Jeroným Colloredo-Waldsee

český a moravský šlechtic italského původu
Možná hledáte: některého dalšího Jeronýma Colloredo z rodu Colloredů.

Jeroným Colloredo-Waldsee (12. března 1674 Udine2. února 1726 Vídeň; lat. Hieronymus, ital. Girolamo) byl členem rodu Colloredů z Waldsee. Byl třetím držitelem colloredského fideikomisu s centrem v Opočně.

Jeroným Colloredo-Waldsee
Hieronymus von Colloredo-Wallsee (1674–1726) crop.jpg

Nejvyšší maršálek císařského dvora
Ve funkci:
24. leden 1726 – 2. února 1726
Panovník Karel VI.
Předchůdce Jan Kašpar Cobenzl
Nástupce Jan Baptista Colloredo

Habsburský guvernér v Miláně
Ve funkci:
1719 – 1726
Panovník Karel VI.

Moravský zemský hejtman
Ve funkci:
1714 – 1717
Panovník Karel VI.
Předchůdce František Josef z Oppersdorfu
Nástupce František Josef z Valdštejna

Nejvyšší dvorský sudí Českého království
Ve funkci:
5. červenec 1708 – 1714
Panovník Josef I., Karel VI.
Předchůdce Antonín Jan Nostitz
Nástupce František Josef z Valdštejna

Narození 12. březen 1674
Udine, Benátská republika
Úmrtí 2. února 1726 (ve věku 51 let)
Vídeň
Habsburská
monarchie
Habsburská monarchie Habsburská
monarchie
Choť Johanna Charlotta Karolína Kinská z Vchynic a Tetova (1675–1755)
Rodiče Ferdinand Colloredo (1635–1689)
Felicitas Rabatta (1654–1707)
Děti Rudolf Josef Colloredo (1706–1788)
Příbuzní bratr: Fabio Antonio Colloredo (1672–1742)
bratr: Rudolf Colloredo (1676–1750)
vnuk: František Gundakar z Colloredo-Walsee
vnuk: Jeroným z Colloredo-Walsee-Melsu (1732–1812)
vnučka: Marie Karolína z Colloreda
zeť: Václav Norbert Oktavián Kinský (1642–1719)
tchyně: Anna Marie Barbora Bořitová z Martinic (1654–1694)
Zaměstnání diplomat, politik
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
1724 říšský hraběcí stav
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vazby na ItáliiEditovat

Po smrti druhého držitele colloredovského fideikomisu Ludvíka Colloreda v roce 1693 přešel fideikomis a některé další statky v Čechách, Dolních Rakousech a severní Itálii do rukou Jeronýma Colloreda z Waldsee, markýze di Santa Sophia, syna Ferdinanda Colloreda (1635–1689) z weikardské větve rodu.

Za svého života podobně jako ostatní členové rodu pěstoval úzké styky s italským prostředím a tamějšími příbuznými. Dopisoval si například se svým strýcem kardinálem Leandrem Colloredem (1639–1709), se svým starším bratrem Fabiem Antoniem (1672–1742), jenž si také vybral církevní dráhu a stal se arcibiskupemLucce, se vzdáleným příbuzným Johannem Baptistou Colloredem (1656–1729), který působil v letech 1715–1726 jako císařský vyslanec v Benátkách, s řadou členů rodu Rabattů – pocházela z něj i jeho matka Felicitas – a dalšími významnými osobami tehdejší soby.

Integrace mezi českou šlechtuEditovat

Hrabě se také úspěšně včlenil do šlechtické společnosti v habsburské monarchii svým sňatkem. V roce 1696 se oženil s příslušnicí starého českého šlechtického rodu Kinských Johannou Charlottou Karolínou[1] a hojně korespondoval s jejím rozvětveným příbuzenstvem. Spolu měli nejméně 12 dětí, jen čtyři z nich se však dožily dospělosti.

KariéraEditovat

Zároveň se ale Jeroným snažil stejně jako jeho předchůdce Ludvík prosadit v habsburské monarchii, což se mu začalo dařit již za vlády Josefa I. Výrazněji se však uplatnil až za vlády Karla VI., jenž jej v roce 1724 povýšil do říšského hraběcího stavu. Cesta do vysokých dvorských funkcí ale nebyla ani v jeho případě jednoduchá. Nejprve musel projít vyššími zemskými úřady. Byl například nejvyšším dvorským sudím Království českého (1708–1714) a zemským hejtmanem Markrabství moravského (1714–1717). O jeho velkých ambicích svědčí to, že byl ochoten se zhostit různých diplomatických misí. Jednalo se tehdy o běžnou fázi v životě těch, kteří se nakonec uplatnili v nejvyšších dvorských funkcích. Na podzim 1715 se připravoval na cestu do Republiky obou národů, jež se však nerealizovala. V roce 1718 byl zase jmenován jedním z vyslanců, který měl uzavřít mír s Turky v Požarevaci. Jeho kariéra ovšem vyvrcholila v posledních letech života, kdy se vrátil do rodné Itálie a působil jako habsburský guvernér v Miláně (1719–1726). Nakonec se propracoval jako první člen rodu mezi čtyři nejdůležitější dvořany Karla VI., když byl za prokázané diplomatické a úřední zásluhy na samém počátku roku 1726 jmenován do prestižní funkce nejvyššího maršálka dvora Karla VI. Zřejmě se počítalo s jeho dalším uplatněním v nejvyšších dvorských funkcích, tyto plány však záhy překazila Jeronýmova předčasná smrt (Vídeň, 2. února 1726).[2]

