Otevřít hlavní menu

Rukopis zelenohorský

Rukopis zelenohorský (RZ anebo LS jako Libušin soud) je literární text, který byl údajně objeven roku 1817 na zámku Zelená Hora. Obsahuje části dvou básní, jejichž obsah se klade do 8. století, fyzický zápis na pergamen do 13. století.[1] Vydával se tedy za středověkou literární památku; dnes převažuje názor, že jde o falzum z počátku 19. století.

Rukopis zelenohorský
4. a 5. strana Rukopisu zelenohorského
4. a 5. strana Rukopisu zelenohorského
Autor Václav Hanka
Původní název Rukopis zelenohorský
Jazyk čeština
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie rukopisuEditovat

ObjevEditovat

Rukopis byl v listopadu 1818 anonymně zaslán nejvyššímu purkrabímu hraběti Františku Antonínu Kolovratovi jako dar pro nově zřízené Vlastenecké muzeum v Čechách. Protože tehdy nebylo známo, odkud rukopis pochází, byl podle svého obsahu nazýván Libušin soud. Údajným odesilatelem byl panský úředník Josef Kovář ze zámku Zelená hora u Nepomuku, což zjistil a zveřejnil až roku 1859 historik Václav Vladivoj Tomek, a teprve pak se začalo používat označení Rukopis zelenohorský.[2][3][1]

Samotný nález se údajně odehrál tak, že si důchodní Kovář někdy v roce 1817 všiml v hospodářských prostorách v přízemí zámku zaprášených pergamenů, a když je vlhkou houbou otřel, objevilo se písmo. Nepomucký děkan a další vzdělanci z okolí po zhlédnutí rukopisu navrhli poslat ho do Prahy do vznikajícího muzea. Kvůli obavám z tehdejšího zámeckého pána Jeronýma Colloredo-Mannsfelda, který byl odpůrcem českého obrozeneckého hnutí, to ale jeho zaměstnanec udělal raději anonymně.[4]

VydáníEditovat

Poté, co Josef Dobrovský po zhlédnutí faksimile vytvořeného Antonínem Puchmajerem označil (zatím neveřejně) rukopis za padělek, byl text nejprve publikován v Polsku, kam jeho opis zaslal lékař a propagátor kultury starověké Indie Antonín Jungmann.[5] V Čechách poprvé vyšel až v roce 1822 v časopise Krok (č. 3, str. 48–61), péčí Antonína a jeho známějšího bratra Josefa Jungmanna, který text doplnil novočeským překladem a vysvětlivkami.[6][7]

Od roku 1829 byl Libušin soud obvykle vydáván společně s Rukopisem královédvorským. Byl také hojně překládán do němčiny a dalších světových jazyků, zvláštní zájem byl o  překlady do ostatních slovanských jazyků.

Spory o pravostEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Spor o Rukopisy.
 
Dobrovský první RZ označil za falzum (portrét od Františka Tkadlíka, 1820)

Pochybnosti o pravosti Rukopisu zelenohorského vyvstaly ihned po jeho objevení. V Praze se Rukopis zelenohorský dostal do rukou Josefa Dobrovského, patriarchy české slavistiky a jazykovědy, který jej ihned odmítl jako falzum. Veřejně tak rázně učinil v reakci na Jungmannovo vydání rukopisu v německém článku Literární padělek (Literarischer Betrug) roku 1824, čímž byl vlastně zahájen celý spor o Rukopisy.[8] Obhajoby se namísto Jungmanna ujal Václav Alois Svoboda, především německy publikující básník z okruhu Václava Hanky. Dobrovský ještě sepsal k RZ všestranný kritický rozbor, ale za jeho života se spor zásadně nerozhořel. Poté pravost RZ, ale i Rukopisu královédvorského (RK), odmítal další přední slavista, slovinský Kopitar, který své závěry publikoval od roku 1837. Proti tomu se postavil Pavel Josef Šafařík a František Palacký, kteří oba rukopisy bránili jako pravé.

Proti RZ vystoupili v letech 1878–1879 Alois Vojtěch Šembera a Antonín Vašek, následovalo i zpochybnění RK a spor následně naplno propukl od roku 1886, kdy se do něj významně zapojili jazykovědec Jan Gebauer, filosof Tomáš Garrigue Masaryk, historik Jaroslav Goll a další.

Důvodem k pochybnostem byly i jiné nalezené texty kolem osobností Václava Hanky a Josefa Lindy. V roce 1816 objevil Josef Linda Píseň vyšehradskou. V roce 1817, na svátek svaté Ludmily, Václav Hanka se svými přáteli objevil v děkanském kostele ve Dvoře Králové další text – Rukopis královédvorský. Roku 1819 objevil skriptor universitní knihovny v Praze Jan Zimmermann Milostnou píseň krále Václava. O několik let později (roku 1827) objevil v Muzeu za přítomnosti Václava Hanky cizí badatel přehojnou úrodu českých glos v známém slovníku Mater verborum. O rok později byl objeven meziřádkový překlad evangelia sv. Jana a žalm 109 a část žalmu 145 v muzejním Glosovaném žaltáři.[9]

PopisEditovat

Podoba rukopisuEditovat

 
Detail rukopisu s iniciálou „C“, strana 2, verše 12–17 (necelé)

Rukopis tvoří dva pergamenové dvojlisty o rozměru 22,4 × 16 cm.[10], tedy osm stran textu. Pergamen je hrubě opracován a je značně poškozen. Text je psán primitivním pravopisem (používaným do konce 13. století) a litery jsou majuskule i minuskule seřazené in contiuo, bez zřetele k veršové stavbě. Kromě páté strany se 17 řádky má rukopis na straně vždy 16 řádků textu. Běžný text je psán železitoměďnatým inkoustem dnes zelené barvy.[11] Text je ozdoben čtyřmi červenými rumělkovými iniciálami (A, C, V, D) a řadou rumělkových majuskulí. Dále se v textu hojně vyskytují červené miniové značky neznámého účelu. Rukopis má též pro snadnější čtení rumělkou provedené červené rubrikování dříků počátečních písmen jednotlivých slov, neboť je psán in continuo, bez mezer.

Dnes je uložen v oddělení rukopisů a vzácných tisků Knihovny Národního muzea v Praze pod signaturou 1 A b 1.

Literární obsahEditovat

 
Libušin soud, Josef Bergler ml. před rokem 1829

Rukopis obsahuje části dvou básní, 9 závěrečných veršů Sněmů a 112 veršů Libušina soudu. Obě skladby jsou psány 10-slabičným veršem.

Sněmy jsou jen krátký fragment a vztahují se ke společenskému uspořádání.

Libušin soud líčí spor bratří Chrudoše a Šťáhlava o dědictví po jejich zemřelém otci Klenovici. Chrudoš si podle německého prvorozeneckého práva nárokuje celé dědictví. Spor rozhodne kněžna Libuše na zasedání zemského soudu na Vyšehradě: bratři se mají podle českého práva rozdělit na polovic. Nato se Chrudoš rozhněvá a kněžnu nařkne: „Běda ptákům, k nimž se zmije vplíží, běda mužům, kterým žena vládne!“[12] Poté se Libuše vzdává svých soudních pravomocí, a vyzývá sněm k volbě vladaře. Zde báseň končí, její závěr v rukopisu chybí.

Ukázka z textuEditovat

Čtvrtá strana rukopisu začíná svoláváním lechů na sněm:

...
po Radovan ot Kamena Mosta,
po Jarožir ot Bred vletorěčných,
po Strěžibor ot Sázavy ladny,
po Samorod se Mžě striebronosné,
po vsie kmeti, lechy i vladyky,
i po Chrudoš, i po Staglav, bratry
rozvaděma o dědiny otné.
Kda sě sněchu leši i vladyky
v Vyšegradě
prokní stúpi rozenia dle svégo.
Stúpi kněžna v bielestvúcí rízě,
stúpi na stól oten v slavně sněmě.
Dvě věglasně děvě
vyučeně věščbám Vítězovým,
u jednéj sú desky pravdodatné,
u vtoréj meč krivdy kárajúcí,
protiv ima plamen pravdozvěsten
i pod nima svatocúdná voda.
(přepis novočeským pravopisem podle Julia Enderse z roku 1993)

HodnoceníEditovat

Libušin soud je píseň, která byla původně recitována a určena k poslechu a k zapamatování, nikoliv k četbě. Její obsah se stal např. podkladem libreta Smetanovy opery Libuše. Motiv je známý i z kronik Kosmovy, Dalimilovy a Hájkovy.

Tento soud měl dokládat demokratický ráz slovanské společnosti v době před přijetím křesťanství. Tehdejší soudnictví mělo být na velmi vysoké úrovni. Jednání probíhalo za účasti lechů, vladyků a kmetů. Ti po vynesení rozsudku odevzdávali své hlasy, které byly sčítány. O právních vztazích se také dozvídáme z písně Sněmy. V tomto krátkém textu, který je závěrem zpěvu, je vysvětleno právní uspořádání rodového majetku.

Obě skladby mají pocházet z přelomu 9. a 10. století; kdyby byly pravé, byly by tak nejstarší česky psanou památkou vůbec. V době národního obrození se RZ společně s Rukopisem královédvorským stal pro některé významnou vzpruhou, pro jiné nacionalistickým symbolem.

Podobné padělky se objevily v literárních dějinách několika evropských národů. Známý je např. podvrh Jamese Macphersona, jenž v letech 1761-63 sestavil fragmenty středověké lidové skotské epické poezie do velkého cyklu, který pojmenoval Ossianovy zpěvy. V ruské literatuře v roce 1811 objevil Alexandr Ivanovič Sulakadze Hymnu Bojanovu.

Většinový názor (nepravost)Editovat

Většinovým názorem je, že RZ nepochází ze středověku, ale jedná se o účelová falza z doby národního obrození. Za jejich nejvíce pravděpodobné autory jsou považováni Václav Hanka a Josef Linda.

