Wikipedista:Mashaunix/Hérakleitos

J. Moreels (1602 – 1634), Hérakleitos

Hérakleitos z Efesu, starořecky Ἠράκλειτος ὁ Ἐφέσιος (cca 540 př. n. l.480 př. n. l.)[1]×strana 14× byl řecký předsókratovský filosof (respektive myslitel, který byl později – v době, kdy už filosofická tradice existovala – zpětně označen za filosofa[1]×strana 41×), rodák z Efesu,[2][3] města na západním pobřeží Malé Asie, kde se dnes rozkládá Turecko. O jeho životě a osobnosti víme jen velmi málo a velká část informací je pravděpodobně smyšlená,[1]×strana 41× přesto se však lze kritickým rozborem pokusit o rekonstrukci.[4]×strana 32× Kvůli osamělému životu, který vedl,[5] a zejména pro nejasný smysl jeho zachovaných filosofických zlomků[6] a opovržlivé poznámky o lidech[7] je již od starověku nazýván „Temný“[8][9] či „Plačící filosof“[10].

Z Hérakleitova učení, dochovaného ve zlomcíh, to znamená citátech jeho nedochovaného spisu sebraných z jiných autorů, je dnes nejznámější učení o změně jako podstatném rysu vesmíru („Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“[11]), učení o logu, nejčastěji vykládaném jako osudový řád vesmíru, a přesvědčení o významu, jednotě a síle protikladů („Cesta nahoru-dolů, jedna a táž“[12], „Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, námaha odpočinek.“[13]). Přestože Hérakleitos sám nebyl – pokud víme – ničím žákem a ani se nenechal příliš ovlivnit filosofií jiných, jeho učení samotné mělo později velký vliv.[1]×strana 354×

ŽivotEditovat

Existují dva referáty, které mohou sloužit jako zdroje informací o Hérakleitově životě. První pochází od Díogena Laertia, životopisce ze 3. století n. l., jehož Díogenafie (to znamená soubor názorů a údajů k určité věci) Životy, názory a výroky proslulých filosofů, která podává informace o ohromném množství myslitelů a která je naštěstí celá zachovaná a běžně dostupná, zahrnuje i kapitolu o Hérakleitovi.[14] Tato kapitola je v číslování Hérakleitových "nepřímých" (tedy těch o něm, nikoliv citátů z něj) zlomků rozdělena na 17 částí, A 1,1 až A 1,17.[15] Díogenés čerpal různé informace o Hérakleitovi (i dalších filosofech) z mnohem dřívějších Apollodórových Kronik, které se nám nedochovaly.[16]×strana 24× Druhý, o poznání kratší a zmatenější, ale i přesto zajímavý referát s životopisnými prvky sepsal Suidás ve svém Lexiconu.[17] Ten je při číslování rozdělován na Hérakleitovy "nepřímé" zlomky A 1a/1 a A 1a/2.[18]

O spolehlivosti údajů v obou referátech je možno míti oprávněné pochyby. Například jeden z překladatelů a vykladačů Hérakleita, angličan Ch. Kahn, říká o Díogenově referátu, že jde o „helénistické anekdoty, které si Díogenés zřejmě většinou vymyslel z narážek v dochovaných zlomcích.“[19] Zdeněk Kratochvíl uvádí ve své knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči tento názor na pravou míru; prohlašuje, že Díogenés si sice mnoho údajů vymyslel, či opsal jiné smyšlené údaje, obojí vycházející z anekdotické interpretace Hérakleitova díla, ale přesto lze z jeho referátu vyzískat několik údajů, kterou jsou pravděpodobně spolehlivé.[1]×strana 14× Suidás, který sepsal Lexicon v 10. století n. l., pak čerpal pravděpodobně hlavně z něj a se spolehlivostí jeho údajů se to zjevně má stejně.

 
Artemidin chrám v Efesu, kde Hérakleitos podle všeho dlouho pobýval.

Data Hérakleitova narození (cca 540 př. n. l.) a úmrtí (cca 480 př. n. l.) jsou založena na Díogénově údaji, že zemřel v šedesáti letech života, a že byl v mužném věku („akmé“, tj. přibližně 40. let, kdy člověk podle řeků dosahuje úplné fyzické a duševní zralosti[4]×strana 32×) za 69. olympiády, to jest v letech 504 až 501 př. n. l.[20] Suidás zaznamenává totožný údaj a dodává, že to bylo "za vlády Dáreia, syna Hystaspova"[9], což je správně[1]×strana 16×. Ve knize Hérakleitos však F. Ch. Kessidi uvádí, že předpoklad, že zemřel o několik let později, tedy asi roku 475 př. n. l., je "poměrně přesvědčivý".[16]×strana 27×

MládíEditovat

Hérakleitos pocházel z královské rodiny v Efesu,[7] který leží na západním pobřeží dnešního Turecka, a byl tedy vysoký aristokrat.[4]×strana 33× Je několik verzí jména jeho otce; Díogenés (3. století n. l.) píše "Hérakleitos z Efesu byl syn Blosónův – nebo podle některých Hérakontův."[20], Aetios (okolo 100 n. l.) v "nepřímém" zlomku na Hippasa zase "...a Hérakleitos z Efesu, syn Blosónův, říkají..."[21], Suidás (10. století n. l.) pak "Hérakleitos, syn Blosónův nebo Bauberův, podle některých pak Hérakinův:"[9] a konečně Kléméns Alexandrijský (konec 2. století n. l.) "Hérakleitos, syn Blysónův, přesvědčil..."[22]. Máme zde tedy jména Blosón (3×), Blysón, Bauber – což jsou pravděpodobně všechno přepisy jednoho jména, což bude asi Blosón – Hérakont a Hérakin – to je asi opět jedno jméno. Možné vysvětlení dvou rozdílných verzí jména je, že Hérakont/Hérakin bylo jméno Hérakleitova děda.[23]

Díogenés říká, že Hérakleitos "Již od dětství vzbuzoval podiv; už jako mladík říkal, že nic neví, ale když dospěl, tvrdil, že všechno poznal. Nebyl žákem nikoho, nýbrž prohlašoval, že vyhledal sám sebe ("Prohledal jsem sebe sama.“[24]) a naučil se všemu sám od sebe.“[25]. Taková tvrzení nalézají podporu i v Hérakleitových přímých zlomcích – kromě již citovaného je lze uvést do souvislosti s jeho výrokem, že "Čeho se týká vidění, slyšení, učení, to já nadevše ctím."[26]. Díogenés však pokračuje: "Sótion však tvrdí, že podle zpráv některých byl posluchačem Xenofanovým..."[25] Totéž uvádí i Suidás: "Někteří tvrdí, že poslouchal Xenofana a pýthagorejce Hippasa."[9] Nicméně, jak říká John Burnet ve své knize Early Greek Philosophy (Raná řecká filosofie), "...Xenofanés opustil Iónii dříve, než se Hérakleitos narodil“[27], a Hérakleitos sám na Xenofana útočí zlomkem "Mnohoučenost rozumu nenaučí: jinak by byla naučila Hésioda i Pýthagoru a dále Xenofana a Heketaia."[28]. U "pýthagorejce Hippasa" je učednictví pravděpodobnější, a to kvůli skutečnosti, že je možné nalézt silné paralely mezi jeho a Hérakleitovou filosofií, a to hlavně co se ohně týče, ale nejen jeho.[1]×46× I tak ale Hérakleitos nemusel Hippase nutně v mládí "poslouchat", aby mohl využít jeho myšlenky, a navíc by bylo jeho učednictví v rozporu s již citovanými zlomky.

Politické působeníEditovat

Strabón podává příhodné vysvětlení královského titulu a postavení rodu, ze kterého Hérakleitos pocházel: "(Ferekýdés Athénský) říká, že tažení Iónů, které probíhalo později než aiolská kolonizace, vedl Androklos, zákonitý syn athénského krále Kodra. Stal se tak zakladatelem Efesu. Proto tam prý byla ustanovena královská hodnost Iónie, a ještě nyní se ti, kdo jsou z tohoto rodu, nazývají králi a náleží jim jisté pocty: Přední místo při závodech, purpurový šat jako znak královského rodu, hůl namísto žezla a vedení posvátných obřadů Démétry Eleusinské."[29] Významná otázka související s Hérakleitovým životem je, jaké postavení jako příslušník ionského královského rodu měl; byl to pouze titul krále-obětníka, co skrze svůj rok držel, nebo i určitá výkonná moc? Tu měli basileové, tedy Andorklovi potomci, v Efesu v době po jeho založení v 11. století př. n. l.;[30] již kolem roku 560 př. n. l. byl však Efesos pod navládou Kroise, krále sousední Lýdie. Závislost na něm se zatím omezovala na platbu daní.[16]×strana 21× Roku 547 př. n. l. (to znamená asi sedm let před Hérakleitovým narozením, jestliže dáme za pravdu Díogenovým údajům) však Efesos (stejně jako jiná maloasijská města) dobyl perský král Kýros II. a učinil jej součástí perské říše. Vládnoucí rod basileů byl násilně svržen a vládu převzali perští satrapové (tyrani) Athénagoras a Kómas – později vládli například Pindaros nebo Pýthagorás.[16]×strana 19× Původní aristokracie, a s ní i Hérakleitos, si však i přesto uchovala jistý politický vliv, hlavně proto, že (jak je psáno v knize Herakleitos z Efezu od slovenského autora Júlia Špaňára) v Efesu "...i za perské nadvlády probíhaly neúprosné politické boje."[4]×strana 33×; lid stále bojoval za nezávislost na Peršanech a také za demokracii, a původní aristokraté hráli v tomto boji významnou roli.[4]×strana 33-34×

Předpokládejme tedy, že Hérakleitos byl jakožto příslušník královského politicky (a kulturně) významnou osobou, a věnujme se nyní jeho politickým názorům a aktivitě. Július Špaňár uvádí, že "Nelze pochybovat o tom, že se Hérakleitos plně účastnil politického života v Efesu..."[4]×strana 33×; dáme-li mu za pravdu, je nutno zjistit, na jaké straně stál. Je pravděpodobné, že byl zaměřen proti peršanům, a společně s dalšími původními aristokraty a masami lidu oponoval skupině obchodníků, kteří zastávali perskou nadvládu, neboť jim obchodní styky s Perskou říší přinášely zisk.[4]×strana 33× Například zlomek "Bozi i lidé ctí zabité Areem (tedy v boji – Ares je řecký bůh války)"[31] mluví v duchu iónského boje proti Peršanům a Themistios píše, že když byl Efesos v perském obležení (není však řečeno, při jaké příležitosti), Hérakleitos využil symbolické cesty, aby svým spoluobčanům naznačil, že se mají začít uskrovňovat, jelikož jim brzy dojdou zásoby – Efesané totiž i přesto, že nepřítel tábořil před branami, hodovali jako obvykle. Poté, co Efesané vyslechli jeho radu, Peršané odtáhli.[32]

Jestliže však Hérakleitos aktivně hájil jisté politické názory, je zvláštní, že, jak uvádí Díogenés Laertios, "podstoupil hodnost krále (tu, o které Strabón říká, že mu zaručovala "jisté pocty"[29]) svému bratrovi"[7], čímž se vzdal určitých výhod. Fjodor Charlampievič Kessidi v knize Hérakleitos píše, že ať už bylo Hérakleitovo rozhodnutí ovlivněno čímkoliv, rozhodně ne přáním ovlivňovat politiku z méně výhodné pozice.[16]×strana 29× Díogenés Laertios se domnívá, že to bylo z velkomyslnosti,[7] o skutečném důvodu se můžeme jen dohadovat. Možné je i to, že Hérakleitos svůj titul bratrovi přenechal později, když už se do politického dění nezapojoval, například ke sklonku života.[1]×strana 30×

Mluvme nyní dále o jeho politické opozici perské nadvládě; podle Kleménta Alexandrijského se tyran, který vládl za Hérakleitova života, jmenoval Melankomas, a myslitel ho prý přesvědčil, aby se vzdal moci.[22] Fjodor Charlampievič Kessidi ale uvádí, že "Badatelé tomuto sdělení obvykle nedůvěřují, zejména proto, že pochybují o existenci tyrana Melankoma...".[16]×strana 29× Ačkoliv pravdou je, že jedinou zmínku o něm nalézáme právě zde, pokud je tvrzení pravdivé, dosvědčovalo by, že nechtěl v Efesu perskou tyranii. Badatel S. N. Murajev tvrdí, že jestliže Hérakleitos Melankoma přesvědčil k rezignaci, pak proto, že toho chtěl v Efesu nastolit tyranickou vládu svého druha (slovo "druh" uvádí Díogenés;"[33] může znamenat přítele, přívržence stejných názorů, vrstevníka, se kterým společně vyrůstali, příslušníka stejného politického seskupení nebo třeba milence[1]×strana 20×) Hermodóra.[34] Tím se dostáváme k další stránce jeho politického postavení; přestože se zdá, že společně s lidem a zástupci staré aristokracie stál proti perské nadvládě, rozhodně neusiloval o demokracii.[4]×strana 34-35× Jak totiž už bylo řečeno, Efesané se nejen chtěli osvobodit ze závislosti na Persii, ale chtěli i demokratickou ústavu, která v té době již byla v jiných řeckých městech. Hérakleitos byl ale zapřísáhlý odpůrce davu, o čemž ještě bude řeč, a přestože oponoval perským satrapům, tyranii jako takové zdaleka ne (Zdeněk Kratochvíl, autor knihy Délský potápěč k Hérakleitově řeči se domnívá, že "jedním" ve zlomku "Zákon – také důvěřovat úradku jednoho."[35] je myšlen člověk – což může být tyran). Naopak, demokracii oponoval a Kessidi uvádí, že se někteří vědci domnívají, že se dokonce své hodnosti krále vzdal poté, co byla později v Efesu zavedena demokracie, na protest proti tomu.[16]×strana 28×

Jestliže stmelíme, co píší Špaňár a Kessidi, lze nastínit Hérakleitovy politické plány takto: Chtěl zbavit Efesos perské nadvlády (proto podporoval lid v boji proti Peršanům, jak dokládá zlomek tvrdící, že "Bozi i lidé ctí zabité Areem"[31])[4]×strana 34× a dosadit na trůn "svého" člověka (= Hermodóra)[16]×strana 29×, se kterým pak chtěl vytvořit novou ústavu (k čemuž se váže zlomek "Je třeba, aby lid bojoval o zákon, který se rodí, jako o hradbu."[36]; považoval zákony za významné, ale chtěl svoje vlastní)[4]×strana 34-35×. Aby toho dosáhl, přesvědčil tyrana Melankoma, aby se vzdal moci a podnikl energické kroky k tomu, aby na jeho místo dostal Hermodóra.[16]×strana 29× Nyní se ale dostáváme k další významné události: Jeho plán zkrachoval a rozhořčení Efesané, kteří snad prohlédli Hérakleitovy osobní záměry, vyhnali jeho chráněnce Hermodóra z města (což uvádí Díogenés,[33] spolu s tím, že Hérakleitos píše: "Dospělí Efesané si zaslouží, aby byli všichni usmrceni a zanechali město nedospělým, neboť Hermodóra, muže z nich nejprospěsnějšího, vyhnali se slovy: Nikdo ať není nejprospěšnější z nás, a pokud někdo takový je, ať jinde a u jiných.“[37]).[16]×strana 29-30× Okolnosti Hermodórova vyhnání ale mohly být docela jiné a nemusely mít s politickou aktivitou jeho a Hérakleita co dělat; Zdeněk Kratochvíl uvádí hned dvě příležitosti, při kterých mohlo vyhnání proběhnout. První je rok 498 př. n. l., kdy iónská města povstala proti perské nadvládě,[38] čehož se ale Efesos nezúčastnil, a druhá rok 494 př. n. l., kdy vyhnal perský vojevůdce Mardonis[39] tyrany z Iónie a zavedl demokracii.[1]×strana 21× Co se Hermodórových dalších osudů týče, Kléméns Alexandrijský uvádí, že "podle všeho sepsal Římanům některé zákony."[40]. Jak říká Zdeněk Kratochvíl, teorie, že by měl Hermodóros úspěch v Římě, sice nezní moc pravděpodobně, dokládá ji ale nezávislý citát ze Strabóna ("V senátu stála socha Hermodóra z Efesu, který byl interpretem zákonů decemvirů. Socha byla zřízena na veřejné náklady."[41]), takže se lze oprávněně domnívat, že tomu tak doopravdy bylo, přestože nám stále nehraje čas; úřad decemvirů je doložen až ve druhé polovině pátého století př. n. l., tedy o více než třicet let později, než Hérakleitos (nejspíše) zemřel, což by znamenalo, že Hermodóros by musel být "buď aspoň o generaci mladší než Hérakleitos, nebo velice dlouhověký".[1]×strana 20-21×

V asylu ArtemísiaEditovat

Věnujme se nyní dále Hérakleitovi. Podle Díogena se stáhnul do asylu Artemidina chrámu v Efesu, zvaného Artemísion[5] (což byl jeden z největších chrámů v 6. století př. n. l. a jeden ze sedmi divů antického světa[42]). Tak jako nevíme, proč byl Hermodóros vyhnán, neznáme ani důvod tohoto Hérakleitova rozhodnutí. Je však možné, že obě události měly stejnou příčinu, nebo spolu alespoň souvisely; například Špaňár a Kessidi se domnívají, že se Hérakleitos stáhnul do asylu poté, co byl jeho druh vyhnán, jelikož jeho politické plány se zhroutily,[16]×strana 30 a 33×[4]×strana 35× nebo aby jej nepotkal podobný osud.[1]×strana 30× V Artemísiu měl navíc vše zajištěné, jelikož měl jako potomek efesského královského rodu pravděpodobně určitý význam v kněžské společnosti Artemidina kultu.[1]×strana 18× Jistě zde měl také dostatek času k sepsání své jediné knihy, ta však mohla být sepsána i kdykoliv jindy, nebo průběhem delšího časového období; máme zde také Díogenovo svědectví, že jí do svatyně věnoval[7]. Zajímavý je i další Díogenův údaj, že "Démétrios však praví v Soujmenovcích, že pohrdnul i Athéňany, ačkoli byl u nich ve svrchované vážnosti, a spíše se rozhodl pro domovinu, přestože ho Efesané tupili."[43]; Kratochvíl jej vysvětluje tak, že byl Hérakleitos do Athén pozván, jelikož si jej zde vážili pro jeho filosofii, ale raději se hrdě rozhodnul zůstat v Efesu, i když jediná možnost, jak to udělat, byl ústup do asylu, jelikož byl nějakou vrstvou obyvatel pronásledován.[1]×strana 30×

Díogenes také uvádí, že jej Efesané žádali, aby jim dal zákony, ale on odmítl proto, že "obec již byla opanována špatnou ústavou"[33] (i když z Díogenova spisu nelze vyčíst, kdy se toto odmítnutí odehrálo – nemuselo to nutně být v asylu Artemidina chrámu). Je možné, že touto "špatnou ústavou" se myslí ústava demokratická, která byla zavedena po ustanovení demokracie Mardonem[1]×strana 21×; Hérakleitos snad považoval zákonodárství za významné jen potud, pokud vládl tyran, a když byl Hermodóros za horami a v Efesu byla vláda lidu, neměl v nejmenším úmyslu systému napomáhat.9×strana 36-37×

Jak Hérakleitos dožil a zemřel, nevíme – k dispozici jsou pouze anekdoty u různých autorů, kterým se budeme věnovat níže, na těch však velice pravděpodobně není ani zrnko pravdy.[4]×strana 32×[16]×strana 24-25× Jediná verze smrti, která se zdá být (dle mínění Zdeňka Kratochvíla) možnou, je, že zemřel na nějakou (jinou, než vodnatelnost) nemoc[1]×strana 27× – což je skoro jako žádná verze. Vlastně nevíme mnoho ani o posloupnosti těch událostí v jeho životě, o kterých se domníváme, že jsou pravdivé. Kratochvíl považuje za poměrně přitažlivou verzi časové posloupnosti tuto: V mládí Hérakleitos přenechal svůj královský titul bratrovi, později odešel do asylu (což mohlo mít nějakou souvislost s vyhnáním Hermodóra) a složitý spis sepsal spíše ke sklonku života. Sám však zdůrazňuje, že pořadí mohlo být zaprvé úplně jiné, a za druhé není jisté, v jakém časovém rozpětí se tyto události odehrály – mohly jít v rychlém sledu, nebo mezi nimi třeba uběhlo několik desetiletí.[1]×strana 20×

AnekdotyEditovat

Nyní jsme se věnovali těm údajům a teoriím o Hérakleitově životě, o kterých snad můžeme říct, že o něm doopravdy vypovídají – tj. je šance, že jsou pravdivé. Nyní se budeme věnovat rozboru těch údajů, u kterých je silně pravděpodobné, že jsou smyšlené, a hlavně tomu, na jakém základě je jejich autoři vymysleli. V drtivé většině případů jde o smyšlenky, které (často až zlomyslně) referují k některé části Hérakleitova díla.[1]×strana 14×[4]×strana 32×[16]×strana 24-25×

Hra v kostkyEditovat

Díogenés uvádí, že poté, co nalezl azyl v Artemidině svatyni, "hrál s dětmi v kostky; když ho pak Efesané obstoupili, vzkřikl na ně: 'Co se divíte, ničemové? Což není lepší dělat toto, než s vámi spravovat obec?'"[5] Zdeněk Kratochvíl to chápe jako možnou projekci zlomku "Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti."[44] a referenci k Hérakleitovu opovržení vůči Efesanům, vyjádřené například ve zlomku, ve kterém říká, že si pro vyhnání Hermodóra zaslouží být usmrceni a přenechat město nedospělým,[37] kde se zároveň vyskytuje i motiv dětské hry jako vhodnější činnosti než správy města ("přenechat nedospělým"). Také říká, že Díogenés anekdotu dokresluje tvrzením, že "Když se ho ptali, proč mlčí, odpověděl prý: 'Abyste vy mohli tlachat.'"[45], což je vlastně další anektoda.[1]×strana 21× Navíc se ukazuje jistá souvislost ze zlomkem "Hérakleitos pokládal lidská mínění za dětské hračky"[46], a to jak co se kritiky lidí týče, tak i v ohledu na dětskou hru v kostky.

Bohové u peceEditovat

Aristotelés zapsal vyprávění o cizincích, kteří přišli Hérakleita navštívit (Kratochvíl se domnívá, že v době, kdy pobýval v Artemisiu[1]×strana 21×) a zůstali stát ve dveřích, když ho viděli, jak se hřeje u pece. Hérakleitos je pozval dál a řekl jim, že mají přistoupit; vždyť i na tomto míste jsou bohové.[47] Podle Kratochvíla chtěl Aristotelés naznačit, že zkoumání přírodozpytce, kterým byl, se nemá zastavit před ničím, jelikož každé místo je vlastně správné[1]×strana 21× – "jsou na něm bohové" – a mohl referovat například k Hérakleitovu zlomku "Bohu je všechno krásné, dobré a řádné..."[48].

Anekdoty o nemoci a smrtiEditovat

Díogenés Laertios zachovává tento příběh o Hérakleitově smrti: "Nakonec se vystěhoval, zprotiviv si lidi, a žil osaměle v horách, živě se travou a bylinami. Když ovšem z toho dostal vodnatelnost, vrátil se do města a záhadně vyzvídal na lékařích, mohli-li by udělat ze záplavy sucho. Protože ho nechápali, zahrabal se ve stáji do kravského hnoje, doufaje, že se teplem hnoje voda z něho vypaří. Když však ani takto ničeho nedosáhl, skonal ve věku 60 let."[5] O kousek níže na vysvětlenou dodává: "Hermippos však tvrdí, že se ptal lékařů, může-li mu někdo z nich tlakem na vnitřnosti vyčerpat vodu. A když řekli, že ne, položil se na výsluní a poručil chlapcům, aby ho přikryli hnojem. Takto prý druhého dne skonal a byl pohřben na agoře."[49] Stejnou verzi příběhu nalézáme i u Marca Aurelia, který píše, že "Hérakleitos, který tolik filosofoval o vzplanutí světa, byl postižen nahromaděním vody ve vnitřnostech a zemřel natřený hnojem."[50].

Díogenés dále pokračuje: "Neanthés z Kyziku však tvrdí, že když se nemohl vyprostit z hnoje, zůstal ležet; a byv pro tuto změnu nepoznán, stal se potravou psů."[49] To je druhá verze, kterou zapisuje i Suidás: "Když (Hérakleitos) onemocněl vodnatelností, nevydal se lékařům, kteří o něj chtěli pečovat, ale sám se celý natřel hnojem a nechal se na slunci sušit. Když tak ležel, přišli psi a roztrhali ho."[9] Díogenés pak uvádí ještě verzi třetí, když píše, že "Sótion však tvrdí, ... a že Aristón uvádí ve spise O Hekataiovi, že byl vyléčen z vodnatelnosti a zemřel na jinou nemoc. Toto pak tvrdí taky Hippobotos."[25] To je ta již řečená jediná verze jeho smrti, která zní poměrně realisticky. Podle Kratochvíla jsou ostatní očividně anekdoty, jelikož lze dohledat jejich satirické odkazy na Hérakleitovo učení,[1]×strana 14× a to se týká i poslední, čtvrté verze myslitelovi smrti, kterou opěť podává Suidás: "Jiní zase říkají, že zemřel zasypaný pískem."[9]

Pokusme se nyní o jednoduchý rozbor anektod jako referencí k Hérakleitově filosofii na základě toho, co říkají Kessidi, Špaňár Kratochvíl:

  • To, že se odstěhoval od lidí a raději žil sám v horách, referuje k množství jeho zlomků kritizujících lidi a hlavně jeho vlastní spoluobčany.[1]×strana 26×
  • Jeho zvířecký způsob života a pojídání trávy ironicky referuje k jeho zlomku "...běžní lidé však jsou nasyceni jako dobytek"[51].[4]×strana 39×
  • Nemoc Hérakleitovi vlastně patří, jelikož se ve zlomku "Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým..."[52] vyslovil o její místo v životě.[1]×strana 26×
  • To, že mu lékaři nebyli schopni pomoci (Díogenés) či že jejich pomoc odmítl (Suidás) referuje ke zlomku "Ačkoliv lékaři nemocné řežou, pálí a všemožně ošklivě mučí, přesto si stěžují, že od nich nedostávají nijak přiměřenou mzdu..."[53].[16]×strana 26×[1]×strana 26×
  • Jeho pokus o vypaření vody vedrem referuje k jeho učení o vypařování,[4]×strana 39× zachyceném třeba Aetiem ve zlomku "Hérakleitos říká, že duše světa je výpar z vlhkostí v něm."[54] nebo samotným Hérakleitem: "...duše se však z té vlhkosti vypařují."[55] Vždyť si dokonce myslel, že "Slunce se živí vlhkostí."[56], jak dokládá Aristotelés.[1]×strana 27×
  • Když se snažil takto zoufale vyléčit, měl, jak stojí v jednom jeho zlomku, "naději v beznadějné"[57].[1]×strana 26× Ta se ale nenaplnila a myslitel i přes léčbu zemřel, což je ironická reference k jeho učení o životadárnosti slunce (zlomek "Tak životní teplo vycházející ze slunce dodává všemu, co žije, život."[58]).[4]×strana 40×
  • Psi, kteří ho, nepoznavše jej zahnojeného, roztrhali, přicházejí ze zlomku "Psi štěkají na toho, koho nepoznávají."[59], což je velmi zřejmé.[16]×strana 26×[4]×strana 40×[1]×strana 27×
  • V jeho smrti ve hnoji lze nalézt průhlednou narážku na zlomek "Mrtvoly jsou k vyhození spíše než hnůj."[60].[16]×strana 26×[1]×strana 26× Navíc to autoři možná chápali tak, že se zachoval jako prasata ze zlomku "Prasata si libují v bahně spíše než v čisté vodě."[61] či oslové, kteří "by si vybrali spíše podestýlku než zlato"[62], což je možná pomsta za Hérakleitovu kritiku majetku.[1]×strana 27×
  • Co se písku, o kterém mluví Suidás, týče, Kratochvíl nalézá spojitost ze zlomkem "Suchá záře – duše nejmoudřejší a nejlepší."[63].[1]×strana 27×

DíloEditovat

Není důvod pochybovat o pravdivosti údaje, že Hérakleitos byl autorem jediné knihy, která se nám nedochovala.[4]×strana 44× Kromě Díogena, který píše "Kniha, která se mu připisuje..."[25], dílo dokládají například Aristotelés[64] a Démétrios Rhétór[6], a Díogenés dále píše v kapitole své knihy o Sókratovi: "Vypravuje se, že když dal Eurípidés Sokrátovi přečíst Hérakleitův spis..."[65].

Za takových okolností je třeba ji věnovat pozornost. Díogenés ji charakterizuje takto: "(Hérakleitova kniha) se podle souvislosti nazývá O přirozenosti, dělí se však na tři části, totiž o veškerenstvu, politickou a teologickou."[25] Július Špaňár upozorňuje na problém s takovýmto dělením, když píše, že "rozdělení filosofie na jednotlivé části začíná až Aristotelem, u Hérakleita proto ještě nepřichází v úvahu."[4]×strana 45× Sám ale tuto nesrovnalost vysvětluje: "(Stoik) Kleanthés (dělil filosofii) až na šest částí...: na dialektiku, rétoriku; etiku, politiku; fyziku a teologii."[4]×strana 45× Na ty tři poslední části se podle Díogena dělilo i Hérakleitovo dílo; Kleanthés byl tedy původcem tohoto dělení a podle něj se řídili i další komentátoři, kteří většinou také pocházeli z řad Stoiků.[4]×strana 46×

V Díogenově charakteristice spisu je zmíněn i jeho název, O přirozenosti (nebo v jiném překladu O přírodě[16]×strana 35×), a historik níže pokračuje takto: "Jedni jí uvádějí pod nadpisem Músy, druzí O přirozenosti; Diodotos pak Přesné kormidlo pro cestu životem, jiní Ukazatel povah; Jeden svět obratu všeho pospolu."[45] Žádný z těchto spisů však téměř jistě není Hérakleitem daný název; Kessidi píše, že v Hérakleitově době ani nebylo zvykem dávat prozaickým dílům jména, byla většinou nadepsána slovy typu "Ten a ten říká/píše/popisuje/mluví o...", nebo byl nadpis nahrazen krátkým naznačením tématu.[16]×strana 35× Název Músy je podle něj i Zdeňka Kratochvíla převzat z Platónova spisu Sofistés, ve kterém srovnává "Iónské Músy", Hérakleita, se "Sicilskými Músami", Empedokleem.[16]×strana 35×[1]×strana 25× Původ jména O přírodě/O přirozenosti pak pěkně vysvětluje Špaňár, když říká, že tento název byl (nejspíš alexandrijskými knihovníky) připisován dílům těch filosofů, které Aristotelés označil za "fyziky" či "fyziology" (tedy to, co bychom dnes nazvali "přírodními filosofy", jelikož se zabývali původem a fungováním "přírody" – či "přirozenosti"); též jméno nese například dílo Anaximandra nebo Xenofana.[4]×strana 15 a 26× Co se zbývajících dvou týče, Kratochvíl říká, že (podobně jako anekdoty) vznikly na základě reflekce některých jeho myšlenek (například název Kormidlo může referovat k Hérakleitovu tvrzení, že "důmysl řídí všechno skrze vše"[66],[1]×strana 25× jelikož řecké slovo zde přeložené jako "řídí" může znamenat i "kormidluje"),[1]×strana 25× Špaňár pak, že takováto "motta", spíše než názvy, přiřazovali stoičtí nebo kyničtí autoři spisu podle toho, v čem viděli jeho hlavní poselství,[4]×strana 45× u těchto dvou pak zřejmě v etice.

Níže Díogenés píše, že Hérakleitos svou knihu "věnoval jako dar do svatyně Artemidiny",[7] kam se uchýlil do asylu.[5] Přestože je, jak říká Zdeněk Kratochvíl, tento způsob "publikace" zvláštní,[1]×strana 22× jestliže chtěl, aby ke knize měli přístup "jen povolaní, a ne kdekdo z obyčejných lidí, aby se nedala snadno tupit"[7] (což Díogenés Laertios uvádí jako možná důvod toho, že snad napsal svou knihu údajně úmyslně nejasně[7]), pak bylo uložení knihy do Aremisia vhodným tahem, neboť chrámy byly soukromým osobám přístupné pouze za výjimečných okolností, přesný důvod však neznáme.[4]×strana 46× V každém případě řada filosofů té doby jeho dílo cituje a Kahn, jeden z prvních, kdo Hérakleita důkladně prozkoumali, říká: "Až do doby Plútarchovy a Klementa Alexnadrijského, ne-li ještě déle, byla Hérakleitova knížka k dispozici v původní podobě pro všechny, kdo ji chtěli číst."[19] Díogenés pak tvrdí, že "spis měl takovou slávu, že díky němu vznikli i jeho stoupenci, kterým se říkalo hérakleitovci."[7] Zároveň ale neopomíná gramatické, stylistické a významové nejasnosti v Hérakleitově spisu,[7][45][67] které zmiňují i mnozí jiní starověcí autoři,[6][64][68] a kterým se budeme věnovat v sekci "Starověké přídomky".

Ke stylu je ještě třeba dodat, že nejde o poezii, nýbrž o prózu, v čemž jsou badatelé za jedno.[4]×strana 44× Lze však mít pochybnosti o tom, zda jde o ucelený text, ve kterém na sebe věty významově navazují; je možné, že spis je psán, jak píše Špaňár, "ve formě volných, přitom však umělecky stylizovaných gnóm, aforismů". Tato forma se v řecké literatuře objevuje, ale podle Špaňára není pravděpodobné, že by Hérakleitos takto napsal svůj spis, jelikož "je možné značnou část Hérakleitových zlomků uspořádat tak, aby byl přechod od myšlenky k myšlence hladký a logický"; tam, kde se vykazuje myšlenková uzavřenost jednotlivých výroků, jde pravděpodobně o básnický, archaický styl, který činí Hérakleitův jazyk originálním[4]×strana 51× a o kterém mluví například Suidás.[9]

Samotná kniha se nám (tak jako u jiných předsókratiků[69]) nedochovala, ale množství autorů, kteří k ní přístup měli, z ní zachovali různé citáty, které shlukuje jako "přímé" zlomky,[70]×strana 26-27× a které představují menší polovinu,[4]×strana 44× podle Kratochvílova odhadu (vzhledem k běžným rozměrům děl, jako muselo být Hérakleitovo) asi třetinu,[1]×strana 48× knihy. Autoři, kteří uchovali nejvíce jeho dnes dostupných "přímých" zlomků, jsou v pořadí od toho s největším počtem: Plútarchos z Chairóneie, Kléméns Alexandrijský, Díogenés Laertios, Hippolyt Římský, Stobaios Ióannés a Aristotelés.[1]×strana 50×

 
Donato Bramante, Hérakleitos (nalevo) – "Plačící filosof" a Démokritos (napravo) - "Smějící se filosof"; 1477

Číslování dochovaných zlomkůEditovat

Předsókratovská filosofická tradice – a s ní i Hérakleitos – začala být důkladněji prozkoumávána v devatenáctém století, například němcem Schleiermacherem a později E. Zellerem; na pevný základ postavil toto bádání ale až Hermann Diels, který sebral a utřídil starověké podání o předsókraticích, a (což je důležité) částečně přeložil jejich zlomky ve své knize Die Fragmente der Vorsokratiker (Zlomky předsókratiků), jejíž 5. vydání vypracoval a doplnil Walther Kranz.[71] A právě v tomto překladu zlomků předsókratiků bylo vypracováno jejich používané číslování.[1]×strana 49× Při citování zlomku některého předsókratika dle edice Diels-Kranz se používá formule DK x X x, ve které x = číslo a X = písmeno, například DK 12 B 3. "DK" znamená Diels-Kranz, "x" znamená filosofa (pro Hérakleita je toto číslo 22) a může být nahrazeno jeho jménem, "X" typ zlomku a poslední číslo konkrétní zlomek.[16]×celá kniha× Pozdější knihy obsahující zlomky předsókratiků je často uvádějí v jiném pořadí, které je dle mínění autora vhodnější, číslování však většinou dodržují.[70]×strana 35-80 a 86-87× Formule také může být pozměněna; "DK" lze vynechat[1]×celá kniha× a číslo filosofa lze (jak již bylo řečeno) nahradit jeho jménem a v knize či kapitole, která pojednává o konkrétním filosofovi, jej lze vynechat také, jelikož je zřejmé, že jde o jeho zlomky.[4]×strana 196-271×

Edice Diels-Kranz rozděluje zlomky předsókratiků na tři typy. Prvním je A, "nepřímý" zlomek, což jsou citáty jiných autorů pojednávajících o filosofovi. Hérakleitových "nepřímých" zlomků A uvádí DK 55, ke kterým se přiřazuje 32 antických referátů, které neobsahuje. Kratochvíl ve své knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči označuje jejich číslování za "naprosto nepřehledné"[1]×strana 50× (zlomky jsou číslovány A 1 až A 23; zlomek A 1 je rozdělen na 17 částí od A 1,1 do A 1,17, A 6 třeba na A 6/1 až A 6/9, každý z jiného spisu, a mezi zlomky jsou vsuvky, totiž samostatné zlomky, jako A 6a nebo A 3b/1 s A 3b/2) a negativně přijímá i fakt, že množství z nich pouze opakuje vlastními slovy některé "přímé" zlomky. Ty jsou pak značeny písmenem B a jde o citáty přímých citací z Hérakleita. Jejich číslování je o něco málo přehlednější: jde o 145 zlomků od 1 do 139, se sedmi vsuvkami jako B 67a nebo B 126b, kde B 109 chybí (protože bylo později označeno jen za jinou verzi B 95). U nich kritizuje Kratochvíl tři věci: Za prvé nechává edice DK několikrát dva zcela zřejmě rozdílné zlomky, které antický autor uvedl za sebou, sloučené (například ve zlomku B 28 nebo B 84); za druhé je u množství zlomků zřejmé, že jde o referáty pojednávající o Hérakleitovi, které sice možná opisují smysl některých jeho zlomků, nelze v nich ale nalézt přímou citaci a jako takové by měly patřit mezi zlomky "nepřímé", A; a za třetí, že u mnohých z nich lze mít zcela oprávněné pochybnosti o jejich pravosti (u některých je má i sám Diels) a měly by tedy patřit mezi zlomky C, "falsa a imitace". O těch Kratochvíl říká, že tyto parafráze jsou, spolu s dalšími, které by bylo možno v antice dohledat, "mnohdy podstatnější než tradiční soubor nepřímých zlomků (A). Důvodem je jejich blízkost žánru Hérakleitovy řeči...".[1]×strana 50×

Charles Kahn si ve své knize The Art and Thought of Heraclitus: Fragments with Translation and Commentary), vytvořil vlastní systém číslování přímých zlomků, ke kterému využívá římské číslice.[19] Ve svém seznamu přímých zlomků uvádí Zdeněk Kratochvíl za DK číslem každého zlomku jeho číslo v Kahnově edici, jestliže jej tato obsahuje.[1]×celá kniha×

Starověké přídomkyEditovat

TemnýEditovat

Už ve starověku dostal Hérakleitos tento přídomek, a to z toho důvodu, že význam jeho řeči lze jen obtížně pochopit.[70]×strana 12× Přestože Díogenés Laertios sám zastával názor, že se Hérakleitos ve svém spise "občas vyjadřuje jasně a srozumitelně, takže i největší omezenec jej může snadno pochopit a povznést svou duši; stručnost a pádnost výkladu je totiž neporovnatelná"[72], cituje verše básníka Tímóna z Fliunta, který o filosofovi říká, že "v hádankách mluví"[7], a níže také uvádí, že Theofrastos je přesvědčen, že "některé části jeho díla jsou jen zpola dokončené a na různých místech jsou napsány pokaždé jinak."[7] Aristotelés[64] a Démétrios Rhétor[6] pak uvádějí Hérakleitův spis jako příklad temného, těžko pochopitelného a nezřetelného vyjadřování, a oba to přisuzují nedostatku a narušení větných vazeb. Aristotelés udává jako příklad jeho zlomek "Vůči řeči platné vždy nechápaví jsou lidé."[73]; tvrdí, že je "nejasno, k čemu se vztahuje slůvko vždy a jak (je třeba větu) členit."[64] Díogenés pak uvádí, že Sókrates o Hérakleitově knize řekl toto: "Čemu jsem rozuměl, je urozené, proto myslím, že takové je i to, čemu jsem nerozuměl. Jenom to potřebuje nějakého délského potápěče."[7] To příhodně vysvětluje Suidás, když píše, že potápěče je potřeba, aby se v tom člověk neutopil, a že "Délský potápěč" slouží jako označení těch, kdo jsou obratní v potápění.[68]

Pro tyto a asi i jiné, nedochované zmínky, a pro pravděpodobně očividnou nejasnost svého spisu, který si mohl každý přečíst, byl již v Ciceronově době, 1. století př. n. l. znám pod přídomkem "temný" (řecky "ὁ Σκοτεινός — ho Skoteinós").[74] Úvahy o tom, proč napsal svůj spis stylisticky a gramaticky nejasně, přinesly Hérakleitovy další přídomek; "plačící filosof".

Plačící filosofEditovat

Jak již bylo řečeno, byl to Theofrastos, o kom Díogenés tvrdil, že považoval některé části jeho díla za nedokončené, jiné rozporuplné.[7] Díogenés říká, že Theofrastos přisuzoval tuto skutečnost Hérakleitově "trudnomyslnosti",[7] a podle Zdeňka Kratochvíla tím nemyslel ledajakou "nevinnou melancholii", nýbrž skutečnou "trudnomyslnou pomatenost".[1]×strana 23× Podle některých Hérakleitos napsal svůj spis "temný" pod vlivem trudnomyslné nenávisti a rozhořčení vůči lidem, která mu zatemnila mysl, a tak i to, co psal.[4]×strana 46× Díogenés nám také sděluje, že "Někteří tvrdí, že jí (svou knihu) napsal úmyslně nejasně, aby ji mohli číst (jenom) povolaní."[7], což by svědčilo o jeho zlém záměru vůči lidem, a tedy jeho trudnomyslnosti.[1] Je pravda, že pravděpodobně nenapsal svůj spis pro lidi, které po tolika stránkách kritizoval a od kterých se distancoval.

Nicméně, domněnky jako ta Theofrastova zapříčinily jeho pozdější označení, "plačící filosof", jak byl názýván v protikladu k Démokritovi, který je znám jako "smějící se filosof".[75] Pokud má pravdu Stobaios, už Sótion na počátku 1. století n. l. postavil proti sobě dvojici plačícího a smějícího se filosofa: "Mezi moudrými muži Hérakleitos místo hněvu plakal, Démokritos se smál."[76] Něco podobného vyjádřil i římský satirik Juvenalis, také z 1. století: "První modlitba, nejznámější ve všech chrámech, je hlavně pro bohaté... Když to vidíš, nepochválíš mudrce Démokrita za smích... a učitele jiných škol Hérakleita za jeho slzy?"[77] Motiv převzal i Lúkianos ze Samosaty (2. století) v satirické hře „Dražba životů“ (Vitarum auctio), kde se dvojice prodává společně jako doplněk na aukci filosofů. Hérakleitos zde pláče nad lidskou pomíjivostí a hlavně nad strašným "světovým požárem", který lidstvo čeká.[78] Montaigne podle toho navrhl dva archetypy reakce – pláč a smích – na rozhořčující lidské záležitosti a pro sebe si vybral Démokrita.[79] Plačící filosof vystupuje i v Shakespeareově Kupci benátském[80] a Donato Bramante namaloval fresku zvanou Démokritos a Hérakleitos v Casa Panigarola v Miláně (viz obrázek vlevo nahoře).[81]

Je však možné, že Hérakleitos buď napsal svůj spis temný neúmyslně,[16]×strana 60× – Hegel uvádí, že si za svou temnost může zmatečnou, zanedbalou řečí a jazykem;[82] mohl stylistickou a gramatickou jasnost jednoduše opomenout – nebo že jej takový napsal úmyslně z jiných důvodů.[4]×strana 47-48× Július Špaňár zmiňuje Hérakleitův zlomek "Vládce, jehož věštírna je v Delfách, ani nemluví, ani neskrývá, nýbrž dává znamení."[83] s tím, že se vnucuje myšlenka, že Hérakleitos napsal svojí knihu nejasně – v náznacích, znameních – aby lidé sami odhalili její správný smysl a došli tak hlubšímu pochopení, tak, jako si sám všímá, že se vyjadřuje delfská věštkyně.[4]×strana 49-50× Sám ale považuje za pravděpodobnější myšlenku, že styl je temný prostě proto, že se Hérakleitos snaží dosáhnout osobitého, básnického stylu, který lze nalézt už třeba ve výrocích sedmi mudrců. Zastává také názor, že tento styl činí z Hérakleita jednoho z nejosobitějších" a v jistém smyslu nejmodernějších"[84] autorů archaického období.[4]×strana 50×

UčeníEditovat

Přesto (a možná právě proto), že mají mnoho odlišných výkladů a rekonstrukcí,[16]×příklad strana 28× Hérakleitovy zlomky přitahují velkou pozornost, hlavně kvůli originálním, nesoudobým, zajímavým náhledům na fungování vesmíru i lidskou společnost.

 
"Ale vždy byl, je a bude: stále živý oheň, který se zažehává podle míry, a dle ní uhasíná."

Všechno plyneEditovat

Platón nám sděluje, že Hérakleitos říká, že "všechno se pohybuje a nic netrvá"[85]. Pro toto tvrzení lze nalézt doklad v Hérakleitově zlomku "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky."[86], nebo, přestože to není tak zřejmé, ve zlomku, který ve zkratce říká, že "Slunce je vždy nové."[87]. Dle výkladu v knize Zdeňka Kratochvíla Délský potápěč k Hérakleitově řeči totiž tento druhý zlomek znamená to, že jelikož se vše neustále mění, nelze se podruhé podívat na totéž Slunce; to je nové každým okamžikem, vždy.[1]×strana 334×

OheňEditovat

Významnou roli hraje v Hérakleitově filosofii oheň. Nechápe jej ale stejně[1]×strana 96-97× jako filosofové milétské školy své "prálátky"; Thalés vodu, Anaximandros apeiron, čili "neurčito, bezmezno" a Anaximenés vzduch,[4]×strana 8-21× jak se domníval například Simplikios, když o Hérakleitovi a Hippasovi řekl, že zastávají názor, že se "všechno jsoucí tvoří z ohně jeho zhušťováním a zředováním"[88], nebo Galénos, který zase tvrdil, že to, že je oheň pralátka, dokazoval (například) Hérakleitos tvrzením, že jeho větším a větším stlačováním vzniká prve vzduch, pak voda a nakonec země.[89] Hérakleitos ohni pouze připisuje jisté významné vlastnosti (je "aktivní", "věčný", "sám se živí" a "stoupá"[70]×strana 25×), že se, podle toho, co říká Kratochvíl, jeho "pohasínáním" vydělují protiklady (o kterých ještě bude řeč) a jeho "vzplanutím" se zase sjednocují, že se koloběh látek ve světě děje skrze "obraty ohně"[1]×strana 97× a že oheň, jak zmiňuje Platónův Sókratés, "spravuje ostatní věci"[90].

Kratochvíl proti tvrzení, že Hérakleitos chápal oheň jako pralátku, argumentuje jeho zlomkem "Všechno se směňuje za oheň a oheň za všechno, tak jako zboží za zlato a zlato za zboží."[91]; copak se domek, který stojí milion korun, skládá z milionu mincí?[1]×strana 96× Dále také nechápe zlomek "Svět, stejný pro všechny, neutvořil žádný z bohů ani z lidí – ale byl vždy a je a bude – vždyživý oheň vzněcující se s ohledem na (svoje) míry a hasnoucí s ohledem na (svoje) míry."[92] jako prohlašující, že svět pochází z ohně (jak si jej podle Kratochvíla vyložil Aristotelés a další), nebo že jím je, ale jako pokládající "symetricky" vedle sebe svět a oheň a říkající něco o obou.[1]×strana 203× Ještě je také zahodno zmínit Aristotelovo tvrzení, že Hérakleitos tvrdí, "že se vše jednou stane ohněm..."[93].

ProtikladyEditovat

Hérakleitos považuje protiklady – které si u něj podle Zdeňka Kratochvíla nemáme vykládat jako například největší horkost X největší chlad, či "představa" horkosti X "představa" chladu, ale prostě jako jakýkoliv rozdíl, diferenci na škále teploty[1]×strana 91× – za velmi důležité a je přesvědčen, že vlastně "jsou" harmonie, jak říká ve zlomku "Protikladné se shoduje – z neshodných věcí je nejkrásnější harmonie, a všechno vzniká sporem."[94] Vvyjadřuje například názor, že ta strana některých protikladů, kterou nazýváme "zlou", umožňuje tu "dobrou": "Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, únava odpočinek."[52] Zajímavý je i zlomek "Bůh – den noc, zima léto, zápas mír, sytost hlad."[95], který se vztahuje k jeho učení o "logos" či "Bohu", osudovému řádu řídícímu svět, o kterém se například Aetios domnívá, že jej Hérakleitos chápal jako pracující skrze protiklady; vždyť (ve zkratce) říká, že podle Hérakleita je osud určení, "které pracuje prostřednictvím protichůdnosti věcí"[96], vždyť "všechno vzniká podle protikladnosti"[97]. Další prvek Hérakleitova učení, zápas, by pak bez protikladů nebyl uskutečnitelný, neboť není sporu bez protichůdných stran.[1]×strana 139×

ZápasEditovat

Hérakleitos zastával názor, že "zápas" (protikladů) je hnací silou světa, kterým vše vzniká[1]×strana 140× a bez kterého by se vše zhroutilo;[98] jak říká Díogenés Laertios, "ten, jenž vede ke vzniku, nazývá (Hérakleitos) zápasem a svárem; zastímco ten, který vede ke všeobecnému vzplanutí, nazývá souhlasem a mírem". Dokonce kritizoval Homéra za to, že si přál zmizení svárů mezi Bohy a lidmi: "Homér totiž nechápal, že tímto přáním souhlasí se zničením světa."[99] Je také záhodno zmínit tyto zlomky: "Je třeba vědět, že zápas je společný, a právo je sporem, a všechno vzniká sporem a nutností."[100] a "Zápas je všech otec, všech král, a jedny předvádí jako bohy, druhé jako lidi; jedny činí otroky, druhé svobodnými."[101]

LogosEditovat

Logos, starořecky "příčina", "uvažování", "příležitost", "účel", "zmínka", "řeč" (jak jej nejčastěji překládá Kratochvíl[1]×strana 105×) či "slovo"[102], je často opakovaným tématem Hérakleitových zlomků. Dle slov samotného Hérakleita je to "řeč platná vždy", podle které "se všechno děje",[73] a on sám považuje za moudré "vědět, že důmysl řídí všechno skrze vše."[66] Z Aetia se můžeme dozvědět, že "Hérakleitos nazýval podstatu osudu řečí, která prostupuje bytností veškerenstva"[103] a Díogenés zase dokládá Hérakleitův názor, že "vše se děje podle osudového určení"[72]. Kratochvíl jej považuje za hlavní téma, ve kterém se Hérakleitos dostává na "pomezí náboženství a filosofie", a říká, jde prostě o "Osud, který (Hérakleitos) z určitých důvodů nazývá 'řeč'".[1]×strana 10×

Na pomezí náboženství a filosofie jsme očividně tam, kde Hérakleitos nazývá svůj logos "Bůh", třeba ve zlomku "Bůh: den noc, zima léto, zápas mír, nasycení hlad."[95], ke kterému i Kratochvíl píše, že zmiňovaný "Bůh" nemůže být jen tak nějaký zástupce pantheonu řeckých bohů.[1]×strana 252× Na ten pak Hérakleitos ve svých zlomcích také často odkazuje, ať už na konkrétního boha ("Duše zabitých Aréem jsou..."[104]) či na "bohy" obecně ("...jedny předvádí jako bohy, druhé jako lidi..."[101]). Obecně je však slovo theos, bůh, u Hérakleita dost matoucí a možná špatně chápané, když jej využívá jak pro to, co chápeme jako osud, tak pro polyteistické bohy. Ještě větší zmatek nám do toho zanáší samo "jedno moudré" (jestliže jde o logos), když "samotné nechce i chce být zváno jménem Zéna."[105] Měli bychom tedy ztožňovat jedno s Diem, nebo ne? Podle Kratochvílova výkladu o něm můžeme říci, že "nechce i chce být zváno jménem Zéna, zatímco určitá představa Dia tak zvána být chce a má být".[1]×strana 241×

Z božskosti logos či z toho, že něco "chce" nebo "nechce" ale vyplývá, že musí být alespoň do určité míry uvědomělé. Hérakleitos sám kritizuje, že "Ačkoliv je řeč společná, žijí běžní lidé tak, jako kdyby měli své vlastní vědomí"[106]; nemají tedy vlastní vědomí, neboť vědomím je pro všechny řeč. To, že logos je vědomí, dokládá jednak Poseidónios z Apameie, podle kterého "Hérakleitos, se kterým se shodují i stoici, spojuje náš rozum s božským rozumem, který řídí a spravuje věci světa"[107], a jednak rozsáhlý referát Sexta Empeirika. Ten uvádí třeba to, že podle Hérakleita je logos "rozum ne jakýkoliv, nýbrž ten společný a božský"[108], že "Oblíbeným tématem myslitelů přírody je, že to, co nás obklopuje, je rozumné a myslící"[108], dále, že Hérakleitos zastává názor, že rozumu nabýváme tím, že "tento božský logos vtahujeme při dýchání"[109], o kus níže pak, že "mluvíme pravdivě, když se účastníme na paměti logu, klameme se však, když jsme v sobě samých"[110]. Sextos Empeirikos pak ještě jinde zaznamenává Hérakleitův názor, že "člověk není rozumný, neboť soudné je pouze to, co (vše) obklopuje."[111]

Kessidi se domnívá, že Hérakleitos zná slovo logos ve dvou významech; objektivním, tedy co se nutnosti osudu týče, a subjektivním, mluví-li o svém vlastním výkladu.[16]×strana 98× Hérakleitos ale používá slovo i v jiných významech: ve zlomku o duši se praví, že má hluboké "určení (logos)"[112], a v jiném o mudrci Biantovi, že jeho "řeč (logos) je mocnější než řeč těch ostatních"[113]. Kratochvíl dokonce považuje Řeč za vhodný název pro Hérakleitův spis a ve své knize jej používá.[1]×strana 53×

Kratochvíl podává takovýto výklad Hérakleitova logu a zároveň i většiny jeho názorů na přirozenost vesmíru: "Osudová řeč je vždy platná a my lidé vůči ní vždy nechápaví. Děje se zápasem, který dává všemu vznik, je hlubinou duše, působí harmonii kosmu právě skrze protiklady ve všem; je mírou vzněcování a pohasínání ohně i určením, vůči kterému se poměřuje dokonce i samo moře. Přitom osud nemusí nic řídit silou, pouze jaksi kormidluje vzájemné souvislosti a splétá jednotlivé příběhy díky tomu, že ony samy také mají kontexty."[1]×strana 90×

Kritické názoryEditovat

Hérakleitos často silně kritizuje; jeho útočné výroky míří na různé skupiny lidí i náboženství.

DavEditovat

Známe několik případů, kdy se Hérakleitos opovržlivě vyjadřuje o jednání „většiny“ nebo „mnoha“ lidí, a to jak coby zástupce aristokracie (jak jsme již rozebírali v sekci "Život", oponoval demokracii), tak jako filosof. Kritizuje lidskou povrchnost ("Ti nejlepší si místo všeho vybírají jedno, nehynoucí slávu místo pomíjivosti; běžní lidé však jsou nasyceni jako dobytek."[51]; ti nejlepší podle Špaňára představují aristokraty[4]×strana 36×), nechápání či odmítání jeho učení – neduchaplnost ("Když nechápaví uslyší, podobají se hluchým; výrok jim dosvědčuje: jsouce zde, jsou nepřítomni."[114], "[Hérakleitos, káraje jakési lidi, říká:] Nejsou schopni naslouchat ani mluvit."[115] a "Lidská mínění jsou dětské hračky."[46]). Většina nechápe všem společný[1]×strana 113× logos a uzavírá se do vlastního světa ("Ačkoliv je řeč společná, žijí běžní lidé, jako kdyby měli své vlastní vědomí."[106]) a i když bdí, je to jako kdyby spali ("...lidem však zůstává skryto, co činí, když bdí, tak jako zapomínají(, co dělají,) když spí."[73]). Hérakleitos si také myslel, že "Není lepší, když se lidem stává, cokoliv chtějí."[116] Velice jednoduše také Hérakleitovu kritiky většiny vyjadřuje výrok "Většina je špatná, menšina dobrá",[117] nebo Díogenem citované verše básníka Tímóna z Fliunta, který Hérakleita podává jako "křiklouna", který "spílá davu".[7]

Konkrétní osobyEditovat

Hérakleitos se s útočnými výroky obrací i proti svým významným předchůdcům. Hned dvakrát je pod útokem Homér, epický básník[1]×strana 32×, a jednou Archilochos, lyrický básník[1]×strana 33×, kteří si každý jeden zaslouží "být vyhozen ze závodů a ztlučen holí".[118] Dalšímu lyrikovi, Hésiodovi, zase vyčítá, že – a zde se odráží jeho učení o jednotě protikladů[16]×strana 44× – nepoznal, "jak je to se dnem a nocí: jsou totiž jedno."[119] Kritice se nevyhne ani matematik a filosof Pýthagorás, který "provozoval zkoumání nejhorlivěji ze všech lidí, a vybrav si tato sepsání (tedy plagiátorstvím, či, jak soudí J. Mansfeld a jiní, na základě vlastních zápisků), vytvořil si svoji moudrost: mnohoučenost, zběhlost ve špatnosti."[120] Navíc je Pýthagorás spolu s Xenofanem, Hésiodem a logografem Hekataiem použit jako příklad těch, které "mnohoučenost rozumu nenaučí"[28], což sice zní jako paradox, podle Kratochvíla to znamená, že se sice učili mnohým věcem, ale nezmoudřeli z toho.[1]×strana 311×

Zvlášť ostře odsuzuje Hérakleitos své krajany za to, že vyhnali z města jeho druha Hermodóra, o čemž už byla řeč v sekci "Život". Navíc na Efesany útočí zlomkem "Ať vás neopustí bohatství, Efesané, aby dosvědčovalo, že jste ničemníci."[121], který zároveň kritizuje i touhu po penězích.[1]×strana 125a×

 
Raffael Santi, Hérakleitos (detail fresky "Athénská škola" (15101511), Vatikán)

Náboženské představyEditovat

"Očišťují se marně krví jsouce poskvrněni"[122], říká Hérakleitos, čímž kritizuje ty, kdo se snaží smít svou vinu krví obětních zvířat. Vždyť jejich počínání vypadá (kteréžto tvrzení Kratochvíl pokládá za důkaz toho, že slovo "krví" se v první větě vztahuje zároveň ke slovu "marně" i slovu "jsouce"),[1]×strana 320× "jako by se někdo, kdo vstoupil do bláta, omýval blátem." A nejen to, Hérakleitos zastává i názor, že se "modlí k těmto sochám, jako kdyby si někdo povídal s domy, a nepoznával, co jsou bohové a héroové (lidé, kteří po smrti vstoupili mezi bohy) zač."[122]

Jak vidno, Hérakleitos byl ostrým kritikem některých náboženských zvyklostí, a to i přesto, že z mnohých jeho zlomků čiší teismus. Kessidi o něm říká, že "rozhodně odmítá oběti na usmíření bohů, modlářství a uctívání soch bohů"[16]×strana 38×, a Hérakleitos skutečně konstatuje, že se lidé modlí "k sochám daimónů (božských bytostí), které neslyší, jak by měly slyšet"[123], i to, že posvátné obřady jsou pouze "tišící prostředky"[124]. Zažitý náboženský obřad, o kterém se však Hérakleitos nevyjadřuje kriticky, ale spíše se zájmem, je věštění; třeba ve zlomku, kde nám sděluje, že výroky, jež vykřikuje věštkyně Sibyla, "nejsou k smíchu, nejsou líbivé, ani příjemné"[125].

AstronomieEditovat

Podle Zdeňka Kratochvíla je "Hérakleitovo pojetí dějů na obloze" jeho snad nejobtížnějším tématem na výklad. Nejvíce o ní víme z "nepřímých" zlomků, A. Nejucelenější obraz zachovává Díogenés Laertios, podle kterého se Hérakleitos domníval, že v obloze jsou "duté nádoby, obrácené dutinou k nám. V nich se shromažďují jasné výpary, tvoří plameny, a to jsou hvězdy."[126] Nádoby nám dokládá i Aetios, který zaznamenává, že "Hérakleitos říká, že Luna má podobu mísy"[127] a že "se Sluncem je to stejné jako s Lunou. Tyto hvězdy mají podoby dutých nádob, přijímají záři z vlhkého výparu a osvětlují zjevnost."[128] Že je jejich světlo tvořeno z výparů, dokládá jak Chrýsippos,[129] tak Aristotelés, který uvádí, že tento výpar pochází z moře, avšak přisuzuje tento názor "některým hérakleitovcům".[130]

Díogenés dále pokračuje: "Nejjasnější a nejteplejší je plamen Slunce; ostatní hvězdy jsou totiž více vzdáleny od Země, a proto méně září a hřejí, zatímco Luna, která je bližší Zemi, se nenese čistým prostorem. Slunce se ovšem pohybuje v místě průzračném a nesmíšeném, jeho vzdálenost od nás je uměřená, proto více hřeje a také svítí."[131] To, že Slunce září silněji než hvězdy, nám dokládá sám Hérakleitos tvrzením "Kdyby nebylo Slunce a záleželo by (jen) na ostatních hvězdách, měli bychom tmu."[132], a to, že jasnost vesmírných těles záleží na míře čistoty vzduchu, ve kterém se ubírá, opět Aetios;[128] Hippolyt Římský pak vysvětluje, že podle Hérakleita je vzduch u Luny špinavý proto, že "špatnosti", které se šíří od země, "dosahují" až po ní.[133]

Pak nás Díogenés uvádí do znalosti Hérakleitových názorů na zatmění a měsíční fáze: "Zatmění Slunce i Luny nastávají pootočením oněch dutých nádob vzhůru. Měsíční proměna podob Luny se děje otáčením v ní co do malosti nádoby."[131] Za tím stojí i Aetiovo tvrzení, že "Hérakleitos říká, že zatmění (fáze?) Luny se dějí otočením dutiny a nakloněními."[134] a jiné, že zatmění podle něj "nastává otočením mísovité podoby, takže se dutina ocitně nahoře a vypuklá strana dole, vůči našemu pohledu."[135] Pak mění Díogenův referát tón: "Den a noc, měsíce, roční doby a roky, také deště a větry a vše, co je tomu podobné, vzniká podle rozdílných výparů."[131] Zde jsme již zcela odkázáni na něj a nemáme čím jeho tvrzení podložit. Díogenés své tvrzení rozvíjí: "Neboť když jasný výpar vzplane v dutině Slunce, působí den, zatímco když nabude převahy (výpar) opačný, způsobuje noc. A vzrůst tepla z jasného výparu dělá léto, zatímco převaha vlhkosti z výparu temného způsobuje zimu. V souvislosti s tím pak vykládá i původ všeho ostatního."[136]

Shrneme-li tedy informace z referátů, dostaneme přibližně toto: Hvězdy, Luna i Slunce jsou duté nádoby v obloze, obrácené směrem k nám. Jejich plamen, a tedy světlo, vzniká z jasných, vlhkých výparů, původem snad z moře; Slunce je však nejjasnější z nich všech, a to proto, že hvězdy jsou od nás příliš vzdálené a Luna se pohybuje v příliš zakaleném vzduchu. Zatmění Slunce a Luny a měsíční fáze se dějí otáčením těchto nádob. Různé doby a počasí vznikají dle různých výparů co do jejich jasu.

Zahodno lze zmínit také jakýsi "velký rok", o kterém víme ze dvou zpráv. V první Aetios uvádí, že podle Hérakleita se skládá z 18 000 slunečních let a končí tehdy, když "planety dosáhnou těch míst, ze kterých jejich pohyb začal."[137] Dále nás informuje, že podle stoika Díogena (možná Díogenés z Seleukeie?) je velký rok "365 těch let, které byly 'rokem' u Hérakleita." Speciální Hérakleitovo časové období, i když ne "rok", nýbrž "pokolení", a řeč je o lidech, ne o astronomii, dokládají Plútarchos[138] a Censorinus[139], podle kterých je to 30 let. 365 krát 30 je 10 950 let; to se sice neshoduje s Aetiovými 18 000 lety, ale je to číslo blízké 10 800 rokům, které má Hérakleitův velký rok podle Censorina. Ten nám o něm dodává další informace: Jeho zimou je "veliká potopa", létem "vzplanut, což je zkáza světa" – svět je tak "zachvacován střídavě tu ohněm, tu záplavou."[140]

DušeEditovat

Podle Aristotela "Hérakleitos říká, že počátkem je duše, nakolik je duše výparem, ze kterého sestává také všechno ostatní."[141] To je zvláštní; vždyť Aristotelés je přesvědčen, že Hérakleitos pokládal za "počátek" oheň.[142] Vysvětlením by byla zmínka u Aetia, podle kterého se Hérakleitos domníval, že "duše je ohnivá"[143], což dokládá i jinde, kde dokládá, že o témž jsou přesvědčeni i Parnmenidés a Hippasos.[144] Je však "výpar" (který nám dokládá i Aetios[145]) "ohnivý"? Navíc Hérakleitos používá slovo "duše" i tam, kde bychom očekávali "vzduch", třeba ve zlomku o cyklických proměnách živlů ("Pro duše je smrt stát se vodou, pro vodu je smrt stát se zemí, ze země pak vzniká voda a z vody duše."), a podle Kratochvíla by duše mohla být i plápolání, jas či žár.[1]×strana 98× Ten má ale pro nejasnost charakteru duše vysvětlení; říká, že "výpar je ovšem také čímsi mezi proudem a žárem ohně." Na základě toho dochází k názoru, že Hérakleitova duše je "tenzí" ohně a vody, "napětím mezi temným a jasným, mezi uplývajícím a stravujícím".

Z Hérakleitových zlomků se o duši nedozvídáme mnoho. "Patří k ní určení (logos), které roste samo sebou"[146] a toto "určení" je "tak hluboké", že "ani ten, kdo prochází všechny cesty, nemůže svým krokem najít hranice duše."[112] Je pro ni "rozkoš nestávat se smrtí ve vlhkých věcech", což si Kratochvíl vykládá tak, že se živí věcmi, jež jsou ji nebezpečné.[1]×strana 99× Vlhkost je vůbec chápána ve spojitosti s duší negativně (třeba ve zlomku "Když se muž opije... nevnímá, kam kráčí, když má vlhkou duši."[147]), zatímco její opak pozitivně; vždyť "Suchá záře – duše nejmoudřejší a nejlepší."[63] Lidská duše je také "pevně a úměrně" spojena s tělem člověka.[148]

Hérakleitos nevysvětluje, co se s duší stane po smrti (sděluje nám jen to, že "Zemřelým lidem nastávají věci, které nečekají"[149], a že "Duše zabitých Areem (tj. v boji) jsou čistší než ty, které podlehly nemocem."[104]), je-li individuální či společná a co vše ji má. Kratocvhíl se domnívá, že Hérakleitos ani mezi "subjektivním a objektivním" nerozlišuje a to, co je pro nás astronomií, může u něj zahrnovat i fyziologii či psychologii a naopak. Navíc používá slovo duše v mnoha rozdílných významech: Jednou si pod ním představíme duši člověka, jindy cokoliv živého a jindy zase páru či hvězdy.[1]×strana 99× Aetios nám sice dokládá, že podle Hérakleita je "duše světa výpar z vlhkostí v něm" a duše "v živých bytostech pak z výparu z těch vlhkostí, které jsou kolem nich, i těch, které jsou v nich samých"[145], a dokonce i to, že se podle něj duše poté, co opustí tělo "navrací k duši veškerenstva, se kterou je stejnorodá a má stejnou bytnost",[150] Zdeněk Kratochvíl si však myslí, že skutečnost, že taková tvrzení nemůžeme z Hérakleitových "přímých" zlomků nikterak doložit, nejspíše není pouhou náhodou; charakteristicky "temný" Hérakleitos prostě nechává všetečné otázky nezodpovězené přímo a pouze naznačuje.[1]×strana 99×

Některé další zlomkyEditovat

  • "Psi štěkají právě na toho, koho neznají."[59]
  • "Také spící jsou dělníky a pomocníky toho, co na světě vzniká."[151] – Přestože platí, že "každý ze spících se obrací k vlastnímu (světu)"[152] a že lidé "zapomínají, (co dělají) když spí"[73], stále ve spánku něco dělají a tak ovlivňují svět.[1]×strana 199×
  • "Pokud by se všechny věci staly dýmem, nozdry by je rozpoznaly."[153]
  • "Oslové by si vybrali spíše podestýlku než zlato."[62] – Takže co je "dobré", je relativní.
  • "Oči jsou přesnější svědkové než uši."[154]
  • "Ti, kdo hledají zlato, prokopávají mnoho země a nacházejí málo."[155]

Vliv na HérakleitaEditovat

Ačkoliv sám uvádí, že "Prohledal sebe sama"[24], ačkoliv sám uznával bezprostřední zkušenost[26][156] a ačkoliv věřil v naslouchání božské řeči[157], vlivu svých předchůdců a současníků se nevyhnul; Zdeněk Kratochvíl ve své knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči uvádí, že pokládá za rozumný názor, že dobře znal díla řady dalších autorů[1]×strana 31× a některé i zmiňuje (i když většinu negativně a ne ty, kterým je podle Kratochvíla řada jeho myšlenek nejbližší[1]×strana 31×).

BásníciEditovat

S lyrickými (Archilochos, cca 680 – 645 př. n. l.) a epickými (Hésiodos, 8. století př. n. l.; Homér, okolo roku 850 př. n. l.; a Ferekýdés, 6. století př. n. l.) básníky toho má Hérakleitos společného snad nejméně. Ferekýdés je jediným z nich, kterého nejmenuje kriticky, a Kratochvíl považuje za možné, že když Hérakleitos kritizuje Pýthagoru za to, že si "vybral tato sepsání"[120], má na mysli právě spisy Ferekýdovy.[1]×strana 32× S Archilochem (s jehož kritikou se Kratochvíl "neumí ztotožnit"[1]×strana 308×) pak Hérakleitos sdílí například obraz proměnlivosti veškerenstva podle božího působení.[1]×strana 33×

Sedm mudrcůEditovat

Pod tímto názvem je sdružováno až (u Díogena Laertia[158]) 21 jmen, většinou politiků, básníků atd. žijících kolem roku 600 př. n. l.[1]×strana 33×, a množství výroků typu "Ber si ženu ze sobvě rovných, neboť vezmeš-li si ji z mocnějších, dostaneš v příbuzných pány."[159] (údajně Kleobúlos) nebo "Rozkoše jsou pomíjející, čest je nesmrtelná."[160] (údajně Periandros), o jejichž konkrétního autora je často spor.[161] Některé z nich se zdají být příbuzné Hérakleitově myšlení, například "Poznej sám sebe" (prakticky identické s Hérakleitovým prohledáváním sebe sama).

Ze sedmi mudrců nás zajímá Biás z Priény (6. století př. n. l.) a Chilón z Lakadeimonu (taktéž). Ten první je snad jediný autor, kterého Hérakleitos cituje pozitivně, totiž jeho zlomek "Většina (lidí) je špatná."[162], a Díogenés Hérakleitovi dokonce připisuje prohlášení, že Biantova "řeč je mocnější než těch ostatních",[113] i když podle Kratochvíla jsou to téměř jistě padělané verše.[1]×strana 296× U toho druhého pak lze nalézt řadu analogických myšlenek;[1]×strana 34× Chilón prý řekl, že "všechno je krásné ve vhodný čas"[161], což připomíná třeba Hérakleitovo tvrzení, že "nemoc činí zdraví příjemným a dobrým"[52], či že "Bohu je všechno krásné, dobré a řádné"[48]; zřejmá souvislost (vyrovnání sil protikladů) je pak vidět v údajné Chilónově odpovědi na Aisópovu otázku, co dělá Zeus, a totiž že "Sňižuje co je vysoké, a zvyšuje, co je nízké."[163]

MíléťanéEditovat

Jestliže dáme za pravdu Kratochvílovi, pro pochopení Hérakleita jako ovlivněného jinými autory je Mílétská škola nejvýznamnějším východiskem.[1]×strana 35× Sextos Empeirikos říká, že "Oblíbeným tématem myslitelů přírody je, že to, co nás obklopuje, je rozumné a myslící"[108] a pravdou je, že v souvislostech mezi učením Hérakleita a Míléťanů hraje Efesanův logos u všech tří z nich svou roli.

ThalésEditovat

Thalés z Mílétu, který žil asi v letech 638 – 560 př. n. l., je jak jedním ze sedmi mudrců, tak nejstarším filosofem podle Aristotela.[1]×strana 35× Výrok "Poznej sebe sama", jehož význam pro Hérakleita jsme již probrali, prý pochází od něj,[164] a Díogenés Laertios mu připisuje verše "Nejsou důkazem rozumné představy přemnohá slova, usiluj o jedno moudré, vol sobě jedno dobré, tak spoutáš lidí žvanivých jen bez konce tlachavou řeč."[165]. V těchto verších nalézáme mnoho témat podstatných pro Hérakleita: "jedno moudré", kterýžto výraz se objevuje ve dvou Hérakleitových zlomcích; volba "jednoho" místo toho, co volí běžní lidé ("Ti nejlepší si místo všeho vybírají jedno, nehynoucí slávu místo pomíjivosti; běžní lidé však jsou nasyceni jako dobytek."[51]); a řeči mnohých lidí, které Hérakleitos "slyšel", ale shledal, že "žádná z nich nepřichází k tomu, aby rozpoznala, co je moudré a od všeho oddělené"[166]. Souvislost nacházíme i mezi Hérakleitovým učením o logos a Díogenem citovaným Thalétovým výrokem: "Nejsilnější je nutnost, neboť ovládá všechno."[167]

I přesto, že byl Thalés slavným (prvním) filosofem, geometrem, astronomem a zakladatelem významné Mílétské školy, Hérakleitos jej nikde neznectil, což by vykazovalo jistou známku úcty.[1]×strana 35× Díogenés ale říká, že to, že "se jako první zabýval astronomií" mu "dosvědčují Hérakleitos i Démokritos";[168] jestliže je to pravdou, znamená to, že Thalés je druhým autorem (po Biantovi), kterého Hérakleitos zmiňuje v jiném smyslu než negativním.

AnaximandrosEditovat

Anaximandros (610 – 546/540 př. n. l.[1]×strana 35×), který byl přímým následovníkem Thaléta,[169] byl patrně autorem prvního známého filosofického spisu.[1]×strana 42× Krátký odstavec o Anaximandrovi v Díogenově knize uvádí, že "za počátek a prvek všeho prohlásil bezmezné (apeiron)", které neurčil jako konkrétní živel a jehož "části se proměňují, avšak celek je nezaměnitelný",[170] což podle Kratochvíla znamená, že "bezmezné" pokládal za nevyčerpatelný zdroj všech částečných a času podléhajících věcí. U Hérakleita takovéto pojetí celku nalézáme, a přestože nepoužívá slovo apeiron, příbuzné výrazy jako celek[171], společné[106] a vždy živé[92] ano.[1]×strana 43×

Simplikios uchoval tato Anaximandrova slova: "Ze kterých jest (jsoucím věcem) vznik, do těchto se stává i zánik; podle nutnosti. Neboť (vše jsoucí) si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví, podle pořadí času."[172] Sám k nim dopsal, že podle Anaximandra "vznik není působen změnou prvků, nýbrž děje se vylučováním protikladů věčným pohybem"[173] a Kratochvíl je přesvědčen, že slovní spojení "ze kterých" znamená "z protikladů".[1]×strana 44× Asociace s Hérakleitovým učením jsou zřejmé: symetrie vzniku a zániku se objevuje i u něj, "podle nutnosti" připomíná učení o osudové řeči, "platí pokutu a pokání za své bezpráví" se – přenášejíc spravedlnost na fungování vesmíru – podobá Hérakleitovu tvrzení, že "právo je sporem"[100] a velká analogie je i mezi chápáním protikladů jako síly vzniku. Navíc Aristoteles o Anaximandrovi dokládá, že "míní, že (bezmezné)... všechno zahrnuje a řídí.. a to že je božské"[174]; to samé si myslel i Hérakleitos o svém logos.[1]×strana 45×

Zdeněk Kratochvíl uvádí, že hypotéza tvrdící, že Hérakleitos "je vlastně nejdůslednějším pokračovatelem Anaximandra" si na základě "výkladu výrazových prostředků jeho řeči i na obsahu jednotlivých zlomků" stojí velmi dobře.[1]×strana 41-42× Námitka, že Hérakleitos se narodil přibližně v době Anaximandrova úmrtí, padá s existencí Anaximandrova spisu. Hérakleitos jej pak sice nejmenuje, ale ve zlomku "Chladné se zahřívá, horké se ochlazuje, vlhké se vysušuje, sechlé se zvlhčuje."[175] jej možná cituje (Simplikios říká, že Anaximandrovy protiklady jsou: "teplé, chladné; suché, vlhké; a ostatní."[176]).[1]×strana 36× I kdyby však Anaximandra vůbec nezmínil, neznamená to, že jím nebyl ovlivněn; kromě Bianta (a možná Thaleta) jmenuje druhé autory pouze v kritické souvislosti a ve starověku nebyla tvůrčí návaznost bez uvedení pramene považována za krádež.[1]×strana 42×

AnaximenésEditovat

"Posluchač, druh a nástupce" Anaximandra,[177] Anaximenés, žil asi v letech 580 – 528/525 př. n. l.ref name="Potápěč" />×strana 36× Jakožto metereolog zastával ten názor, že veškerenstvo objímá bezmezný vzduch (který je třeba chápat jako božskou substanci, ovládající vesmír stejně, jako člověka ovládá duše[4]×strana 20×, a určující jeho proměny[1]×strana 36×), v němž vznikají teplotní a vlhkostní protiklady, kterými vyvstávají skrze proměny vzduchu ostatní živly.[1]×strana 36× Jak protiklady, tak duše vesmíru, která jej objímá a řídí, jsou témata významná i pro Hérakleita.

Hekataios, Pýthagoras, Xenofanés a ParmenidésEditovat

U Hérakleita nenalézáme žádné známky dědictví po Hekataiovi z Milétu, logografovi ovlivněném geografií Míléťanů, žijícím mezi léty 550 a 480 př. n. l., a tento je u Hérakleita dokonce uveden jako nechápající mnohoučenec.[1]×strana 36× Na stejném místě, ale i jinde, útočí na Pýthagoru (cca 570 – 495 př. n. l.), matematika a filosofa, jenž sice uznává určitý význam protikladů, avšak jiným způsobem než Hérakleitos nebo Anaximandros,[1]×strana 47× takže jeho vliv také není dohledatelný. Mnohoučený hlupák je podle Hérakleita i myslitelé Xenofanés (571 – asi 478 př. n. l.); teorii, že byl Hérakleitos jeho žákem, jsem již vyvrátili výše, přesto mají ale oba filosofové něco společného: kriticismus. Xenofanés a Hérakleitos se shodují v charakteristickém, zarputilém opovržení davem, majetkem, epiky nebo Pýthagorou.[1]×strana 37× Posledním autorem hodným zmínky je Parmenidés; ten byl podle Kratochvíla v novověku občas považován za filosofa, na jehož myšlenky Hérakleitos reaguje. Žil ovšem v letech 515 – 449 př. n. l., takže by Efesan musel reagovat na jeho dětství, dále pak Kratochvíl uvádí, že pro takový názor není "nejmenší záminky".[1]×strana 37×

HippasosEditovat

Pozdější filosofická tradice jmenuje Hérakleita a Hippasa z Metaponta (5. století př. n. l.) souřadně dokonce desetkrát, z toho v devíti případech v souvislosti s ohněm. Důvodem může ovšem být nezávislá analogie mezi jejich učením; zároveň je však možné i to, že se Hérakleitos Hippasovým pojetím ohně inspiroval, přestože jeho vlastní učení o tomto živlu se "zdá být mnohem propracovanější a kompaktnější" než Hippasovo.[1]×strana 45-46×

Simplikios udává, že Hérakleitos a Hippasos mají za počátek oheň[178], Aetios zase jinde, že pokládají duši za ohnivou[144] a konečně Kléméns Alexandrijský, že předpokládají totožnost ohně a Boha[179]. Díogenés pak svou kapitolu o Hippasovi začíná tvrzením, že byl pýthagorejec, který tvrdil, že je "vymezený čas proměny světa, že kosmos je ohraničený a že veškerenstvo je ve věčném pohybu", a který prý nezanechal žádný spis.[180] Poslední tvrzení však koliduje s hellénským soupisem pýthagorejských děl jménem Tituly, který Hippasovi připisuje hned dva texty: Mystická řeč a O spisech nerozumných,[181] a s Díogenovým údajem na jiném místě, který dokládá první titul a dodává, že byl sepsán "na pomluvu Pýthagory."[182]

Kromě ohnivých motivů nalézáme i další souvislosti: "veškerenstvo je ve věčném pohybu", čas proměny světa je vymezený (u Hérakleita osudovou řečí) a Hippasos prý, stejně jako Hérakleitos, dokonce pomlouval Pýthagoru. Žádná z těchto představ však podle Kratochvíla neladí s představou Hippasa jako Pýthagorova následovníka; za možné vysvětlení považuje to, že byl prve pýthagorejcem, později se však od směru oddělil.[1]×strana 47× To však není tak důležité jako množství souvislostí mezi učením Efesana a Hippasa; Suidás přece dokonce uvádí, jak jsme již probírali, že někteří považují Hérakleita za jeho žáka.[9] Hippasův vliv na Hérakleita je možný za předpokladu, že se někdy setkali, ať už za jakýchkoliv okolností, nebo že Hérakleitos četl Hippasovy možné texty; ani jedno z toho není vyloučeno.[1]×strana 45×

Vliv a interpretaceEditovat

Mnoho antických i pozdějších autorů bylo Hérakleitovou filosofií ovlivněno, nebo se pokoušelo o jeho výklad či parafráze. Nejstarší zmínky o jeho vlivu míří do raného 5. století př. n. l. (tedy doby okolo jeho smrti), k sicilskému básnikovi Epicharmovi a snad i lyrikovi Simonidovi z Keu. Brzy se objevuje i kritika, třeba u Tímaia z Tauromenia, a interpretace;[1]×strana 353× Zdeněk Kratochvíl uvádí v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, že snad první výklad Hérakleita byl již ve starověku nazván Potápěč.[1]×strana 25× Hérakleitův vliv se dále projevuje i u Platóna a mnohých dalších, a končí u německých filosofů 19. a 20. století – Hegela, Nietzscheho a Heideggera – a samozřejmě také moderních výkladů jeho díla.

Hippokratovský korpusEditovat

Pod tímto názvem je sdruženo asi sedmdesát spisů, jejichž obsah se váže k učení lékaře Hippokrata (přestože jejich autor je sporný a pravděpodobně nešlo o jednu osobu[183]). Jejich nejstarší vrstva pochází z pozdního 5. století př. n. l.; několik z nich je spíše filosofické povahy a z těchto jsou dva silně ovlivněny Hérakleitem; opakovaně v různých verzích citují Hérakleitovo "Chladné se zahřívá, horké se ochlazuje, vlhké se vysušuje, sechlé se zvlhčuje."[175] a obsahují cca 50 narážek na dalších asi 40 Hérakleitových zlomků.[1]×strana 353× Edice Diels-Kranz z toho uvádí části obou spisů mezi jako mezi zlomky C – "falsa a imitace" – jako C 1,3 až C 1,35[1]×strana 475-487× a C 2,1 až C 2,55 (kde ale třeba C 2,3 – C 2,8 chybí)[1]×strana 487-489×.

První spis, O životosprávě, rozvíjí například myšlenku souhry ohně a vody, které sdílejí vlastnosti[184] (Hérakleitův soulad protikladů?), vyjadřuje názor, že přirozenost ustanovená bohy je vždy správná, kdežto lidské zákony někdy správné a někdy ne[185] (Hérakleitos: "Vždyť všechny lidské zákony jsou živeny jedním božským"[186] a "Bohu je všechno krásné, dobré a řádné; lidé však pokládají něco za neřádné, něco za řádné."[48]) nebo kritizuje sporty a hry[187] (Hérakleitova kritika mnohých). Druhý spis, O výživě, pak hlavně cituje různé zlomky a využívá obrazy z Hérakleita k vyjádření lidské fyziologie.[188]

SkythinosEditovat

Když Díogenés Laertios píše ve své knize Životy, názory a výroky proslulých filosofů o Hérakleitově spisu, tvrdí, že "Hierónymos uvádí, že i Skythinos, jambický básník, se pokusil podat jeho řeč ve verších."[67] A skutečně, lyrický básník z Teu jménem Skythinos napsal okolo roku 400 př. n. l. či dříve jamby O přírodě, silně inspirované Hérakleitem;[1]×strana 354× jejich zachovaná část je uváděna jako "falsa a imitace" pod označením C 3.1 a C 3.2[1]×strana 389-491×. V básni, která využívá pro vyjádření světa jako harmonického bojiště protikladů ovládaného božskou mocí symboliku lyry, na kterou hraje Apollón, se nachází mnoho odkazů na Hérakleitovo učení, hlavně co se protikladů a logos týče.[1]×strana 354×

HérakleitovciEditovat

Díogenés nám sděluje, že Hérakleitův spis měl takový ohlas, že se skrze jeho čtení vytvořila skupina Hérakleitových stoupenců, zvaných "hérakleitovci".[7] Níže pak podává takovýto výpis "vykladačů" tohoto spisu: Antisthenés (hérakleitovec, odlišný od toho, který byl žákem Sókrata), Hérakleidés Pontský, stoik Sfáiros, Pausaniás (zvaný "napodobitel hérakleitův", asi odlišný od známých Pausaniů), Níkomédés a Dionýsios.[43] Podle Kratochvíla snad existoval jakýsi "okruh Hérakleitova vlivu" v Iónii, Athénách a Sicílii v době mezi 5. a 3. stoletím př. n. l. a sám do něj zařazuje tyto autory: Epicharmos, Kratés (nikoliv však kynik Kratés), hippokratovští autoři, Skythinos, (zmíněný) Antisthenés, Kratylos a Krotón, volněji pak Diodotos, Zénón z Kitia, Kleanthés a Chrýsippos.[1]×strana 355×

Platón se hérakleitovcům věnoval v dialogu Thaeiétos, který je líčí jako samorosty (tj. že své myšlenky čerpají z nahodilého pramene) a ty, kdo zatáhli Hérakleitovu myšlenku věčného toku přírody do absurdna, a jelikož jsou věčně v pohybu, nelze se s nimi o ničem dohodnout.[189] Kratochvíl ale uvádí, že Platón je chápe jako úzký okruh přívrženců Hérakleitovy filosofie v okolí Efesu od dob Hérakleita po Platónovu současnost.[1]×strana 355× Jeho charakteristika hérakleitovců jako umanutých "tekoucích" filosofů však odpovídá Aristotelovu podání jednoho z nich, Kratyla (který byl podle Díogena i Platónovým učitelem[190] a vyskytuje se v jeho stejnojmeném dialogu, kde však zastává dost nehérakleitovskou roli[1]×strana 356×), které popisuje Vladimír Neff ve svém Filosofickém slovníku pro samouky takto: "Tvrdil-li Herakleitos, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, tvrdil podle svědectví Aristotelova Kratylos, že do ní nevstoupíš ani jednou, neboť není nic takového, jako je 'tatáž řeka', jsou jen změny, a pokud je nějaká řeka, existuje jen těmito změnami; zakazoval lidem mluvit, neboť slovo prý označuje něco stálého, kdežto příroda jen proudí a proudí a mění se."[191]

PlatónEditovat

Jestliže je pravda, co říká Díogenés Laertios, totiž že Platón se po smrti Sókratově stal žákem hérakleitovce Kratyla,[190] pak musel být do jisté míry ovlivněn Hérakleitovou filosofií. Kratochvíl se domnívá, že byl, jelikož u něj nalézáme hérakleitovské motivy. Je v pořadí druhým autorem uchovávajícím větší množství (6) Hérakleitových přímých zlomků, píše o jeho myšlenkách a využívá jeho motivy pro svá vlastní, osobitá díla.[1]×strana 356× Neřídí se sice přímo jeho učením a často s ním polemizuje, přesto je však významný pro výklad starověkého chápání Hérakleitova díla. Za zmínku stojí i to, že jako první přišel s později důležitou myšlenkou kontrastu mezi Hérakleitovým učením o věčném toku přírody a Parmenidově názoru na přírodu jako neměnou a stabilní.[1]×strana 498×

Proti Hérakleitově myšlence věčného pohybu argumentuje Platón takto:

 
Hendrick ter Brugghen: Hérakleitos (1628)

"Jak by tedy mohlo být něčím to, co nikdy není v témže stavu? ...jistě by nemohlo být od nikoho poznáno. Neboť jak by k němu přicházel, kdo by je chtěl poznat, současně by se stávalo jiným a různým, takže by se již nemohlo poznat, jaké asi je nebo v jakém je stavu. ... Jestliže se samo poznání nemění tak, že by přestalo být poznáním, trvá poznání stále a jest poznání. ... Jestliže však jest stále to, co poznává, a jest předmět poznání a jest krásno a jest dobro a jest každé jednotlivé ze jsoucen, nezdá se mi, že by se tyto věci nějak podobaly toku nebo pohybu.“[192]

StoikovéEditovat

Stoicismus byl filosofickou školou vzkvétající od 3. století př. n. l. do nástupu křesťanství v 3. století n.l., původem z Řecka, která silně ovlivnila myšlení politických i intelektuálních elit Římské říše. Stoici byli přesvědčeni, že hlavní zásady jejich filosofie pocházejí od Hérakleita.[193]Kleanthés z Assu, druhý, a Chrýsippos, třetí stoický mistr, uchovávají Hérakleitovy citáty (i když dohromady jen 3 a uchované v dílech pozdějších autorů citujících je) a rozebírají jej v souvislosti se svými myšlenkami, celá stoická škola pak využívala Hérakleitovo učení tak často (přestože jeho fyziologické motivy byly opomínány), že Efesan přešel do povědomí pozdějších autorů v silné spojitosti s ní.[1]×strana 357× Nejhmatatelnější je význam Hérakleita u Marca Aurelia.[194]

Kleanthés je také autorem díla Hymnus na Dia, což je první zachovaný stoický text, klenot náboženské poezie a silná imitace Hérakleita (jeho část je zařazená mezi zlomky C, "falsa a imitace", pod označením C 3.4), která je podle Hérakleita "prodchnuta náboženskými motivy". Hymnus přejímá něco, co se zdá být upravený Herakleitovský logos. Zeus vládne vesmíru svým zákonem (nomos), drží v ruce "rozeklaného sluhu", "oheň" ze "vždy živého blesku". Zatím nebylo řečeno nic o tom, že by se lišil od Homérova Dia. Ale pak Kleanthés říká, že Zeus používá oheň, aby "napřímil společý logos", a mísí ho s většími či menšími světly (nebeská tělesa). To je Hérakleitův logos, je však zaměněn za "společný zákon", který používá Zeus, aby "špatné učinil dobrým" a "uspořádal neuspořádané".

Stoická forma Hérakleitova logu ovlivnila i židovského filosofa Filóna Alexandrijského, který spojil "zosobněnou moudrost" s tvůrčím principem jednoho Boha a dokonce nařkl Hérakleita z toho, že se svým božským řádem světa a jednotou protikladů "chlubil jako novým objevem. Vždyť je to starý objev Mojžíšův"[195]. Kromě toho uchoval Filón šest Hérakleitových zlomků.[1]×strana 496×

Církevní OtcovéEditovat

 
Busta Hérakleita od F. X. Messerschmidta

Překvapivé množství Hérakleitových "přímých" zlomků uchovávají ve svých spisech církevní Otcové (křesťanští myslitelé prvních pěti staletí našeho letopočtu, přibližní současníci stoicismu v rámci římské říše[196]), nejvíce (31[1]×strana 497×) pak Kléméns Alexandrijský, který stejně jako Filón chápe Hérakleita jako plagiátora Mojžíše, ale přesto je schopným vykladačem jeho zlomků.[1]×strana 359× Pojem logu hraje významnou úlohu v Bibli i v křesťanské dogmatice, napžíklad v řeckém překladu Starého zákona znamená "Boží Slovo", jímž Hospodin stvořil svět, i jeho zjevení Israeli; v křesťanství pak představuje jeho vtělení v Ježíši Kristu(J 1, 1 (Kral, ČEP)), druhou božskou osobu. (Viz Logos)

Například Hippolyt Římský (uchovávající 24 Hérakleitových "přímých" zlomků[1]×strana 497×) zmiňuje Hérakleita s dalšími předsókratiky jako zdroje gnostického kacířství. Ve Vyvrácení všeho kacířství Hippolyt píše: "Jaká je to rouhavá pošetilost, když se Noetus věnoval principům Hérakleita Temného, nikoliv Kristovým."[197] Hippolyt pak cituje zlomek "Bůh – den a noc, zima a léto, zápas a mír, sytost a hlad.", který, je-li chápán doslova, zejvně podporuje panteismus. Hippolyt odsuzuje nejasnost zlomku, nemůže však Hérakleita obvinit z kacířství, a tak říká: "Nebyl Temný předchůdcem Noetova systému...?" Zdánlivě panteistické Hérakleitovo božstvo se musí rovnat jednotě protikladů, a proto musí být tělesné i netělesné, božské i nebožské, mrtvé i živé, atd. Odtud se lze dostat k Boží Trojici jen posunutím smyslu.[198]

PlútarchosEditovat

Žijící okolo roku 100 n. l., Plútarchos byl středoplatónský filosof[1]×strana 359×, historik a kněz Apollóna v Delfách[199]. Hérakleita cituje (zachovává 35 – tedy více než kdo jiný – jeho "přímých" zlomků[1]×dohledat stranu, je to vzadu v rejstříku autorů×) i přebírá jeho myšlenky a rozvíjí je ve vlastním duchu. To způsobuje, že je u něj často těžké rozlišit mezi citací, parafrází a Plutarchovou vlastní myšlenkou, i přesto je ale Plútarchos podle Kratochvíla "nejpřínosnější autor pro poznání Hérakleitova spisu", nejen kvůli počtu zlomků, které zachovává, ale i pro jejich kontexty.[1]×strana 359×

Georg Wilhelm Friedrich HegelEditovat

Prvním "ctitelem" Hérakleita v moderní době byl německý filosof Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 – 1831), v jehož filosofii lze nalézt známky Hérakleitova vlivu.[200] Považoval si Hérakleitova názoru, že "bytí" je stejně abstraktní pojem jako "nebytí", který nemá žádnou opravdovou váhu, kterou nabírá až pojem "stávání se" (jinými slovy, uznával jeho učení o věčné změně);[201] stejně jako Hérakleitos chápal oheň jako symbol opakujícího se vzniku a zániku;[201] a tvrdil, že z Hérakleitova učení sám mnohé převzal ve svém pojetí Ducha.[202] Shodoval se s Hérakleitem v učení o zápase – jehož pojetí oba rozšiřovali i do světa přírody – jako spravedlivém a rozhodujícím, i v jeho představě jednoty protikladů, jejich významu[203] a toho, že svárem jednoho mezi druhým představují prostředek pro vznikání.[204] Vedle dalších předsókratiků věnoval také Hegel několik stránek výkladu Hérakleitovy filosofie v díle Přednášky o dějinách filosofie.[202]

Friedrich NietzscheEditovat

Velikou úctu k Hérakleitovi choval Friedrich Nietzsche (1844 – 1900)[205] a jeho filosofie jím byla částečně ovlivněna.[206] Sám se o něm vyjádřil jako o svém "předchůdci",[206] jehož učení je věčně pravdou[207] a který je mu ze všech předsókratiků nejsympatičtější,[206] a za sobě blízký udával Hérakleitův souhlas se zápasem, protikladností a ničením a též jeho učení o tom, že není "bytí", nýbrž pouze věčného vzniku a zániku,[206] což jsou ty myšlenky, u který je možný i Hérakleitův vliv na Nietzscheho.[206] Nietzsche také Hérakleita spolu s dalšími předsókratiky vykládal ve spise Filosofie v tragickém období Řeků.[208] Zároveň s náchylnosti k Hérakleitovu učení pak šla i Nietzscheho kritika Parmenidea, který Hérakleitovi odporoval se svou myšlenkou neměnného světa.[209]

Martin HeideggerEditovat

Silně ovlivněn Hérakleitem byl i Martin Heidegger (1889 – 1976), který převzal například jeho pojetí zápasu ("Zápas je všech otec, všech král, a jedny předvádí jako bohy, druhé jako lidi; jedny činí otroky, druhé svobodnými."[101]).[210] V Hérakleitově díle nalézal náměty pro své vlastní myšlenky – v jeho díle Bytí a čas hrála velikou roli myšlenka logos a Heidegger zde při rozebírání některých svých námětů odkazuje na Hérakleita – a přednášel o něm; v roce 1935 uvedl přednášku Úvod do metafysiky, kde se věnoval významu Hérakleita pro počátek západní filosofické tradice, v jiné přednášce probíral roli logos v jeho učení a pozdější filosofii.[211] Spolu s Eugenem Flinkem také sepsal seminář věnovaný výkladu některých Hérakleitových témat, ve kterém vyjadřuje názor, že to, jak je těžké Hérakleita vykládat, je způsobeno pouze nezpůsobilými citacemi z různých pasáží jeho knihy.[212]

Moderní výkladyEditovat

V ČeskuEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Heraclitus na anglické Wikipedii, Friedrich Nietzsche na anglické Wikipedii a Georg Wilhelm Friedrich Hegel na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw ax ay az ba bb bc bd be bf bg bh bi bj bk bl bm bn bo bp bq br bs bt bu bv bw bx by bz ca cb cc cd ce cf cg ch ci cj ck cl cm cn co cp cq cr cs ct cu cv cw cx cy cz da db dc dd de df dg dh di dj dk dl dm dn DOC. KRATOCHVÍL PHD., Zdeněk. Délský potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann & synové, 2006. 528 s. Dostupné online. ISBN 80-87054-00-8. (česky) 
  2. Hérakleitos A 6/7, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, strana 455
  3. Hérakleitos A 5/2, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, strana 450
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai ŠPAŇÁR, Július. Herakleitos z Efezu. Redakce Viera Štetinová. Bratislava: Tatran, 1985. 312 s. ISBN 978-80-7149-992-3. (slovensky) 
  5. a b c d e Hérakleitos A 1,3, strana 438
  6. a b c d Hérakleitos A 4/2, strana 449
  7. a b c d e f g h i j k l m n o p q r Hérakleitos A 1,6, strana 440
  8. Hérakleitos A 3a/1, strana 448
  9. a b c d e f g h Hérakleitos A 1a/1, strana 446
  10. Hérakleitos A 1,6, strana 440 – Díogenés zde nepíše přímo "plačící filosof", ale říká, že "Theofrastos přičítá jeho trudnomyslnosti, že některé části jsou jen zpola dokončené a na různých místech jsou napsány pokaždé jinak.", což je první antická reference ke dvojici Hérakleitos-smutek, na (nejen) jejímž základě později přízvisko vzniklo.
  11. Hérakleitos B 91, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, strana 216
  12. Hérakleitos B 60, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, strana 186
  13. Hérakleitos B 111, v překladu Zdeňka Kratochvíla v knize Délský potápěč k Hérakleitově řeči, strana 190
  14. Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů (Pelhřimov 1995, překlad PhDr. Antonín Kolář, editor PhDr. Dušan Machovec CSc., ISBN 80-901916-3-0), kniha devátá, 1.
  15. Hérakleitos A 1,1 – 1,17, strana 437 – 446
  16. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y KESSIDI, Fjodor Charlampievič. Hérakleitos. Překlad Ivana Štěkrová. Praha: Svoboda, 1985. 184 s. (česky) 
  17. Suidae Lexicon na Google Knihách, anglicky
  18. Hérakleitos A 1a/1 – 1a/2, strana 446 – 447
  19. a b c Charles Kahn: The Art and Thought of Heraclitus: Fragments with Translation and Commentary (Umění a myšlení Héraklitovo: Zlomky s překlady a komentáři), 1979, 23 stran, ISBN 0-521-28645-X
  20. a b Hérakleitos A 1,1, strana 437
  21. Hippasos A 7/3, strana 473
  22. a b Hérakleitos A 3, strana 448
  23. G. S. Kirk: Heraclitus: The Cosmic Fragments na Google Knihách, anglicky
  24. a b Hérakleitos B 101, strana 123
  25. a b c d e Hérakleitos A 1,5, strana 439
  26. a b Hérakleitos B 55, strana 273
  27. John Burnet: Early Greek Philosophy (Raná řecká filosofie), III 63. Dostupné online v angličtině
  28. a b Hérakleitos B 40, strana 310
  29. a b Hérakleitos A 2, strana 447
  30. Hérodotos: Dějiny; překlad a poznámky Jaroslav Šonka. Praha, nakladatelství Akademia, 2004 (3. vydání). ISBN 80-200-1192-7
  31. a b Hérakleitos B 24, strana 144
  32. Hérakleitos B 3b/1, strana 448
  33. a b c Hérakleitos A 1,2, strana 438
  34. S. N. Murajev: Žizň Geraklita Efesskogo. 1974
  35. Hérakleitos B 33, strana 297
  36. Hérakleitos B 44, strana 299
  37. a b Hérakleitos B 121, strana 302
  38. Referát o Iónském povstání na SuperStudent.cz
  39. Hérodotos: Dějiny, kapitola VI,43. ISBN 80-200-1192-7
  40. Hérakleitos B 3a/1, strana 448
  41. Hérakleitos A 3a/2, strana 448
  42. Článek o sedmi divech světa na stránkách televizního kanálu History, převzato dohledejte-datum-vložení-reference-v-historii (anglicky)
  43. a b Hérakleitos A 1,15, strana 444
  44. Hérakleitos B 52, strana 237
  45. a b c Hérakleitos A 1,12, strana 443
  46. a b Hérakleitos B 70, strana 303
  47. Hérakleitos A 9, strana 458
  48. a b c Hérakleitos B 102, strana 282
  49. a b Hérakleitos A 1,4 strana 439
  50. Hérakleitos A 1b, strana 447
  51. a b c Hérakleitos B 29, strana 294
  52. a b c Hérakleitos B 111, strana 290
  53. Hérakleitos B 58, strana 291
  54. Hérakleitos A 15,3, strana 466
  55. Hérakleitos B 12, strana 182
  56. Hérakleitos A 11/4, strana 462
  57. Hérakleitos B 18, strana 149
  58. Hérakleitos B 67a, strana 403
  59. a b Hérakleitos B 97, strana 300
  60. Hérakleitos B 96, strana 146
  61. Hérakleitos B 13, strana 286
  62. a b Hérakleitos B 9, strana 280
  63. a b Hérakleitos B 118, strana 193
  64. a b c d Hérakleitos A 4/1, strana 449
  65. Hérakleitos A 4/3, strana 449
  66. a b Hérakleitos B 41, strana 243
  67. a b Hérakleitos A 1,16, strana 445
  68. a b Hérakleitos A 1a/2, strana 447
  69. Edward Hussey: Presokratici. Nakladatelství Petr Rezek, Praha, 1997. Překlad Martin Pokorný, ISBN 80-86027-07-4
  70. a b c d DOC. KRATOCHVÍL PHD., Zdeněk; KOSÍK, Štěpán. Řeč o povaze bytí. Praha: Herrmann a synové, 1993. 90 s. (česky) 
  71. Karel Svoboda: Zlomky předsokratovských myslitelů, úvod, strana XXI – XXII. Vydala Česká akademie věd a umění, Praha, 1944.
  72. a b Hérakleitos A 1,7, strana 440
  73. a b c d Hérakleitos B 1, strana 109
  74. Cicero, De Finibus Bonorum et Malorum, Kapitola 2, část 15.
  75. Lucius Annaeus Seneca, Moral and Political Essays. John M. Cooper & J.F. Procopé (překladatelé). Cambridge University 1995, ISBN 0-521-34818-8.
  76. Stobaios III.20.53
  77. Juvenal, Thirteen Satires of Juvenal. Satira X. Sidney George Owen (překladatel). London: Methuen & Co. 1903. pp. 61.
  78. Hérakleitos C 3.5, strana 491
  79. Michel de Montaigne: "Of Democritus and Heraclitus" ("O Démokritovi a Hérakleitovi"), The Essays of Michel de Montaigne, www.gutenberg.org.
  80. Shakespeare: Kupec Benátský, Dějství I. Scéna II. Odstavec 43.
  81. Levenson, Jay (vyd.), Around 1492: Art in the Age of Exploration (Kolem roku 1492: Umění v čase objevů), New Haven: Yale University Press 1991. pp. 229. ISBN 0-300-05167-0.
  82. Georg Wilhelm Friedrich Hegel: Dějiny filosofie I, strana 247. Praha, 1961.
  83. Hérakleitos B 93, strana 232
  84. Karel Svoboda: Literární forma řecké filosofie, strana 254. Listy filologické, Praha, 1933
  85. Hérakleitos A 6/1, strana 452
  86. Hérakleitos B 91, strana 186
  87. Hérakleitos B 6, strana 334
  88. Hérakleitos A 5/2, strana 450
  89. Hérakleitos A 5/4, strana 451
  90. Hérakleitos A 6/5, strana 453
  91. Hérakleitos B 90, strana 220
  92. a b Hérakleitos B 30, strana 202
  93. Hérakleitos A 10/3, strana 459
  94. Hérakleitos B 8, strana 261
  95. a b Hérakleitos B 67, strana 252
  96. Hérakleitos A 8/1, strana 457
  97. Hérakleitos A 1,8, strana 441
  98. Hérakleitos B 22/2, strana 472
  99. Hérakleitos B 22/3, strana 472
  100. a b Hérakleitos B 80, strana 138
  101. a b c Hérakleitos B 53, strana 141
  102. λόγος na starořecko-anglickém slovníku
  103. Hérakleitos A 8/2, strana 458
  104. a b Hérakleitos B 136, strana 142
  105. Hérakleitos B 32, strana 241
  106. a b c Hérakleitos B 2, strana 113
  107. Hérakleitos A 20, strana 471
  108. a b c Hérakleitos A 16/1,127, strana 467
  109. Hérakleitos A 16/1,129, strana 468
  110. Hérakleitos A 16/1,133, strana 469
  111. Hérakleitos A 16/2, strana 470
  112. a b Hérakleitos B 45, strana 170
  113. a b Hérakleitos B 39, strana 296
  114. Hérakleitos B 34, strana 119
  115. Hérakleitos B 19, strana 120
  116. Hérakleitos B 110, strana 289
  117. Hérakleitos B 104, strana 292
  118. Hérakleitos B 42, strana 307
  119. Hérakleitos B 57, strana 308
  120. a b Hérakleitos B 129, strana 312
  121. Hérakleitos B 125a, strana 303
  122. a b Hérakleitos B 5, strana 321
  123. Hérakleitos B 128, strana 324
  124. Hérakleitos B 68, strana 325
  125. Hérakleitos B 92, strana 235
  126. Hérakleitos A 1,9, strana 441
  127. Hérakleitos A 12/4, strana 463
  128. a b Hérakleitos A 12/5, strana 463
  129. Hérakleitos A 11/2, strana 461
  130. Hérakleitos A 11/5, strana 462
  131. a b c Hérakleitos A 1,10, strana 442
  132. Hérakleitos B 99, strana 346
  133. Hérakleitos A 12/7, strana 463
  134. Hérakleitos A 12/6, strana 463
  135. Hérakleitos A 12/3, strana 463
  136. Hérakleitos A 1,11, strana 442
  137. Hérakleitos A 13/1, strana
  138. Hérakleitos A 19/1, strana 470
  139. Hérakleitos A 19/3, strana 471
  140. Hérakleitos A 13/2, strana 464
  141. Hérakleitos A 15/1, strana 466
  142. Hérakleitos A 5/1, strana 450
  143. Hérakleitos A 15/5, strana 467
  144. a b Hippasos A 9/1, strana 474
  145. a b Hérakleitos A 15/3, strana 466
  146. Hérakleitos B 115, strana 172
  147. Hérakleitos B 117, strana 194
  148. Hérakleitos B 67a, strana 176
  149. Hérakleitos B 27, strana 147
  150. Hérakleitos A 17, strana 470
  151. Hérakleitos B 75, strana 199
  152. Hérakleitos B 89, strana 200
  153. Hérakleitos B 7, strana 165
  154. Hérakleitos B 101a, strana 274
  155. Hérakleitos B 22, strana 279
  156. Hérakleitos B 17, strana 116
  157. Hérakleitos B 50, strana 126
  158. Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, I 41-42
  159. Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, I 92
  160. Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, I 98
  161. a b Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, I 41
  162. Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, I 87
  163. Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, I 69
  164. Thalés A 1,40, strana 35
  165. Thalés A 1,35, strana 35
  166. Hérakleitos B 108, strana 122
  167. Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, I 35
  168. Hérakleitos B 38, strana 352
  169. Anaximandros A 4, strana 35
  170. Anaximandros A 1,1, strana 42
  171. Hérakleitos A 10/10, strana 461
  172. Anaximandros B 1, strana 43
  173. Anaximandros A 9/1, strana 43
  174. Anaximandros A 15, strana 44
  175. a b Hérakleitos B 126, strana 224
  176. Anaximandros A 9/2, strana 44
  177. Anaximenés A 1, A 2 a A 5/1, strana 36
  178. Hippasos A 7/2, strana 473
  179. Hippasos A 8, strana 474
  180. Hippasos A 1, strana 46
  181. Tituly. Ed. H. Thesleff, Abo Akademi, 1956
  182. Hippasos A 3, strana 46
  183. Charles Singer, E. Ashworth Underwood: Short History of Medicine, strana 27. Oxford University Press, New York a Oxford, 1962
  184. Hérakleitos C 1,3, strana 475
  185. Hérakleitos C 1,11, strana 481
  186. Hérakleitos B 114, strana 136
  187. Hérakleitos C 1,24, strana 486
  188. Hérakleitos C 2,40, strana 489
  189. Platón: Theaitétos, 179e-180
  190. a b Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů, III 6
  191. NEFF, Vladimír. Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias. Praha: Mladá fronta, 1993. ISBN 80-204-0383-3. Kapitola Herakleitos z Efesu, s. 132-133. (česky) 
  192. Platón: Kratylos, 439e – 440b
  193. Long, A. A. (2001): Stoic Studies (Stoické studie), University of California, Kapitola 2. ISBN 0-520-22974-6.
  194. Long, strana 56.
  195. Hérakleitos A 6a, strana 456
  196. Fathers of the Church (Církevní Otcové) na Catholic Encyclopedia, anglicky
  197. Hippolyt, Kniha IX
  198. Hippolytus: "Refutation of All Heresies" (Vyvrácení všeho kacířství), New Advent. pp. Kniha IX Kapitola 5. Získáno 2007-12-01.
  199. Jiří Chlubný: Plútarchos – článek na serveru Antika.Avonet.cz
  200. Ian Church: Heraclitus; stručný profil na PhilosopherProfiles.com
  201. a b Daniel Berthold-Bond: Hegel's grand synthesis: a study of being, thought, and history; kapitola o Hérakleitově vlivu, strany 72-73. State University of New York Press, Albany 1989. Dostupné online na Google Books.
  202. a b G. W. F. Hegel: Přednášky o dějinách filosofie. Kapitola "Hérakleitos". Dostupné online anglicky (na Marxist.org) a německy (na Zeno.org).
  203. POPPER, Karl: The Open Society and Its Enemies, Volume Two, strana 41. Routledge, 2006, ISBN 0-415-29063-5. Část dostupná online na Books.Google.com (anglicky), převzato 27. května 2010.
  204. INWOOD, Michael: A Hegel dictionary, strana 45. Blackwell Publishers, Malden 1992, ISBN 0-631-17533-4. Část dostupná online na Books.Google.com (anglicky), převzato 27. května 2010.
  205. Heraclitus na filosofickém portálu TheBigView.com, převzato 24. května 2010 (anglicky)
  206. a b c d e Nietzsche on Heraclitus – Článek o Nietzscheho chápání Hérakleita s úryvky z jeho děl, na blogu Your Daily Nietzsche ze 17. prosince 2007, převzato 23. května 2010 (anglicky)
  207. Dr. Miller: HERACLITUS,MARCUS,NIETZSCHE – krátký článek o vztahu Hérakleita, Nietzscheho a Marca Aurelia, převzato 23. května 2010 (anglicky)
  208. Nietzsche, F. W., Filosofie v tragickém období Řeků, Olomouc: Votobia 1994, ISBN 80-85619-44-X
  209. ROOCHNIK, David. Retrieving the Ancients (2004) str. 48 (anglicky)
  210. FRIED, Gregory: Heidegger’s Polemos: From Being to Politics, strana 21. Yale University Press, New Haven & London 2000. Dostupné online (anglicky).
  211. Brian A. Bard: Heidegger's Reading of Heraclitus; článek o Heideggerově vztahu k Hérakleitovi na doméně Sites.Google.com, převzato 25. května 2010 (anglicky), převzato 26. května 2010.
  212. HEIDEGGER, Martin; FLINK, Eugen: Heraclitus Seminar, strana 150. Northwestern University Press, Evanston 1979. Překlad do angličtiny Charles H. Seibert. Část dostupná anglicky online na Books.Google.com

LiteraturaEditovat

  • DOC. KRATOCHVÍL PHD., Zdeněk. Délský potápěč k Hérakleitově řeči. Praha: Herrmann & synové, 2006. 528 s. Dostupné online. ISBN 80-87054-00-8. (česky) 
  • KESSIDI, Fjodor Charlampievič. Hérakleitos. Překlad Ivana Štěkrová. Praha: Svoboda, 1985. 184 s. (česky) 
  • ŠPAŇÁR, Július. Herakleitos z Efezu. Redakce Viera Štetinová. Bratislava: Tatran, 1985. 312 s. ISBN 978-80-7149-992-3. (slovensky) 
  • DOC. KRATOCHVÍL PHD., Zdeněk; KOSÍK, Štěpán. Řeč o povaze bytí. Praha: Herrmann a synové, 1993. 90 s. (česky) 
  • M. Pokorný (vyd.), Hérakleitos z Efesu: Zkušenost a řeč. Praha: Oikumené 2008

Externí odkazyEditovat