Gabriel Max

český malíř

Gabriel Cornelius Max (23. srpna 1840 Praha-Nové Město[1]24. listopadu 1915 Mnichov[2]) byl česko-německý malíř. Většinu tvůrčího života strávil v Mnichově, kde dokončil studium a později vyučoval na malířské akademii. Pro jeho díla jsou typické citově nabité a psychologicky propracované postavy, vyzařující pocity lítosti a soucitu. Malby mají romantickou atmosféru a mystický nádech, nejsou zcela realistické. Namaloval i několik obrazů opic a řadu ilustrací. Inspirovala ho především vlastní fantazie. Ve své době byl mezinárodně uznávaný a velmi oblíbený i v Praze. Zabýval se darwinismem a spiritismem. Zanechal po sobě rozsáhlou vědeckou sbírku, zahrnující mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů (dnes uložena v mannheimském muzeu REM).

Gabriel von Max
Gabriel Max
Gabriel Max
Rodné jméno Gabriel Max
Narození 23. srpen 1840
Praha-Nové Město
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 24. listopad 1915
Mnichov
Německé císařstvíNěmecké císařství Německé císařství
Místo pohřbení Alter Südlicher Friedhof München (48°7′37″ s. š., 11°33′52″ v. d.)
Národnost rakouská
Vzdělání Akademie der Bildenden Künste München
Alma mater Akademie výtvarných umění v Mnichově
Akademie výtvarných umění v Praze
Akademie výtvarných umění ve Vídni
Povolání malíř, vysokoškolský pedagog
Rodiče Josef Max a Anna Max
Děti Colombo Max
Corneille Max
Příbuzní Josef Max otec, Emanuel Max strýc
Podpis Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Gabriel Max se sourozenci (zprava Jindřich (Heinrich) Max, matka Anna, Gabriel Max, sestra Lina, strýc Emanuel s manželkou, bratr Albert)

ŽivotEditovat

Pocházel z rodiny sochaře Josefa Maxe, jeho matka byla dcerou sochaře Schuhmanna. V dětství ve volném čase obkresloval obrazy Führicha a Cornelia;[3] později se bavil zpodobňováním rázovitých postav z pražského podsvětí.[4] Roku 1855 mu zemřel otec a Gabriel se zapsal na pražskou malířskou akademii, kde studoval ve třídě prof. Eduarda von Engertha. Odtud přešel na Akademii do Vídně k profesoru Christianu Rubenovi. Tam na sebe upozornil velkým talentem a originalitou. Po určité době strávené v Praze se rozhodl odcestovat za dalším studiem do Paříže. Cestou se zastavil na Akademii v Mnichově, kde již zůstal. Dokončil tam studium u profesora Carla Pilotyho (1863-67). V roce 1869 si otevřel vlastní ateliér a roku 1879 byl na Akademii jmenován profesorem historické malby. K jeho žákům patřil např. Georgios Jakobides[3][5] nebo Jakub Schikaneder.

Měl chmurnou, samotářskou povahu. Většinu času trávil v ateliéru.[3] Byl známý svou důkladností a svědomitostí.[6] Říkalo se o něm, že se někdy i několik hodin dívá na nedokončený obraz, aniž by se ho dotkl, aby si promyslel další postup. Ačkoliv žil v ústraní, měl v uměleckých kruzích řadu dobrých přátel a patřil k nejpopulárnějším mnichovským umělcům.[3] Byl oblíbený i v Čechách; Jan Neruda jej v Národních listech roku 1875 označil za geniálního umělce, mistra techniky a miláčka pražského publika (i když v další části fejetonu mu vytýká některé konkrétní nedostatky právě dokončených obrazů).[7] Účastnil se výročních výstav v Rudolfinu,[8] časopis Světozor často publikoval černobílé reprodukce jeho obrazů.[9] Získal bavorský řád sv. Michala I. třídy.[6] Stal se čestným členem mnichovské akademie. Roku 1900 jej bavorský regent povýšil do šlechtického stavu.[10]

Zájem o darwinismus a spiritismusEditovat

Zabýval se i darwinismem a spiritismem, zajímal se o historický vývoj člověka.[11] Shromáždil rozsáhlou etnografickou, prehistorickou a antropologickou sbírku,[12] která obsahovala mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů.[13] Za vědeckou práci dostal u příležitosti 60. narozenin čestný doktorát univerzity v Jeně.[12] Sbírku získalo roku 1917 muzeum v Mannheimu.[14]

Rodinný životEditovat

Oženil se v Mnichově roku 1873 s Emmou (1840-1929), dcerou bavorského štábního lékaře Kitzinga[15] a měl s ní tři děti. Oba synové se později stali malířiː Colombo Max (10.5.1877-5.9.1970) a Corneille Max (10.5.1875-22.2.1924).[16] Gabriel trávil Léta s rodinou na chatě u Starnberského jezera, pro své hosty postavil další dům.

Brzy po rozvodu s první manželkou se v Mnichově roku 1893 podruhé oženil, jeho vyvolenou se stala Ernestine Harlunder.[16]

DíloEditovat

Gabriel Max byl charakterizovaný nejdřív jako melancholický snílek, když roku 1862 na kreslil jako student ve Vídni ilustrace ke skladbám Beethovena, Mendelssohna a Liszta. Za jejich originální umělecké provedení získal vyznamenání od Arnošta Sasko-Koburského.[3] Později se projevil také jako trpký satirik.[8] Jeho obrazy vyjadřují jak myšlenkovou hloubku, tak pocity soucitu a utrpení. Malíř se snažil vystihnout tragický zápas lidské slabosti s touhou po něčem vznešeném. Ženy, které často znázorňoval, mají bledou pleť, temné oči a dávají najevo své city; většinou nejsou krásné, často ani sympatické, ale poetické, jakoby hledaly ztracené nebo nedosažené životní štěstí. Velmi časté jsou náboženské motivy.[3]

Historické a náboženské obrazyEditovat

Richard Lví Srdce u mrtvoly otce — první větší plátno, namalované krátce po úmrtí vlastního otce[3]

Svatá Ludmila zemřelá u svého lůžka (1864), Memorial Art Gallery of the University, Rochester, USA

  • Svatá Julie, popř. Ukřižovaná mučednice (1865) — obraz zaujal myšlenkou i provedením a stal se ve své době senzací.[6] Roku 1887 jeho reprodukci otiskl Světozor spolu se stejnojmennou básní Jaroslava Vrchlického.[17]
  • Hlava Kristova (1874)
  • Dokonáno jest! (1882), zpodobňující zemřelého Krista na kříži. Obraz měl opět velký divácký ohlas. Jan Neruda si ale také povšiml, že malíř velmi pečlivě nastudoval z literatury tvar nápisové tabulky na kříži, aby byl co nejrealističtější; podle něj tím opět projevil svou mimořádnou pečlivost a svědomitost.[6]
  • Ahasver nad mrtvolou dítěte, datováno (1888)
  • Vizionářka z Prévorstu při věštbě (1892), podruhé ji Max portrétoval pod jejím jménem Friederike Hauffe v roce 1895. Zemřela jako devětadvacetiletá.


Vytvořil také řadu obrazů opic, vyznačují se někdy láskou (Autoportrét s opičkou), jindy trpkým humorem[10] (např. Opička s citrónem)[18]

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti při kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici na Novém Městě Pražském
  2. Umění a věda. Národní politika. 26. 11. 1915, s. 9. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g Prof. Gabriel Max. Světozor. 1889-10-18, roč. 23, čís. 48, s. 574-575. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  4. Jak byl zatčen Gabriel Max. Národní listy. 1915-12-01, roč. 33, čís. 332, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  5. Max Gabriel Cornelius - Galerie Marold (www.marold.cz)
  6. a b c d Gabriel Max. Humoristické listy. 1882-02-04, roč. 24, čís. 5, s. 34. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  7. NERUDA, Jan. „Kristus křísí dceru Jajrovu“ — „Ahasver u mrtvoly dítěte“. Národní listy. 1875-12-29, roč. 15, čís. 357, s. 1. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  8. a b Jubileum Gabriela Maxe. Národní listy. 1900-08-26, roč. 40, čís. 235, s. 4. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  9. Viz např. obsah ročníku 22 (1887-1888).
  10. a b Vynikající malíř profesor Gabriel šl. Max zemřel. Národní listy. 1915-11-26, roč. 33, čís. 327, s. 9. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  11. Gabriel von Max (www.wechselausstelungen.de). www.wechselausstellungen.de [online]. [cit. 2011-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-07. 
  12. a b Výtvarné umění. Národní listy. 1900-09-16, roč. 40, čís. 256, s. 3. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  13. Schädelkult-Kopf und Schädel in der Kulturgeschichte des Menschen (www.kunst-und-kultur.de)
  14. Die Sammlung Gabriel von Max (www.rem-mannheim.de)[nedostupný zdroj]
  15. Soupis pražských obyvatel, Max Gabriel
  16. a b VAVŘÍNEK, Karel, a kol. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008. Brandýs nad Labem: Martin, 2007. 483 s. ISBN 978-80-85955-36-1. S. 267-268. 
  17. VRCHLICKÝ, Jaroslav. Svatá Julie. Světozor. 1887-12-30, roč. 22, čís. 5, s. 72-73. Dostupné online [cit. 2011-01-07]. 
  18. Viz ukázku.

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat