Wikipedie

Marie Eleonora Windischgrätzová

česká šlechtična

Marie Eleonora Windischgrätzová, kněžna ze Schwarzenbergu (21. září 1796 – 12. června 1848, Praha), byla česká šlechtična z rodu Schwarzenberků, manželka zemského velitele Alfreda Windischgrätze.

Marie Eleonora ze Schwarzenbergu
Narození21. září 1796 nebo 21. září 1793
Vídeň
Úmrtí12. června 1848
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbeníKladrubský klášter
Choť(1817) Alfred Windischgrätz (1787–1862)
DětiAlfred II. (1819–1876)
August (1828–1910)
Ludvík (1830–1904)
Josef (1831–1906)
RodičeJosef II. Schwarzenberg (1769–1833)
Pavlína z Arenbergu (1774–1810)
RodSchwarzenbergové a Windischgrätzové
Příbuzníděd: Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu (1742–1789)
babička: Marie Eleonora z Oettingen-Wallersteinu (1747–1797)
bratr: Jan Adolf II. Schwarzenberg (1799–1888)
bratr: Felix Schwarzenberg (1800–1852)
bratr: Bedřich Schwarzenberg (1809–1885)
sestra: Marie Pavlína, provdaná ze Schönburg-Hartensteinu (1798–1821)
sestra: Marie Matylda ze Schwarzenbergu (1804–1886)
vnučka: Karolína Windischgrätzová (1871–1937)
vnučka: Matylda Paula Windischgrätzová (1873–1968)
vnuk: Lajos (Ludvík) Windischgrätz (1882–1968)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Mládí editovat

Narodila 21. září 1796 jako prvorozené dítě knížete Josefa II. ze Schwarzenbergu a jeho manželky Pavlíny z Arenbergu. V mládí se o ni starala především matka, její výchova byla ovlivněna myšlenkami Jeana Jacquese Rousseaua, které sepsal ve spisu Emil čili o výchově. V roce 1810 však Pavlína zemřela při požáru sídla rakouského velvyslance v Paříži a Marie Eleonora se domnívala, že může za smrt své matky (ta totiž původně z hořícího sálu vyběhla ven, ale vzápětí se vrhla zpátky v domnění, že tam zůstaly její dcery).

Manželství a potomci editovat

V necelých jednadvaceti letech domov opustila, neboť se dne 16. června 1817 na zámku Hluboká provdala za knížete Alfreda Windischgrätze. Ve stejný den měla svatbu i její mladší sestra Pavlína, která si vzala knížete Eduarda Schönburg-Hartensteina.

Jelikož se nedochovaly žádné osobní deníky ani korespondence, zůstává jejich vzájemný partnerský život pro historiky neznámý. Během třicetiletého manželství se jim narodilo 5 synů a 2 dcery, přičemž nejstarší potomek přišel na svět již 9 měsíců po svatbě. V manželství se zaměřovala především na výchovu dětí.

  • Aglaja (27. 3. 1818 Vídeň – 6. 7. 1845 tamtéž), svobodná a bezdětná[1][2]
  • Alfred II. (28. 3. 1819 Vídeň – 28. 4. 1876 Tachov), 2. kníže Windisch-Graetz, manž. 1850 princezna Hedvika Lobkowiczová (15. 9. 1829 Lvov – 19. 10. 1852 Tachov)[2]
  • Leopold Viktorin (24. 7. 1824 Štěkeň – 3. 10. 1869 Ostrůvek u Tachova), svobodný a bezdětný[2]
  • August Josef Mikuláš (24. 7. 1828 Praha – 29. 8. 1910 Schwarzenbach), manž. 1853 hraběnka Vilemína z Nostic-Rienecku (23. 4. 1827 Praha – 25. 4. 1897 Vídeň)[2]
  • Ludvík Josef (13. 5. 1830 Vídeň – 14. 3. 1904 tamtéž), manž. 1870 hraběnka Valerie Dessewffyová (8. 10. 1843 Budapešť – 11. 7. 1912 Sárospatak)[2]
  • Josef (22. 6. 1831 Praha – 18. 10. 1906 Vídeň), morganatické manž. 1866 Marie Taglioni (27. 10. 1830 Berlín – 27. 8. 1891 Neuaigen)[2]
  • Matylda Eleonora (5. 12. 1835 Praha – 30. 6. 1907 Cerová), manž. 1857 princ Karel Windischgrätz (10. 10. 1821 Vídeň – 24. 6. 1859 Solferino)[2]

Úmrtí editovat

V květnu 1848 byl Alfréd Windischgrätz povolán do Prahy, aby zde zjednal pořádek a potlačil projevy nespokojenosti Pražanů s absolutistickou vládou. Windischgrätz do Prahy přicestoval i s rodinou a ubytovali se jako obvykle v budově vojenského velitelství (bývalý palác Pachtů z Rájova) na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. Vzhledem k postupnému přiostřování situace se kníže 8. června rozhodl uspořádat vojenskou přehlídku k demonstraci síly císařské armády. Pražané na to odpověděli 12. června velkou mší na Koňském trhu. Po mši se část Pražanů vydala před vojenské velitelství, kde v tu dobu pobýval Windischgrätz se svojí rodinou a přáteli. Potyčky s císařskými oddíly začaly už u Prašné brány a postupně se posouvaly Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí. O půl páté odpoledne se kněžna chtěla podívat, co se venku děje a přistoupila k oknu. Ještě než jej stihla otevřít, ozvalo se tříštění skla a kněžna se bezvládně skácela k zemi. Přivolaný lékař už mohl pouze konstatovat smrt.

Pohřeb kněžny se konal 10. července 1848, uložena byla do rodové hrobky ve farním kostele sv. Václava v Tachově. Ještě předtím byly její ostatky vystaveny na tachovském zámku. Pohřbu se zúčastnil českokrumlovský vévoda a Eleonořin bratr Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu, kvůli situaci v Praze však nemohl být přítomen její manžel Alfréd Windischgrätz. V roce 1886 pak byly její ostatky přeneseny do nově vybudované hrobky v kapli Všech svatých v kladrubském klášteře.

Vyšetřování úmrtí editovat

Ještě 12. června večer byl rakouskými vojáky vypátrán, zatčen a označen jako hlavní podezřelý Maxmilián Maux, student a člen českého spolku Slávie, který byl na shromáždění podle svědků ozbrojen puškou.[3] Maux při srážkách s vojskem utrpěl sečnou ránu.[4] Podezření na něm utkvělo rovněž díky významnému postavení v řadách pražského studentstva. Po svém zatčení byl demonstrativně veden v poutech ulicemi města, následně uvězněn,[5] vyslýchán a surově bit. Internován zůstal po celou dobu tzv. Pražského červnového povstání a do bojů v ulicích Prahy tak nezasáhl. Navíc proti němu neexistoval přímý důkaz.

Jeho vinu pak vyvrátila do té doby nevyužívaná balistická expertíza provedená pražským puškařem Antonem Vincenzem Lebedou.[3] Zbrojařský odborník porovnal ráži Mauxovy pušky s velikostí průstřelu ve skle okna a i z hlediska rozdílných povah nábojů zbraně (Maux vlastnil brokovnici, kdežto kněžna zemřela po zásahu jednou kulkou) podezření, že se jedná o vražednou zbraň, vyvrátil.[6] Jednalo se tak o první využití soudní balistiky v historii Rakouského císařství a možná i v celém světě. Maux byl nakonec z vězení propuštěn až s dalšími zadrženými na amnestii 16. září 1848[7] a skutečný viník nebyl nikdy vypátrán.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Tachov 57 | Porta fontium. www.portafontium.eu [online]. [cit. 2023-08-22]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g Windischgrätz. www.angelfire.com [online]. [cit. 2023-08-22]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Balistika věda je... | Menhouse.eu – Oficiální web časopisu MENHOUSE. www.menhouse.eu [online]. [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. 
  4. ↑ DVOŘÁKOVÁ, Zora. Josef Zítek: Národní divadlo a jeho tvůrce. [s.l.]: Melantrich 548 s. Dostupné online. Google-Books-ID: qqEjAAAAMAAJ. 
  5. ↑ FRIČ, Josef Václav. Paměti. [s.l.]: Nákl. spisovatelovým, v kommissi J. Malého 494 s. Dostupné online. Google-Books-ID: 6YpBAAAAYAAJ. 
  6. ↑ Vražda nebo omyl: Zabila kněžnu Windischgrätzovou zbloudilá kulka?. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-01-10 [cit. 2022-01-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ BAJEROVÁ, Anna. Z české revoluce r. 1848 .... [s.l.]: F. Topič 112 s. Dostupné online. Google-Books-ID: 8QdyAAAAMAAJ. 

Literatura editovat

  • POPELKA, Kristina. Tak nám zabili kněžnu. Tajemství české minulosti. Duben 2014, s. 48–51. 
  • BAJEROVÁ, Anna. Z české revoluce r. 1848. Praha: F. Topič, 1919. 
  • BAJEROVÁ, Anna. Svatodušní bouře v Praze r. 1848 ve světle soudního vyšetřování. Plzeň: K. Beníško, 1920. 
  • IVANOV, Miroslav. Podivuhodné příběhy. Praha: Práce, 1979. 
  • RUBÁŠOVÁ, Simona. Poslední rozloučení s kněžnou Marií Eleonorou Windischgrätz. Plzeň, bakalářská práce. Vedoucí práce Eva Mušková. s. 59. Dostupné online.

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marie_Eleonora_Windischgrätzová&oldid=23084229“