Majetkové ziskyEditovat

Jeroným Colloredo, zřejmě zásadním způsobem poučen sporem, který vedl po Ludvíkově smrti a který jej připravil o velkou část alodních statků, rozhodl se v září 1707 pro velkou majetkovou transakci. Díky ní získal za statky Dolní Počernice a Záběhlice větší panství Drachkov a Tloskov ve Vltavském kraji. Pravděpodobně zde zamýšlel vytvořit další stabilní jádro rodového majetku, protože o dva roky později získal i blízké panství Petrovice. Jeroným také vysoudil část dolnorakouských statků, ovšem nevlastnil již vídeňský palác, a tak ke svým tamějším pobytům využíval podnájmů. Zato někdy po roce 1705 zakoupil panství Felling. Kromě toho získal i dům v Brně, v němž bydlel zejména v době, kdy působil na Moravě jako zemský hejtman.[3]

Reprezentační aktivityEditovat

 
Erb rodu Colloredů

Tehdy ve velké míře využíval reprezentačních možností architektury a umění vůbec a právě tyto aktivity jej pomáhaly zviditelňovat v soudobé společnosti. Nechal přestavět pražský rodový palác (1715–1718) a také do historie fideikomisního centra v Opočně se zapsal řadou počinů. Po požáru přistoupil k přestavbě opočenského zámku, v němž byla nově umístěna kaple sv. Anny. Cílevědomě budoval zámeckou obrazárnu a knihovnu, jež dosáhla na konci jeho života počtu 900 svazků.[4] Stabilizoval nelehkou ekonomickou situaci kláštera kapucínů, za kterou mohly spory v rodině po smrti Ludvíka Colloreda. Na konci roku 1701 vše vyřešil novou fundací, kterou spolu s ním podepsalo dalších šest mužských členů rodu Colloredo. Kromě toho dovedl do konce jednání o obnově fary v Opočně, které spadalo od doby třicetileté války pod nedaleké Přepychy. V roce 1723 se místní obyvatelé dočkali a mohli přivítat prvního svého faráře. Jeroným také nechal opravit či přestavět několik kostelů včetně svatostánků v Opočně, Bystrém, Dobrušce či Novém Hrádku.[5]

Dědicem opočenského fideikomisu se stal jeho nejstarší syn Rudolf Josef Colloredo (1706–1788).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Jejím otec byl Václav Norbert Oktavián Kinský. Výběr Jeronýmovy manželky velice oceňoval i jeho příbuzný Johann Baptista Colloredo, který mu v roce 1696 napsal: „...in mehrers ich mich sambt Vnserer gesambten Blutß=freundtschafft zuerfreuen habe, d[aß] der herr Vetter sich in eine so renomirte und wohlverdiente Vhralte familie im Königreich Böheimb accasiret...“ (Národní archiv Praha, Stará manipulace, sign. C 20/5, kart. 273, dopis z 18. ledna 1696).
  2. V literatuře se traduje, že hrabě zemřel v Miláně, to ovšem není pravda. Dne 22. ledna 1726 se vrátil do Vídně, obratem byl císařem Karlem VI. jmenován nejvyšším maršálkem jeho dvora a v ránních hodinách 2. února zemřel v paláci rodu Daunů na Freyungu (srov. výpis z Diarium Viennense z 6. února 1726, Sobotní pražské poštovské noviny... z 2. 2. 1726 a dopis, který napsala 6. 2. 1726 Colloredova vdova Josefovi z Trauttmansdorfu, vše je uloženo v Národním archivu Praha, Wunschwitz, inv. č. 165, kart. 6).
  3. Colloredský dům v Brně (později althannský) se nacházel v lukrativním místě v Kobližné ulici. Srov. Tomáš JEŘÁBEK, Brněnský breuner-schrattenbachovský palác v 18. století, in: Brno v minulosti a dnes 15, Brno 2001, s. 154.
  4. K přestavbě zámku v Opočně a tamější knihovně srov. Antonín HEJNA a KOL., Opočno. Státní zámek a památky v okolí, Praha 1962, s. 19-22; František MUSIL – Ladislav SVOBODA, Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí 1998, s. 104-105; Pavel VLČEK, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha 1999, s. 400 a nový pohled nabídl Josef JIRÁK, Ke stavebnímu vývoji zámku Opočno od 16. do 18. století, in: Výroční zpráva za rok 2001. Státní památkový ústav v Pardubicích, Pardubice 2002, s. 243-245.
  5. Jiří KUBEŠ, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723–1725), in: Sborník prací východočeských archivů 11, 2007, s. 42.

LiteraturaEditovat

  • KUBEŠ, Jiří, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723–1725), in: Sborník prací východočeských archivů 11, 2007, s. 37–63. ISSN 231-6307.
  • BUBEN, Milan, Colloredo-Mannsfeldové, Střední Evropa 8, 1992, č. 23, s. 82–91.
  • MARKUS, Antonín, K rodopisu Colloredů, in: Sborník statí k sedmdesátým narozeninám Josefa knížete z Colloredo-Mannsfeldu 1866–1936, Praha 1936, s. 103–112.
  • KUBEŠ, Jiří, Rudolf Josef Colloredo z Wallsee a jeho studium v Salcburku v letech 1723–1725, in: Jiří KUBEŠ (ed.), Šlechtic na cestách v 16. - 18. století. Sborník příspěvků (nejen) ze 3. adventního kulatého stolu, který se na téma "Prameny k dějinám šlechtického cestování, 1550–1800" konal na půdě Katedry historických věd FF UPa dne 28. listopadu 2005, Pardubice 2007, s. 163–191. ISBN 978-80-7194-928-2.

Externí odkazyEditovat