Gundakar Poppo z Ditrichštejna
Gundakar Poppo Pavel František Antonín Josef hrabě z Ditrichštejna (Gundacker / Gundaccar Paul Franz Anton Joseph Graf von Dietrichstein, Freiherr auf Hollenburg) (10. ledna 1672 Klagenfurt – 9. října 1737 Praha) byl rakouský šlechtic z rodu Ditrichštejnů, jako rytíř Maltézského řádu zastával funkce ve správě Českého království, uplatnil se také jako diplomat. V letech 1726–1737 byl velkopřevorem Maltézského řádu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Proslul jako mecenáš barokního umění a ve funkci maltézského velkopřevora byl iniciátorem řady staveb v Čechách (Velkopřevorský palác, poutní kostel v Radomyšli).
| Gundakar Poppo z Ditrichštejna | |
|---|---|
 Erb rodu Ditrichštejnů | |
| Velkopřevor Maltézského řádu v Čechách | |
| Ve funkci: 1726 – 1737 | |
| Předchůdce | Karel Leopld z Herbersteina |
| Nástupce | František Antonín von Königsegg-Rothenfels |
| Narození | 10. ledna 1672 Klagenfurt am Wörthersee |
| Úmrtí | 9. října 1737 (ve věku 65 let) Praha |
| Rodiče | Zikmund Helfried z Ditrichštejna |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis editovat
Pocházel ze starého šlechtického rodu Ditrichštejnů, patřil ke korutanské hraběcí větvi sídlící na zámku Hollenburg.[1] Narodil se jako čtvrtý syn dlouholetého korutanského zemského hejtmana hraběte Zikmunda Helfrieda z Ditrichštejna (1637–1690) a jeho manželky Marie Isabely, rozené Gonzagové (1638–1702).[2][3] Po studiích teologie vstoupil do Maltézského řádu. Jako maltézského rytíře jej archivní prameny uvádějí až k roku 1697, ale již v roce 1693 byl velitelem řádové galéry ve Středozemním moři. Od roku 1701 byl komturem na Dívčím Hradu, později spravoval řádové komendy v Brně, Karlovaci nebo Fürstenfeldu. Jako receptor českého velkopřevorství byl v letech 1706–1707 mimořádným vyslancem u volby císaře Josefa I. ve Frankfurtu. Díky císařově přízni se pak stal přísedícím zemského soudu v Čechách, členem sboru místodržících a císařským komořím. V roce 1717 byl jmenován skutečným tajným radou a od roku 1723 byl řádným vyslancem Maltézského řádu u císařského dvora ve Vídni.[4] Nakonec byl v letech 1726–1737 velkopřevorem Maltézského řádu pro Čechy, Moravu a Slezsko. V roce 1727 obdržel český inkolát s potvrzením hraběcího titulu pro České království a nárokem na oslovení Hoch- und Wohlgeboren.[5] V archivu Maltézského řádu v Praze je dochováno zajímavé privilegium z roku 1728, jímž mu papež Benedikt XIII. povolil ze zdravotních důvodů jíst maso i v době půstu.[6] Jako příslušník hollenburské větve Ditrichštejnů byl také uživatelem čestných úřadů nejvyššího lovčího ve Štýrsku a nejvyššího číšníka v Korutansku, které byly v rodině dědičné.[7][8]
Zemřel 9. října 1737 ve věku 65 let ve Velkopřevorském paláci v Praze a je pohřben v kostele Panny Marie pod řetězem.
Barokní mecenáš editovat
Jako velkopřevor proslul bohatou stavební činností ve stylu baroka v Praze a na řádových statcích v Čechách. Především nechal přestavět Velkopřevorský palác na Malé Straně (architekt Bartolomeo Scotti) obohacený výzdobou z dílny Matyáše Bernarda Brauna. V jeho sousedství vznikla v letech 1728–1731 další řádová budova (Lázeňská ulice č.p. 287) podle projektu Thomase Haffeneckera s určením jako kněžský alumnát. Mimo Prahu zanechal nejvýraznější stopu výstavbou poutního kostela sv. Jana Křtitele v Radomyšli (dokončen a vysvěcen byl až v roce 1738 po jeho smrti). Na řádovém panství Horní Libchava nechal přestavět kostel sv. Jakuba Většího, další stavební zakázky zadával v Horažďovicích, Opavě a řadě dalších míst. Ve Strakonicích přispěl k barokním úpravám kostela sv. Prokopa a hřbitovního kostela sv. Václava s řádovou hrobkou maltézských rytířů.[9] V jižních Čechách inicioval přestavbu kostela sv. Ondřeje v Radobytcích.[10] Byl také mecenášem výtvarného a užitého umění. Pro Velkopřevorský palác objednal v Bruselu soubor tapiserií s náměty světských radostí (za druhé světové války byly na příkaz Joachima von Ribbentropa odvezeny do Německa). Významné umělce zval také k budování oltářů v řádových kostelech, pro hlavní oltář kostela Panny Marie pod řetězem zakoupil obraz od Karla Škréty. Pro kostely objednával i řadu cenných předmětů (monstrance v kostele Panny Marie pod řetězem). Díky jeho aktivitám je na řadě míst v Čechách dochován jeho erb užívaný v nejjednodušší formě dvou mečů v červeno-zlatém poli (Velkopřevorský palác v Praze, Radomyšl Horní Libchava).[11]
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Ottův slovník naučný, díl VII.; Praha, 1893 (reprint 1997); s. 504 (heslo z Dietrichštejna) ISBN 80-7185-104-3
- ↑ Rodokmen Dietrichsteinů dostupné online
- ↑ Rodokmen Gonzagů dostupné online
- ↑ BUBEN, Milan: Diplomacie řádu maltézských rytířů in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii, Národní památkový ústav České Budějovice, 2020; s. 398 ISBN 978-80-87890-31-8
- ↑ Tabulka udělování českých inkolátů na webu Ostravské univerzity dostupné online
- ↑ Privilegium papeže Benedikta XIII. v Národním archivu v Praze dostupné online
- ↑ Der landständische Adel des Herzogtums Steiermark, Štýrský Hradec, 2020; 1052 s. (heslo Dietrichstein, s. 443–445)
- ↑ WISSGRILL, Franz Karl: Schauplatz der Nieder-Oesterreischen Adels, Vídeň, 1795 (II. díl), dostupné online
- ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 7. díl; Praha, 2008; s. 58–59 ISBN 978-80-7277-041-0
- ↑ Kostel sv. Ondřeje v Radobytcích na webu Národního památkového ústavu dostupné online
- ↑ ČERVENKA, Vladimír: České převorství johanitů a jejich heraldika II. in: Jihočeský herold (Časopis o historii a pomocných vědách historických); České Budějovice, 2007; s. 20–22 dostupné online
Literatura editovat
- BUBEN, Milan: České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách; Praha, 2022; 265 s. ISBN 978-80-7277-590-3