Michail Andrejevič Miloradovič

ruský generál srbského původu

Michail Andrejevič Miloradovič rusky Михаи́л Андре́евич Милора́дович (12. říjnagreg. 1771 Petrohrad27. prosincegreg. 1825 tamtéž)[1] byl ruský generál srbského původu, jeden z velitelů ve Vlastenecké válce 1812, vojenský velitel Petrohradu a člen Státní rady (1818).

Michail Andrejevič Miloradovič
Portrét George Dawea v galerii válečníků v Zimním paláci
Portrét George Dawea v galerii válečníků v Zimním paláci

Rodné jménoМихаил Андреевич Милорадович
Narození1.jul. / 12. října 1771greg.
Petrohrad
Úmrtí27. prosince 1825 (ve věku 54 let)[1]
Petrohrad
Místo pohřbeníAlexandro-Něvská lávra
RodičeAndrey Miloradovich
Vojenská kariéra
Hodnostgenerál pěchoty
Doba služby1787–1825
VálkyRusko-švédská válka
Italské tažení
Švýcarské tažení
Rusko-turecká válka
Napoleonské války
BitvyBitva u Slavkova
Bitva u Borodina
Bitva u Malojaroslavce
Bitva u Krasného
Bitva u Budyšína
VyznamenáníŘád sv. Jiří 2. třídy
Řád sv. Ondřeje
Řád sv. Vladimíra 1. třídy
Řád sv. Anny 1. třídy
Řád sv. Jana Jeruzalémského
Řád sv. Alexandra Něvského
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Do vojenské služby vstoupil na prahu rusko-švédské války a jeho kariéra za panování Pavla I. strmě stoupala. Pod velením Suvorova se zúčastnil italského tažení v roce 1799. Válčil proti Francii a Turecku, vyznamenal se v bitvě u Amstettenu, při dobytí Bukurešti, v bitvách u Tarutina a Vjazmy. Velel zálohám v bitvě u Chlumce, u Lipska a v bitvě o Paříž. Dosáhl hodnosti generála pěchoty (1809), v roce 1813 byl povýšen do hraběcího stavu. Předcházela jej pověst odvážného velitele (přezdívaného „ruský Murat“ či „ruský Bayard“)[2] což vyvolávalo hořkou závist a osobní nepřátelství generála Bagrationa. Také měl pověst dítěte štěstěny, chvástal se, že v padesáti bitvách neutrpěl ani škrábnutí.[3]

Když se Miloradovič stal v roce 1818 generálním guvernérem Sankt Peterburgu, byl po smrti či odchodu ze služby služebně starších generálů nejvíce vyznamenaným důstojníkem ruské armády. Obdržel Řád sv. Jiří 2. třídy, Řád sv. Ondřeje, Řád sv. Vladimíra 1. třídy, Řád sv. Anny 1. třídy, Řád sv. Jana Jeruzalémského a Řád sv. Alexandra Něvského s brilianty.[4]

Mládí

editovat

Narodil se v rodině srbských exulantů z Hercegoviny. Otec (srbsky Михаило Милорадовић, Mihailo Miloradović) pocházel ze tří bratrů, které Petr Veliký naverboval mezi srbskou aristokracií pro pomoc v protitureckém povstání. V roce 1715 opustil Hercegovinu a vstoupil do carských služeb v hodnosti plukovníka.[5][6] Velel kozáckému regimentu. Na konci Petrovy vlády byl uvězněn v souvislosti s případem Pavla Polutoboka, jen Petrova smrt jej nejspíše uchránila tragických konců.

Vojenská kariéra

editovat

Italské a švýcarské tažení

editovat

Během rusko-švédské války se nijak zvlášť nevyznamenal, avšak v mírových dobách postupoval hodnostně strmě vzhůru. Kapitánem gardy se stal v roce 1796, kdy si jej oblíbil Pavel I. a povýšil jej v roce 1797 na plukovníka a o rok později na generálmajora a velitele Apšeronského pluku.[7] V témže roce byl odeslán k Suvorovovým oddílům v Itálii. Zde si zprvu získal Suvorovovu bezpodmínečnou důvěru, když v předvečer bitvy bitvy o Cassano dobyl Lecco, a v září 1799 velel zadnímu voji při přechodu Gotthardského průsmyku.[8][9] Pavel I. vyznamenal Miloradoviče Řádem svaté Anny prvního stupně, Řádem svatého Jana Jeruzalémského a Řádem sv. Alexandra Něvského. Suvorov později pro porušení vojenského kodexu převelel Miloradoviče z funkce polního velitele do svého štábu coby generála s čekaným; car později tento fakt využil jako záminku Suvorovova odvolání.[10]

Petrohradským guvernérem

editovat

Po uzavření smlouvy z Fontainebleau jmenoval Alexandr Miloradoviče velitelem Imperátorské gardy, v roce 1818 se stal guvernérem, velel vojenským a policejním složkám a řídil administrativu Petrohradu.

Interregnum

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Ruské interregnum v roce 1825.
 
Úmrtí Alexandra I. v Taganrogu přivodilo interregnum, které vyvrcholilo povstáním děkabristů

Alexandr I. vydal v létě 1823 tajný manifest, kterým vyloučil bratra Konstantina z nástupnictví a nástupcem na trůně určil jiného bratra, Mikuláše.[11][12] Není jasné, nakolik byl Miloradovič o Alexandrově rozhodnutí informován. Pouze tři lidé znali celý obsah a souvislosti manifestu – Alexej Arakčejev, Alexandr Golicyn a metropolita Filaret; ani Mikuláš ani Konstantin neznali vše.[13]

Povstání a smrt

editovat
 
Povstání na Senátním náměstí 26. prosince (14. prosince jul.) 1825

O osmé hodině večerní[14] 25. prosince se Mikuláš prohlásil imperátorem; v sedm hodin ráno následujícího dne, v přítomnosti vedoucích státníků, přislíbil Miloradovič carovi poslušnost.[15]

Miloradovičovo chování během bezvládí bylo velice sporné a povzbudilo několik konspirativních teorií, podle kterých snad měl patřit k vůdcům povstání děkabristů. Jde však o fámu, neboť při odjezdu z vyjednávání s nimi na Senátním náměstí během jejich vzpoury byl smrtelně postřelen do zad děkabristou Kachovským,[1] na což nazítří zemřel.

Reference

editovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Милорадович, Михаил Андреевич na ruské Wikipedii a Mikhail Miloradovich na anglické Wikipedii.

  1. a b c Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-12-26]. Heslo МИЛОРА́ДОВИЧ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-05-07. (rusky) 
  2. Schnitzler, ss. 422-423, připisuje „Murat“ vévodovi de Ségur a „Bayard“ Kutuzovovi.
  3. Korf, s. 204, o tom píše s jistotou: „jeho prsa pokryta hvězdami zůstávala po padesáti bitvách nezraněna“.
  4. Kromě Romanovců dostali Řád sv. Jiří 1. třídy jen Michail Bogdanovič Barclay de Tolly a Levin August von Bennigsen, avšak v roce 1818 Barclay de Tolly zemřel a Bennigsen odešel z aktivní služby do svého domova v Hannoveru.
  5. Schultz, p. 70.
  6. Treasure, pp. 611-618, explains the events of the Russo-Turkish War (1710–1711) that led Daniel Petrovich of Montenegro and Mikhail Miloradovich of Herzegovina to accept Peter's offer.
  7. Leskov, p. 449: "Образование Милорадовича было самое поверхностное, несмотря на то, что юные годы свои он провел за границею и учился сначала в Кенигсбергском университете, а потом в Геттингене, в Страсбурге и в Метце .
  8. Leskov, p. 450.
  9. Thiers, v.2 p. 69 (describing the 1805 campaign).
  10. Safonov 2001.
  11. Andreeva, p. 234.
  12. Korf outlined the events that led to the manifest on pp. 24-45, provided its full text on pp. 45-49 and discussed Alexander's motives for extreme secrecy on pp 55-58. On page 41 Korf wrote that "Nicholas remained in complete ignorance of what had taken place", however, this refers only to the specific terms of Constantine's renunciation of his rights in 1822 (p.40).
  13. Andreeva, s. 234: Byli čtyři a ne tři osoby: Miloradovič, Alexej Andrejevič Arakčejev, Alexandr Golicyn a moskevský metropolita Filaret, který uložil originál listiny do relikviáře v Uspenském chrámu v Moskevském Kremlu.
  14. Korf, p. 163.
  15. Andreeva, p. 243.

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat