Otevřít hlavní menu
Orfeus na římské mozaice

Orfismus byl různorodý mystický proud starověkého řeckého náboženství odvozující svou nauku od mytického pěvce Orfea. Vznikl nejspíše v Thrákii nejpozději v 6. století př. n. l.

Doklady o orfismu se vyskytují v mnoha zlomcích, obsahujících pasáže z básní s theogonickou a kosmogonickou tematikou. Jejich soubor se nazývá orfika. Kromě mýtů o vzniku světa a zrození bohů se zabývají též lidskou duší a způsobem, jak dosáhnout blaženosti. Zdrojem textů jsou údajné básně mýtického pěvce Orfea. Existuje přibližně 50 názvů básní, které mu jsou připisovány. Jejich soupis pořídil v 6. století novoplatonik Damaskios. Nejvýznamnější z básní byla tzv. Hieroi logoi z přelomu 7. a 6. stol. př. n. l., jež měla 24 knih. Dochovaly se z ní jen zlomky.[1]

Základní charakteristikou orfik je přesvědčení, že příroda a všechny její formy – noc, den, vítr, kopce, hory či hvězdná obloha – mají božskou podstatu a vznikly spojením bohů. Živelní katastrofy jako zemětřesení či záplavy rovněž způsobují bohové. Stejný názor zastává i Hésiodos. Orfická nauka o stěhování duší měla vliv mj. na Pythagoru a jeho školu. V orfikách se setkáváme s přesvědčením, že jen askeze může lidskou duši už na tomto světě osvobodit z pout tělesnosti.[2] To bylo námětem tzv. Očistných písní (Katharmoi).

Stoupenci Orfea tvořili náboženskou sektu, do níž přijímali lidi bez ohledu na jejich společenské postavení. Členové doufali v možnost přiblížit se božstvu a v blažený posmrtný život. V Athénách byl hlavním představitelem orfismu věštec Onomacritos. Bylo mu však kladeno za vinu, že padělal věštby svého učitele Musaia.[3]

Ukázka orfického hymnuEditovat

Dobrého otce já dceru teď vzývám, nebeskou, svatou,

výhonek Země, to Themidu, která má líce jak poupě,

která smrtelným věštbu svou posvátnou poprvé dala,

v soutěsce delfské, kde bohům dávala neklamné věštby,

na zemi Pýthijské, když tam nad Pýthem držela vládu.

Vladaře Foiba ta zásadám věštným učila sama.[4]

(Orfický hymnus 79)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Slovník antické kultury. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1974. 717 s. S. 436. 
  2. CAPELLE, Wilhelm. Die Vorsokratiker. Stuttgart: Alfred Kröner Verlag, 1938. 501 s. S. 26–32. 
  3. HOŠEK, Radislav. Země bohů a lidí. Praha: Svoboda, 1972. 290 s. S. 125–126. (Dále jen Hošek 1972.)
  4. Hošek 1972, s. 149.

LiteraturaEditovat

  • DOSTÁLOVÁ, Růžena a HOŠEK, Radislav. Antická mystéria. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1997. 365 s. ISBN 80-7021-217-9. [Kapitola „Orfismus" je na str. 140–157; autorka Růžena Dostálová.]
  • ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení. II, Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství. Překlad Kateřina Dejmalová. 2., opr. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2013. 539 s. ISBN 978-80-7298-289-9. [Kapitola „Orfeus, Pythagoras a nová eschatologie" je na str. 164–189.]
  • ERHART, Krištof A., ed. Orfeův sestup do podsvětí: výbor z orfických textů. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2011. 234 s. ISBN 978-80-87378-82-3.
  • HOŠEK, Radislav. Náboženství antického Řecka. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2004. 239 s. ISBN 80-7021-516-X. [Kapitola „Orfikové a pythagorovci" je na str. 147–153.]
  • KIRK, G. S., RAVEN, J. E. a SCHOFIELD, Malcolm. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 663 s. ISBN 80-7298-110-2. [Oddíl „Orfické kosmogonie" je na str. 35–51.]

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat