Otevřít hlavní menu
Mandžukuo
Velká Mandžuská říše
 滿洲國 / Mǎnzhōuguó / Manshū-koku
 Čínská republika (1912–1949) 1932–1945 Sovětská okupace Mandžuska 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
Hymna: Státní hymna Mandžukua
geografie
Mapa
Čchang-čchun (Hsinking)
Tonghua (Linjiang, po 18. srpnu 1945)
nejvyšší bod:
obyvatelstvo
počet obyvatel:
30 000 000 (1931)
národnostní složení:
státní útvar
mateřská
(nadřazená)
země:
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Čínská republika (1912–1949) Čínská republika (1912–1949)
Nástupnické:
Sovětská okupace Mandžuska Sovětská okupace Mandžuska

Mandžukuo (česky také Mančukuo; čínsky: 满洲国; japonsky: 満州国, Manšú-koku) byl loutkový stát v Mandžusku a východním vnitřním Mongolsku, vytvořený bývalými úředníky dynastie Čching s pomocí japonského císařství v roce 1932. Rozhodující roli ve státě sehrávalo Japonsko, které do jeho čela dosadilo posledního vládce dynastie Čching – císaře Pchu Iho. Existence tohoto loutkového státu skončila v roce 1945 spolu s porážkou Japonska na konci války.

Navzdory názvu byli Mandžuové v tomto státě menšinou; největší etnickou skupinu představovali etničtí Číňané (Chanové). Dále tu žili Korejci, Japonci, Mongolové a další menšiny. Na západě státu byly mongolské regiony řízeny pod mírně rozdílným systémem s ohledem na mongolské tradice. Liaotungský poloostrov nacházející se na jihu Mandžuska se strategickým přístavem Port Arthur byl fakticky ovládán Japonskem již od rusko-japonské války.

Obsah

Vznik a historieEditovat

PozadíEditovat

 
Čínští bandité v Mandžusku v době rusko-japonské války

Po rusko-japonské válce roku 1905 nahradilo Japonsko Rusko jako rozhodující zahraniční velmoc v Mandžusku a Mandžusko, zemědělsky rozvinuté a bohaté na přírodní zdroje tak zapadlo do japonské sféry vlivu. Roku 1906 prodloužili Japonci jihomandžuskou železnici, navazující na transsibiřskou magistrálu až do Port Arthuru. Během první a obzvláště druhé světové války se Mandžusko stalo politickým bojištěm mezi Ruskem, Japonskem a Čínou. Ruské Mandžusko obsadily japonské expediční síly během ruské občanské války roku 1917, pod sovětskou kontrolu se dostalo zase roku 1925. V průběhu anarchie v Číně v 30. letech 20. století se většina Mandžuska dostala pod kontrolu Čang Čuo-lina, jednoho z vojenských vůdců, který spolupracoval s Japonci. K jeho úspěchu mu výrazně dopomohla japonská kwantungská armáda.

VznikEditovat

 
Pchu I, císař Mandžukua

V roce 1931, následkem tzv. Mukdenského Incidentu obsadila japonská armáda Mandžusko. Japonsko tak uskutečnilo oddělení Mandžuska od zbytku Číny a později zde ustanovilo loutkovou vládu. Aby Japonci dodali novému loutkovému státu legitimitu a zdání nezávislosti, dosadili na pozici hlavy státu bývalého čínského císaře z dynastie Čching Aisyn Gyoro Pchu Iho. Prvním předsedou vlády se stal blízký přítel císaře, Čeng Siao-sü, který byl v posledních letech čínského císařství znám jako reformní politik loajální císaři.

18. března 1932 byl vyhlášen tzv. Mandžuský Stát (čínsky Mandžukuo) a téměř ihned byl uznán Japonskem. Město Čchang-čchun, přejmenované na Hsinkin se stalo jeho centrem. Téměř okamžitě se začal formovat odboj, sestavený zvláště z chanských Číňanů, komunistů, Korejců nebo příznivců republiky. Oficiální vládou byly tyto skupiny označováni jako bandité.

Podle japonského vzoru tedy nastoupil Pchu I jako císař Mandžukua, někdy označovaného jako Mančutikuo, což znamená Velká Mandžuská Říše a Čeng Siao byl předsedou vlády až do roku 1935, kdy ho nahradil Čang Ťing-chuej. V Hsinkinu byl zbudován nový císařský palác a od SSSR byla odkoupena mandžuská železnice.

Čínsko-japonská válka, druhá světová válka, konecEditovat

Za druhé čínsko-japonské války (1937-1945) se Mandžukuo stalo odrazovým můstkem k japonské invazi do ostatní Číny. Roku 1939 vyústily spory mezi Mandžukuem a Mongolskou lidovou republikou v bitvu u Chalchyn Golu. Během této bitvy porazily spojené Mongolsko-sovětské síly japonskou kwantungskou armádu podporovanou omezeným počtem vojáků Mandžukua.

Roku 1945 vyhlásil SSSR v souladu s výsledky jaltské konference válku Japonsku. 8. srpna v rámci tzv. operace Srpnová bouře překročilo 1 577 000 sovětských a 16 000 mongolských vojáků hranici Mandžukua, aby tak dorazili kwantungskou armádu, na konci války největší a nejschopnější celek japonské armády. 20. srpna kwantungská armáda kapitulovala. Dvousettisícová armáda Mandžukua, slabě vycvičená a vyzbrojená především přebytky Japonců se války musela účastnit na straně Japonska. Mnoho jejích vojáků se bez jediného výstřelu vzdalo Sovětům.

Samotný císař Pchu I se pokoušel utéct do Japonska a vzdát se americké armádě, ale byl zajat Sověty a předán čínským komunistům a poté souzen v rámci Tokijského procesu a odsouzen jako válečný zločinec.

Mezinárodní uznáníEditovat

 
Mezinárodní uznání Mandžukua:
  Mandžukuo
  Japonsko, sféra vlivu Japonska (uznaly Mandžukuo)
  Japonsku nakloněná reprezentace uznala Mandžukuo
  Jiné země, které uznaly Mandžukuo
  Země, které nikdy neuznaly Mandžukuo za samostatný stát

Roku 1933 se Společnost národů k problematice Mandžukua vyjádřila v tom smyslu, že podporuje Čínu a uznává Mandžukuo jako její součást, což vedlo k vystoupení Japonska ze Společnosti národů.

Země, které uznaly Mandžukuo
  Salvador- 3. březen 1934   Rumunsko- 1. prosinec 1940
  Dominikánská Republika- 1934   Bulharsko- 10. květen 1941
  SSSR- de facto 23. březen 1931, de iure 13. duben 1941   Finsko- 18. červenec 1941
  Itálie- 23. listopad 1937   Dánsko- srpen 1941
  Maďarsko- 9. leden 1939   Chorvatsko- 2. srpen 1941
  Slovensko- 1. červen 1940   Thajsko- 5. srpen 1941
  Vichistická Francie-19. červenec 1940
Japonské loutkové státy a vlády, uznávající Mandžukuo
  Reorganizovaná Národní rada (Vláda Wang Ťing-weje) - 30. listopad 1940
  Azad Hind- 1942
  Filipínská druhá republika- 1943
  Vnitřní Mongolsko
  Barma

Civilní životEditovat

PolitikaEditovat

 
Budova Státní rady

Mandžukuo bylo loutkovým státem Japonska. Orgány státní správy byly naprosto podřízeny vojenské okupační správě japonské armády. Pchu I zde vládl nejdříve jako regent a od roku 1934 jako císař. Císaři byla ve věcech exekutivy nápomocna Státní rada a Rada pro veřejné záležitosti. Centrem moci byla státní rada s japonskými poradci. Velitel Kwantungské armády byl chápán jako japonský velvyslanec v Mandžukuu. V roce 1945, těsně před koncem války požádal císař Pchu I o abdikaci, což se jevilo jako velmi opožděný krok.

 
Mapa Mandžukua

AdministrativaEditovat

Během své krátké existence se Mandžukuo dělilo na pět provincií (mandžusky Anto) se zvláštními městy Charbin a Hsinking. Každá provincie se dále dělila na 24 prefektur.

DemografieEditovat

Roku 1931 mělo Mandžukuo 30 milionů obyvatel a roku 1941 se počet zvýšil na 50 milionů. Na 100 žen připadalo v Mandžukuu 123 mužů. Roku 1934, kdy mělo Mandžukuo 30 880 00 obyvatel, hlásilo se 29 510 000 lidí k Čínské národnosti (Chanové), 590 760 k národnosti japonské, 680 000 bylo Korejců. 98 431 lidí se hlásilo k jiným národnostem (bílí Rusové, Mongolové, Židé…)

Populace v největších městech (zaokrouhleno)Editovat

Školský systémEditovat

Vláda založila v Mandžusku mnoho základnich škol a škol s převážně technickým zaměřením. V Mandžukuu bylo 12 tisíc základních škol, 200 středních škol, 140 pedagogických škol a 50 škol s technickým a profesním zaměřením. Japonské a čínské děti často navštěvovaly odlišné školy, kde se vyučovalo odlišnými jazyky, japonští studenti se většinou dostávali na lepší školy a japonština byla samozřejmě povinná všude. V celém Mandžukuu bylo 600 tisíc školou povinných žáků a 25 tisíc učitelů. Vyučovalo se většinou starým čínským způsobem podle Konfucia.

Poštovní systémEditovat

 
poštovní známka Mandžukua s císařem Pchu I

Od roku 1932 tisklo Mandžukuo vlastní poštovní známky.

EkonomikaEditovat

 
Ocelárny An-šanu

Mandžukuo bylo státem se silně rozvinutým průmyslem podporovaným Japonci. Místní produkce oceli dokonce ve 30 letech předběhla Japonskou. Bohužel byla ekonomika Mandžukua silně vysávána Japonci a sloužila plně jejich válečným zájmům. Během éry Mandžukua se modernizovala mnohá mandžuská města (např. Čchang-čchun). Byla založena Centrální banka Mandžuska, která tiskla měnu chuan. Japonské firmy na letadla a ocelárny zde měly své pobočky. Mandžukuo mělo také vlastní aerolinie.

Obrana a bezpečnost, japonská okupaceEditovat

PolicieEditovat

Armáda MandžukuaEditovat

 
Vojenské cvičení armády Mandžukua

Armáda Mandžukua v roce 1945 čítala asi 200 tisíc mužů. Byla vyzbrojena především japonskými zbraněmi nebo kořistními zbraněmi čínské a ruské armády. Mimo jiné i československým lehkým kulometem vz. 26. Uniformy byly šité podle japonského vzoru s rozdílem toho, že na čepici měl voják Mandžukua pěticípou hvězdu v barvách vlajky a odlišovací znaky na límci v různých barvách (černá pro vojenskou policii, červená pro pěchotu, zelená pro jezdectvo, žlutá pro dělostřelectvo, hnědá pro ženijní jednotky a modrá pro transportní jednotky). Elitní jednotkou byla Císařská garda, která sloužila mimo jiné pro ochranu císaře. Armáda Mandžukua se účastnila vpádu do Číny roku 1937, sovětsko-japonských pohraničnich konfliktů a lokálních bojů proti banditům a odboji. Zrušena byla spolu s Mandžukuem roku 1945, po sovětsko-japonské válce.

Japonská okupace MandžukuaEditovat

Po celou historii Mandžukua zde udržovalo Japonsko vojenskou přítomnost. Na území Liaotungského poloostrova a se strategickým přístavem Port Arthur a na dráze mandžuské železnice od konce rusko-japonské války v roce 1905.

Japonská armáda v MandžukuuEditovat

 
Japonské jednotky vstupují do Čchi-čchi-cha-eru, 1931

Kwantungská armáda, existující od roku 1906 zprostředkovávala vojenskou přítomnost Japonska v tomto regionu po celou dobu jejího trvání. Zpočátku sloužila pouze k ochraně japonského území kolem Port Arthuru a k ochraně mandžuské železnice, později se aktivně zapojovala do válek mezi vojenskými vůdci a po roce 1931, kdy se spolu s jednotkami v Koreji zúčastnila záboru Mandžuska, platila za jednu z rozhodujících sil v regionu. První porážka této armády nastala u jezera Chasan v srpnu 1938. Poražena byla také v bitvě u Chalchyn Golu téměř o rok později. Japonci však těmto porážkám nikdy nepřisuzovali velký význam a brali je jako pohraniční incidenty, které vlastně nic nezměnily. Roku 1945 čítala kwantungská armáda přes 1 milion mužů a po porážkách, které Japoncům uštědřily USA byla největší a nejbojeschopnější ze všech armádních skupin japonské císařské armády. Posledním velitelem kwantungské armády byl generál Otozó Jamada. Před ním, od roku 1939 na tomto místě působil generál Jošihiro Umezu.

Válečné zločinyEditovat

V průběhu let 1932- 1945 zde Japonci podnikali pokusy na lidech s biologickými zbraněmi. Tohoto se účastnila tzv. Jednotka 731 (731 部隊 Nana-san-iči butai), která tak činila v oblasti kolem Charbinu. Oběti, především Číňané, Rusové a Korejci byli přivedeni k vivisekci. Někteří historici tvrdí že přes 10 milionů Číňanů zde bylo posláno na nucené práce. Někteří z nich podlehli nemocem z těžké manuální práce v nevyhovujících podmínkách a byli pohřbeni do masových hrobů.

Produkce opiaEditovat

 
Makové pole, Mandžukuo, 30. léta

Součástí zemědělství Mandžukua byla produkce opia. Do financování prodeje drog byla podle Japan Times částečně zapojena i japonská armáda. Podle společnosti národů bylo roku 1937 90 % opiátů japonského původu, převážně pěstovaných právě v Mandžukuu.

Ohlas v uměníEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Manchukuo na anglické Wikipedii.

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat