Mandžuština
Mandžuština je tunguzský jazyk z rodiny altajských řečí, momentálně patřící mezi ohrožené jazyky. Ačkoli do roku 1911 byl oficiálním jazykem v Číně[1], po pádu císařství počet jeho uživatelů rapidně poklesl, mimo jiné i následkem perzekuce Mandžuů. V současnosti je na světe asi pět rodilých mluvčích z etnické skupiny Mandžuů. Jazyk šive používaný v severovýchodní Číně je s mandžuštinou téměř identický, ale hovoří jím jiná čínská minorita.
Mandžuština (ᠮᠠᠨᠵᡠ ᡤᡳᠰᡠᠨ, Manju gisun) | |
---|---|
Počet mluvčích | 20 |
Písmo | mongolské písmo |
Postavení | |
Regulátor | není stanoven |
Úřední jazyk | Čína |
Kódy | |
ISO 639-1 | není |
ISO 639-2 | mnc (B) mnc (T) |
ISO 639-3 | mnc |
Ethnologue | mnc |
Wikipedie | |
testovací verze | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jedná se aglutinační jazyk psaný klasickým mongolským písmem, které samotné pochází původně z aramejštiny (v podstatě arabská abeceda psaná svisle). Jazyk má mnoho slov souvisejících s původním způsobem života, tedy vázající se např. na zvěř a lov. Dále si vypůjčuje z mongolštiny a z čínštiny. V současnosti jsou v Číně implementovány skupinami nadšenců a příznivců jazyka různé kurzy mandžuštiny v rámci pokusů o zabránění zániku této řeči.
Historie jazyka
editovatSamotný jazyk má své kořeny v džurčenštině, jazyka čínského dvora do přibližně 13. století (dynastie Ťin 1115-1234). Při nástupu dynastie Čching (potomků džurčenského klanu ze severozápadní Číny) po dynastii Ming v roce 1644 se mandžuština stala oficiálním jazykem čínského dvora. Nicméně ač byla vyžadována jakožto úřední jazyk od všech služebníků a úředníků, kteří z ní museli skládat zkoušky, v rámci integrace s etnickými Číňany postupně ztrácela na své síle. Na konci 19. století mandžuštinou plynně nehovořil u čínského dvora téměř žádný úředník. Jen vojáci stále museli skládat zkoušky z této řeči. Ačkoli až do posledních dnů císařství byly oficiální dokumenty psány v mandžuštině, čínština zdaleka převládala.
Způsob zápisu
editovatBěhem vlády Džürčenů v severní Číně existovaly dva druhy písma pro zápis jejich řeči, které časem upadly v zapomnění. Obě písma si byla podobná, ale lišila se od čínských znaků. Poslední dochovaný zápis je z roku 1526. Po ztrátě vlastní abecedy začali Džurčenové v případě potřeby zápisu používat mongolskou abecedu. Samotní Mongolové vyvinuli své písmo přes Ujgury, kteří ho přejali od Sogdů (kmen z dnešního Uzbekistánu a severního Íránu). Píše se ve sloupcích zleva doprava. Zakladatel mandžuské říše Nurhači v roce 1599 dal úkol dvěma učencům, Gagaiovi a Erdenimu, aby modifikovali tento skript pro potřeby zápisu mandžuštiny. Tak vznikla staromandžuská abeceda, ve které jsou zapsány dokumenty do roku 1644. Po roce 1620 byl skript opět modifikován a byl v této podobě používán do pádu císařství.
Mandžuština po pádu císařství
editovatVzhledem k perzekuci Číňanů během císařství se po jeho pádu obrátila karta, a mandžuové byli krutě pronásledováni a trestáni. Jejich jazyk a neznámé písmo bylo Číňanům téměř cizí a obviňovali jeho mluvčí z toho, že jsou špióni a posílají v této řeči tajné zprávy. Jazyk byl zakazován, jeho používání vedlo k uvěznění. Mnoho mandžuů měnilo v dokladech svou etnicitu na čínskou, zatajovali svůj původ i před dětmi, a jazyk naprosto opustili. Z těchto důvodů dnes mandžuštinou mluví jen jedinci v odlehlých vesnicích Číny, a obvykle jsou mluvčí starší 80 let.
Díky volání po záchraně tohoto jazyka se v posledních pěti letech objevily kurzy této řeči v Pekingu a i na několika univerzitách vč. Karlovy univerzity.
Charakteristika jazyka
editovatJako tunguzský jazyk má mandžuština mnoho společného s dalšími členy této rodiny, např. japonštinou, mongolštinou nebo korejštinou, a podobnost jazyků pravděpodobně vychází ze vzájemného kontaktu daných řečí trvajícího staletí. Existují spory, zda se jedná o jazyk se slabikovou abecedou, nebo o abecedu s jednotlivými písmeny.
Abeceda má šest samohlásek, tři zadní – a, o, ü, dvě přední – e, u a jednu neutrální – i. Souhlásky jsou b, p, s, š, l, m, c, j, y, r, f, w, n (ng). K, g, h, t, d mají přední a zadní verzi. Mandžuská slova nemohou začínat na r, ü nebo skupinou souhlásek, a obvykle končí na n, ng nebo samohlásku.
Jazyková harmonie, tedy jeden z hlavních rysů altajských řečí, platí i v mandžuštině, a všechny samohlásky ve slově musí znít souhlasně. Příklad: monggorombi, bahanarambi, hergen, gisurembi.
V mandžušině je ženský a mužský rod, často rozlišený samohláskou na konci a začátku slova: eme – matka, ama – otec, haha – muž, hehe – žena, emile – slepice, amila – kohout.
Příklady
editovatČíslovky
editovatMandžusky | Česky |
ᡝᠮᡠ, emu | jeden |
ᠵᡠᠸᡝ, juwe | dva |
ᡳᠯᠠᠨ, ilan | tři |
ᡩᡠᡳᠨ, duin | čtyři |
ᠰᡠᠨᠵᠠ, sunja | pět |
ᠰᡠᠨᠵᠠ, ninggun | šest |
ᠨᠠᡩᠠᠨ, nadan | sedm |
ᠵᠠᡴᡡᠨ, jakvn | osm |
ᡠᠶᡠᠨ, uyun | devět |
ᠵᡠᠸᠠᠨ, juwan | deset |
Užitečné věty a fráze
editovatMandžusky | Česky |
Si san! | Ahoj! |
Sin beyi san no? | Jak se máš? |
Jiake san! | Velmi dobře! |
Simbe saveme urgunjimie! | Rád tě poznávám! |
Baili! | Děkuji! |
Si ete ekxeme no? | Jsi v poslední době zaneprázdněn? |
Emex ekxerakv, si ne? | Není příliš zaneprázdněn, a co ty? |
Si san! | Velmi zaneprázdněný? |
Si guwan hala | Viděl jsi Siao-kan? |
Savege! | Uvidíme se! |
I ete adarame? | Jak se mu v poslední době daří? |
Ye jiake san. | Taky dobré. |
Si yavede yogo? | Kam jsi šel? |
Bi tacire boo de yogo. | Šel jsem do školy. |
Bi simbe alime emu erin oho. | Už na tebe čekám hodinu. |
Aceme muturakv, sain guaidame alige. | Omlouvám se, že jsem ti nechal dlouho čekat. |
Baite akv. | To je jedno. |
Si ai baite bi? | Co máš za problém? |
Ai baite akv. | Nic. |
Mez aiz guaidaga savage akv. | Jsme pryč na dlouhou dobu. |
Reference
editovatExterní odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu mandžuština na Wikimedia Commons