Otevřít hlavní menu

Lingua franca (výslovnost lingva franka) je jakýkoliv jazyk šířeji využívaný nad rámec rodilých mluvčích. Status lingvy franky je de facto obvykle „udělen“ lidmi jazyku, který nejvíce ovlivňuje dobu, ve které žijí. Jakýkoliv jazyk, který se stal lingvou frankou, byl prvotně určen pro mezinárodní obchod, ale časem mohl být přijat také pro kulturní výměnu informací či v diplomacii – např. v Evropě byla po celý raný novověk lingvou frankou diplomacie francouzština.

Název „lingua franca“ (jinak také sabir) byl původně používán Araby, a sice k pojmenování všech románských jazyků, zejména italštiny (Arabové všechny národy v západní Evropě označovali jako „Franky“). Později se tak označoval jazyk s románskou slovní zásobou (většina slov odvozena ze španělštiny a italštiny) a velmi jednoduchou gramatikou, který byl až do konce 19. století používán námořníky ve Středozemním moři, částečně na Středním východě a severní Africe.

Lingvy franky v čase a prostoruEditovat

Evropské jazykyEditovat

AngličtinaEditovat

Angličtina je současná lingua franca vědy a techniky, mezinárodního obchodu, z diplomacie vytlačila francouzštinu už po první a definitivně po druhé světové válce. Pravděpodobně byla zvýhodněna pozicí anglicky mluvících zemí v závěru války.

Moderní trend používat angličtinu je ovlivněn zbývajícími důsledky Britského impéria, ale zajisté se urychlil ve věku elektronických medií skrz enormní anglofonní „kulturní export“ z USA (filmy a hudba). Angličtina je mnohými brána jako lingva franka současného světa, vzhledem k hospodářské hegemonii vyspělých západních evropských států ve světě financí a obchodních institucí. V oblasti vědy se používá angličtina jako jediný jazyk téměř na všech mezinárodních setkáních, všechny významnější vědecké žurnály také publikují anglicky.

Mezník v uznání dominance angličtiny přišel v roce 1995, kdy, při přístupu Rakouska, Finska a Švédska, se angličtina připojila k francouzštině jako jeden z pracovních jazyků Evropské unie. Také mnoho Evropanů mimo EU přijalo angličtinu jako svou lingvu franku (např. Švýcarsko).[zdroj?]

FrancouzštinaEditovat

Francouzština byla v Evropě lingvou frankou diplomacie od 17. století do konce 1. světové války; stále je jedním z pracovních jazyků mezinárodních institucí a je používána na různých dokumentech od cestovních pasů po letecké dopisy. Po mnoho let, až do vstupu Rakouska, Švédska a Finska v roce 1995, byla jediným oficiálním jazykem Evropského společenství.

Francouzština je obecným dorozumívacím jazykem v mnoha zemích severozápadní a tropické Afriky, jakožto pozůstatek někdejší francouzské a belgické kolonizace. Také v Zadní Indii (Kambodža, Laos, Vietnam) trvá její vliv. Všechny tyto země, spolu s mnoha jinými po celém světě, jsou členy Frankofonie.

ItalštinaEditovat

Italština byla lingua franca v italských koloniích v Africe a stále je užívána částí populace v Etiopii a Eritreji, především v obchodě.

NěmčinaEditovat

Němčina byla lingua franca ve velké části Evropy během 19. a první poloviny 20. století ve vědách – zejména ve fyzice, chemii, sociologii a ve vědách historických, tj. historii, archeologii, etnografii (tyto obory bez dobré znalosti němčiny nelze zákonitě studovat dodnes), ale také v obchodu a politice. Německy se mluvilo ve velké části východní Evropy ještě dlouho po konci druhé světové války.

PortugalštinaEditovat

Portugalština sloužila jako lingua franca v Africe, Asii a Jižní Americe v 15. a 16. století. Dodnes si status mezietnického (úředního) jazyka uchovala ve všech bývalých portugalských koloniích (Brazílie, Angola, Mosambik, Kapverdy, Východní Timor atd.); významně je rozšířena i v Španělsku (Galicie), Švýcarsku, Namibii a JAR.

PolštinaEditovat

Polština byla v raném novověku lingvou frankou v oblastech střední a východní Evropy díky politickému, ekonomickému, vojenskému a vědeckému vlivu polsko-litevské Rzeczipospolité. Přestože vliv ruštiny trochu snížil oblíbenost tohoto jazyka, polsky se stále mluví – nebo přinejmenším polsky rozumí – v západních částech Ukrajiny a Běloruska, částečně i na Litvě.

RuštinaEditovat

Ruština má kromě Ruska status úředního jazyka i v Bělorusku, Kazachstánu a Kyrgyzstánu; jako jazyk mezietnické komunikace se používá ve státech bývalého Sovětského svazu (kromě Pobaltí). Určité pozice má i v Afghánistánu, Mongolsku, Číně a Izraeli.

Řečtina a latinaEditovat

Během období Římské říše byla všeobecným jazykem řečtina koiné. V průběhu středověku jí toto postavení vydrželo v té části Evropy, kde byla hegemonem Byzantská říše; latina byla využívána ve zbytku Evropy. Ve vědě si latina toto postavení udržela zhruba do přelomu 19. a 20. století, okrajově i do současnosti (teologie, medicína, nomenklaturní popisy v přírodních vědách, akademické dokumenty a ceremonie).

Mimoevropské jazykyEditovat

ArabštinaEditovat

Arabština slouží jako lingva franka (resp. jazyk svatého písma) pro muslimy.

AramejštinaEditovat

Aramejština, rodný jazyk Aramejců, se stala lingvou frankou Asyrské říše a západních provincií Perské říše, hlavně díky svému jednoduchému abecednímu systému, který je jednodušší než klínopis. Aramejština byla takto používána i v časech Ježíše Krista.

BislamštinaEditovat

Bislamština (bislama) je jazyk používaný na ostrovech v Pacifiku.

ČínštinaEditovat

Klasická čínština slouží jako lingva franka jako jazyk diplomacie na Dálném východě Asie – používána Čínou, Koreou, Japonskem a Vietnamem v mezistátní komunikaci. V počátku 20. století byla klasická čínština nahrazena moderní standardní čínštinou.

HauštinaEditovat

Hauština (hawsaa) je lingvou frankou především v Nigeru a části Nigérie.

HindštinaEditovat

Hindština (hindí) a jí blízká urdština (urdú) se běžně používají v Indii a Pákistánu. Nicméně angličtina s nimi svádí boj.

PerštinaEditovat

Perština (fársí) je univerzálním jazykem pro obyvatele Íránu, Afghánistánu a Tádžikistánu. V minulosti sloužila i jako universální jazyk v Turkestánu.

SogdštinaEditovat

Sogdština (swγδyʼw) od 4. stol. po Kr. až do islamisace Střední Asie sloužila jako universální jazyk obchodu na Hedvábné stezce.

SvahilštinaEditovat

Svahilština (kiswahili) se používá jako lingua franca ve východní Africe. Především v Tanzanii, Keni a Ugandě.

LiteraturaEditovat

  • OSTLER, Nicholas. Říše slova. Jazykové dějiny světa. Praha: BB art, 2007. ISBN 978-80-7381-152-5. 
  • HALL, JR., Robert A. Pidgin and Creole Languages. Ithaca: Cornell Univ. Press, 1979. ISBN 0-8014-0173-9. (anglicky) 
  • HEINE, Bernd. Status and Use of African Lingua Francas. München: Weltforum Verlag, 1970. ISBN 3-8039-0033-6. (anglicky) 
  • KAHANE, Henry Romanos; TIETZE, Andreas. The Lingua Franca in the Levant: Turkish Nautical Terms of Italian and Greek Origin. Urbana: University of Illinois Press, 1958. (anglicky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat