Gyula Andrássy starší

maďarský politik

Gyula Károly hrabě Andrássy de Csikszentkirály et Krasznahorka (německy Julius Karl Graf Andrássy von Csikszentkirály und Krasznahorka; 3. března 1823 Vlachovo, Uhersko (v současnosti Slovensko) – 18. února 1890 Volosko (Opatija), Chorvatsko) byl uherský šlechtic, rakousko-uherský diplomat, státník a generál. Patřil k významným osobnostem maďarského nacionalismu 19. století, po účasti v maďarské revoluci (1848–1849) žil několik let v exilu v Anglii a Francii. Po udělení císařské milosti se vrátil do Uher a jako jeden z hlavních aktérů rakousko-uherského vyrovnání se stal prvním ministerským předsedou Uherského království (1867–1871). V letech 1871–1879 byl rakousko-uherským ministrem zahraničí.

Gyula Andrássy
Benczur-andrassy gyula.jpg
Rakousko-uherský ministr zahraničních věcí a císařského domu
Ve funkci:
14. listopadu 1871 – 22. září 1879
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceFriedrich Ferdinand von Beust
NástupceHeinrich Karl von Haymerle
Rakousko-uherský ministr financí
Ve funkci:
11. června 1876 – 14. srpen 1876
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceLudwig von Holzgethan
NástupceLeopold Friedrich von Hofmann
Ve funkci:
14. listopadu 1871 – 15. ledna 1872
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceMenyhért Lónyay
NástupceLudwig von Holzgethan
Ministerský předseda Uherského království
Ve funkci:
17. února 1867 – 14. listopadu 1871
PanovníkFrantišek Josef I.
Předchůdcenově zřízená funkce
NástupceMenyhér Lónyay
Stranická příslušnost
ČlenstvíDeákova strana

Narození8. března 1823
Vlachovo
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí18. února 1890 (ve věku 66 let)
Opatija
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníTrebišov
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě
ChoťKatinka Kendeffyová (od 1856)
RodičeKároly Andrássy a Etelka Szapáryová
DětiGyula Andrássy mladší
Manó Andrássy
Tivadar Andrássy
Ilona Andrássyová
PříbuzníManó Andrássy[1] a Aladár Andrássy[1] (sourozenci)
Profesepolitik, diplomat a ekonom
Náboženstvířímskokatolické
Oceněnívelkokříž Řádu nizozemského lva (1874)
Královský uherský řád sv. Štěpána
Řád zlatého rouna
Řád sv. Mauricia a sv. Lazara
Řád italské koruny
… více na Wikidatech
PodpisGyula Andrássy, podpis
CommonsGyula Andrássy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Pocházel z uherského šlechtického rodu Andrássyů, patřil k větvi označované jako betliarská. Narodil se jako druhorozený syn hraběte Karla Andrássyho (1792–1845) a jeho manželky, bohaté dědičky hraběnky Etelky (Marie Adelheid) Szápáryové (1798–1876). Studoval na gymnáziu v Sátoraljaújhely, poté pokračoval ve studiu práv na univerzitě v Pešti. V letech 1844–1845 absolvoval kavalírskou cestu po Evropě, navštívil Švýcarsko, Francii, Itálii, Velkou Británii a Rusko. Na cestách navázal řadu prospěšných kontaktů, proslul také svým vystupováním ve společnosti a jezdeckým uměním.

Maďarská revoluce a exilEditovat

 
Hrabě Gyula Andrássy (1848, litografie)

Po otcově úmrtí (1845) se vrátil do Uher a aktivně se zapojil do politického a společenského života. Od roku 1847 poslancem uherského zemského sněmu za Zemplínskou župu, kde rodina vlastnila statky. Na sněmu se připojil k radikální opozici soustředěné kolem Lajose Kossutha a přes své mládí brzy patřil k předním osobnostem uherské politiky, vynikal jako řečník. V letech 1848-1849 patřil k předním účastníkům maďarské revoluce a na sněmu hlasoval pro nezávislost Uher a sesazení Habsburků z uherského trůnu. Jako důstojník jezdectva vedl zemplínskou domobranu v bojích proti rakouské armádě. Byl iniciátorem návrhu spojenectví s Osmanskou říší a jako vyslanec uherské revoluční vlády odjel do Istanbulu, tureckou podporu se mu ale nepodařilo získat. Mezitím Rakousko s ruskou pomocí porazilo maďarskou revoluci a Andrássy odjel do Paříže. Na předvolání před vojenský soud do Pešti nereagoval a odcestoval do Londýna. V Pešti byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Později se vrátil do Paříže, kde se snažil vyjednat podporu pro maďarské záležitosti u císaře Napoleona III., ale opět neúspěšně. Nakonec byl vlivem své matky a manželky v roce 1857 omilostněn a mohl se vrátit do Uher.

Uherský ministerský předseda a rakousko-uherský ministr zahraničíEditovat

 
Berlínský kongres (hrabě Andrássy uprostřed v modré uniformě vedle německého kancléře Otto Bismarcka; Anton von Werner, 1881)

Po návratu do Uher se odklonil od Kossuthova radikalismu a spojil se s Ferencem Deákem. Od roku 1861 byl znovu poslancem uherského zemského sněmu a v roce 1865 se stal prvním místopředsedou poslanecké sněmovny. Patřil k předním aktérům jednání o rakousko-uherském vyrovnání, které bylo úspěšné po porážce Rakouska ve válce s Pruskem (1866) a v únoru 1867 vzniklo Rakousko-Uhersko. Andrássy se stal prvním ministerským předsedou Uherského království (1867–1871),[2] v roce 1867 byl jmenován také c. k. tajným radou a při příležitosti korunovace Františka Josefa a Alžběty Bavorské obdržel velkokříž Řádu sv. Štěpána. Dosáhl také všeobecné amnestie pro všechny účastníky revoluce z let 1848–1849. Armáda honvédů byla stvrzena statutem královské uherské zeměbrany a v uherské vládě byl Andrássy zároveň ministrem zeměbrany (1867-1871). Nové státoprávní uspořádání habsburské monarchie si vyžádalo řadu změn v zákonodárství a samosprávě, Andrássy se zpočátku reforem aktivně zúčastnil, ale později přenechal tyto záležitosti svým podřízeným a začal se více prosazovat v zahraniční politice.

V listopadu 1871 byl namísto odvolaného Friedricha Beusta jmenován rakousko-uherským ministrem zahraničí, v této funkci byl zároveň ministrem císařského domu (Minister des kaiserlichen und königlichen Hauses und des Äußern)[3] a předsedal také společné rakousko-uherské ministerské radě. Na přelomu let 1871–1872 a znovu v roce 1876 dočasně spravoval také společné rakousko-uherské ministerstvo financí. V zahraniční politice bylo jeho zájmem sbližování s Německým císařstvím a úzce spolupracoval s kancléřem Bismarckem. Vyvrcholením Andrássyho snah byla účast Rakouska-Uherska na berlínském kongresu (1877–1877) a následné obsazení Bosny a Hercegoviny (1878). S Německem byla následně 7. října 1879 uzavřena spojenecká smlouva (Dvojspolek).[4] V téže době Andrássy rezignoval na funkci ministra zahraničí a odešel do soukromí na své statky. Jeho působení ve funkci ministra zahraničí se mimo jiné projevilo posílením maďarského vlivu v rakousko-uherské diplomacii a personální obsazování důležitých postů příslušníky uherské šlechty (Alois Károlyi, Rudolf Apponyi, Emerich Széchényi).

Po odchodu do výslužby žil na svém panství v Trebišově, zemřel v Opatii, pohřben byl v rodovém mauzoleu v Trebišově.

OceněníEditovat

 
Mauzoleum Andrássyů v Trebišově

Za zásluhy obdržel v roce 1867 velkokříž uherského Řádu sv. Štěpána a v roce 1877 získal Řád zlatého rouna. Jako uherský ministerský předseda a rakousko-uherský ministr zahraničí dostal řadu vyznamenání také v zahraničí. Byl nositelem velkokříže pruského Řádu černé orlice, ruského Řádu sv. Ondřeje, portugalského Řádu věže a meče, osmanského Řádu Medžidie, italského Řádu zvěstování a také francouzské Čestné legie. Byl též čestným rytířem Maltézského řádu a španělským grandem I. třídy.[5] Angažoval se také ve vedení Uherské akademie věd a byl jejím čestným členem. Publikoval řadu článku v maďarštině, němčině a francouzštině, jeho parlamentní projevy byly posmrtně vydány tiskem.

V návaznosti na obnovení uherské zeměbrany dosáhl také vysokých hodností v hierarchii rakousko-uherské armády. Jako ministr zahraničí byl povýšen na generálmajora (1872), při příležitosti konání berlínského kongresu obdržel hodnost polního podmaršála (1878). Nakonec k 1. lednu 1889 získal hodnost generála jezdectva.[6] Po odchodu ze státních úřadů získal také doživotní členství v uherské Sněmovně magnátů.

Mimo jiné se také stal známým svým blízkým vztahem k císařovně Alžbětě Bavorské, přezdívané Sissi, ve filmu Sissi, osudová léta císařovny byl ale jejich poměr značně romanticky přikrášlen[7]

RodinaEditovat

 
Katinka (Katharina) Andrássyová, rozená Kendeffyová (1875)

Během exilu ve Francii se v roce 1856 v Paříži oženil s hraběnkou Katinkou (Katharina) Kendeffyovou z Malombitz (1830–1896), univerzální dědičkou vymřelé hraběcí linie starobylého sedmihradského rodu Kendeffyů. Katinka se později stala c. k. palácovou dámou. Měli spolu čtyři děti:

K významným osobnostem veřejného života v Uhrách patřili i jeho bratři. Starší Manó (Emanuel, 1821–1891) proslul jako cestovatel a dopisovatel Uherské akademie věd, byl též županem Zemplínské župy. Mladší Aladár (1827–1903) se v mládí zúčastnil maďarské revoluce, později byl též zemplínským županem a dědičným členem uherské Sněmovny magnátů.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Andraši, Julij. In: Encyklopedický slovník Brockhaus-Jefron, svazek Ia.
  2. Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 593–594
  3. Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 583
  4. Československé dějiny v datech; Praha, 1987; s. 315
  5. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser, Gotha, 1896; s. 31 dostupné online
  6. Služební postup Gyuly Andrássyho in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918, Vídeň, 2006; s. 5 dostupné online
  7. KOLBA, Gergely. The stormy and unlucky love life of Sisi, Queen of Hungary. Daily News Hungary [online]. 2020-07-23 [cit. 2021-05-10]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • HLAVAČKA, Milan: Podivná aliance; Praha, 1987; 214 s.
  • KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherské zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 130 s. ISBN 978-80-86781-18-1
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 87. 
  • Ottův slovník naučný, II. díl; Praha, 1889 (reprint 1996); s. 286–290 (heslo Andrássy) ISBN 80-7185-057-8

Externí odkazyEditovat

(maďarsky)

  • Andrássy's Speeches (Hung.) edited by Béla Léderer (Budapest, 1891)
  • Memoir (Hung.) by Benjamin Kállay (Budapest, 1891)
  • Eulogy (Hung.) in the Akad. Értesitő, Evf. 14 (Budapest, 1891)
  • Recollections of Count Andrassy (Hung.), by Manó Kónyi (Budapest, 1891)