Otevřít hlavní menu

Jan Karel Kolovrat Krakovský

rakouský válečník
(přesměrováno z Jan Karel Kolowrat-krakowský)

Jan Nepomuk Karel hrabě Krakovský z Kolovrat (21. prosince 1748, Praha5. června 1816, Praha) byl příslušník krakovské větve šlechtického rodu Kolovratů. Byl c. k. komořím a skutečným tajným radou, polním maršálem, dvorským válečným radou a velícím generálem v Čechách. Získal mnoho ocenění, byl držitel Zlatého civilního záslužného kříže, Velkokříže řádu Leopoldova a francouzského řádu Čestné legie. Byl také komturem řádu Maltézských rytířůMěcholupech.

Jan Karel Kolovrat Krakovský
Johann Kolowrat.jpg

Skutečný tajný rada
Ve funkci:
1801 – ?
Panovník František II.

Císařský komorník
Ve funkci:
? – ?
Panovník František II.

Narození 21. prosince 1748
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 5. června 1816 (ve věku 67 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbení Blovice
Choť zůstal svobodný
Rodiče Prokop Krakovský z Kolovrat
Anna Markéta z Ogilvy
Děti bezdětný
Profese generál
Ocenění Zlatý civilní záslužní kříž
1814 velkodůstojnický kříž Řádu čestné legie
1815 velkokříž Císařského rakouského řádu Leopoldova
Commons Kategorie Johann Karl, Graf von Kolowrat-Krakowsky
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Erb rodu Kolovratů

Obsah

Život a kariéraEditovat

Narodil se jako syn Prokopa[p 1], hraběte Krakovského z Kolovrat, svobodného pána z Újezda, a jeho druhé manželky Anny Markéty z Ogilvy (1725–1810). Jan Karel měl třináct sourozenců, šest sester a sedm bratrů: sestry Marii Annu, Marii Františku, Valburgu, Marii Rosinu, Marii Terezii a Marii Antonii a bratry Jana Nepomuka Prokopa, Josefa Maria Maxmiliána, Viléma, Václava Josefa, Františka, Aloise Josefa a Michala Václava.[1]

Jako osmiletý, roku 1757, se stal členem řádu Maltézských rytířů. O devět let později vstoupil do armády, kde sloužil v dragounském pluku č. 37 jako praporečník a následně si roku 1768 koupil hodnost kapitána (Hauptman) v 34. pěším pluku. Do války o bavorské dědictví příliš nezasáhl, ale přesto po jejím skončení získal hodnost majora. Od roku 1788 velel 19. pěšímu pluku a když byl o rok později zraněn při obléhání Bělehradu, byl povýšen na generálmajora.

V roce 1792 byl jako velitel brigády převelen k rakouskému dělostřelectvu a nasazen do 1. koaliční války s revoluční Francií. Roku 1795 byl pověřen vedením dělostřelectva rakouské Hornorýnské armády. S ním se v zimě 1796-1797 vyznamenal při dobytí opevněného Kehlu naproti Štrasburku. Po novém německém tažení povýšil v říjnu 1800 na generála - polního zbrojmistra a v dubnu 1801 se stal skutečným tajným radou a členem Dvorní válečné rady, c. k. komořím i majitelem 36. pěšího pluku.

Od roku 1803 byl téměř až do své smrti velícím generálem v Čechách, kde se osvědčil za válečných let 1805 a 1809. V bitvě u Slavkova velel společně s ruským generálem Miloradovičem čtvrté koloně o síle 23 000 mužů a 76 děl. V roce 1809 velel 2. armádnímu sboru, s kterým v dubnu přes Šumavu vytáhl z Čech k Řeznu (Řezno) a v červenci se bil v bitvě u Wagramu. Ještě toho roku byl 10. září povýšen na polního maršála.

VyznamenáníEditovat

Dne 15. 5. 1797 byl jmenován komandérem vojenského Řádu Marie Terezie.

V roce 1813 Jan Karel onemocněl, načež rezignoval na své velitelské posty a v následujících dvou letech se neúčastnil žádných bitev. Začal se věnovat organizované péči o nemocné a raněné. Za to byl roku 1813 vyznamenán Zlatým civilním záslužným křížem a roku 1814 mu francouzský král Ludvík XVIII. udělil velkodůstojnický kříž řádu Čestné legie. Následující rok obdržel velkokříž Řádu Leopoldova.

Jan Nepomuk Karel zemřel jako sedmašedesátiletý 5. června 1816 v Praze. Byl pohřben v rodové hrobce v Chyši, později bylo ale jeho tělo vyzvednuto a převezeno do Blovic.[1] Nikdy se neoženil a zemřel bez potomků.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Narozen 13. března 1718, zemřel 6. dubna 1774; syn Viléma Albrechta II. Krakovského z Kolovrat a Marie Františky z Valdštejna; manželky Valpurga Josefa ze Šternberka a Marie Markéta Anna Ogilvy

ReferenceEditovat

  1. a b Kolowrat [online]. Genealogy [cit. 2017-06-28]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Rainer Egger: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Svazek 4. Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1969, S. 96. [1]
  • JUŘÍK, Pavel. Kolowratové. Věrně a stále. Praha: Euromedia - Knižní klub, 2016. 152 s. ISBN 978-80-242-5163-9. S. 70–71. 

Externí odkazyEditovat