Poslanecká sněmovna Národního shromáždění ČSR

Poslanecká sněmovna Národního shromáždění Československé republiky byla dolní komora Národního shromáždění (parlamentu) Československé republiky v letech 1920–1939. Poslanecká sněmovna sídlila v pražském Rudolfinu.

Poslanecká sněmovna Národního shromáždění Československé republiky
Znak
Budova Rudolfina
Budova Rudolfina
Základní informace
Typdolní komora
Založení29. února 1920
SídloRudolfinum, Praha
Složení
Složení po posledních volbách v roce 1935
Složení po posledních volbách v roce 1935
Volby
Volební systémpoměrný (22 volebních krajů)
Poslední volby19. května 1935
Jednací sál
Zasedací sál v Rudolfinu
Zasedací sál v Rudolfinu

Historie editovat

29. února 1920 byla Revolučním národním shromážděním schválena Ústavní listina Československé republiky. Tím vzniklo dvoukomorové Národní shromáždění Československé republiky, která se skládalo z Poslanecké sněmovny a Senátu. První volby se konaly v dubnu 1920 a první schůze Poslanecké sněmovny se konala 26. května 1920, kde byl jako první předseda zvolen František Tomášek za ČSDSD.[1] Volby v roce 1920 se nekonaly na územích, kde se měl ještě konat plebiscit o jejich připojení k Československu, což bylo Vitorazsko, Valticko, Těšínsko a území na Oravě a Spiši. Volby se také nekonaly z důvodu složité bezpečnostní situace na Podkarpatské Rusi, kde proběhly dodatečné volby až v březnu 1924.[2]

Dne 15. prosince přijalo Národní shromáždění ústavní zákon č. 330/1938 o zmocnění ke změnám ústavní listiny a ústavních zákonů republiky Československé. Ten posílil zákonodárné pravomoci prezidenta a vlády. Vládě bylo se souhlasem prezidenta umožněno vydávat nařízení s mocí zákona. Následující den parlament ukončil své zasedání a více se již nesešel. Dne 21. března 1939 už v Protektorátu Čechy a Morava rozpustil prezident Emil Hácha Národní shromáždění.[1]

Pravomoce a role sněmovny editovat

 
Zasadání pléna ve 20. letech (včetně galerie pro veřejnost)

Ze dvou komor Národního shromáždění měla Poslanecká sněmovna silnější postavení než Senát.[3]Československé vlády byly jmenovány a odvolávány prezidentem. Vláda mohla (ale nemusela) Poslaneckou sněmovnu požádat o vyslovení důvěry. Sněmovna naopak mohla vládě vyslovit nedůvěru.[4] Poslanecká sněmovna a její výbory mohly interpelovat všechny členy vlády.[5] Vládní návrhy rozpočtů a branného zákona byly přednostně podávány Poslanecké sněmovně.[6]

V oblasti zákonodárného procesu měla Poslanecká sněmovna právo navrhovat zákony (stejně jako Senát a vláda).[7] Poslanecká sněmovna byla usnášeníschopná za přítomnosti minimálně třetiny všech svých členů.[8] K přijetí usnesení byly potřeba hlasy nadpoloviční většiny přítomných. Pro změny ústavy resp. přijímání ústavních zákonů a vypovězení války byl nutný souhlas třípětinové většiny všech členů. Ve věci ústavních zákonů nemohla Poslanecká sněmovna přehlasovat Senát.[9] Senát se musel usnést o návrhu zákona schváleném poslaneckou sněmovnou do šesti týdnů (v případě rozpočtového a branného zákona tak musel učinit do čtyř týdnů). Naopak Poslanecká sněmovna měla na přijetí usnesení o senátním návrhu tři měsíce.[p. 1] Nepřijetí usnesení ve věci návrhu se po uplynutí lhůty považovalo u obou sněmoven za souhlas s návrhem.[10]

V případě vzájemného přehlasování obou sněmoven měla Poslanecká sněmovna také silnější pozici. U návrhů schválených Poslaneckou sněmovnou, které Senát zamítl většinou přítomných senátorů, mohla Poslanecká sněmovna nadpoloviční většinou všech svých členů přehlasovat Senát. Pokud by první senátní veto bylo schváleno tříčtvrtinovou většinou senátorů, mohla Poslanecká sněmovna setrvat na svém usnesení třípětinovou většinou všech svých členů a její návrh pak byl přijat. V případě návrhu zákonů, které byly nejprve projednány a schváleny Senátem, mohla Poslanecká sněmovna některé zákony zablokovat tak, že ji Senát již nemohl přehlasovat. Nejprve stačil k zamítnutí Poslaneckou sněmovnou nesouhlas většiny přítomných poslanců. Poté, co Senát nadpoloviční většinou všech členů setrval na návrhu, se vyžadoval nesouhlas nadpoloviční většiny všech členů Poslanecké sněmovny. Po tomto druhém neschválení se již návrh nemohl stát zákonem. Zamítnuté návrhy nemohly být rovněž znovu podány v následujících dvanácti měsících.[11][12]

Poslanecká sněmovna na společném zasedání se Senátem volila prezidenta republiky.[13] Pro společné zasedání platil jednací řád Poslanecké sněmovny a předsedal mu předseda Poslanecké sněmovny.[14] Prezident mohl Poslaneckou sněmovnu i Senát rozpustit, do 60 dnů se ale musely konat volby.[15] V otázkách přehlasování prezidentského veta schválených zákonů musely Poslanecká sněmovna i Senát nadpoloviční většinou svých členů přehlasovat prezidentské veto. Bez shody obou sněmoven mohla prezidentské veto přehlasovat sama Poslanecká sněmovna třípětinovou většinou všech svých členů.[16]

Poslanecká sněmovna mohla většinou dvou třetin za přítomnosti dvou třetin poslanců přijmout usnesení o obžalobě prezidenta republiky nebo členů vlády. Soudit obžalobu pak příslušelo Senátu.[17] Dále Poslanecká sněmovna volila přísedící volebního soudu.

Volební systém editovat

Poslanecká sněmovna se skládala z 300 poslanců volených na šestileté období ve všeobecných, tajných, rovných a přímých volbách.[3] Volilo se na základě poměrného volebního systému ve 22 vícemandátových volebních krajích bez uzavírací klauzule. Do poslanecké sněmovny mohli (resp. byli povinni) volit občané starší 21 let a kandidovat mohla osoba starší 30 let, která neztratila právo volit a která byla minimálně tři roky československým státním občanem.[1][18]

Volební kraje editovat

 
Mapa rozdílnosti počtu voličů na jeden mandát oproti průměru (r. 1930)
     Nejvíce voličů na mandát
     Nejblíže průměru
     Nejméně voličů na mandát

Volební kraje pro volby do Poslanecké sněmovny byly určeny výčtem (soudních) okresů resp. obcí z určitého okresu. Volební kraje odpovídaly svým územním rozsahem nově vytvořeným župám. Župy byly vytvořeny mj. s účelem minimalizace počtu žup s většinou německého a maďarského obyvatelstva. Slovenské volební kraje XVI. a XX. tak měly členité území, které obsahovalo většinu německého a maďarského obyvatelstva na Slovensku. Volební kraj XX. se tak skládal z více oddělených území.[p. 2][20] Původně bylo volebních krajů 23, ale již v roce 1920 byl v důsledku zániku Těšínské župy sloučen XXII. volební kraj (Těšínsko) s volebním krajem XIV. (Moravská Ostrava) a jeho označení přiděleno Podkarpatské Rusi. Také došlo k rozdělení I. volebního kraje (Praha) na dvě části a to včetně samotné Prahy.[21][22]

Z volebních krajů poslanecké sněmovny se skládaly volební kraje pro volby do Senátu[23]

 
Volební kraj Sídlo Mandátů
Volební kraj I.A Praha 24
Volební kraj I.B Praha 24
Volební kraj II. Pardubice 11
Volební kraj III. Hradec Králové 12
Volební kraj IV. Mladá Boleslav 17
Volební kraj V. Česká Lípa 13
Volební kraj VI. Louny 17
Volební kraj VII. Karlovy Vary 12
Volební kraj VIII. Plzeň 17
Volební kraj IX. České Budějovice 13
Volební kraj X. Jihlava 9
Volební kraj XI. Brno 17
Volební kraj XII. Olomouc 17
Volební kraj XIII. Uherské Hradiště 8
Volební kraj XIV. Moravská Ostrava 19
Volební kraj XV. Trnava 9
Volební kraj XVI. Nové Zámky 11
Volební kraj XVII. Turčanský Svatý Martin 11
Volební kraj XVIII. Banská Bystrica 7
Volební kraj XIX. Liptovský Svatý Mikuláš 6
Volební kraj XX. Košice 7
Volební kraj XXI. Prešov 10
Volební kraj XXII. Užhorod 9

Volby a rozdělení mandátů editovat

 
Zasedací pořádek během druhého volebního období.
74 12 3 31 5 24 10 11 19 6 28 12 12 21 13
ČSDSD DNP DNSAP DSAP OKP ČSNS DCV BdL ČsND ČsŽiv RSZML SNrS SĽS ČSL ostatní
DDFP
MDSDP
SSČLP
MZSZM
41 10 4 7 17 2 29 13 24 13 28 45 13 23 31
KSČ DNP OKP DNSAP DSAP ostatní ČSDSD DCV BdL+MNP ČsND ČSNS RSZML ČsŽiv HSĽS ČSL
30 7 9 8 21 7 39 14 16 15 32 46 12 19 25
KSČ DNP OKP
MNP
ZdP
DNSAP DSAP ostatní ČSDSD DCV DW
(BdL+DAWG+KdP)
ČsND ČSNS RSZML ČsŽiv HSĽS ČSL
44 30 9 11 38 6 5 17 6 28 45 17 22 22
SdP+KdP KSČ OKP
MNP
ZdP
DSAP ČSDSD DCV BdL NSj NOF ČSNS RSZML ČsŽiv AB
(HSĽS
SNS
Szs
PPSD)
ČSL

Seznam předsedů a místopředsedů editovat

Č. Obrázek Jméno
(narození–úmrtí)
Nástup do úřadu Odchod z úřadu Volby Období Strana Místopředsedové
1   František Tomášek
(1869–1938)
26. května 1920 17. prosince 1925 1920 I.[24] ČSDSD Jan Botto, Mořic Hruban, František Buříval, Ludwig Czech
2   Jan Malypetr
(1873–1947)
17. prosince 1925 12. prosince 1929 1925 II.[25] RSZML Jan Dostálek, Josef Stivín, Jan Slavíček, Franz Spina, Jozef Buday[p. 3], František Horák[p. 3], Wolfgang Zierhut[p. 4]
12. prosince 1929 29. října 1932 1929 III.[26] Josef Stivín, Emil Špatný, Alois Roudnický, František Lukavský, Siegfried Taub, Wolfgang Zierhut
3   František Staněk
(1867–1936)
3. listopadu 1932 18. června 1935
4   Bohumír Bradáč
(1881–1935)
18. června 1935 20. října 1935[p. 5] 1935 IV.[27] Ivan Markovič, František Langr, Václav Košek, Rudolf Mlčoch[p. 6], Siegfried Taub[p. 7], Štefan Onderčo[p. 8]
5   Jan Malypetr
(1873–1947)
6. listopadu 1935 21. března 1939[1]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. S výjimkou právě rozpočtového a branného zákona bylo možné lhůty zkrátit nebo prodloužit pokud se na tom shodly obě sněmovny.
  2. Župní zřízení čelilo od počátku silné kritice a bylo do praxe uvedeno až roku 1923 pouze na Slovensku. Reforma zavádějící župní zřízení nebyla v českých zemích nikdy uvedena v praxi. V roce 1927 bylo obnoveno zemské zřízení v celém Československu a reziduem žup zůstaly právě volební kraje.[19]
  3. a b zvolen 16. prosince 1926
  4. zvolen 15. října 1926 za Franze Spinu
  5. zemřel v úřadu
  6. vzdal se funkce 14. prosince 1937
  7. vzdal se funkce 19. října 1938
  8. zemřel 31. března 1937

Reference editovat

  1. a b c d Historie parlamentarismu a české ústavnosti. www.psp.cz [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 
  2. Kárník, Z.: České země v éře První republiky, Díl 1. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha: Libri, 2000. ISBN 80-7277-027-6. S. 123–124. 
  3. a b GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky. 5. vyd. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2013. 516 s. ISBN 978-80-7380-423-7. Kapitola Vznik československé republiky, ústava z roku 1920, s. 22–23. 
  4. HYNEK, Jiří. Právní postavení členů Národního shromáždění ČSR v letech 1920-1939. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni - Fakulta právnická, 2022. 154 s. Dále jen Hynek, zde str. 22. 
  5. Zákon č. 121/1920 Sb., ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky (Dále jen Ústavní listina), § 40 a 52. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
  6. § 41 ústavní listiny
  7. § 41 ústavní listiny
  8. § 32 ústavní listiny
  9. § 33 a 42 ústavní listiny
  10. § 43 ústavní listiny
  11. § 44 ústavní listiny
  12. Hynek, str. 111.
  13. Hynek, str. 101.
  14. § 38 ústavní listiny
  15. § 31 ústavní listiny
  16. § 48 ústavní listiny
  17. § 34 ústavní listiny
  18. Zákon č. 123/1920, kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny, § 1–4. [cit. 2024-01-07]. Dostupné online.
  19. GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky. 5. vyd. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, 2013. 516 s. ISBN 978-80-7380-423-7. Kapitola Vznik československé republiky, ústava z roku 1920, s. 26–27. 
  20. Zákon č. 123/1920, kterým vydává se řád volení do poslanecké sněmovny. [cit. 2024-01-07]. Dostupné online.
  21. Zákon č. 205/1925, kterým se mění řád volení do poslanecké sněmovny ze dne 29. února 1920, č. 123, č. 123 Sb. z. a n.. [cit. 2024-01-07]. Dostupné online.
  22. Zákon č. 58/1935, kterým se mění a doplňují řády volení do poslanecké sněmovny, senátu, zemských a okresních zastupitelstev a do obcí. [cit. 2024-01-07]. Dostupné online.
  23. Zákon č. 124/1920 Sb., o složení a pravomoci senátu, § 9. [cit. 2023-12-17]. Dostupné online.
  24. PŘEDSEDNICTVO. www.psp.cz [online]. [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 
  25. PŘEDSEDNICTVO. www.psp.cz [online]. [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 
  26. PŘEDSEDNICTVO. www.psp.cz [online]. [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 
  27. PŘEDSEDNICTVO. www.psp.cz [online]. [cit. 2023-12-02]. Dostupné online. 

Související články editovat

Literatura editovat

  • HYNEK, Jiří. Právní postavení členů Národního shromáždění ČSR v letech 1920-1939. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni - Fakulta právnická, 2022. 154 s.