Otevřít hlavní menu

Jeroným Colloredo-Waldsee

český a moravský šlechtic italského původu
Možná hledáte: některého dalšího Jeronýma Colloredo z rodu Colloredů.

Jeroným Colloredo-Waldsee (12. března 1674 Udine2. února 1726 Vídeň; lat. Hieronymus, ital. Girolamo) byl členem rodu Colloredů z Waldsee. Byl třetím držitelem colloredského fideikomisu s centrem v Opočně.

Jeroným Colloredo-Waldsee
Erb rodu Colloredů
Erb rodu Colloredů

Nejvyšší maršálek císařského dvora
Ve funkci:
24. leden 1726 – 2. února 1726
Panovník Karel VI.
Předchůdce Jan Kašpar Cobenzl
Nástupce Jan Baptista Colloredo

Habsburský guvernér v Miláně
Ve funkci:
1719 – 1726
Panovník Karel VI.

Moravský zemský hejtman
Ve funkci:
1714 – 1717
Panovník Karel VI.
Předchůdce František Josef z Oppersdorfu
Nástupce František Josef z Valdštejna

Nejvyšší dvorský sudí Českého království
Ve funkci:
5. červenec 1708 – 1714
Panovník Josef I., Karel VI.
Předchůdce Antonín Jan Nostitz
Nástupce František Josef z Valdštejna

Narození 12. březen 1674
Udine, Benátská republika
Úmrtí 2. února 1726 (ve věku 51 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Choť Johanna Charlotta Karolína Kinská
Rodiče Ferdinand Colloredo
Felicitas Rabatta
Děti Rudolf Josef Colloredo
Příbuzní Franz de Paula Gundaker von Colloredo-Mannsfeld, Hieronymus von Colloredo a Maria Karoline von Colloredo (vnuci)
Zaměstnání diplomat, politik
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
1724 říšský hraběcí stav
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Ferdinand Colloredo
1635–1689
matka Felicitas Rabatta
1654–1707
manželka Johanna Charlotta Kinská z Vchynic a Tetova
1675–1755
bratr Fabio Antonio Colloredo
1672–1742
bratr Rudolf Colloredo
1676–1750
syn Rudolf Josef Colloredo
1706–1788
zeť Václav Norbert Oktavián Kinský
1642–1719
tchyně Anna Marie Barbora Bořitová z Martinic
1654–1694

Vazby na ItáliiEditovat

Po smrti druhého držitele colloredovského fideikomisu Ludvíka Colloreda v roce 1693 přešel fideikomis a některé další statky v Čechách, Dolních Rakousech a severní Itálii do rukou Jeronýma Colloreda z Waldsee, markýze di Santa Sophia, syna Ferdinanda Colloreda (1635–1689) z weikardské větve rodu.

Za svého života podobně jako ostatní členové rodu pěstoval úzké styky s italským prostředím a tamějšími příbuznými. Dopisoval si například se svým strýcem kardinálem Leandrem Colloredem (1639–1709), se svým starším bratrem Fabiem Antoniem (1672–1742), jenž si také vybral církevní dráhu a stal se arcibiskupemLucce, se vzdáleným příbuzným Johannem Baptistou Colloredem (1656–1729), který působil v letech 1715–1726 jako císařský vyslanec v Benátkách, s řadou členů rodu Rabattů – pocházela z něj i jeho matka Felicitas – a dalšími významnými osobami tehdejší soby.

Integrace mezi českou šlechtuEditovat

Hrabě se také úspěšně včlenil do šlechtické společnosti v habsburské monarchii svým sňatkem. V roce 1696 se oženil s příslušnicí starého českého šlechtického rodu Kinských Johannou Charlottou Karolínou[1] a hojně korespondoval s jejím rozvětveným příbuzenstvem. Spolu měli nejméně 12 dětí, jen čtyři z nich se však dožily dospělosti.

KariéraEditovat

Zároveň se ale Jeroným snažil stejně jako jeho předchůdce Ludvík prosadit v habsburské monarchii, což se mu začalo dařit již za vlády Josefa I. Výrazněji se však uplatnil až za vlády Karla VI., jenž jej v roce 1724 povýšil do říšského hraběcího stavu. Cesta do vysokých dvorských funkcí ale nebyla ani v jeho případě jednoduchá. Nejprve musel projít vyššími zemskými úřady. Byl například nejvyšším dvorským sudím Království českého (1708–1714) a zemským hejtmanem Markrabství moravského (1714–1717). O jeho velkých ambicích svědčí to, že byl ochoten se zhostit různých diplomatických misí. Jednalo se tehdy o běžnou fázi v životě těch, kteří se nakonec uplatnili v nejvyšších dvorských funkcích. Na podzim 1715 se připravoval na cestu do Republiky obou národů, jež se však nerealizovala. V roce 1718 byl zase jmenován jedním z vyslanců, který měl uzavřít mír s Turky v Požarevaci. Jeho kariéra ovšem vyvrcholila v posledních letech života, kdy se vrátil do rodné Itálie a působil jako habsburský guvernér v Miláně (1719–1726). Nakonec se propracoval jako první člen rodu mezi čtyři nejdůležitější dvořany Karla VI., když byl za prokázané diplomatické a úřední zásluhy na samém počátku roku 1726 jmenován do prestižní funkce nejvyššího maršálka dvora Karla VI. Zřejmě se počítalo s jeho dalším uplatněním v nejvyšších dvorských funkcích, tyto plány však záhy překazila Jeronýmova předčasná smrt (Vídeň, 2. února 1726).[2]

Majetkové ziskyEditovat

Jeroným Colloredo, zřejmě zásadním způsobem poučen sporem, který vedl po Ludvíkově smrti a který jej připravil o velkou část alodních statků, rozhodl se v září 1707 pro velkou majetkovou transakci. Díky ní získal za statky Dolní Počernice a Záběhlice větší panství Drachkov a Tloskov ve Vltavském kraji. Pravděpodobně zde zamýšlel vytvořit další stabilní jádro rodového majetku, protože o dva roky později získal i blízké panství Petrovice. Jeroným také vysoudil část dolnorakouských statků, ovšem nevlastnil již vídeňský palác, a tak ke svým tamějším pobytům využíval podnájmů. Zato někdy po roce 1705 zakoupil panství Felling. Kromě toho získal i dům v Brně, v němž bydlel zejména v době, kdy působil na Moravě jako zemský hejtman.[3]

Reprezentační aktivityEditovat

Tehdy ve velké míře využíval reprezentačních možností architektury a umění vůbec a právě tyto aktivity jej pomáhaly zviditelňovat v soudobé společnosti. Nechal přestavět pražský rodový palác (1715–1718) a také do historie fideikomisního centra v Opočně se zapsal řadou počinů. Po požáru přistoupil k přestavbě opočenského zámku, v němž byla nově umístěna kaple sv. Anny. Cílevědomě budoval zámeckou obrazárnu a knihovnu, jež dosáhla na konci jeho života počtu 900 svazků.[4] Stabilizoval nelehkou ekonomickou situaci kláštera kapucínů, za kterou mohly spory v rodině po smrti Ludvíka Colloreda. Na konci roku 1701 vše vyřešil novou fundací, kterou spolu s ním podepsalo dalších šest mužských členů rodu Colloredo. Kromě toho dovedl do konce jednání o obnově fary v Opočně, které spadalo od doby třicetileté války pod nedaleké Přepychy. V roce 1723 se místní obyvatelé dočkali a mohli přivítat prvního svého faráře. Jeroným také nechal opravit či přestavět několik kostelů včetně svatostánků v Opočně, Bystrém, Dobrušce či Novém Hrádku.[5]

Dědicem opočenského fideikomisu se stal jeho nejstarší syn Rudolf Josef Colloredo (1706–1788).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Jejím otec byl Václav Norbert Oktavián Kinský. Výběr Jeronýmovy manželky velice oceňoval i jeho příbuzný Johann Baptista Colloredo, který mu v roce 1696 napsal: „...in mehrers ich mich sambt Vnserer gesambten Blutß=freundtschafft zuerfreuen habe, d[aß] der herr Vetter sich in eine so renomirte und wohlverdiente Vhralte familie im Königreich Böheimb accasiret...“ (Národní archiv Praha, Stará manipulace, sign. C 20/5, kart. 273, dopis z 18. ledna 1696).
  2. V literatuře se traduje, že hrabě zemřel v Miláně, to ovšem není pravda. Dne 22. ledna 1726 se vrátil do Vídně, obratem byl císařem Karlem VI. jmenován nejvyšším maršálkem jeho dvora a v ránních hodinách 2. února zemřel v paláci rodu Daunů na Freyungu (srov. výpis z Diarium Viennense z 6. února 1726, Sobotní pražské poštovské noviny... z 2. 2. 1726 a dopis, který napsala 6. 2. 1726 Colloredova vdova Josefovi z Trauttmansdorfu, vše je uloženo v Národním archivu Praha, Wunschwitz, inv. č. 165, kart. 6).
  3. Colloredský dům v Brně (později althannský) se nacházel v lukrativním místě v Kobližné ulici. Srov. Tomáš JEŘÁBEK, Brněnský breuner-schrattenbachovský palác v 18. století, in: Brno v minulosti a dnes 15, Brno 2001, s. 154.
  4. K přestavbě zámku v Opočně a tamější knihovně srov. Antonín HEJNA a KOL., Opočno. Státní zámek a památky v okolí, Praha 1962, s. 19-22; František MUSIL – Ladislav SVOBODA, Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí 1998, s. 104-105; Pavel VLČEK, Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha 1999, s. 400 a nový pohled nabídl Josef JIRÁK, Ke stavebnímu vývoji zámku Opočno od 16. do 18. století, in: Výroční zpráva za rok 2001. Státní památkový ústav v Pardubicích, Pardubice 2002, s. 243-245.
  5. Jiří KUBEŠ, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723–1725), in: Sborník prací východočeských archivů 11, 2007, s. 42.

LiteraturaEditovat

  • KUBEŠ, Jiří, Colloredové z Wallsee a jejich pokus o integraci do prostředí panovnického dvora v habsburské monarchii (Edice instrukcí Jeronýma Colloreda o výchově jeho nejstaršího syna z let 1723–1725), in: Sborník prací východočeských archivů 11, 2007, s. 37-63. ISSN 231-6307.
  • BUBEN, Milan, Colloredo-Mannsfeldové, Střední Evropa 8, 1992, č. 23, s. 82-91.
  • MARKUS, Antonín, K rodopisu Colloredů, in: Sborník statí k sedmdesátým narozeninám Josefa knížete z Colloredo-Mannsfeldu 1866–1936, Praha 1936, s. 103-112.
  • KUBEŠ, Jiří, Rudolf Josef Colloredo z Wallsee a jeho studium v Salcburku v letech 1723–1725, in: Jiří KUBEŠ (ed.), Šlechtic na cestách v 16. - 18. století. Sborník příspěvků (nejen) ze 3. adventního kulatého stolu, který se na téma "Prameny k dějinám šlechtického cestování, 1550–1800" konal na půdě Katedry historických věd FF UPa dne 28. listopadu 2005, Pardubice 2007, s. 163-191. ISBN 978-80-7194-928-2.

Externí odkazyEditovat