Hodnocení obhájců pravostiEditovat

Někteří autoři dodnes zpochybňují důkazy o údajné nepravosti RZ.

Když to zkoumal Masaryk v letech 1886 a 1887, tak díky kolektivu, který shromáždil (jazykovědec Gebauer, historik Goll, estetik Hostinský a další), dokázal, že jsou Rukopisy falešné. Ovšem jedna věda, chemie, vpadla Masarykovi do zad. Chemici totiž prohlásili, že se Rukopisy chovají jako jiné středověké památky. A tím to končilo, spor nebyl uzavřen a obhájci rukopisů se stále dovolávali tohoto chemického soudu.
Pokusy vysvětlit rozpor mezi vysokou estetickou hodnotou Rukopisů a Hankovou nedokonalostí a nízkou básnickou úrovní tím, že to vzniklo nějakou kolektivní spoluprací, trefně okomentoval Jan Neruda: „Dva mazalové se spojí a budou malovat jako Rafael.“ Poukázal tím na to, že stvořit umělecké dílo takovýmto způsobem nepřichází v úvahu.
Kamil Bednář, známý překladatel z angličtiny, vážený básník, usiloval o přeložení Rukopisů do moderní češtiny. Také se mu to zdařilo, vyšlo to v roce 1961. Současně s tím napsal rozbor, v kterém se vyjádřil, že je velice obtížné, ba nemožné dokonale přeložit staročeský text do novočeštiny. A že ani nelze myslet na to, že by text Rukopisů byl složen novou češtinou a převeden do češtiny staré. Jde o opravdu významné stanovisko od renomovaného odborníka a je blízké i tomu, co víme od jiných básníků starší generace. Čech, Vrchlický, Neruda, Zeyer, tito všichni se vyjádřili, že by zdaleka nesvedli zbásnit něco takového, jako jsou Rukopisy.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b MENTZLOVÁ, Dana, et al. RKZ dodnes nepoznané. 1. vyd. Praha: Česká společnost rukopisná, 2017. 152 s. ISBN 978-80-270-2453-7. 
  2. http://www.zelenahora.cz/cs/historie/rukopis-zelenohorsky
  3. Nález Rukopisu zelenohorského | Rukopisy královédvorský a zelenohorský (RKZ) - padělky nebo staročeské památky? [online]. [cit. 2019-04-29]. Dostupné online. (česky) 
  4. TOMEK, Vávlav Vladivoj. Svědectví o nálezu Libušina soudu. Časopis Musea království Českého. 1859, roč. 33, čís. 1, s. 28-57. Dostupné online. 
  5. RAKOWICKI, J. B. Prawda ruska czyli Prawa wielkiego ziecia Jaroslawa Wladymirowicza tudziež traktaty Olga y Igora...; Díl I. Varšava: [s.n.], 1820. 276 s. S. 235-241. 
  6. JUNGMANN, Antonín; JUNGMANN, Josef. Soud Libušin. Krok. 1822, roč. 1, čís. 3, s. 48-61. 
  7. Rukopis královédvorský: Rukopis zelenohorský. Jako soubor. 1. vyd. Brno: Host, 2010. S. 191. 
  8. DOBROVSKÝ, Josef. Literarischer Betrug. Archiv für Geschichte, Statistik, Literatur und Kunst. 16. April 1824, roč. 15, čís. 46, s. 260b. 
  9. Rukopis královédvorský: Rukopis zelenohorský. Jako soubor. 1. vyd. Brno: Host, 2010. S. 188. 
  10. Popis rukopisu na manuscriptorium.com. www.manuscriptorium.com [online]. [cit. 2014-06-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-02-15. 
  11. Stručně o RKZ na stránkách ČSR (zastánci pravosti RKZ)
  12. LIEHMOVÁ, Marie. Rukopis královédvorký a zelenohorský. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1961. S. 109. 
  13. a b ČT24, 2012, Jen když nejsi Hanka!

LiteraturaEditovat

  • Rukopis královédvorský: Rukopis zelenohorský. Jako soubor. 1. vyd. Brno: Host, 2010, 324 s. ISBN 9788072944156.
  • ENDERS, Julius. Rukopis zelenohorský a královédvorský: vznik, styl a básnická hodnota staročeské orální poesie. Praha: Neklan, 1993. ISBN 8090088473.
  • FIALA, Zdeněk a OTRUBA Mojmír. Rukopisy královédvorský a zelenohorský: dnešní stav poznání. 1. vyd. Praha: Academia, 1969, 421 s.
  • HAMAN, Aleš. Trvání v proměně: česká literatura devatenáctého století. 2., rev. vyd. Praha: ARSCI, 2010, 326 s., ISBN 9788074200113.
  • IVANOV, Miroslav. Tajemství Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Třebíč : Blok, 2000; 509 s., 8 il. a faksimile; ISBN 80-7268-069-2
  • LIEHMOVÁ, Marie. Rukopis královédvorský a zelenohorský. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1961, 123 s.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat