Otevřít hlavní menu
Platón. Mramorová kopie busty od Silania kolem roku 370 př. Kr. zhotovené pro athénskou Akademii.
Platónova Akademie na mozaice z Pompejí

Sofisté je označení pro starořecké učitele a filosofy, kteří působili v 5. a 4. století př. n. l. Jméno pochází z řeckého sofos ("moudrý") a sofistai („učitelé moudrosti“) a charakterizuje tak jejich činnost – sofisté obcházeli města a profesionálně vyučovali nejrůznějším naukám, jako například počtářství, astronomii, geometrii, hudbě a zejména rétorice. Zabývali se psaním řečí před soudem (kde případně také sami vystupovali) a řečnictvím ve shromážděních a na veřejnosti (Platón, Faidros 261b4).

Naše vědomosti o sofistech čerpáme hlavně z Platónových dialogů, kde Sókratés vystupuje jako jejich odpůrce. Dnes je sofista hanlivé označení člověka, který provozuje sofistiku, tj. záměrně používá klamavé a logicky nekorektní úsudky a argumenty k vyvozovaní chybných závěrů, kterými zdánlivě dokazuje něco nesprávného, nepravdivého.

CharakteristikaEditovat

Sofisté netvořili jednotnou školu a navzájem si byli spíše konkurenty. Jejich výskyt v různých obcích antického Řecka v určité době naznačuje, že jejich způsob myšlení a vyučování odpovídal tehdejší společenské situaci v Řecku. Od tehdejších filosofů se odlišovali tím, že se moudrostí a výřečností zabývali pro výdělek. Platónův Gorgiás charakterizuje své umění jako "schopnost přemlouvat na soudě, v radě i ve sněmu"[1] a i z jiných náznaků je patrné, že sofisté nabízeli řečnické služby u soudů a slibovali také svým žákům, že budou mít před soudem úspěch. Zejména v demokratických obcích to zřejmě mnozí uvítali.

Někteří významní sofisté a jejich výrokyEditovat

Sofisty lze chronologicky rozdělit na starší, mladší a tak zvanou druhou sofistiku.

Prótagorás z Abdér (asi 481-411 př. n. l.), žák Démokritův. Podle vlastních slov do úst mu vložených Platónovým dialogem Protágoras (319a, překlad F.N.) učil toho, kdo se stane jeho žákem "rozvážnost i v soukromých věcech, aby co nejlépe spravoval své hospodářství, i ve věcech obecních, aby byl co nejschopnější činem i slovem říditi věci obce."

Člověk je mírou všech věcí; jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. (zl. B 1 ze Sexta)
O bozích nelze věděti ani že jsou, ani že nejsou, ani jakou mají podobu. (zl. B 4 z Diogena, Eusebia aj.)

Gorgiás z Leontín (asi 483-375 př. n. l.), žák Koraxe ze Syrakús, rétor.

Nic není, a je-li něco, je to nepoznatelné, a je-li něco poznatelné, je to nesdělitelné a nevysvětlitelné.

Thrasymachos z Chalkedónu (asi 459 př. n. l. – 400 př. n. l.), který vystupuje jako postava v Platónově Ústavě.

Já tvrdím, že spravedlivé není nic jiného než to, co je prospěšné pro silnějšího.(Platón, Ústava 338.)

Hippias z Elidy Podle Platónova dialogu (Protágoras) vyučoval počtářství, astronomii, geometrii a hudbě, všem či některé z těchto nauk.

Neboť ti jiní týrají mladé lidi; kteří utekli od odborných nauk, ty proti jejich vůli vodí zase nazpět a vrhají je do odborných nauk, učíce je počtářství a astronomii a geometrii a hudbě — při tom pohlédl na Hippiu —... (Platón, Protágoras 318e)

Mezi další sofisty patří např. Prodikos z Keu, Lykofrón, Kalliklés, Antifón či Kratylos.

Druhá sofistika je oživení sofistické argumentace v Římě ve 2. století: Dio Chrysostomos, Herodes Atticus a další.

Sofisté, Sókratés a PlatónEditovat

Hlavním zdrojem našich vědomostí o sofistech jsou Sókratovy polemiky s nimi, jak jsou zapsány v Platónových dialozích Gorgias, Protagoras, Hippias Větší, Hippias Menší a Sofistés.

V Platónově dialogu Protágoras (313c,d) upozorňuje Sókratés Hippokrata (osoba odlišná od Hippokrata z Kósu), na užívání řečnictví – úlisného lahodění, jak ošklivý druh řečnictví označuje v dialogu Gorgias -, při získávání svých žáků sofisty:

Sókr. Není-li pak, Hippokrate, sofista jakýsi obchodník nebo kupec se zbožím, kterým se živí duše? Mně aspoň se zdá, že to je někdo takový.
Druh. A čím se živí duše, Sókrate?
Sókr. Zajisté naukami, děl jsem já. A jen ať nás, příteli, sofista neoklame vychvalováním toho, co prodává, jako to dělají prodavači tělesných potravin, obchodník a kupec.

V dialogu Sofistés Platón vypočítává na více místech, kdo je to vlastně sofista, jelikož stejný název sofista označoval různé dovednosti (Sofistés 232a); například jeden ze závěrů:

Theaitétos: Říci o něm, že je moudrý, je asi nemožné, když jsme ho prohlásili za neznalého; ale protože je napodobitelem moudrého, dostane patrně jakési pojmenování podle něho a je mi už skoro jasné, že o tom muži je třeba říci, že to je doopravdy ten docela skutečný sofista.
Host z Eleje: Je tu tedy napodobovací činnost, projevující se v umění zaplétati do rozporů, které náleží k záludné části umění pracujícího se zdáním, rodu přeludového, kejklířství v řečech, ne božská, nýbrž lidská část tvoření, oddělená od umění obrazotvorného. Kdo řekne, že skutečný sofista pochází z takového původu a krve, vysloví, jak se podobá, čistou pravdu.
(překlad Františka Novotného 268 b,c,d)

Je ovšem třeba říct, že například k Prodikovi z Kéu nebývá Platón příliš kritický, avšak i Gorgiu v dialogu Gorgias líčí jako mírného člověka, schopného naslouchat; snad proto, že některým sofistům přisuzoval určitou míru vědění.

Athénská žaloba vytýká Sókratovi, "že zkoumá věci pod zemí i nebeské, že slabší důvody činí silnějšími a že tomu učí i jiné"[2], podobně jako učení sofistů. Aristofanova satirická komedie Oblaka líčí Sókratovu školu jako místo, kde se mladí muži učí přehádat podivnými argumenty své rodiče, a zároveň líčí, jak učitel i žáci zoufale shánějí něco k snědku. W. K. C. Guthrie, který napsal "Historii řecké filosofie", proto řadí i Sókrata mezi sofisty a ostře polemický tón přisuzuje Platónovi.[3]

SofistikaEditovat

Z výše zmíněného a možná ne nestranného Platónova vylíčení mohl i nemusel vzniknout pozdější hanlivý význam slova sofista a sofistika, totiž na první pohled přesvědčivý způsob argumentace, založený však často na dvojznačnostech a jiných tricích – viz Eristika -, které posluchač v první chvíli neprohlédne. Jako příklad sofistiky v tomto smyslu se tradičně uvádí následující argumentace (druhem argumentace je zde sylogismus): "Myš je slabika. - Myš hryže. - Takže slabika hryže." (Nesmysl vzniká tím, že "myš" poprvé znamená slovo "myš", podruhé hlodavce.)

ZhodnoceníEditovat

Historické hodnocení sofistů tedy musí být opatrné. Byli to patrně první profesionální učitelé, kteří své služby nabízeli každému, kdo je ochoten zaplatit. Někteří moderní badatelé jim proto přisuzují zásluhu o jistou "demokratizaci" vzdělanosti, jež byla dříve privilegiem aristokracie.

Z dochovaných výroků (viz výše) se zdá, že sofisté skutečně byli myslitelé skeptičtí, že dovedli nečekaně zpochybňovat zdánlivé samozřejmosti – například možnosti lidského poznání – a možná i zavedené zvyky, obyčeje a náboženství své obce. Kallikleovu obhajobu síly a moci proti právu a spravedlnosti, což jsou podle něho jen nepřirozené nástroje, jak si otroci a slabí podrobují ty nejlepší a nejsilnější, později rozvinul Nietzsche. Možná naznačuje, že sofisté byli ochotni relativizovat morálku a jako řečníci obhajovat u soudu i věci těžko obhajitelné. Jen tak si lze totiž vysvětlit, že byli patrně pronásledováni a vyháněni z měst,[4] protože se občané cítili jejich učením ohroženi. Něco podobného ovšem platilo i o Sókratovi.

Můžeme snad předpokládat, že mezi sofisty byli jak vážní myslitelé, tak také lidé bez skrupulí, ochotní hájit kohokoli a cokoli. Většinou asi působili jako profesionální učitelé, advokáti a popularizátoři. Sofisté však v každém případě měli velký podíl na vývoji rétoriky a patří mezi zakladatele kritiky poznání. Pozdější filosofická tradice, silně ovlivněná dílem Platónovým, je možná hodnotila jednostranně, tím větší efekt pak způsobilo, když například Nietzsche začal jejich stanoviska hájit.

VýznamEditovat

Sofisté relativizovali vládnoucí názory a hodnoty své doby a lze jim přiznat zásluhu o velký obrat filosofie, k němuž došlo v jejich době a patrně i s jejich přičiněním:

  • přenesení pozornosti od přírody k člověku;
  • předmětem se stalo myšlení samo, kritické zkoumání podmínek a hranic myšlení;
  • kritické zkoumání morálky a její začlenění do filosofie jako etiky;
  • rozvoj stylistiky a rétoriky.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Platón, Gorgias 454b.
  2. Obrana Sokratova 19b.
  3. W. K. C. Guthrie, History of Greek Philosophy. Cambridge 1969, III. 399.
  4. Platón, Gorgias 456e.

LiteraturaEditovat

  • Kirk – Raven – Schofield, Předsókratovští filosofové. Praha: Oikumené 2004
  • Graeser, Řecká filosofie klasického období. Praha: Oikumené 2000
  • Vojtěch Zamarovský, Řecký zázrak. Praha: Mladá fronta 1972
  • H. J. Störig, Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon 1996.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat