Otevřít hlavní menu

Hippokratés z Kósu (460 př. n. l., Kós – ca 370 př. n. l., Larisa v Thessálii) řecky ῾Ιπποκράτης, byl nejslavnější lékař starověku a „otec medicíny“, zakladatel racionálního lékařství.

Hippokratés
Hippokratés od Petra Paula Rubense
Hippokratés od Petra Paula Rubense
Narození 460 př. n. l.
Kós
Úmrtí 370 př. n. l. (ve věku 89–90 let)
Larisa
Děti Thessalus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Hippokratés pocházel z jižních Sporad (Dodekanésu), z ostrovů při jihozápadním pobřeží Malé Asie, z lékařské rodiny, odvozující svůj původ od Asklépia. V Platónově dialogu (Protágoras 311b) je také nazván Asklépiovcem, tedy žákem a jakoby potomkem Asklépiovým. Hippokratés v mládí cestoval za vzděláním po Řecku, Malé Asii a snad i po Egyptu. Vrchol jeho činnosti spadá do období peloponéské války v letech 431404 př. n. l. V roce 430 př. n. l. potlačil v Athénách mor a bylo mu přiznáno čestné občanství města.

VýznamEditovat

Byl nejvýznamnějším představitelem tzv. kóské školy. Je mu přisuzována nejstarší vrstva sbírky lékařských textů Corpus Hippocraticum, které položily základy moderní medicíny. Snažil se o vymezení duševních poruch, lidský mozek považoval za interpreta vědomí. Bývá mu přisuzováno autorství Hippokratovy přísahy – souboru etických pravidel pro jednání lékaře.

Hippokrates geografEditovat

Osídlenou zemi (ekumenu) člení – podle předpokladů pro život lidí – na tři pásy:

  • chladný – severní (kde žijí Skýtové)
  • nejpříznivější – mírný (do nějž patří Řecko)
  • suchý – jižní (zahrnující Libyi (Afriku), Egypt a větší část Asie).

Na základě porovnávání obyvatelstva těchto pásů dochází k závěru, že vlastnosti těla i ducha jsou určovány (či přinejmenším ovlivňovány) podnebím.

DíloEditovat

  • Corpus Hippocraticum je sbírka asi 60 starověkých řeckých lékařských a filosofických spisů z různých dob. Značná část pochází z Hippokratovy doby (konec 4. až první polovina 5. století př. n. l.), jeho autorství však není jisté. Nejmladší spisy jsou z 1. století př. n. l., celek se však už ve starověku tradoval pod jeho jménem. Mezi trvalé přínosy patří mimo jiné idea lékařského tajemství, jak je známe dnes. Její součástí je tzv. Hippokratova přísaha.
  • Peri aeron, hydaton, topon (O vzduchu, vodách a místech) – pojednává o vlivu prostředí na zdravého i nemocného člověka. Vyslovuje v něm myšlenky, které lze spojovat s počátky medicínské geografie. Hippokratés poukazuje na souvislosti způsobu života, výživy, zdravotního stavu, psychiky lidí a snad i charakteru národů s přírodním prostředím.

Jiné hippokratovské texty obsahují autorovo pojetí nemoci jakožto nerovnováhy čtyř základních tělesných šťáv: černé žluče (melos), žluté žluče (chole), krve (sanguis) a slizu (flegma). Tuto teorii později převzal a rozvinul Galénos a stala se na dlouhá staletí klasickou. Některé jeho spisy snad pocházejí z Alexandrijské lékařské knihovny.

Život je krátký, umění dlouhé, příležitost prchavá, zkušenost klamná, úsudek obtížný.
— Aforismy I.1.
Pomáhat - nebo alespoň neškodit.
— Epidemica I.11

OdkazyEditovat

 
Magni Hippocratis medicorum omnium facile principis, opera omnia quae extant, 1657

LiteraturaEditovat

  • Hippokratés, Vybrané spisy. Vyd. H. Bartoš a S. Fischerová. Praha: Oikúmené 2012
  • Hippokrates, Aforismy ; Prognostikon ; O vzduchu, vodách a místech. Praha: Alberta 1993
  • Ottův slovník naučný, heslo Hippokratés. Sv. 11, str. 308. Dostupné online.
  • SCHRUTZ, Ondřej. Hippokratovské názory o původu, skladbě a výkonech těla lidského. Praha: Bursík & Kohout, 1895. 253 s. Dostupné online. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat