Josef Mysliveček
Josef Mysliveček, též Joseph Misliweczek, od 1767 též italský tvar Giuseppe Venatorini, nazývaný také Il divino boemo (9. března 1737 Praha – 4. února 1781 Řím), byl český hudební skladatel období pozdního baroka a klasicismu. Druhou polovinu svého života prožil v Itálii, kde se proslavil především svými operami. Kromě dvaceti šesti oper jeho bohatá tvůrčí činnost zahrnuje řadu oratorií a kantát, sinfonií a nástrojových komorních skladeb.[1] V českém prostředí je jeho životní osud spojen s legendou, kterou vytvořil Jakub Arbes ve své próze Il divino Boemo.
Josef Mysliveček | |
![]() Josef Mysliveček, portrét od Jana Vilímka, založený na dobové rytině | |
Základní informace | |
---|---|
Přezdívka | Il divino Boemo |
Narození |
9. března 1737 Praha |
Úmrtí |
4. února 1781 (ve věku 43 let) Řím |
Příčina úmrtí | syfilis |
Místo pohřbení | San Lorenzo in Lucina |
Žánry | opera, symfonie, klasická hudba a oratorium |
Povolání | hudební skladatel, varhaník a houslista |
Významná díla |
Triumf Klélie Bellerofontés Hyperméstra Antigona Olympiáda |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život a kariéraEditovat
Původ a vzděláníEditovat
Josef Mysliveček byl synem Matěje Myslivečka (1697–1749), bohatého pražského měšťana a mlynáře, člena mlynářského cechu a přísežného mistra, a Anny, rozené Červenkové (1706–1766). Otec hospodařil v rodném Dubovém mlýně v Šáreckém údolí u Prahy a byl dědičným nájemcem mlýna na Novotného lávce čp. 201/II v Praze na Novém Městě, dodnes zvaného Myslivečkovský (od roku 1936 je v domě Smetanovo muzeum). Josef se narodil jako jednovaječné dvojče s bratrem Jáchymem, pravděpodobně v Sovových mlýnech čp. 503/III, na Kampě. Měli ještě mladší sestru Mariannu, která se stala řeholnicí.[1] Později se rodina přestěhovala do domu U modrého šifu na Starém Městě.[2] V lednu 1749 zemřel otec při tyfové epidemii a matka se znovu provdala za mlynáře Jana Čermáka.[1]
Oba bratři absolvovali trivium na staroměstské škole u dominikánů při sv. Jiljí a od roku 1747 Akademické gymnázium u jezuitů v Klementinu, kde také od roku 1753 měli pokračovat studiem filozofie a literatury na univerzitě, Josef ale školu před dokončením opustil. V letech 1753–1756 se oba bratři vyučili u Václava Kliky mlynářskému řemeslu, roku 1758 byli přijati do cechu jako tovaryši, roku 1761 byli prohlášeni mistry. Josef, který od útlého věku projevoval velké hudební nadání, se mlynářem stát nechtěl a všechna práva k živnosti přenechal bratrovi.[1][2][3]
Hudební činnostEditovat
Chtěl se věnovat výhradně hudbě, kterou od dětství slyšel v pražských chrámech nebo při operních představeních v divadle v Kotcích. Základy získal na gymnáziu u jezuitů a také studoval hru na housle. Již jako dvanáctiletý roku 1749 platil za dobrého houslistu. Ve čtyřiadvaceti letech začal studovat hudební kompozici u Františka Václava Habermanna.[1] Potom pokračoval u varhaníka týnského chrámu Josefa Segera a již v roce 1762 napsal svých prvních šest sinfonií, které pojmenoval podle měsíců Januarius až Juni (Leden až Červen).[1][2] Trpěl však provincionalismem českých zemí, chtěl získat zkušenosti v cizině a plně zde rozvinout a uplatnit svůj talent. S podporou hraběte Jana Václava Šporka[1] a půjčkou od benediktinů z břevnovského kláštera[4] odjel 5. listopadu 1763 do Itálie.[1][2][3]
Mysliveček v ItáliiEditovat
Zprvu se živil jako houslista a studoval hudbu u varhaníka a skladatele Giovanniho Battisty Pescettiho (1704–1766) v Benátkách.[2][3] Už v roce 1764 byly tiskem vydány v Norimberku jeho tři nástrojové skladby.[1][4] Ke konci pobytu v Benátkách se zhoršila finanční situace jeho rodiny a Mysliveček se musel zadlužit. Půjčku mu poskytl strahovský premonstrátský klášter.[1]
Jako skladatel se prosadil velkým úspěchem své první opery-kantáty Zmatek na Parnasu (Il Parnaso confuso), uvedené v Parmě v letech 1765.[1] Autorem libreta byl slavný básník Pietro Metastasio, který se stal jeho oblíbeným libretistou.
Roku 1766 následovala závratná kariéra počínaje operou Semiramis znovu poznaná, uvedenou v Bergamu. Na objednávku neapolského vyslance napsal operu Bellerofontés, která byla s velkým úspěchem slavnostně uvedena roku 1767 v dvorním divadle San Carlo v Neapoli za přítomnosti krále Ferdinanda IV.[3][1] Hlavní role zpívali německý tenorista Anton Raaff a sopranistka Caterina Gabrielliová, proslavená virtuozitou svého zpěvu a hlasovým rozsahem. Mysliveček pro ni napsal další operní party, v nichž mohla uplatnit svou koloraturní techniku: Farnakés (Il Farnace), Triumf Klélie (Il Trionfo di Clelia). Jejich blízká spolupráce se stala základem legendy o milostném románku.[5] Mysliveček dokázal upoutat publikum bohatstvím svých melodií, jejich osobitou zpěvností a hloubkou citu.[2] Nejpozději od roku 1765 byl v Itálii nazýván Il Boemo.[4][5] Někdy také používal italský překlad svého příjmení Venatorini.[1]
V únoru 1768 odjel do Prahy, aby uspořádal majetkové poměry rodiny po úmrtí matky. Zaplatil své dluhy a bratrovi předal rodinnou usedlost. V divadle dirigoval představení Bellerofonta a přislíbil křižovníkům, že jim zašle k provedení svá oratoria. V letech 1770–1775 byla v Praze uvedena čtyři Myslivečkova oratoria: Rodina Tobiášova (La famiglia di Tobia), Adam a Eva, Osvobození Izraele (La Liberazione d’Israele) a Abrahám a Izák (Abramo ed Isacco), které je považováno za jedno z jeho nejlepších děl.[1][4]
Po návratu pokračoval Mysliveček v intenzivní práci. Kromě oper se od roku 1770 začal uplatňovat jako autor řady oratorií. Díky obrovské popularitě mu přicházely nové objednávky z různých měst v Itálii. Sklízel úspěchy v Turíně, Padově, Benátkách, Florencii, Miláně, Pavii a Bologni.[6] V roce 1770 se v Bologni poprvé setkal s mladým Mozartem. Wolfgang Amadeus Mozart a jeho otec Leopold sledovali Myslivečkovu kariéru i dílo už od Wolfgangova dětství. Ten Myslivečkovu tvorbu velmi obdivoval a z jeho skladeb, zejména operních, pak získával zkušenosti pro vlastní skladby. Vzniklo mezi nimi přátelství, které přetrvalo téměř do konce Myslivečkova života.[1][2] Osobně se setkali ještě 15. května 1771 v Miláně, roku 1773 v Itálii a nemocného Myslivečka navštívil jednou na klinice v Mnichově 11. října 1777. Jeho stav v něm vzbudil zděšení a upřímný zármutek. Leopold Mozart později kritizoval Myslivečkův způsob života a vyslovil obvinění, že si tím přivodil venerickou chorobu. Nepřál si, aby se jeho syn s Myslivečkem nadále stýkal.[1][4]
V květnu 1771 vykonal Mysliveček zkoušku před komisí filharmonické akademie v Bologni a získal prestižní titul accademico filarmonico, kterého si velmi vážil a vždy jej připojoval ke svému jménu spolu s označením národnosti.[1][4] Často byl oslovován také prestižním titulem Maestro. Sedmdesátá léta 18. století jsou obdobím Myslivečkova tvůrčího zenitu, během nichž vznikly jeho opery Montezuma, Tamerlán, Romulus a Ersilie, Antigona nebo Ezio (Aetius). Zakoupil si dům v Římě, ale přes svou slávu se stále potýkal s finančními nesnázemi.[1]
Závěr životaEditovat
Zlom v kariéře a postupný Myslivečkův společenský úpadek přinesla léta 1777–1781, kdy se u něj začaly projevovat příznaky údajné venerické choroby (syfilis). Počátkem roku 1777 opustil Itálii a odjel na pozvání bavorského vévody Maxmiliána I. Josefa do Mnichova. Při cestě se převrhl s Myslivečkem kočár, přičemž si zlomil nos. Svědectví o této události, jak ji vylíčil Mysliveček při setkání v Mnichově, je známo z Mozartova dopisu otci. Tvrdil, že do tržné rány dostal v důsledku špatné lékařské péče infekci, a proto strávil rok v tamní nemocnici. Na jaře 1778 odtamtud vyšel se znetvořeným obličejem, který si chránil páskou.[1][2][6]
Vrátil se do Itálie, kde s úspěchem dirigoval své opery v Neapoli, Lucce a Benátkách. Nákladná inscenace jeho opery Armida v Miláně v prosinci 1779 však skončila neúspěchem. Caterina Gabrielliová, která zpívala hlavní roli, to kladla za vinu Myslivečkovi a pro reprízu si objednala árie od jiného skladatele.[2][1]
Mysliveček se uchýlil do Říma, kde pokračoval v tvůrčí práci. V lednu 1779 zde byla uvedena jeho opera Medonte a 5. dubna roku 1780 byla v Římě uvedena jeho poslední opera Antigonos.[1][5] Množily se však i kritické hlasy k jeho práci, bylo mu vyčítáno příliš volné zacházení s Metastasiovými librety. Mysliveček se zcela odmlčel a nedochovaly se prokazatelné doklady z posledního roku jeho života. Žil v ústraní a bez prostředků. Bezprostřední příčina smrti není zcela vyjasněna. Zemřel 4. února 1781. Příznivci jeho hudby, zejména jeho bývalý žák Angličan Edward Barry, mu vystrojili pohřeb v kostele San Lorenzo in Lucina, kde se dochovala také jeho náhrobní deska.[1][4]
PříbuzenstvoEditovat
Josefův bratr Jáchym (1737–1788) hospodařil v rodinném mlýně v Praze. Sestra Marie Anna (*1741) se stala řeholnicí řádu cisterciaček a pod řeholním jménem soror Bernarda působila v klášteře Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Z téže rodové větve pochází Františka Myslivečková, jež byla v letech 1861–1883 v Praze hospodyní Joachima Barranda (po paní Nerudové, matce Jana Nerudy).
DíloEditovat
Mysliveček složil 26 oper, 10 oratorií, řadu symfonií, koncertů, overtur a množství komorní a chrámové hudby. Byl nazýván „Božským Čechem“ (Il divino Boemo). Řada děl se nedochovala nebo dosud nebyla objevena. Jeho rukopisy jsou rozšířeny po celé Evropě v různých archivech i v soukromých sbírkách (Rusko, Rakousko, Itálie, Německo, Dánsko, Francie, Belgie, státy bývalé Jugoslávie, Portugalsko, Holandsko, Polsko, Maďarsko).
Těžištěm jeho tvorby jsou hudebně-dramatická díla: opery, oratoria, kantáty a samostatné árie. Myslivečkovy opery jsou typu neapolské opery seria (dramma per musica), v nichž dominovala vokální složka. Dodržoval klasické schéma opery seria o třech dějstvích, které inovoval osobitou melodikou i novým obsahem. Střídal recitativy s áriemi ve stylu italského belcanta, které dávaly příležitost k uplatnění krásy lidského hlasu a koloraturní techniky zpěvu. Děj vycházel především z antických příběhů. Jeho pozdější díla nabývají charakter tragédie (Montezuma) a hlavním tématem je národní svoboda a lidové povstání (Nittetis, Tamerlán, Medonte).[1] Svou hudbou dokázal vyjádřit hluboké lidské emoce osob, které se dostaly do složitých situací. Myslivečkova oratoria se vyznačují hlubokým melodickým záběrem a bohatou instrumentací. Patří k jeho vrcholným dílům. Jeho nokturna - třívěté skladby pro dva ženské hlasy a orchestr psané na italské rokokové texty se vyznačují zpěvností, prostým výrazem a hlubokým citem.[1]
Myslivečkova nástrojová hudba směřuje ke klasicismu. Ve svých sinfoniích uplatňoval třívěté schéma a mnohdy je přidával k operám jako předehry.[1] Jeho komorní díla v sonátové formě s lidově znějící melodikou velmi obdivoval Wolfgang Amadeus Mozart.[1]
Cembalo (klavír)Editovat
- Šest sonát
- Sonatiny
- 6 divertimenti (Londýn 1780)
- Rondo
- Sei sonati per il Cemballo
Komorní skladbyEditovat
- Adagio a Menuet
- Minuetto
- Six Sonatas for the Piano Forte Or Harpsichord with an Accompaniment for a Violin
- Klavírní tria, triové sonáty
- Sonáty pro flétnu, housle a violoncello op.1
- Divertimenta a tre, smyčcové kvartety Sei Sonate a due Violini, Violetta e Basso)
- Smyčcové kvintety (6 Quintetti)
- Oktety pro dechové nástroje
- Sei sonate a due violoncelli a basso
KoncertyEditovat
- Klavírní (např.Concerto per Cembalo con Violini e Basso per uso della signora Poloni)
- Koncert pro housle a orchestr C dur
- Koncert pro housle a orchestr E dur
- Koncert pro housle a orchestr F dur
- Koncert pro housle a orchestr A dur
- Koncert pro housle a orchestr D dur
- Koncert pro housle a orchestr G dur Pastorální
- Koncert pro housle a orchestr D dur
- Koncert pro housle a orchestr Es dur
- Koncert pro violoncello a orchestr C dur
- Koncert pro flétnu a orchestr D dur
Orchestrální skladbyEditovat
- 6 Ouvertur
- 6 sinfonií s názvy 1.–6. měsíce
- 6 Sinfonie a otto
- Sinfonia-Serenata in G
- Sinfonia in C, D, Es, F, G, B a další
- 6 koncertantních sinfonií op. 2
Chrámové skladbyEditovat
- Antifona a 4 parti
- další četné antifony
- duchovní árie
- duetta
- litanie
- offertoria
- 2 mše
- Salve regina
Kantáty a oratoriaEditovat
- několik kantát věnovaných oseckému opatu P. Kaj. Březinovi
- L'Ascenza S.Benedette (Nanebevzetí sv.Benedikta), Padova 1768
- Narcisso al fonte (Narcissus u pramene), Padova 1768
- Il Tobia (Tobiáš) Padova 1769 též jako La famiglia di Tobia, Padova 1769
- Giuseppe riconosciuto (Josef znovu poznaný), Padova 1769
- La Passione di nostro signore Gesu Christo (Ježíšova smrt), Padova 1770
- Betuglia liberata (Osvobozená Betylua), Padova 1771
- Adamo ed Eva (Adam a Eva), Benátky 28.3.1771
- La liberazione d'Israele (Osvobození Izraele), Praha 1775
- Isacco, figura del Redentore (Izák, předobraz spasitele), Florencie 10.3.1776
- Abramo ed Isacco (Abraham a Izák), Mnichov 1777
OperyEditovat
Josef Mysliveček v umění a tradiciEditovat
Osobnost Josefa Myslivečka se stala tématem literárních, hudebních a výtvarných děl i filmu:
- Romaneto Il divino Boemo Jakuba Arbesa z roku 1885
- opera Il divino Boemo, hudba Stanislava Sudy, libreto na motivy Arbesova romaneta Karel Jonáš, premiéra Městské divadlo v Plzni roku 1927.
- televizní film Pod maskou, scénář František Kožík a Oldřich Roháč, režie Zdeněk Kubeček, (1984), životopisná televizní inscenace.
- film Zpověď zapomenutého, scénář a režie Petr Václav, (2015), česko-francouzský dokument, zejména o pražském nastudování opery Olimpiade z roku 2013
- film Il Boemo, česko-italsko-slovenský životopisný film, scénář a režie Petr Václav, v hlavní roli Vojtěch Dyk, plánovaná premiéra na rok 2021[7]
jménoEditovat
- planetka sluneční soustavy Mysliveček (53159): 10. února 1999 Petr Pravec v hvězdárně v Ondřejově objevil planetku s označením 1999 CN3 a nazval ji po Josefu Myslivečkovi.
- Myslivečkova ulice je v Praze na Petřinách, v Brně–Kohoutovicích, Hradci Králové, Hodoníně, v Kostelci nad Labem, v Ústí nad Labem, v Novém Strašecím nebo Šestajovicích.
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z PEČMAN, Rudolf. Josef Mysliveček. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1981. 275 s. (Hudební profily sv. 24).
- ↑ a b c d e f g h i CODR, Milan; KERERTOVÁ, Olga. Přemožitelé času sv.4. 1. vyd. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Josef Mysliveček, s. 148-151.
- ↑ a b c d TEICHMAN, Josef. Z českých luhů do světa-Průkopníci české hudby. 2. vyd. Praha: SNKLHU, 1959. Kapitola Josef Mysliveček, s. 23-26.
- ↑ a b c d e f g Josef Mysliveček. Vltava [online]. 2013-04-30 [cit. 2019-09-23]. Dostupné online. (česky)
- ↑ a b c LUKS, Václav. Josef Mysliveček - Il Boemo – mistr italské opery. www.casopisharmonie.cz [online]. [cit. 2019-09-23]. Dostupné online. (česky)
- ↑ a b OperaPlus [online]. 2017-03-07 [cit. 2019-09-22]. Dostupné online. (česky)
- ↑ https://www.csfd.cz/film/710346-il-boemo/prehled/
LiteraturaEditovat
- Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), Státní hudební vydavatelství, Praha 1986, s. 140
- Bohadlo, Stanislav, Mysliveček, Josef in: Neue Deutsche Biographie 18 (1997), s. 675-. [Online]: http://www.deutsche-biographie.de/pnd118735500.html
- Bohadlo, Stanislav, Josef Mysliveček v dopisech. Opus musicum Brno 1989
- Freeman, Daniel E. Josef Mysliveček, "Il Boemo": the Man and His Music. Sterling Heights, Mich.: Harmonie Park Press, 2009.
- PEČMAN, Rudolf. Josef Mysliveček. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1981. 275 s. (Hudební profily).
Externí odkazyEditovat
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Josef Mysliveček na Wikimedia Commons
- Autor Josef Mysliveček ve Wikizdrojích
- Osoba Josef Mysliveček ve Wikicitátech
- Volně přístupné partitury děl od J. Myslivečka v projektu IMSLP
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Mysliveček
- Díla Josefa Myslivečka na Youtube
- Opera plus k uvedení Myslivečkovy Olimpiade v Praze
- Divadelní encyklopedie: Josef Mysliveček[nedostupný zdroj]
- ČT: Il divino Boemo