Chust

město na Ukrajině

Chust (ukrajinsky, rusínsky a rusky Хуст; rusínsky též Густ (Hust); maďarsky Huszt; v jidiš חוסט‎) je město na Ukrajině, ležící v Zakarpatské oblasti.

Chust
Xуст
Kostel sv. Alžběty ze 13. století
Kostel sv. Alžběty ze 13. století
Chust – znak
znak
Chust – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška~160 m n. m.
StátUkrajinaUkrajina Ukrajina
OblastZakarpatská
OkresChust
Chust na mapě
Chust na mapě Zakarpatské oblasti
Chust
Chust
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha22 km²
Počet obyvatel28 559 (2006)
Hustota zalidnění1 298,1 obyv./km²
Etnické složeníUkrajinci a Rusíni (90 %), Maďaři (6 %), Rusové a další
Náboženské složenípravoslaví, řecké a římské katolictví
Správa
StarostaVolodymyr Kashchuk
Vznik1090
Oficiální webwww.khust.org
Telefonní předvolba+380 3142
PSČ90400
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PolohaEditovat

Chust se rozkládá na soutoku řek Riky[1] a Tisy, necelých 10 km severně od hranic s Rumunskem a cca 90 km jihovýchodně od oblastní metropole Užhorodu, k většině území Zakarpatské oblasti za tzv. Chustskými vraty, v Chustské kotlině.[2] Město má dnes asi 32 tisíc obyvatel.

HistorieEditovat

První písemná zmínka o Chustu je z roku 1329, kdy dostal městská privilegia. Nejstarší dokument, který město Chust připomíná, je střežen v místním archivu a pochází z roku 1353.[3] Zdejší hrad však byl postaven už v roce 1090 za uherského krále Ladislava na obranu proti Kumánům. Chránil rovněž obchodní stezky především k nalezištím soli[1] u dnešního města Solotvyno (maďarsky Aknaszlatina), postaven byl ve strategické lokalitě. Hrad byl zničen při vpádu Mongolů do Uher a znovu vystavěn v roce 1318; podhradí se rozvíjelo ale až po odchodu Mongolů. Král Matyáš Korvín zde v roce 1458 věznil svého strýce Michaela Szilágyiho. Za Dóžova povstání (1514) obsadili hrad místní poddaní. V roce 1526 se oblast stala součástí autonomního Sedmihradska, roku 1546 však byla císařem Ferdinandem I. dobyta zpět.[4] Město zničili v roce 1594 Turci, ovšem hrad nedobyli.[4] 17. srpna 1703 se hrad vzdal kurucům a byla zde vyhlášena nezávislost Sedmihradska. Habsburkové jej v roce 1711 dobyli zpět.

Během Rákócziho povstání zde byla zřízena továrna na výrobu střelného prachu[3], která sloužila povstalcům.

Dne 3. července 1766 byl hrad zasažen bleskem[5] a oheň jej vážně poškodil. Vzhledem k tomu, že se zde nacházelo skladiště munice, měl blesk ničivý dopad.[3][5] Při bouři v roce 1798 spadly i věže a od té doby je hrad v rozvalinách. Kámen začal být později používán jako dostupný stavební materiál[3] pro nové úřední budovy nebo kostel. Během maďarizace bylo město v roce 1882 přejmenováno na Csebreny.

 
Synagoga
 
Dům v tzv. České čtvrti.

V roce 1868 zde rabín Moše Shick (1807–1879), rodák z Brezové pod Bradlom, založil ješivu (židovskou školu). Navštěvovalo ji přes 800 studentů a byla tak největší ve východní Evropě.

V roce 1910 měl Chust 10 292 obyvatel, z toho 5 230 Rusínů, 3 505 Maďarů a 1 535 Němců. Do Trianonské smlouvy v roce 1920 patřil Uhersku. Administrativně byl sídlem vlastního okresu (maďarsky járás) a součástí maramurešské župy (maďarsky Máramaros megye). I když sem byla zavedena železnice, nedošlo k větší industrializaci sídla. Postaven byl pouze mlýn na zpracování dřeva a jedna cihelna.[6] V regionu byl tehdy Chust známý především díky kožedělným výrobkům.[3]

V roce 1918 se zde nacházel zajatecký tábor, v němž byli internováni vojáci polských pomocných sborů. V chaosu, který nastal v Uhrách v souvislosti s koncem první světové války, město uchvátila Maďarská republika rad. Konal se zde také sjezd maďarských Rusínů, kteří odmítli vyslat své zástupce do parlamentu v Budapešti a kteří požadovali připojení regionu k vznikající Ukrajině.[7] V létě 1919 nad Chustem převzalo kontrolu rumunské vojsko, ale podle Saint-Germainské smlouvy nakonec město připadlo Československu jako součást Podkarpatské Rusi. Československá armáda do města vstoupila v květnu 1920.[3] V roce 1923 měl Chust 11 854 obyvatel. Do roku 1927 byl součástí Marmarošské župy, i v rámci 1. československé republiky.[8]

Za první republiky bylo do města výrazně investováno. Prvními úkoly, které nový stát musel v tomto městě zajistit, byla výstavba dopravních komunikací (nebo jejich úprava) a dále vznik nemocnice, kterou zde zrealizoval Červený kříž. Jindřich Freiwald se o městě vyjádřil se slovy „V Chustu o 10000 obyvatelích není ani slušný hotel, ani restaurace, kavárna, divadlo či jiná slušná, větší místnost!“.

Postupně došlo k přeměně ekonomiky z agrární na agrárně-průmyslovou, vyrostla zde Česká kolonie[9][3] (též známá jako Malá Praha, Masarykova kolonie). Tu sám Freiwald navrhl.[3] Postaveny byly i další objekty, např. kolonie menších domků na severním okraji města a především i správní budovy, např. dnešní Budova městské rady[9], kde po roce 1938 sídlila dočasně zemská správa. Vznikl zde i Slovanský dům, který sloužil také jako kino.[10] V roce 1921 zde bylo postaveno gymnázium[11] (dnes školy č. 1 Augustina Vološina).

Populace se téměř zdvojnásobila – zatímco roku 1910 měl Chust přibližně deset tisíc obyvatel, roku 1930 to bylo již 17 883 a hranici 20 tisíc překročil roku 1937. Jan Antonín Baťa ve své vizionářské knize Budujme stát pro 40 000 000 lidí plánoval výstavbu dálnice z Chebu a z Čech přes Moravu až do Chustu a Trebušan. Baťa zde také otevřel jeden ze svých obchodních domů; dalším významným objektem ze doby byl hotel Koruna.[3] Během 30. let však období rychlého rozvoje střídaly také různé krize, např. nepokoje dělníků a stávky, neboť bylo časté, že docházelo k zpožďování výplat mezd. Nepokoje muselo potlačovat československé četnictvo.

Ne vše se podařilo zrealizovat; kanalizační síť nebyla vybudována po celé období československé správy Chustu a její výstavba měla být uskutečněna až v roce 1939.

Po první vídeňské arbitráži v roce 1938 se Chust stal hlavním městem Podkarpatské Rusi. Město bylo nicméně zcela izolováno od hlavních dopravních tahů ze zbytku Podkarpatské Rusi[12], neboť ty probíhaly přes město Mukačevo, nebo rovinatou krajinou při staré maďarské hranici a Československo o ně přišlo. Československá armáda se proto narychlo rozhodla o výstavbu nouzové silnice severněji položenou krajinou právě do Chustu.[13]

Dne 14. března 1939, v předvečer rozpadu Československa a okupace Čech a Moravy německými vojsky právě v Chustu vyhlásil Augustin Vološin republiku s názvem Karpatská Ukrajina. Ještě předtím ale vypuklo v Chustu povstání, kdy příslušníci organizace Karpatská Síč vstoupili do bojů s československým vojskem. 16. března 1939 bylo město nakonec obsazeno maďarskou armádou a začleněno pod Maďarské království. Z administrativního hlediska se mělo stát součástí Maramuršeské župy. Bylo zde ustanoveno židovské ghetto[14], kam byli nahnáni příslušníci židovské menšiny. Sedm z celkového počtu osmi synagog bylo zbořeno. V okolních Karpatech byli činní partyzáni, v roce 1943 zde např. působila stodesetičlenná skupina.[15] Policejní a další složky maďarského státu zde pořádaly různé razie a zastřeleno bylo nemálo partyzánů. Dne 24. října 1944 Rudou armádou. Město se stalo součástí Ukrajinské SSR. Již v listopadu bylo zahájeno vydávání nových regionálních novin a o rok později byl Chustu obnoven statut města.

Po druhé světové válce byly v Chustu vybudovány nové podniky, které poskytovaly práci mnoha místním obyvatelům, např. na nábytek, obuv apod. Některé další závody, např. textilní podnik, spolupracovaly během období existence SSSR se zeměmi bývalého východního bloku, včetně NDR a také Československa, např. se společností Svit.[16]

Nacházela se zde také elektrárna a velký dřevárenský závod. Během sovětského období byla otevřena škola pro zdravotní sestry, dále potom škola lesních specialistů, knihovníků a dalších vzdělávacích institucí. Mezi lety 19451991 se počet obyvatel města postupně zvyšoval. V polovině 60. let 20. století přesáhl 25 tisíc[1] a do roku 1991 překonal metu třiceti tisíc. Jediná synagoga, která přežila válku, fungovala během sovětské doby jako kino.

V roce 1991 se stal Chust součástí nezávislé Ukrajiny. V roce 1995 bylo rozhodno o privatizaci řady místních továren, např. textilního závodu a továrny Technomaš, dále závodu na výrobu stavebních hmot apod.

V roce 2010 rada města udělila čestné občanství Stepanu Banderovi a Romanovi Šuchevyčovi.[17] V následujícím roce bylo rozhodnutí revokováno.

ObyvatelstvoEditovat

V roce 2001 zde žilo 89,3 % Ukrajinců (včetně Rusínů), 5,4 % Maďarů, 3,7 % Rusů a 0,4 % Romů. Dle zjištěného jazyka byl ukrajinský zastoupen jako užívaný jazyk u 90,22 % obyvatel, následoval maďarský jazyk s 4,75 %, ruský s 4,09 % a romský s 0,4 %.

Historicky zde byli kromě Židů přítomni také Rumuni (v roce 1880 se jich v Rakousko-uherském sčítání lidu přihlásilo okolo 800). V posledním sovětském sčítání lidu z roku 1989 zde bylo spočítáno 31 287 obyvatel.[18]

Kultura a pamětihodnostiEditovat

 
Chust v roce 1918.

V Chustu se nachází Vlastivědné muzeum (ukrajinsky Хустський краєзнавчий музей) s cca 2000 exponáty. V budově školy č. 1 se nachází také školní historické muzeum.

Na centrálním náměstí se nachází památník vojákům Rudé armády a partyzánům, kteří zemřeli během druhé světové války (v roce 2022 na něm byla pěticípá hvězda nahrazena křížem[19]), dále potom antifašistickému básníkovi Dmitriji Vakarovovi a rusínskému národnímu buditeli Alexandru Duchnovičovi.

PamětihodnostiEditovat

ŠkolstvíEditovat

V Chustu stojí celkem deset škol, včetně školy č. 1 Augustina Vološina.

ZdravotnictvíEditovat

Na jihovýchodním okraji se nachází chustská okresní nemocnice, vystavěna byla na přelomu 60. a 70. let 20. století.[23]

DopravaEditovat

 
Pohled na město ze zámku.
 
Nádraží.

Západovýchodním směrem ve směru toku řeky Tisy prochází Chustem i železniční trať z Králova nad Tisou (ukrajinsky Королево). V Chustu stojí celkem dvě nádraží, a to hlavní nádraží, které je umístěné jihovýchodně od centra města (u silnice směrem k Solotvynu) a potom Chust zastávka. Hlavní nádraží bylo v roce 2021 obnoveno.[24] Autobusové nádraží je umístěné u hlavního železničního.

Ve stejném směru, jako železnice, vede také i hlavní silniční tah, který spojuje všechna významnější města Zakarpatské oblasti od západu na východ (H-09). Severně od města Chustu je veden silniční obchvat. Další významný silniční tah směřuje z Chustu na sever do obce Mižhirja a dále do Ivanofrankivské oblasti.

OsobnostiEditovat

OdkazyEditovat

Související článkyEditovat

LiteraturaEditovat

  • DUŠÁNEK, Jan. Chust v Marmaroši. Užhorod: Užhorodská společnost české kultury J.A. Komenského, 2010. 
  • J. Chmelař, S. Klíma, J. Kečas – Podkarpatská Rus, obraz poměrů přírodních, hospodářských, politických, církevních, jazykových a osvětových
  • V. Nikolenko: Architektura a reprezentace Československé republiky: Moderní architektura na území Podkarpatské Rusi

ReferenceEditovat

  1. a b c TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 697. (ukrajinština) 
  2. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 14. (ruština) 
  3. a b c d e f g h i Obrázky z Chustu. Podkarpatská Rus. Říjen 2009, roč. 20, čís. 2, s. 3. Dostupné online. (čeština) 
  4. a b TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 698. (ukrajinština) 
  5. a b Traktoristákat nevelt Rákóczi dicsőséges vára. Origo.hu [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (maďarsky) 
  6. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 700. (ukrajinština) 
  7. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Charkov: АН УРСР S. 702. (ukrajinština) 
  8. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 243. (ruština) 
  9. a b POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 67. (ruština) 
  10. Obrázky z Chustu. Podkarpatská Rus. Říjen 2009, roč. 20, čís. 2, s. 7. Dostupné online. (čeština) 
  11. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 706. (ukrajinština) 
  12. POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 430 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 43. (ruština) 
  13. Boje s Maďary a ukrajinskými separatisty v březnu 1939 byly krvavé). idnes.cz [online]. [cit. 2022-04-15]. Dostupné online. 
  14. Ezen a nagyszombaton a nemzet tragédiájára is emlékezünk. Cívishír [online]. [cit. 2022-04-21]. Dostupné online. (maďarsky) 
  15. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 707. (ukrajinština) 
  16. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 711. (ukrajinština) 
  17. Бандере присвоили звание почетного гражданина Червонограда. Focus.ua [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (rusky) 
  18. Výsledky na stránkách demoscope.ru (rusky)
  19. Keresztre cserélték a csillagot a huszti szovjet emlékművön. Kiszo.net [online]. [cit. 2022-04-21]. Dostupné online. (maďarsky) 
  20. Chust, (hrady Podkarpatské Rusi), Feudum.eu
  21. Chust Synagogue (Shtetl Routes), ShtetlRoutes.eu
  22. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28 - 30, 48 - 51, 73 - 100, 108 - 121, 123 - 134, 136 - 144, 164 - 167
  23. TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 713. (ukrajinština) 
  24. Як виглядає залізничний вокзал у Хусті після реконструкції: опубліковано фото. pmg.ua [online]. [cit. 2022-07-07]. Dostupné online. (ukrajinsky) 

Externí odkazyEditovat