Wikipedie

Václav Levý

český sochař

Václav Levý (14. září 1820, Nebřeziny u Plas[2] – 30. dubna 1870, Praha) byl český sochař, zakladatel „moderního“ českého sochařství a učitel sochaře Josefa Myslbeka. V jeho díle se snoubí raně romantické a vlastenecky orientované skalní plastiky (Klácelka, Blaník) s monumentálními a poetickými plastikami (Adam a Eva), které překračují dobový akademismus a kladou později rozvíjené základy českého národního sochařství.

Václav Levý
Václav Levý na kresbě Jana Vilímka
Václav Levý na kresbě Jana Vilímka
Narození14. září 1820
Nebřeziny
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí30. dubna 1870
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov [1]
Povolánísochař a řezbář
Významná dílasoubor sochařských děl na Liběchovsku
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Václav Levý se narodil 14. září 1820 v Nebřezinách u Plas jako syn obuvníka Vincence Levého a matky Doroty, rozené Tupé, dcery koláře z Plas. Ve dvou letech se rodina přestěhovala do Kožlan, kde se již usadila natrvalo.[3] Zde se utvářel talent mladého hocha především v řezbářství inspirovaném silným náboženským zanícením (vypráví se, že v deseti letech vyřezal dvě sošky Panny Marie, Madonu a krucifix). Se svým uměleckým zájmem však nenalezl pochopení u rodičů, kteří jej nechali vyučit truhlářem. Na naléhání kožlanského faráře Weingärtnera byl dán na výchovu do kláštera v Plzni a později k Augustiniánům do Lnář, kde se měl stát fráterem kuchařem. Odtud byl poslán k vyučení do Drážďan.[3]

Po odjezdu z Drážďan se náhodně setkal s mecenášem umění, velkostatkářem Antonínem Veithem. Dvaadvacetiletý v roce 1844 vstoupil do jeho služeb jako kuchař na zámku v Liběchově u Mělníka.[3] Jeho sochařský talent nezůstal utajen před řadou hostů z uměleckých kruhů, kteří velkostatkáře navštěvovali. Na radu malíře Josefa Navrátila byl poslán na vyučenou k sochaři Františku Linnovi ml. do Prahy. S ohledem na to, že Linn byl pouze podprůměrný sochař Prachnerovy školy, nemohl se zde mnoho nového naučit a záhy se vrací zpět do Liběchova. Zde počátkem roku 1845 na podnět Veithova knihovníka, brněnského augustiniána profesora Františka Matouše Klácela, vytvořil reliéfní výzdobu Klácelky v lese na stráni nad Liběchovem. Inspirací se mu stala Klácelova satirická báseň „Ferina Lišák“ a je pravděpodobné, že Klácel přímo ovlivňoval ztvárnění díla.[3]

Úspěšné provedení Klácelky podnítilo Veitha, aby jej na konci roku 1845 poslal na studia do Akademie v Mnichově k jednomu z nejuznávanějších sochařů, profesoru Ludwigu Schwanthalerovi. V Mnichově se vyškolil v klasicistním akademismu a již po roce se stal korektorem v Schwanthalerově škole. Sám Schwanthaler jej považoval za svého nejlepšího žáka.[3] Vrcholným dílem mnichovského období bylo sousoší Adama a Evy z roku 1849.

Koncem roku 1849 se vrátil do Liběchova a zde v roce 1850 pokračoval ve výzdobě Klácelky – tentokráte tesal národní motivy z českých dějin – Blaník – Jana Žižku, Prokopa Holého atd. Při rekonstrukci zákupského zámku, prováděné v letech 1850–1853 se podílel na sochařské výzdobě zámecké kaple.[4] Spolupracoval při tom s malířem Josefem Navrátilem také na zámku v Ploskovicích.[3]

 
Václav Levý, Kristus u Marie a Marty 1858 (mramor), Národní galerie v Praze
 
Václav Levý, Madona in Throno 1857 (odlitek)
 
Václav Levý, jeho poslední dílo, Anděl 1869, hřbitov Žebrák

Finanční zhroucení a Veithova náhlá smrt jej připravila v roce 1853 o velkorysého a kultivovaného mecenáše. Přesto se však dokázal prosadit jako individuální sochař a záhy obdržel zakázku na sérii soch pro klášterní a špitální kostel sv. Karla Boromejského milosrdných sester boromejek pod Petřínem. Provinciální poměry v Praze a neustálá nekalá soutěž o nové zakázky (především s bratry Maxovými) jej však přiměla k tomu, aby se v roce 1854 ucházel o Klárovo římské stipendium. Stipendium obdržel a odjel do Říma.[3]

Řím jej okouzlil a opět oživil jeho náboženské vytržení. Římské období se stalo nejplodnější částí jeho života. Naučil se pracovat s mramorem a vytvořil asi tucet plastik a řadu reliéfů. Tvořil zde pro české šlechtice (socha Evy Popelovny z Lobkovic, Madona kněžny Isabelly Thurn-Taxisové), získával zakázky pro Vídeň (busta Františka Josefa I., alegorie Artilerie pro četnická kasárna, sochařská výzdoba Belvederu) a samozřejmě zanechal stopu i v Římě samotném (sochařská výzdoba kostelů Santa Maria dell'Anima, San Clemente). Nejvýznamnějším dílem z Levého římského období je Madona in Trono (Madona na trůnu). Toto dílo neobvyklé kompozice, prodchnuté náboženským vytržením, zaujalo i papeže Pia IX. Socha měla velký ohlas i v Čechách, kde byla později její část (busta) v mnoha sádrových kopiích dodávána do českých škol pro výuku kreslení. Ještě za pobytu v Římě Levý na přání Františka Riegra vypracoval návrh na pomník Josefa Jungmanna v Praze. Realizace pomníku byla nakonec zadána Ludvíku Šimkovi, který upravil původní Levého skicu.

Pro vleklé zdravotní problémy, způsobené hmotným strádáním v Římě, se rozhodl v roce 1867 navrátit zpět do vlasti. Praha jej přijala jako světově uznávaného sochaře a zahrnula jej řadou zakázek včetně výzdoby tympanonu chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně nebo sochařské výzdoby katedrály sv. Víta v Praze. Jeho posledním dílem byla mramorová socha anděla na hřbitově v Žebráku z roku 1869.[5]

Jaterní choroba, kterou onemocněl v Římě, si však vybrala svou daň a on sám byl schopen osobně ztvárnit pouze malou část zakázek a většinu z nich vytvořil ve spolupráci se svým nejlepším žákem Josefem Myslbekem, se kterým se seznámil již ve Vídni.[6] Po smrti svého přítele malíře Karla Purkyně žil samotářsky, propadal melancholii a alkoholu. Choroba postupovala a Levý předčasně zemřel 29. dubna 1870. O tři dny později byl pochován na Vyšehradě do hrobu vedle celoživotního přítele Karla Purkyně. [3]

Významná umělecká díla editovat

  • 1841 – Čertovy Hlavy – Vytesané hlavy ve skalních útvarech v obci Želízy (pískovec)
  • 1845 – Klácelka – reliéfy z cyklu Ferina lišák (pískovec)
  • 1848 – Lumír, Mnichov
  • 1849 – Adam a Eva (sádra, bronz), Národní galerie v Praze, (sádra) Národní muzeum v Praze
  • 1850 – Blaník u Klácelky – postavy českých národních dějin (pískovec)
  • 1851 – Had, Harfenice – (pískovec) u Liběchova
  • 1853 – Sv. Ferdinand, sv. Anna, sv. Marie Magdaléna, sv. Jan Evangelista (dřevo) pro kostel sv. Karla Boromejského sester boromejek v Praze
  • 1854 – sochy pro kostel sv. Karla Boromejského v Resslově ulici v Praze
  • 1855 – Busta císaře Františka Josefa I. (mramor), Řím
  • 1855 – štuková výzdoba v zámku Ploskovicích a zámecké kaple v Zákupech
  • 1857 – Kristus mezi anděly (mramor), Řím
  • 1857 – Madona na trůně (mramor), Řím, zvaná též Madona biskupa Strossmayera
  • 1858 – Madona na půlměsíci, Národní galerie v Praze
  • 1858 – Kristus s Pannou Marií a Martou (mramor), Národní galerie v Praze
  • 1861 – Sv. Alžběta Durynská, (carrarský mramor), Kunsthistorisches Museum ve Vídni
  • 1864 – Sv. Jakub a 7 reliéfů pro kostel v Poličce
  • 1866 – Sv. Anežka Česká (mramor), Votivní kostel ve Vídni
  • 1867–1869 – sv. Jakub na hrobce Václava Levého a Karla Purkyně na Vyšehradském hřbitově v Praze
  • 1869 – Anděl na pomníku rodiny Feyereislovy (mramor), hřbitov v Žebráce[7]
  • 1869 – Sv. Cyril, (pálená hlína) pro chrám sv. Víta v Praze
  • 1869 – Sv. Jan Křtitel, (opuka) pro chrám sv. Víta v Praze
  • 1866 – 1869 – Adam a Eva, Zvěstování, Kristus se sv. Cyrilem a Metodějem, tympanon portálu farního kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze – Karlíně

Samostatné výstavy editovat

Fotogalerie editovat

  •  
    Pískovcové reliéfy Čertovy hlavy
  •  
    Pískovcové reliéfy Čertovy hlavy
  •  
    Pískovcové reliéfy Čertovy hlavy
  •  
    Jeskyně Klácelka
  •  
    Poškozené reliéfy v jeskyni Klácelka
  •  
    Poškozené reliéfy postav před jeskyní Klácelka
  •  
    Poškozené reliéfy trpaslíků před jeskyní Klácelka
  •  
    Poškozené reliéfy postav před jeskyní Klácelka

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ hrob sochaře Václava Levého na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-29. 
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  3. ↑ a b c d e f g h BLAHOTA, Jiří. Přemožitelé času sv. 21. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Interpress magazin, 1990. Kapitola Václav Levý, s. 101–105. 
  4. ↑ ŠIMEK, Jiří; RYDYGR, Zdeněk; KIRSCHNER, Bernard. Zákupy a okolí na starých pohlednicích. Hostivice: Petr Prášil, 2010. ISBN 978-80-86914-01-5. Kapitola Úvod, s. 10. 
  5. ↑ Václav Levý – www.klacelka.cz [online]. [cit. 2023-10-14]. Dostupné online. 
  6. ↑ ŠTECH, Václav V. Josef V. Myslbek. Praha: Jan Štenc, 1922. 
  7. ↑ Archivovaná kopie. podbrdsko-encyklopedie.cz [online]. [cit. 2015-06-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-29. 

Literatura editovat

  • POCHE, Emanuel (František Muzika, Josef Träger, editoři): Václav Levý. Svazek 55, S. V. U. Mánes a Melantrich, Praha 1943.
  • ŘÍMAN, Josef a kol.: Malá československá encyklopedie. Díl 3. I–L. Academia, Praha 1986, s. 878.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, editor Anděla Horová, I. díl, A-N. Praha : Academia 1999, s. 446 (heslo Jaroslava Lencová).
  • VÍTOVÁ, Andrea. Václav Levý: legenda o nadaném kuchtíkovi. Hostivice: Baron, 2020. 160 stran. ISBN 978-80-88121-55-8.

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Václav_Levý&oldid=23466794“