Alois Klar

český filantrop a vysokoškolský pedagog

Alois Klar, též Aloys Klár, (25. dubna 1763 Úštěk[1]25. března 1833 Praha) byl filolog, pedagog a filantrop, profesor pražské univerzity, děkan filosofické fakulty, zakladatel a první ředitel Klárova ústavu pro slepce.

Alois Klar
Alois Klar 1831.jpg
Narození25. dubna 1763
Úštěk
Úmrtí25. března 1833 (ve věku 69 let)
Praha
Místo pohřbeníBřevnovský hřbitov
Povolánípedagog, vysokoškolský učitel, učitel a filolog
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Alois Klar (1834)
Pečeť ústavu slepců, Praha ~1840

ŽivotEditovat

Alois Klar byl ženat s Rosinou, rozenu Schönovou (1778–1847). V manželství se narodil syn Paul Alois (1801–1860) a dcera Marie, která zemřela předčasně (1812–1829).[2][3]

Po studiu v Litoměřicích studoval na pražské univerzitě klasické jazyky a roku 1782 získal doktorát filosofie. Roku 1786 se stal profesorem gymnázia v Litoměřicích, kde působil také jako katecheta. Roku 1806 byl jmenován profesorem řečtiny a klasické literatury na pražské univerzitě.

Mezi jiným zde zavedl velmi oblíbená cvičení v rétorice a deklamaci básní,[4] kam docházel i Karel Hynek Mácha. Klar byl patrně první, kdo Máchu v jeho básnické činnosti povzbudil a patrně i hmotně podporoval. Mácha si ho velice vážil a věnoval mu báseň. Vedle této činnosti učitele se Klar – sám tělesně postižený – po celý život věnoval dobročinným činnostem, zejména péči o nevidomé. Založil také stipendium pro výtvarné umělce.

Klárův ústavEditovat

 
Budova Klarova ústavu slepců

Už roku 1807 spolu s manželkou Rosinou, se synem Paulem Aloysem a jeho ženou, rozenou Vratislavovou z Mitrovic, založil soukromý Ústav pro slepé děti na Hradčanech.[5] Napsal jeho statut, stal se jeho prvním ředitelem a sám zde řídil vyučování, což byla tehdy činnost průkopnická. Klarovým cílem bylo naučit slepce nějakou činnost, kterou by se pak sami mohli živit, protože žádné sociální pojištění tehdy nebylo. Na tyto účely dával své dosti značné příjmy z literární činnosti. Roku 1831 byl jmenován čestným měšťanem města Prahy.[4] Je pochován na pražském břevnovském hřbitově.

Roku 1832 založil Alois Klar nový Ústav pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců a získal pro něj darem od císaře Františka I. pozemek na dnešním Klárově. Budova s velkou kaplí archanděla Rafaela (architekti Vincenc Kulhánek a Josef Kranner) byla postavena už po Klarově smrti v letech 1836–1844 péčí Klarova syna Paula (Pavla) Aloise Klara a dokončena v letech 1884–1885 jeho vnukem Rudolfem.

V kapli jsou cenné fresky od Viléma Kandlera a busty od Emanuela Maxe. Reliéf v tympanonu na štítu budovy znázorňuje příběh z biblické Knihy Tobijáš (Tob 11,4-13):Tobiáš uzdravuje slepého otce Tobita a vytvořil jej Josef Max.[6]

Budova sloužila slepcům až do poloviny 20. století, pak ji převzal Plánovací úřad a další instituce. Od roku 1993 má zde své sídlo Česká geologická služba.[7] Podrobné informace o Klárově ústavu obsahuje monografie Petra Maděry: Klárov.[8]

Klárovo stipendium pro výtvarné umělceEditovat

Alois Klár zavedl v roce 1811 pro posluchače třetího filosofického ročníku tzv. deklamátorská cvičení, kterým byla na fakultě vyměřena jednou za tři týdny jedna hodina. Vzhledem k tomu, že Klárovi se jevil tento čas nedostatečným, pokračoval ve cvičeních ve svém bytě a později, když bytové prostory pro množství posluchačů nedostačovaly, v jednom ze sálů Klementina.[9]

Deklamátorská cvičení v Klementinu byla již veřejná a přispívala k rozvíjení tehdejšího krasoduchého pražského veřejného společenského života až do roku 1830.[10] S těmito řečnickými cvičeními úzce souvisí také založení stipendia pro výtvarné umělce. V roce 1829 vydal k těmto řečnickým cvičením spis: „Auswahl von Gedichten zu deklamatorischen Uebungen” (česky Výběr básní k řečnickým cvičením) a právě výtěžek ze svého spisu věnoval pro zamýšlené stipendium pro výtvarné umělce.[9]

Zpráva o založeném stipendiu a s výzvou k hojné jeho podpoře se dostala k veřejnosti zejména díky oběžníku, vydaného správcem kouřimského kraje guberniálním radou a okresním hejtmanem Jeronýmem hrabětem Lützowem. Oběžník též uváděl, že tento počin již podpořili císař František I. a císařovna Karolína Augusta. Návrh zakládací listiny byl 2. ledna 1833 předložen ke schválení guberniu.[9] K tomu Alois Klar připojil dodatek, že po vymření jeho rodiny, se budou všechny obrazy, kresby a modely žadatelů o stipendium vystavovat veřejně a výbor, sestavený stejným dílem z vynikajících umělců a z teoreticky vzdělaných znalců umění, pak na základě přezkoumání předložených děl udělí stipendia, což veřejnosti oznámí tiskem.[9]

Se svolením slav. c. k. zemského gubernia ze dne 4. května 1833 č. 17167 založil jsem já, Alois Klár, doktor filosofie atd. kapitálem 6000 zl. k. m. stipendium, jež určeno jest pro umělce říše rakouské a především pro umělce z Čech. V dalších odstavcích uvádí se, že se ucházeti mohou malíři a sochaři na základě ukázek svého umění. Doba trvání stipendia stanoví se na dva roky, ale může i na třetí rok býti předloužena.

Národní listy, 2.10.1898[9]

Guberniálního schválení zakládací listiny se Alois Klar nedočkal, jelikož zemřel 25. března 1833. Definitivní vystavení měla tak na starosti jeho ovdovělá choť a syn Pavel Alois Klar (1801 Litoměřice — 1860 Praha), koncipista guberiálního presidia. Na zakládací listině se podepsali svědkové hrabě Boos-Waldeck a Jindřich Losy rytíř z Losenavy.[11] Guberniálního potvrzení se zakládací listině dostalo dne 24. června 1834. Klarovo úmrtí však celou akci zdrželo až do roku 1837.[9] Dne 6. července 1837 Pavel Alois Klar zemskému guberniu oznámil, že stipendijní jistina čítá toho roku 6000 zlatých a že hypotéku s pětiprocentním úrokem převzal hrabě Kristián Waldstein. Zároveň zemské gubernium požádal, aby přistoupilo k vypsání prvního konkursu. Právoplatně tak stipendium vešlo do života v roce 1838.[9]

Stipendium bylo vyměřeno na 300 zl. ročně a jedinou povinností stipendisty byla láska k umění a setrvání dvou třetin uvedeného času v Římě a v Itálii. Vedle toho musel stipendista dostát závazku, že ihned po ukončení těchto požitků obdaří kostel v místě svého křtu nebo svého posledního pobytu vlastním dílem (obrazem nebo sochou atp.) a to takovým způsobem, „jenž byl by pro vrstevníky i potomky důstojný umění, kostela, vlasti i jeho samého”. V případě, že by po svém návratu závazku během dvou let nevyhověl, mělo se zemské gubernium (místodržitelství) postarat, aby bylo stipendium vráceno.[9]

Stipendium 1838Editovat

Prvního konkursu se účastnili čtyři umělci: malíř Vilém Kandler z Chrastavy (ten nakonec odstoupil); sochař Emanuel Max z Bürgsteinu; absolvent akademie v Miláně Emanuel Víšek z Kutrovic na Slánsku a absolvent vídeňské akademie umění Karel Zenker z Krumlova (rodem z Vídně). Emanuel Max byl prvním vybraným stipendistou. Od Společnosti vlasteneckých přátel umění obdržel též cestovní podporu a 1. května 1839 odcestoval. Dekretem ze dne 3. února 1842 mu bylo stipendium prodlouženo na další třetí rok.[9]

Stipendium v letech 1843, 1850 a 1855Editovat

Při druhém vypsání konkursu se přihlásili: malíř Vilém Kandler; malíř Friedrich Ströbel a Alois Gustav Schulz, jenž podmínkám konkursu nakonec nevyhovoval a byl vyloučen. Stipendium bylo uděleno Kandlerovi, který 30. září 1843 dorazil do Říma a na přímluvu tehdy slavného malíře Gebharda Flatze (1800–1881) obdržel stipendium též pro třetí rok.[9] V letech 1846 až 1850 nebylo stipendium uděleno, sice se ucházel malíř Adolf Weidlich, ten ale nakonec nastoupil dráhu učitelskou. V roce 1850 bylo uděleno sochaři Juliovi Melzerovi,[12] který 24. května 1850 nastoupil cestu do Říma. Dne 8. července 1855 obdržel stipendium sochař Václav Levý, jehož spolukonkurentem byl sochař Rudolf Zafouk z Komárova u Berouna. Ten však nedodržel závazek k vytvoření votivního díla a to mramorového reliéfu Madony v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Plasech.[9]

Stipendium 1858Editovat

Od roku 1855 vstupovali stipendisté do kontaktu s rakouským vyslanectvím v Římě, kde byl ve věži vyslanecké budovy pro dotyčného stipendistu zdarma upraven výtvarný ateliér. V roce 1858 si podali žádost dva sochaři: Kamil Böhm z Pátku a Antonín Herold z Volšan[13] a dva malíři: Antonín Ebert z Kladrub a Vincenc Bošík z Hlízova; dekretem z 28. října 1859 dostalo se stipendia Kamilovi Böhmovi.[9]

Stipendium 1863Editovat

V roce 1860 zemřel správce stipendia Pavel Alois Klar a než došlo k vyřízení dědictví (synové Pavel Zdeněk, Karel, Rudolf Maria) a určení nového správce, převzala vedení ovdovělá Karolina Klar (roz. hraběnka Vratislavova z Mitrovic a Schönfeldu), která navýšila nadání na 500 zlatých ročně a vyhlásila nový konkurs. O stipendium se ucházeli: Petr Maixner, Gabriel Max a František Sequens. Stipendia se dostalo malíři Sequensovi, jež bylo místodržitelstvím schváleno 8. srpna 1863. Novým správcem stipendia se stal Rudolf Maria rytíř Klar. Vzhledem k tomu, že mu bylo Klarovo dvouleté stipendium prodložené o další třetí rok a k tomu obdržel ještě dvouleté stipendium státní, vrátil se z Itálie až v roce 1868. Votivní obraz Narození Ježíše Krista pro kostel v Plasech odevzdal až po 7 letech. Z kostelní pokladny si ještě nechal vyplatit dalších 200 zlatých.[9]

Stipendium 1868Editovat

Dalším stipendistou byl 20. května 1868 vybrán sochař Jindřich Čapek, jenž pobýval v Itálii až do roku 1871. Jeho votivním dílem měla být dřevěná socha P. Marie v nadživotní velikosti pro hlavní oltář kostela P. Marie Vítězné v Praze. Teprve po nátlaku prokuratury, že má pro nedodržení nadačních podmínek vrátit 1 500 zlatých, sochu v prosinci 1876 do kostela odevzdal.[9]

Stipendium 1871Editovat

Při dalším konkursu vypsaném 17. června 1871 se přihlásili tři uchazeči: malíř Robert Leinweber z města Böhmisch Leipa, sochař Bohuslav Schnirch z Prahy a sochař Karel Dvořák z Karlína. Porota uznala všechny za stejně kvalifikované a z důvodu střídání uměleckých disciplín vybrala tentokrát malíře Roberta Antonína Leinwebera, jenž byl potvrzen dekretem ze dne 10. června 1872. Své votivní dílo Ježíše Krista provedl pro kostel v České Lípě včas. S jeho stipendiem nastal jiný problém. Mladé umělce v sedmdesátých letech vábil Orient a pestrý život na jihu. Leinweber si proto zajel do Tunisu, do korutanských Alp a nakonec do Vídně, čímž nedodržel podmínku pobytu ze dvou třetin v Itálii; nakonec se mu podařilo doslova s odřenýma ušima pobyt v Římě skoro ze dvou třetin nějak prokázat a scházejících pět měsíců mu bylo odpuštěno. Na oplátku nežádal o prodloužení stipendia o další třetí rok.[9]

Stipendium 1874Editovat

V roce 1874 se o Klarovo stipendium ve výši 500 zlatých ročně přihlásili: malíř a kunsthistorik Dr. Agathon Klemt a sochař Bernard Seeling; přičemž porota opět uznala oba za stejně kvalifikované a z důvodu střídání uměleckých disciplín vybrala tentokrát sochaře. Seelingovi bylo stipendium potvrzeno dekret ze dne 16. srpna 1875. Během pobytu si ale sochař Seeling stěžoval, že pro místní drahotu nemůže s touto částkou vyjít. Načež bylo stipendium výnosem místodržitelství ze dne 18. února 1876 č. 3961 navýšeno na 800 zlatých ročně. Seeling využil taktéž prodloužení na tři roky a vrátil se v roce 1878. Své votivní dílo „Kristus” měl věnovat Strahovskému klášteru, ale klášterní správa se nároků na dílo vzdala ve prospěch kostela v Úštěku (kostela pokřtění zakladatele stipendia). Také Seeling dostál své votivní povinnosti až po dlouhém sporu teprve v roce 1881.[9]

Stipendium 1878Editovat

Dne 22. srpna 1878 byl vypsán nový konkurs, jehož se účastnili: malíř Benedikt Knüpfer, malíř Oskar Rex, malíř Emil Zillich, sochař Josef Strachovský a malíř Hanuš Knöchel.[14] Odstoupili kaligraf Hanuš Wahner a nakonec také Benedikt Knüpfer. Stipendium porota udělila Hanuši Knöchelovi dekretem z 26. prosince 1879. Votivni dílo sv. Barbora pro kostel sv. Štěpána v Praze provedl Knöchel již během prvých dvou let stipendijního požitku.[9]

Poslední stipendia pod rodovou záštitouEditovat

V roce 1885 bylo stipendium navýšeno na 1000 zlatých ročně.

Poslední konkurs pod záštitou rodiny byl svolán na jaro 1898 a to formou výstavy do Rudolfina se stipendiem ve výši 1000 zlatých ročně. Dne 3. září 1898 zemřel poslední zástupce rodu Rudolf Maria rytíř Klar.[9][15] Po vymření rodiny Aloise Klara se tak měly na základě jeho přání obrazy, kresby a modely žadatelů o stipendium vystavovat veřejně a výbor sestavený z umělců a znalců umění měl udílení stipendia oznamovat tiskem.[9]

Posmrtné poctyEditovat

  • Pokračovatelkou Klárova ústavu je Střední škola Aloyse KlaraPraze 4-Krči, jediná střední škola pro zrakově handicapovanou mládež v České republice[5]
  • Podle Klárova ústavu a na počest jeho zakladatele Aloise Klara dostalo prostranství před ústavem v roce 1922 název Klárov, kde je dnes rušná dopravní křižovatka a stanice metra „Malostranská
  • Na Klarově rodném domě v Úštěku je umístěna pamětní deska[16]
  • V roce 2013 byla v rodném Úštěku pojmenována Základní škola Aloise Klára[17]

DíloEditovat

  • Über Declamation und declamatorische Übungen („O deklamaci a deklamatorických cvičeních“ Praha, 1820)
  • Messgesang („Zpěvy ke mši“)
  • Wichtigkeit der Griechischen Sprache für vollendetere Bildung und gründliche Gelehrsamkeit, selbst noch in unseren Tagen mit einem Blicke auf das alte classische Studium überhaupt: eine Rede, gehalten ... in Prag im Jahr 1806 am 9. December / von Aloys Klar. („O důležitosti řeckého jazyka pro dokonalejší vzdělávání a důkladnou učenost... Praha: Caspar Widtmann, [1807], 38 s.
  • Die heiligen Apostel („Svatí apoštolové“ 1814)
  • Auswahl von Gedichten zu declamatorischen Übungen („Výběr básní pro deklamační cvičení“, Praha 1822 a 1829) [4]
  • Zdali náboženství toliko jest prostředek k blaženosti; či sám oučel a povolání člověka: anebo spíše jedno i druhé spolu? (Sepsal Aloys Klár, doktor v libomudrctví, c.k. profesor latinské a řecké literatury na vysokých školách pražských ; Z německého přeložil Frant. Lad. Čelakovský.) Stará Říše: Dobré dílo 1939, 74, [I] s. Dostupné online

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • Krátká zpráwa o ziwotu [sic] a blahočinném působenj Aloysia Klára, doktora we filosofii, c.k. weregného [sic] rádného [sic] professora. V Praze: Tisk a papír Synů Bohumila Háze, [1854]. 40 s. Dostupné online
  • MÜLLER Rudolf: Die Prof. Dr. Aloys Klarische Künstlerstiftung nach ihrer Bedeutung und Wirksamkeit, unter Beischluß biographischer Skizzen, herausgegeben von Rudolf Maria Alar. Prag, 1883. Commissions - Verlag von F. Rytka.
  • Ottův slovník naučný, heslo Alois Klar, filolog a humanista. Sv. 14, str. 306
  • 100 roků Klárova ústavu slepců v Praze: (tento pamětní spis věnován je stoleté činnosti Klárova ústavu slepců). V Praze: Klárův ústav slepců, 1932. 74, [3] s. Dostupné online.
  • SOLAROVÁ, Světluše a ŠARBACH, Zdeněk. Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách. [Praha]: Radar, 1992. 46 s., [26] s. fotogr.
  • VLČEK, Pavel a kol., Umělecké památky Prahy. Malá Strana. Praha: Academia 1999.

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Policejní ředitelství I, konskripce, karton 267, obraz 402, Klar Alois [online]. Praha: Národní archiv [cit. 2021-03-16]. Dostupné online. 
  3. Policejní ředitelství I, konskripce, karton 267, obraz 435, Klar Paul Alois [online]. Praha: Národní archiv [cit. 2021-03-16]. Dostupné online. 
  4. a b c Ottův slovník naučný, heslo Klar Alois
  5. a b Střední škola a Mateřská škola Aloyse Klara: Historie. 2015. Dostupné z WWW.
  6. P. Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Malá Strana. Str. 239n.
  7. Czech Geological Survey. www.geology.cz [online]. [cit. 2021-08-09]. Dostupné online. 
  8. MADĚRA, Petr. Klárov. Vydání první. vyd. Praha: Česká geologická služba, 2019. volumes s. ISBN 978-80-7075-965-3. 
  9. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t Národní listy. Praha: Julius Grégr, 2.10.1898, 38(271), s. 2-3.
  10. Hesperus. Prag: Johann Gotfried Calvea, rok 1823, č. 68.
  11. Rodokmen rodu Losů. www.los-rodokmen.cz [online]. [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  12. MELZER, Julius. Deutsche Biographie. www.deutsche-biographie.de [online]. [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. (německy) 
  13. HEROLD Antonín 7.3.1833-15.9.1867 – Personal. biography.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  14. Hanuš Knöchel. en.isabart.org [online]. [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  15. KLAR, Rudolf Maria. www.apogeum.info [online]. [cit. 2021-08-07]. Dostupné online. 
  16. Pamětní deska Aloise Klára na domě 57/73 v Úštěku [online]. Drobné památky [cit. 2021-03-16]. Dostupné online. 
  17. ZŠ Aloise Klára: Alois Klár

Externí odkazyEditovat