Kronbergra a Řiwnáče, 1845)
  • Josefa Jungmanna Historie literatury české, aneb, Saustavný přehled spisů českých s krátkau historií národu, osvícení a jazyka (V Praze, Nákladem Českého museum, V komissí kněhkupectví F. Řivnáče, 1849)
  • Neues Taschenwörterbuch der böhmischen und deutschen Sprache. Böhmischdeutscher Theil (nach Jungmann, Šumavský und Anderen von Josef Rank; Nový slovník kapesní jazyka českého i německého. Díl českoněmecký, dle Jungmanna, Šumavského a mn. jiných sestavil Josef Rank, Prag, Druck und Papier von Gottlieb Haase Söhne, 1863)
  • Nový slovník kapesní jazyka českého i německého. Díl německočeský (dle Šumavského, Jungmanna, Weniga a mn. jiných sestavil Josef Rank; Neues Taschenwörterbuch der böhmischen und deutschen Sprache. Deutschböhmischer Theil, nach Šumavský, Jungmann, Wenig und Anderen von Josef Rank, V Praze, C.k. dvorní knihtiskárna synův Bohumila Haase, 1864)

OstatníEditovat

  • Dvojí rozmlouvání o jazyce českém (1806) – jedná se o dvě statě v časopise Hlasatel český, kde vyjádřil jakýsi kulturní program své generace. V tomto díle spolu rozmlouvá v podsvětí současný Čech a Němec s Čechem veleslavínské doby. Jungmann vyzdvihuje kvalitu veleslavínské češtiny a ostře kritizuje češtinu své doby. Čech mluví špatně a nesrozumitelně, poloněmecky. Němec kritizuje Čechy za napodobování němčiny. Jde o dialog stoupenců a odpůrců národních snah. Objevuje se zde myšlenka, že Čech není každý obyvatel této země, ale pouze ten, kdo mluví česky
  • Oldřich a Božena – historická romance

Novodobá vydáníEditovat

  • Zápisky (k vydání připravil, doslov, ediční poznámku a vysvětlivky napsal Rudolf Havel, Praha, Odeon, 1973)
  • Slovník česko-německý, Díly 1.-5. (Academia, Praha, 1989-1990)
  • Zápisky (edičně připravil, vydavatelskou poznámku napsal a vysvětlivky zpracoval Radek Lunga; předmluva Eva Ryšavá, Praha, Budka, 1998)

Vyobrazení Josefa JungmannaEditovat

PlastikyEditovat

ObrazyEditovat

  • Antonín Machek: Polopostava, olejomalba na plátně; Národní muzeum
  • Anonym podle Antonína Machka: Polopostava
  • Skica k portrétu, kresba na papíře
  • Jubilejní portrét, litografie

Medaile, plakety a minceEditovat

  • Medaile k odhalení pomníku v Praze
  • Medaile ke 100. výročí narození, Václav Kříž, Praha 1873
  • Medaile ke 100. výročí narození, J. Kvasnička
  • Medaile k odhalení pomníku ve Volovicích, 1873
  • Medailon pamětní Národopisné výstavy českoslovanské v Praze, Hořovice 1895
  • Medaile ke 125. výročí narození v Hudlicích, V. Šmakal 1899
  • Medaile ke sjezdu Spolku českých vysloužilců a k oslavám 125. výročí narození v Hudlicích, V. Šmakal 1899
  • Medaile ke 125. výročí narození v Hudlicích, V. Šmakal 1899
  • Medaile ke 200. výročí narození
  • Plaketa pamětní jednostranná, Praha 1910
  • Pamětní padesátikorunová mince k 200. výročí narození, Praha 1973

ZajímavostiEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Josefa Jungmanna farnosti při kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském
  3. a b SKOČKOVÁ, Hana. O paní Johanně Jungmannové, rodem Světecké z Černčic. Rodopisná revue [online]. 13. ledna 2015. Dostupné online. 
  4. http://m.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/657-schuzka-profesor-obrozeni--1363267 Archivováno 13. 7. 2019 na Wayback Machine - 657. schůzka: Profesor obrození
  5. Archivní vademecum SOA v Litoměřicích. vademecum.soalitomerice.cz [online]. [cit. 2021-04-11]. Dostupné online. 
  6. Český rozhlas, Toulky českou minulostí: Čech je ten, kdo česky mluví. m.rozhlas.cz [online]. [cit. 2016-12-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-12-20. 
  7. OTRUBA, Mojmír. Josef Josefovič Jungmann. In: Vladimír Forst a kolektiv. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0468-8. Svazek 2/I. H–J. S. 586–587.
  8. Josef Jungmann. www.rukopisy-rkz.cz [online]. [cit. 2021-02-01]. Dostupné online. 
  9. Josef Jungmann, Obraz životopisný ku stoleté památce jeho narození. Budivoj. 13. července 1873, s. 1. Dostupné online. 
  10. FORST, Vladimír. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, H-L. Praha: Academia, 1993. ISBN 80-200-0345-2. Kapitola Josef Jungmann, s. 580–586. 
  11. DOBIÁŠ, Dalibor, et al. Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817-1885). 1. vyd. Praha: Academia, 2014. ISBN 978-80-200-2421-3. S. 598–601. 
  12. Nekonečný boj o Rukopisy — Reportéři ČT. Česká televize [online]. [cit. 2020-03-12]. Dostupné online. (česky) 
  13. Středočes. věd. knihovna Kladno: Pomník Josefa Jungmanna, Olovnice. ipac.svkkl.cz [online]. [cit. 2016-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-13. 
  14. Infocentrum Vysoké Mýto: Pomník Josefa Jungmanna. infocentrum.vysoke-myto.cz [online]. [cit. 2016-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-03-13. 
  15. Cena Josefa Jungmanna. www.obecprekladatelu.cz [online]. [cit. 2021-06-25]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 298–300. 
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. Dostupné online. S. 122–124. 
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. Dostupné online. S. 232–254. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. S. 580–586. 
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 183–184. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 211–212. 
  • SAK, Robert. Josef Jungmann : život obrozence. Praha: Vyšehrad, 2007. 313 s. ISBN 978-80-7021-890-7. 
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Josef Jungmann (1773–1847). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2012, 23 (1–2), s. 39-42. ISSN 1210-6097.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Rektoři Karlovy univerzity
Předchůdce:
Antonín Jan Jungmann
1840
Josef Jungmann
Nástupce:
Antonín Karel Mudroch