Mandžuština

Mandžuština je tunguzský jazyk z rodiny altajských řečí, momentálně patřící mezi ohrožené jazyky. Ačkoli do roku 1911 byl oficiálním jazykem v Číně[1], po pádu císařství počet jeho uživatelů rapidně poklesl, mimo jiné i následkem perzekuce Mandžuů. V současnosti je na světe asi pět rodilých mluvčích z etnické skupiny Mandžuů. Jazyk šive používaný v severovýchodní Číně je s mandžuštinou téměř identický, ale hovoří jím jiná čínská minorita.

Mandžuština (ᠮᠠᠨᠵᡠ ᡤᡳᠰᡠᠨ, Manju gisun)
Počet mluvčích20
Písmomongolské písmo
Postavení
Regulátornení stanoven
Úřední jazykČína
Kódy
ISO 639-1není
ISO 639-2mnc (B)
mnc (T)
ISO 639-3mnc
Ethnologuemnc
Wikipedie
testovací verze
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jedná se aglutinační jazyk psaný klasickým mongolským písmem, které samotné pochází původně z aramejštiny (v podstatě arabská abeceda psaná svisle). Jazyk má mnoho slov souvisejících s původním způsobem života, tedy vázající se např. na zvěř a lov. Dále si vypůjčuje z mongolštiny a z čínštiny. V současnosti jsou v Číně implementovány skupinami nadšenců a příznivců jazyka různé kurzy mandžuštiny v rámci pokusů o zabránění zániku této řeči.

Historie jazykaEditovat

Samotný jazyk má své kořeny v džurčenštině, jazyka čínského dvora do přibližně 13. století (dynastie Ťin 1115-1234). Při nástupu dynastie Čching (potomků džurčenského klanu ze severozápadní Číny) po dynastii Ming v roce 1644 se mandžuština stala oficiálním jazykem čínského dvora. Nicméně ač byla vyžadována jakožto úřední jazyk od všech služebníků a úředníků, kteří z ní museli skládat zkoušky, v rámci integrace s etnickými Číňany postupně ztrácela na své síle. Na konci 19. století mandžuštinou plynně nehovořil u čínského dvora téměř žádný úředník. Jen vojáci stále museli skládat zkoušky z této řeči. Ačkoli až do posledních dnů císařství byly oficiální dokumenty psány v mandžuštině, čínština zdaleka převládala.

Způsob zápisuEditovat

Během vlády Džürčenů v severní Číně existovaly dva druhy písma pro zápis jejich řeči, které časem upadly v zapomnění. Obě písma si byla podobná, ale lišila se od čínských znaků. Poslední dochovaný zápis je z roku 1526. Po ztrátě vlastní abecedy začali Džurčenové v případě potřeby zápisu používat mongolskou abecedu. Samotní Mongolové vyvinuli své písmo přes Ujgury, kteří ho přejali od Sogdů (kmen z dnešního Uzbekistánu a severního Íránu). Píše se ve sloupcích zleva doprava. Zakladatel mandžuské říše Nurhači v roce 1599 dal úkol dvěma učencům, Gagaiovi a Erdenimu, aby modifikovali tento skript pro potřeby zápisu mandžuštiny. Tak vznikla staromandžuská abeceda, ve které jsou zapsány dokumenty do roku 1644. Po roce 1620 byl skript opět modifikován a byl v této podobě používán do pádu císařství.

Mandžuština po pádu císařstvíEditovat

Vzhledem k perzekuci Číňanů během císařství se po jeho pádu obrátila karta, a mandžuové byli krutě pronásledováni a trestáni. Jejich jazyk a neznámé písmo bylo Číňanům téměř cizí a obviňovali jeho mluvčí z toho, že jsou špióni a posílají v této řeči tajné zprávy. Jazyk byl zakazován, jeho používání vedlo k uvěznění. Mnoho mandžuů měnilo v dokladech svou etnicitu na čínskou, zatajovali svůj původ i před dětmi, a jazyk naprosto opustili. Z těchto důvodů dnes mandžuštinou mluví jen jedinci v odlehlých vesnicích Číny, a obvykle jsou mluvčí starší 80 let.

Díky volání po záchraně tohoto jazyka se v posledních pěti letech objevily kurzy této řeči v Pekingu a i na několika univerzitách vč. Karlovy univerzity.

Charakteristika jazykaEditovat

Jako tunguzský jazyk má mandžuština mnoho společného s dalšími členy této rodiny, např. japonštinou, mongolštinou nebo korejštinou, a podobnost jazyků pravděpodobně vychází ze vzájemného kontaktu daných řečí trvajícího staletí. Existují spory, zda se jedná o jazyk se slabikovou abecedou, nebo o abecedu s jednotlivými písmeny.

Abeceda má šest samohlásek, tři zadní – a, o, ü, dvě přední – e, u a jednu neutrální – i. Souhlásky jsou b, p, s, š, l, m, c, j, y, r, f, w, n (ng). K, g, h, t, d mají přední a zadní verzi. Mandžuská slova nemohou začínat na r, ü nebo skupinou souhlásek, a obvykle končí na n, ng nebo samohlásku.

Jazyková harmonie, tedy jeden z hlavních rysů altajských řečí, platí i v mandžuštině, a všechny samohlásky ve slově musí znít souhlasně. Příklad: monggorombi, bahanarambi, hergen, gisurembi.

V mandžušině je ženský a mužský rod, často rozlišený samohláskou na konci a začátku slova: eme – matka, ama – otec, haha – muž, hehe – žena, emile – slepice, amila – kohout.

PříkladyEditovat

ČíslovkyEditovat

Mandžusky Česky
ᡝᠮᡠ, emu jeden
ᠵᡠᠸᡝ, juwe dva
ᡳᠯᠠᠨ, ilan tři
ᡩᡠᡳᠨ, duin čtyři
ᠰᡠᠨᠵᠠ, sunja pět
ᠰᡠᠨᠵᠠ, ninggun šest
ᠨᠠᡩᠠᠨ, nadan sedm
ᠵᠠᡴᡡᠨ, jakvn osm
ᡠᠶᡠᠨ, uyun devět
ᠵᡠᠸᠠᠨ, juwan deset

Užitečné věty a frázeEditovat

Mandžusky Česky
Si san! Ahoj!
Sin beyi san no? Jak se máš?
Jiake san! Velmi dobře!
Simbe saveme urgunjimie! Rád tě poznávám!
Baili! Děkuji!
Si ete ekxeme no? Jsi v poslední době zaneprázdněn?
Emex ekxerakv, si ne? Není příliš zaneprázdněn, a co ty?
Si san! Velmi zaneprázdněný?
Si guwan hala Viděl jsi Siao-kan?
Savege! Uvidíme se!
I ete adarame? Jak se mu v poslední době daří?
Ye jiake san. Taky dobré.
Si yavede yogo? Kam jsi šel?
Bi tacire boo de yogo. Šel jsem do školy.
Bi simbe alime emu erin oho. Už na tebe čekám hodinu.
Aceme muturakv, sain guaidame alige. Omlouvám se, že jsem ti nechal dlouho čekat.
Baite akv. To je jedno.
Si ai baite bi? Co máš za problém?
Ai baite akv. Nic.
Mez aiz guaidaga savage akv. Jsme pryč na dlouhou dobu.

ReferenceEditovat

Externí odkazyEditovat