Wikipedista:OISV/pískoviště

Josef Vítek
Církev římskokatolická
Provincie moravská
Diecéze brněnská
Svěcení
Kněžské svěcení 22. června 1958
Osobní údaje
Místo pohřbení Ústřední hřbitov (Brno)

Josef Vítek (3. listopadu 1935 Ostrov nad Oslavou10. června 2016 Brno) byl český (resp. moravský) římskokatolický duchovní.

ŽivotopisEditovat

Po maturitě studoval v semináři v Litoměřicích, ke byl také v červnu 1958 vysvěcen na kněze. Jeho prvním kaplanským místem byl Třebíč-Jejkov. Po absolvování vojenské základní služby byl ustanoven jako kooperátor ve farnosti v Brně-Husovicích. Také jeho další kněžská služba byla v Brně, v Tuřanech, na Starém Brně a pak v Králově Poli. V roce 1968 byl jmenován administrátorem farnosti u kostela svatého Augustina. Po šesti letech se stal nejprve administrátorem, později farářem v Brně-Komíně. Zde působil až do roku 1992. [1] Kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu byl v září 1992 vyvázán ze správy zdejší farnosti. V dalších letech působil jako výpomocný duchovní v několika brněnských farnostech - v Komíně, na Starém Brně a od roku 1994 až do smrti v kostele svaté Maří Magdalény. Krátce - půl roku na přelomu let 1998 a 1999 spravoval farnost v Brně-Zábrdovicích.

U příležitosti jeho zlatého kněžského jubilea (50 let od kněžského svěcení) byl v jeho rodné farnosti v Ostrově nad Oslavou odlit nový zvon do zdejšího kostela svatého Jakuba.[2]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Zemřel P. Josef Vítek [online]. biskupstvi.cz, 2016-06-13. Dostupné online. 
  2. ŠEVČÍKOVÁ, Jana. V Ostrově se rozezní nový zvon [online]. denik.cz, 2008-06-29. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat

Bohuslav Bláha
Církev římskokatolická
Provincie moravská
Diecéze brněnská
Svěcení
Kněžské svěcení 23. června 1957
Osobní údaje
Místo pohřbení Ústřední hřbitov (Brno)

Bohuslav Bláha (24. únoraa 1932 Domamil23. srpna 2018 Brno) byl český (resp. moravský) římskokatolický duchovní.

ŽivotopisEditovat

Po maturitě studoval v semináři v Litoměřicích, ke byl také v červnu 1957 vysvěcen na kněze. Jeho prvním kaplanským místem byl Třebíč-Zámek, dále Prosiměřice, Dačice a Jihlava. V roce 1961 mu byl odňat státní souhlas k veřejné duchovní služby a další čtyři roky pracoval ve stavebním podniku v Jihlavě. Poté, co mu církevní tajemník vrátil státní souhlas, působil dvanáct let v olomoucké arcidiecézi, zejména v pohraničních oblastech. Po umožnění návratu do brněnské diecéze byl čtyři roky administrátorem v Kobeřicích u Brna a Nížkovicích. Nejdelší dobu svého kněžského působení (celkem 32 let) strávil jako farář ořechovských farností (ve farnostech Všech svatých a u sv. Jiří). V závěru života vypomáhal jako kněz v brněnském kostele sv. Maří Magdalény v Brně. Jeho celoživotní zálibou bylo sbírání devocionálií - svatých obrázků. Jeho sbírka činila přibližně dvanáct tisíc kusů. Šlo o obrázky ručně malované, vystřihované z papíru, dřevořezy, mědiryty, ocelorytiny, kamenotisky i ofsety. Svaté obrázky ze sbírky byly vystavovány nejen v ořechovské farnosti, ale také v Brně v kostele sv. Michala, ve Vlastivědném muzeu v Kyjově nebo ve Znojmě-Hradišti.

Zemřel 23. srpna 2018.[1]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ŠEVČÍKOVÁ, Jana. Zemřel P. Bohuslav Bláha [online]. denik.cz, 2018-06-29. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat

P. František Bršlica
Církev římskokatolická
Provincie moravská
Diecéze Arcidiecéze olomoucká
Svěcení
Kněžské svěcení 5. 7. 1970
světitel Karel Skoupý
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Datum narození 5. červenec 1930
Místo narození Nivnice, Československo
Datum úmrtí 27. května 2007
(ve věku 76 let)
Místo úmrtí Uherské Hradiště

R. D. František Bršlica, (5. červenec 1930 Nivnice27. května 2007) byl český (resp. moravský) římskokatolický duchovní.

ŽivotopisEditovat

Po maturitě na gymnáziu v Uherském Brodě začal v roce 1949 studovat teologickou fakultu v Olomouci. O dva roky později musel studia ukončit, protože komunistické orgány fakultu uzavřely. Po uzavření semináře byl poslán na vojenskou službu k PTP. Zde si během dalších dvou let silně poškodil zdraví a nastoupil jako rentgenolog na na nově otevřené onkologické oddělení do nemocnice v Uherském Hradišti. [1]) Hradišti. I v těchto podmínkách chtěl dosáhnout kněžského svěcení, podílel se na neveřejných aktivitách společentsví vedené Františkem Neuwirthem. To vedlo k jeho zatčení a odsouzení na sedm let. V rámci amnestie byl roku 1962 a pracoval opět v uherskohradišťské nemocnici. Kněžskou formaci dokončil v roce 1970 v Litoměřicích, kněžské svěcení přijal v červenci téhož roku v Brně.

Čtyři roky po vysvěcení působil jako kaplav Prostějově,poté v letech 1974 až 1976 ve Slavičíně. Od tohoto roku až do své smrti byla jeho působištěm farnost Uherské Hradiště-Sady. [2])

Jeho duchovní hloubka přitahovala. I z dálky přicházeli lidé na duchovní vedení či pro posilu a povzbuzení s vědomím, že pro dobrou vodu se chodívá i k daleké studánce.

[3]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. P. František Bršlica – kněz, který žehnal [online]. cirkev.cz [cit. 2020-07-03]. Dostupné online. 
  2. František Bršlica [online]. Město Uherské Hradiště [cit. 2020-07-03]. Dostupné online. 
  3. Jan Graubner. P. František Bršlica – kněz, který žehnal [online]. cirkev.cz [cit. 2020-07-03]. Dostupné online. |

Externí odkazyEditovat

Wikipedista:OISV/pískoviště
Chybí svobodný obrázek.

Emil Petřík (12. listopadu 1925, Brno12. ledna 2001, Brno) byl český novinář a publicista.

ŽivotEditovat

V mládí ho ovlivnili salesiáni působící v Brně-Žabovřeskách. PO druhé světové válce se stal redaktorem brněnského lidoveckého deníku Národní obroda (pozdější Lidové demokracie). Pro své politické postoje byl již 23. února 1948 zatčen komunistickou policií. Byl sice po několik dnech propuštěn, ale neustále sledován Státní bezpečností. Za pomoci převora znojemského dominikánského kláštera P. Jakuba Zemka se mu v polovině dubna 1948 podařilo uprchnout do exilu. V Rakousku se v následujících měsících podílel na vzniku Československé strany lidové v exilu. Od roku 1949 žil v OSA, pracoval zde jako novinář v krajanském katolickém tisku ve svatoprokopském opatství v Lisle u Chicaga. Patřil mezi iniciátory vytvoření sochy Panny Marie, která měla nahradit po konci komunistického režimu ve vlasti stržený mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. [1].

V roce 1990 se vrátil zpět do vlasti, kde začal spolupracovat s brněnskou redakcí deníku Lidová demokracie.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Petřík Emil [online]. csds.cz [cit. 2020-07-03]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • PEHR, Michal. Cestami křesťanské politiky. Biografický slovník k dějinám křesťanských stran v českých zemích. Praha: Akropolis 376 s. ISBN 978-80-86903-53-8. S. 194-195. 

Externí odkazyEditovat

R.D. František Pokorný
Církev římskokatolická
Provincie moravská
Diecéze brněnská
Svěcení
Kněžské svěcení 5. 7. 1937
světitel Josef Kupka
Osobní údaje
Datum narození 16. února 1909
Místo narození Židenice, Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí 19. leden 1987
(ve věku 80 let)
Místo úmrtí Brno, Československo

R. D. František Pokorný (16. února 1909 Židenice19. leden 1987 Brno) byl český (resp. moravský) římskokatolický duchovní a spisovatel, perzekuovaný v době komunistického režimu.

ŽivotopisEditovat

Po maturitě na brněnském klasickém gymnáziu (v roce 1932) studoval teologii v brněnském alumnátě. Měl vynikající jazykové nadání na klasické jazyky - řečtinu a latinu. Kněžské svěcení přijal 5. července 1937. PO svěcení působil jako kaplan na řadě míst brněnské diecéze (Dolní Kounice, Jedovnice, Chrlice). Byl rovněž katechetou v brněnských školách, podruhé světové válce v Brně-Židenicích. V roce 1953 byl zatčen a odsouzen na tři roky vězení. Vězněn byl na Mírově, zdejší pobyt mu výrazně zhoršil zdravotní stav. Po propuštění mu už nebylo umožněno veřejné duchovní působení - mohl pouze sloužit soukromou mši svatou v křestní kapli židenického kostela. Vzhledem k těmto zákazům se věnoval studiu dějin církevní hudby, zejména gregoriánskému chorálu. V archivech a knihovnách studoval středověké kodexy, spolupracoval při katalogizaci rukopisů a starých tisků. Latinský jazyk ovládal tak dokonale, že jím mluvil a psal své vědecké články. K jeho odbornostem patřila středověká hudební kultura a paleografie a historický vývoj liturgie.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

LiteraturaEditovat

  • Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Brně-Židenicích. Brno: ř.k. farní úřad Brno-Židenice, 1995. ISBN 80-901924-1-6. S. 93-95. 

Externí odkazyEditovat

R.D. František Kusala
Církev římskokatolická
Provincie moravská
Diecéze brněnská
Svěcení
Kněžské svěcení 5. 7. 1941
světitel Mořic Pícha
Osobní údaje
Datum narození 16. leden 1917
Místo narození Židenice, Rakousko-Uhersko
Datum úmrtí 10. listopadu 1996
(ve věku 79 let)
Místo úmrtí Moravec, Česko

R. D. František Kusala (16. leden 1917 Židenice10. listopadu 1996 Moravec) byl český (resp. moravský) římskokatolický duchovní, perzekuovaný v době komunistického režimu.

ŽivotopisEditovat

Po maturitě na brněnském klasickém gymnáziu (v roce 1936) studoval teologii v brněnském alumnátě. Kněžské svěcení přijal 5. července 1941. Po svěcení působil jako kaplan na řadě míst brněnské diecéze (Otnice, JImramov, Boskovice). Od ledna 1950 byl rok farářem v Novém Městě na Moravě. Odtud musel narukovat na dva a půl roku k PTP. Po návratu z vojenské služby byl 15. května 1954 ustanoven administrátorem v Jamném u Jihlavy. Zde působil do února 1956, kdy byl zatčen a odsouzen na téměř dva roky do vězení. PO návratu z vězení nedostal státní souhlas k veřejné duchovní službě, šest let pak pracoval jako průvodčí tramvaje u Dopravního podniku města Brna. Státní souhlas mu byl znovu udělen až v roce 1964. Pět let byl administrátorem v Letovicích, od 15. 8. 1969 byl ustanoven administrátorem v Bedřichově na Blanensku, od listopadu téhož roku navíc administrátorem excurrendo v nedalekých Černovicích. Vzhledem k následkům prodělaných dvou mozkových příhod odešel v říjnu 1992 do důchodu. Poslední čtyři roky

života strávil v charitním kněžském domově na Moravci.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

LiteraturaEditovat

  • Kostel sv. Cyrila a Metoděje v Brně-Židenicích. Brno: ř.k. farní úřad Brno-Židenice, 1995. ISBN 80-901924-1-6. S. 84-85. 

Externí odkazyEditovat


Wikipedista:OISV/pískoviště
Narození Dolní Kounice
Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko
Úmrtí Brno
Děti
Chybí svobodný obrázek.

Josef Kratochvil (9. března 1882, Dolní Kounice7. dubna 1940, Brno) byl český (resp. moravský) filozof, spisovatel a vysokoškolský pedagog.

ŽivotEditovat

Narodil se v Dolních Kounicích jako syn kováře. V deseti letech ztratil otce. Vystudoval české gymnázium v Brně (už během středoškolského studia přispíval do studentských časopisů). Maturoval s výborným prospěchem v roce 1901, poté začal studovat v brněnském bohosloveckém učilišti. Díky jeho nadání ho brněnský biskup František Bauer poslal studovat na Gregoriánskou univerzitu v Římě. Zde se věnoval studiu filozofe a přírodních věd, 1. července 1904 se stal magistrem filozofie. Vzhledem k tomu, že necítil povolání ke kněžství, po návratu z Říma se zapsal na Karlovu univerzitu na studia klasické a moderní filologie a filozofie.

V roce 1905 na dva roky přerušil studia, aby si jako vychovatel v rodině hraběte Leopolda ze Šternberka v Častolovicích nad Orlicí vydělal na další studium.  V roce 1908 založil s literárním historikem Vilémem Bitnarem a malířem Emilem Pacovským revui Meditace („k pěstování křesťanské filozofie moderní metodou a v úzkém vztahu k mystice“).  Vysokoškolská studia dokončil v roce 1909, získal aprobaci pro vyšší střední školy z jazyka německého a francouzského a filozofie.

V únoru 1910 byl jmenován profesorem reálného gymnázia v Příboru. Koncem čtyřicátých let začal působit jako agent-chodec a převáděl lidi do západního Německa. V po únorovém převratu v roce 1948 byl přeložen na základní školu do Osové Bítýšky, v roce 1949 získal ještě doktorát na Masarykově univerzitě v Brně, nicméně v následujícím roce mu byla pro jeho silné katolické a skautské zaměření pedagogická činnost zakázána.[1] V roce 1951 emigroval do Rakouska, kde se ve Vídni přihlásil na velitelství vojenských jednotek USA a tři roky působil jako zpravodajský důstojník americké armády. Při této práci se nejméně jednou do Československa tajně vrátil. V roce 1954 začal přednášet na Ukrajinské svobodné univerzitě v Mnichově, kde se stal profesorem zoosociologie a zoopsychologie (v roce 1955 získal docenturu, v letech 1961–1966 přednášel jako profesor, v roce 1975 zastával funkci děkana).[2]



BibliografieEditovat

  • Vývoj problému Boha ve filosofii řecké před Sokratem, 1905;
  • Filosofa Seneky rozhovor o duševním klidu, 1907;
  • Filosofa Seneky rozprava o krátkosti života, 1907;
  • Záhada spiritismu, 1907;
  • Dnešní otázky filosofické, 1908;
  • Pojem a význam mystiky, 1908;
  • Rozpravy filosofické, 1908;
  • Záhada Boha ve filosofii antické, 1908, 21920;
  • Úvod do filosofie, 1911, 21920;
  • Časové úvahy filosofické, 1913;
  • Věda a víra ve filosofii středního věku, 1914;
  • Otázky a problémy, 1916;
  • Filosofické essaye, 1920;
  • Filosofie středního věku, 1924;
  • Katolík a politika, 1924;
  • Přehledné dějiny filosofie, 1924;
  • Základní myšlenky křesťanského solidarismu, 1924;
  • Filosofická propedeutika, 1925;
  • Problém mystické intuice ve filosofii středního věku, 1925;
  • Filosofie starověká, 1927, 21935 (Meditace věků I);
  • Nové filosofické essaye, 1927;
  • Filosofický slovník (s K. Černockým), 1929, 41937 (s K. Černockým, O. Charvátem);
  • Filosofie středního věku, 1929 (Meditace věků II);
  • Filosofie novověká, 1930 (Meditace věků III);
  • Novoscholasticismus, 1930;
  • Otázky pedagogické, 1930;
  • Náboženství Kristovo a světový názor, 1931;
  • Sv. Augustina Rozhovor o blaženém životě, 1931;
  • Základní směrnice křesťanské nauky sociální, 1931;
  • Filosofie nejnovější, 1932 (Meditace věků IV);
  • Náboženství Kristovo a protikřesťanská filosofie, 1932;
  • Základy filosofie věků, 1932;
  • Křesťan a veřejný život, 1933;
  • Problém politické moci ve filosofii scholastika XVI. století F. Suareza, 1933;
  • Katolicismus a sociální otázka, 1934;
  • Záhada mystického nazírání v novější scholastice, 1936;
  • Přehled vývoje české filosofie, 1938;
  • Příručka dějin filosofie, 1938;
  • Rukověť filosofie, 1939;
  • Dějiny filosofie I–II, 1939, 1940.

Časopisecké příspěvky:

  • Noeticko-theologická záhada ve filosofii Platonově, ČM 1905;
  • Novoidealismus a jeho kořeny, Hlídka 1906;
  • Rozhledy po logice a noetice, Záhada Boha u Aristotela, ČM 1906;
  • Rozhledy etické, ČM 1907;
  • Novoidealismus, Meditace 1908;
  • O filosofii sv. Augustina. K 500. výročí jeho úmrtí, ČM 1930;
  • Pojem agnosticismu, ČM 1908.
  • články v časopisech Archa, Archiv literární, ČKD, Hlídka, Museum, Nový obzor, Nový věk, Nový život, Studentská hlídka, Vychovatelské listy.

ReferenceEditovat

  1. SOLDÁN, Ladislav. Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí [online]. Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1999-11-25 [cit. 2019-10-14]. Dostupné online. (česky) 
  2. Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené :0 není určen žádný text

LiteraturaEditovat

  • Moravský filosof PhDr. Josef Kratochvil 1882–1940, ed. A. Gajdoš, 1941

Externí odkazyEditovat


šablona AUT https://aleph.nkp.cz/F/?func=file&file_name=find-a&local_base=AUT

Marie Oujezdská
Narození (22. prosince 1956
Plzeň
Československo  Československo
Chybí svobodný obrázek.

Marie Oujezdská (* 22. prosince 1956 Plzeň ) je ředitelka Národního centra pro rodinu.

BiografieEditovat

Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze. Po studiu se vrátila do Brna, kde se provdala a s manželem vychovala čtyři dcery. Během mateřské dovolené vystudovala Cyrilometodějskou teologickou fakultu v Olomouci. [1]

Krátce působila jako ekonomka a od 2001 pracuje v Národním centru pro rodinu, jehož posláním je přispívat k oceňování rodiny, prostředí, v němž vznikají a rozvíjejí se hodnoty nezbytné pro prosperitu společnosti. Všechny svoje zkušenosti uplatňuje v této práci. V minulosti sedm let koučovala matky na rodičovské dovolené, aby jim pomohla k návratu na trh práce. Pomohla tak ke znovunabytí zdravého sebevědomí několika stovkám žen. Podílí se i na projektech, které aktivizují ženy ve výkonu trestu. [1]

Přednášela na tuzemských i zahraničních konferencích k tématu slaďování rodičovského a profesního života, k postavení rodin, k rodinné politice v praxi, mj. na teologicko-pastorálním kongresu v Mexiku v roce 2009. [2]

V červnu 2013 obdržela jako osobnost brněnské diecéze medaili sv. Cyrila a Metoděje.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Marie Oujezdská, ředitelka Národního centra pro rodinu [online]. denik.cz [cit. 2020-04-08]. Dostupné online. 
  2. Ohlédnutí za kongresem v Mexiku [online]. Biskupství brněnské, 2019-01-16. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat

Mgr. MgA.et MgA. Štěpán Policer
Narození 14. prosince 1976
Česká Lípa
Československo  Československo
Chybí svobodný obrázek.

Štěpán Policer (14. prosince 1976 Česká Lípa) je český sbormistr a pedagog.

Život a díloEditovat

Po studiích na Biskupském gymnáziu v Brně studoval v letech 1996–2002 na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity (obor český jazyk, hudební výchova). V letech 1998–2000 se stal asistentem sbormistra Alexandra Vacka v pěveckém sboru Gaudeamus. Mezi lety 2000–06 studoval na JAMU sbormistrovství u Josefa Pančíka a Lubomíra Mátla (absolvoval mimo jiné provedením Requiem Wolfganga Amadea Mozarta). V roce 2000 založil Scholu brněnské mládeže, kde se stal prvním sbormistrem. Jako samostatný sbormistr se prosadil v Pěveckém sboru Severočeských učitelů (2002–05). [1] V letech 2003 až 2008 působil jako sbormistr pěveckého sboru Gaudeamus. Od roku 2004 studoval na JAMU obor dirigování u Jana Zbavitele a Rostislava Hališky. Spolupracoval již s mnoha českými sborovými i orchestrálními tělesy (Brněnský akademický sbor, Brněnský filharmonický sbor, Severočeská filharmonie Teplice, Czech Virtuosi a jiní). Od roku 2003 byl zaměstnán jako středoškolský pedagog na gymnáziu v Brně-Líšni. Působil rovněž jako varhaník a sbormistr v kostele sv. Janů v Brně u minoritů. V roce 2014 byl jmenován ředitelem Cyrilometodějského gymnázia a SOŠ pedagogické v Brně.[2]

OceněníEditovat

V srpnu 2016 při Světovém dni mládeže v Krakově mu brněnský biskup Vojtěch Cikrle medailí sv. Petra a Pavla.

ReferenceEditovat

  1. Policer, Štěpán [online]. ceskyhudebnislovnik.cz [cit. 2020-04-07]. Dostupné online. 
  2. Novým ředitelem Cyrilometodějského gymnázia a SOŠ pedagogické je Štěpán Policer [online]. biskupstvi.cz [cit. 2020-04-10]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat

Ing. Cyril Martinek
Narození 7.dubna 1927
Valašská Bystřice
Úmrtí 9. listopadu 2018 (ve věku 91 let)
Chybí svobodný obrázek.

Cyril Martinek (7.dubna 1927 Valašská Bystřice - 9. listopadu 2018 Brno) byl český teolog, spisovatel, badatel a propagátor sociální nauky církve.

Život a díloEditovat

Narodil se jako nejstarší ze šesti dětí. Studoval Arcibiskupské gymnázium na Velehradě a Vysoké učení technické v Brně. [1]Po promoci působil jako geodet v podniku Geologický průzkum Ostrava. Po celý svůj život byl angažovaným laikem, v 60. letech 20. století spoluzakládal Dílo koncilové obnovy. Podílel se na tisku koncilových dokumentů i při organizaci Cyrilo-metodějských slavností na Velehradě v roce 1969. V letech normalizace spolupracoval se strukturami skryté církve, s Josefem Adámkem tiskl a šířil samizdat, s Josefem Zvěřinou a Mečislavem Razíkem organizoval teologické semináře. [2] Byl také aktivní v ekumenickém hnutí. Dlouhodobě spolupracoval s Českobratrskou církví evangelickou (ČCE) a s farářem ČCE Miroslavem Heryánem.

Spolu s Josefem Kamanem založil a řídil po roce 1989 Diecézní centrum pro šíření sociální nauky církve v brněnské diecézi. Jako člen týmu jmenovaného Českou biskupskou konferencí pracoval na přípravě listu k sociálním otázkám v ČR „Pokoj a dobro“ (2000). V devadesátých letech 20. století vyučoval katolickou sociální nauku na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Napsal také první učebnici katolické sociální nauky u nás („Cesta k solidaritě“, Studie TF JČU, Trinitas 1998). V letech 2000 a 2002 byl jako expert delegátem na Sněmu katolické církve.[3]

O sociálním učení církve a o Druhém vatikánském koncilu publikoval řadu článků v Katolickém týdeníku, Teologických textech a v časopise Dialog Evropa XXI. V závěru života se i přes vážné nemoci a těžkosti spojené s úmrtím dvou dětí a manželky se snažil dále studovat a pracovat, sledovat stále církevní dokumenty.[1]

V červenci 2014 obdržel pamětní medaili České biskupské konference za dlouholetou aktivní odbornou činnost v oblasti sociální nauky Církve. [4] [1]

ReferenceEditovat

  1. a b c Velehradská ocenění České biskupské konference [online]. cirkev.cz [cit. 2020-04-10]. Dostupné online. 
  2. Vzpomínka na Ing. Cyrila Martinka [online]. hkap.cz [cit. 2020-04-10]. Dostupné online. 
  3. Plenární sněm na stránkách Pastoračního střediska brněnské diecéze [online]. biskupstvi.cz [cit. 2020-04-10]. Dostupné online. 
  4. Oslavy s hosty ze tří světadílů [online]. katyd.cz [cit. 2020-04-03]. Dostupné online. 


Valér Kováč
Narození Liptovská Osada
Československo  Československo
Chybí svobodný obrázek.

Valér Kováč 1936) je český malíř, sochař a sklářský výtvarník.


Život a díloEditovat

Narodil se v Liptovské Osadě na Slovensku, ale svůj život spojil s Brnem a jižní Moravou. Trvalé bydliště má v Brně, ale žije a pracuje také v Ostrově u Macochy. Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně a pokračoval soukromým studiem u sochařů Zezuly, Skácela, Svobody, Šenka a dalších. Pracoval v misi UNESCO pro nejstarší kulturu severní Afriky jako kreslič a dokumentarista a v oboru užité grafiky a výstavnictví spolupracoval dlouhé roky se společností Brněnské veletrhy a výstavy při realizaci expozic u nás i v zahraničí.

Nejvýznamnější oblastí jeho činnosti je užití plochého skla. Má podíl na vzniku nové technologie vrstveného skla, která využívá klasické tabulové sklo a modeluje ho řezáním, broušením, malbou apod. Je spoluzakladatelem Světové asociace výtvarníků v oboru plochého skla a je jejím prezidentem. [1]

Je mj. autorem skleněné plastiky v zámku Vranov nad Dyjí, skleněné vstupní haly Brněnských veletrhů a výstav, skleněné stěny a vitráže smuteční síně Klobouky a k jeho pozoruhodným dílům patří také skleněný kříž a oltář v moderní kapli svatého Václava a svaté Anežky v obci Šošůvka na Blanensku.

Valér Kováč vytvořil také několik originálních skleněných cen. Například Cenu Evropy za nejlepší evropský film na Mezinárodním filmovém festivale pro děti a mládež ve Zlíně, Cenu Alfonse Muchy pro Bienále Brno Gilles Lepore či Filmovou cenu ministra kultury.

OceněníEditovat

Je držitelem Ceny Masarykovy Akademie umění, Ceny za skleněnou plastiku v Cambridge a několika zlatých medailí za expozice v Alžírsku, Bagdádu a Bazileji. Jeho práce byly součástí české expozice i na mezinárodní výstavě v Montrealu a jsou vystaveny v soukromých i veřejných sbírkách na celém světě.

V roce 2016 se stal nositelem Ceny Jihomoravského kraje za přínos v oblasti umění.[2]

ReferenceEditovat

  1. Valér Kováč [online]. Brno [cit. 2020-04-03]. Dostupné online. 
  2. VE SLAVKOVĚ BYLY PŘEDÁNY CENY JIHOMORAVSKÉHO KRAJE. LETOS JE ZÍSKALO 26 OSOBNOSTÍ [online]. Jihomoravský kraj [cit. 2020-04-03]. Dostupné online. 
Karel Cikrle
Církev římskokatolická
Provincie moravská
Diecéze brněnská
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Datum narození 17. února 1935 (85 let)
Místo narození Bosonohy, Československo  Československo
Národnost česká
Povolání římskokatolický duchovní
Známý díky spoluautor Jednotného kancionálu

Karel Cikrle (* 17. února 1935 v Bosonohách) je moravský římskokatolický duchovní, muzikolog, hudebník a spoluautor Jednotného kancionálu. Jde o staršího bratra 13. sídelního brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho.

ŽivotopisEditovat

Po maturitě na gymnáziu studoval v Brně Janáčkovu akademii múzických umění a hudební vědu na filozofické fakultě Masarykovy univerzity odkud byl z ideologických – náboženských důvodů před promocí vyloučen. Poté pracoval jako dělník v cihelně, pak v továrně. V roce 1966 byl přijat do semináře v Litoměřicích, 5. července 1970 byl vysvěcen na kněze. Od té doby působil na různých místech v duchovní správě v brněnské diecézi, mj. v Břeclavi a v Rouchovanech. V letech 1990 až 2005 byla farářem v Brně-Komárově, od roku 2005 působí jako výpomocný duchovní ve farnosti Brno-Lesná.[1]

Byl jedním ze skupiny redaktorů první verze Jednotného kancionálu (1973), redaktorem jeho verze současné (1988, 2004) a jeho tří varhanních doprovodů (1980, 1992, 2004). Vedle toho zredigoval pro křesťanskou mládež zpěvník Hlaholík (1968, 1970).

Od roku 1982 organizoval měsíční instruktáže varhaníků v Brně. V roce 1990 začal učit liturgickou hudbu na Konzervatoři Brno, o rok později inicioval založení Varhanické školy (pozdější ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu. V roce 1992 založil sdružení chrámových hudebníků Musica sacra – Jednota na zvelebení církevní hudby na Moravě a Kabinet duchovní hudby na JAMU. V roce 1995 inicioval vznik diecézního střediska pro liturgickou hudbu, které jako hudební referent brněnské diecéze vedl do roku 2012. [2]

PublikaceEditovat

Je autorem knihy Varhanická zbožnost (2005), spoluautorem publikací Příručka pro varhaníky (1999) a Direktář pro varhaníky (2005), podílel se na vydání titulů Zpěvy mezi čteními (2003), Škola na varhany (2011) a ediční řady Varhanní preludia (2005 – 2014). Uspořádal rovněž oblíbený zpěvník pro mládeže Hlaholík.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. P. Karel Cikrle jubilantem [online]. biskupstvi.cz [cit. 2020-04-01]. Dostupné online. 
  2. Jubilant – P. PhDr. Karel Cikrle (17. 2. 1935) [online]. musicasacra.cz [cit. 2020-04-01]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat



https://aleph.nkp.cz/F/3F9GYRLD345UGUDXE8J65SC483DLDRSGD2AGD1UXVS1UPM6YRV-00593?func=find-b&find_code=WAU&request=Ivan+K%C5%99%C3%AD%C5%BE+1922&filter_code_1=WTP&filter_request_1=&filter_code_2=WLN&adjacent=N&x=24&y=7 sk čr

jk01070142 http://www.ucl.cas.cz/edicee/images/data/dejiny/dcl_1945-1989/IV/rozhlas%20ve%20slu%C5%BEn%C3%A1ch.pdf Vondrovi

Na které setkání s jinou podobně významnou osobností takto vzpomínáte?

Mým duchovním otcem, se kterým dlouhodobě souzním skrze jeho literaturu, je Ivan Kříž. Brněnský spisovatel, autor mnoha znamenitých románů, z nichž nade všechny vyjímám Zprávu o zkáze Sodomy. Nedávno oslavil své dvaadevadesáté narozeniny. Byl to on, kdo mě přivedl k pohledu na svět, v němž je třeba vše nejprve zanalyzovat a teprve poté si utvářet svůj vlastní názor.

ČNR http://www.psp.cz/eknih/1964ns/stenprot/025schuz/s025003.htm , http://www.psp.cz/sqw/detail.sqw?org=278&id=2334&l=cz Zdroj: https://brnensky.denik.cz/rozhovor/dostavam-nabidky-abych-vstoupil-do-politiky-hlasi-mosa-20140105.html

http://denik-knihy.cz/dnes-oslavi-95-narozeniny-spisovatel-ivan-kriz/

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/ivan-kriz-6350

https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/ivan-kriz-6350

https://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/36149-ivan-kriz.html

https://brno.rozhlas.cz/literarni-vyroci-ivan-kriz-6445056 https://www.csfd.cz/tvurce/194751-ivan-kriz/zajimavosti/

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1185083644-portrety/39345142377-zprava-o-ivanu-krizovi/

https://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/ivan-kriz.html#axzz6Aez274ez


Wikipedista:OISV/pískoviště
Chybí svobodný obrázek.

HOLÝ, Zdeněk. Psací kabinetní skříň zdobená chebskou reliéfní intarzií. Brno, 2006 [cit. 2012-12-16]. 61 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta – Seminář dějin umění. Vedoucí práce Miloš Stehlík. s. 5. Dostupné online.

https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=2991

11.7.1923 Brno – † 19.4.2013 Haren (Holandsko)

bývalým profesorem sociologie na univerzitě v Groningenu, nositelem čestných doktorátů na univerzitě v Utrechtu a Masarykově univerzitě v Brně a členem nizozemské Královské akademie věd a nauk. V této knize však nepíše o sociologii, ale po čtyřiceti letech exilu vzpomíná na českou část svého života – bezstarostné mládí na Slovácku, plné sokolování a skautu, dospívání na gymnáziu v době vpádu nacistických hord, nasazení do továrny a přeškolení z maturanta na soustružníka, odbojové akce za války, jazykové a politické školení ke konci války a na osvobození. Ivan Gaďourek byl po válce zvolen předsedou spolku posluchačů filosofie a přírodních věd Masarykovy univerzity a již v roce 1945 organizuje kruh demokraticky smýšlejících tlumočníků pro Mezinárodní kongres studentstva v Praze. Vydává periodické přehledy vývoje světové situace, navazuje styk se spřátelenou cizinou v Belgii, Holandsku a v Dánsku. To vše činí jako součást protikomunistické plánované akce, v jejímž rámci po Vítězném únoru utíká za hranice, aby zpracovával zprávy spolupracovníků v ilegalitě. Spolu s Dr. M. Povolným je spoluzakladatelem Československého zahraničního úřadu v exilu se sídlem v Haagu. Autor popisuje klopotné první roky v západní zemi, studium a podporu krajanům, vydávání exilového tisku a informací Západu o republice ještě před ustavením Rádia svobodná Evropa. Kniha není apoteózou odboje a nevyhýbá se ani popisu nepříjemných událostí, jako bylo například usvědčení agenta StB zprostředkujícího kontakt s holandským velvyslanectvím v Praze, o němž autor podává dosud nezveřejněné informace.

GAĎOUREK, Ivan. Cestou Komenského: vzpomínky z mládí účastníka třetího odboje. Vyd. 1. Brno: Barrister & Principal, 2006, 214 s. ISBN 80-7364-025-2.

Wikipedista:OISV/pískoviště
Chybí svobodný obrázek.

Ivan Gaďourek (11. července 1923 Brno, Československo19. dubna 2013 Haren, Nizozemsko) byl český sociolog, politolog a politik.

V roce 1947 ukončil studijní obor Právo na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Roku 1948 odešel do exilu, kde se iniciativně účastnil organizování zahraničního odboje. V letech 19741993 zastával pozici předsedy Rady svobodného Československa. Tou dobou však již hlavní prapor protinormalizačního odporu přebírala přímo ve vlasti, kde nebyla činnost exulantů dostatečně známa, Charta 77, potažmo z politické scény odstavení proreformní komunisté.

v roce 1948 emigroval do Holandska; spoluzakládal Czechoslovak Foreign Institute in Exile, byl členem zastupitelstva Rady Svobodného Československa; Ivan Gaďourek patří ke spoluzakladatelům Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity

V Brně roku 1990 spoluzaložil Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity a podporoval finančně i odborně jeho činnost, za což 2. května 1991 získal čestný doktorát Masarykovy univerzity.

Externí odkazyEditovat



Kostel svaté Maří Magdalény
v Ostrově u Maxochy
 
Místo
Stát Česko  Česko
Kraj Jihomoravský
Okres Blansko
Obec Ostrov u Macochy
Souřadnice
Základní informace
Církev římskokatolická
Provincie moravská
Diecéze brněnská
Děkanát blanenský
Farnost Ostrov u Macochy
Status farní kostel
Užívání pravidelné
Specifikace
Délka 19 m
Šířka 15 m
Stavební materiál kámen, cihla, omítka

Kostel svaté Maří Magdalény je římskokatolický chrám v Ostrově u Macochy v okrese Blansko. Jde o farní kostel římskokatolické farnosti Ostrov u Macochy.

HistorieEditovat

Kostel v Ostrově stál zřejmě již koncem 13. století. V jižní stěně kostela byl nalezen zazděný gotický portálek z hrubého kamene pravděpodobně ze 13. či 14. století.[1] První písemná připomínka fary pochází z roku 1437.[2]

Roku 1650 zachvátil Ostrov velký požár, při kterém kostel vyhořel. Místní poustevník pak začal sbírat almužny, ze kterých byl kostel znovu opraven.[3] Roku 1779 byla přistavěna věž, o šest let později byl kostel rozšířen. Velkou opravou prošel kostel roku 1848. Dne 5. června 1851 však blesk zasáhl věž a zapálil ji. Roztavily se tak tři z pěti zvonů (mimo jiné i zvon z roku 1550 s nápisem "Slovo Páně zůstane na věky: Kdo sedá k stolu, nemodlí se k Bohu, jest přirovnán k volu. Amen. 1550“. Kolem kostela byl do roku 1898 hřbitov.[4]

SoučasnostEditovat

Kostel je možné kromě bohoslužeb navštívit při akci Noc kostelů.[5]

ReferenceEditovat

  1. Farní kostel svaté Máří Magdalény [online]. Farnost Lipovec [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. 
  2. Kostel sv. Maří Magdaleny v Ostrově u Macochy [online]. jizni-morava.cz [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. 
  3. Památky [online]. Ostrov u Macochy [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. 
  4. KNIES, Jan. Blanský okres Vlastivěda moravská. Brno: GARN, 2008. 364 s. ISBN 978-80-86347-89-9. S. 142. 
  5. Noc kostelů [online]. Obec Vilémovice [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat



ReferenceEditovat


Externí odkazyEditovat

{{Infobox atlet}}, {{infobox - spolek}} http://www.cinsky.cz/index.php?page=transkripce&lang=cs Transkipce čínským jmen

Skleněný kostel.net je český křesťanský konzervativní nábožensko-politický webový magazín. Vznikl v dubnu 2004. Jeho hlavním tvůrcem a šéfredaktorem je spisovatel a publicista František Schildberger.

Základním zaměřením serveru je reflexe veřejného dění. K založení vedla jeho tvůrce skutečnost, že by si rádi přečetli náboženské a politické názory, které by jim byly blízké a mohli se s nimi ztotožnit, ale měli pocit, že není kde. Vyhranili se jak proti megagigakonzervativnímu psaní, tak i proti liberálnímu balancování na hranici výprodeje křesťanských hodnot [1]

"Jsme pravicoví, konzervativní a sociálně cítící. (Jakkoli víme, že všechny tyto vcelku významonosné označovací štítky jsou nikoli z kovu, nýbrž z gumy.) Jsme přirozeně protržní a spontánně protikomunističtí. Podporujeme širokou názorovou pluralitu ve společnosti i náboženskou toleranci a toleranci životního stylu, kromě tolerance násilí a vražd, a to včetně vražd nenarozených dětí. Láska je totiž první přikázání."
— úvodní prohlášení webu 4. dubna 2004

K hlavním částem serveru patří sekce občanských témat, glos a komentářů k domácím i zahraničním tématům, [2] [3] dále duchovní témata a postřehy, literární fejetony a recenze. Součástí je rovněž část dokumentů, studií a dopisů a sekce nazvaná Údiv Františka Schildbergera. Obsah serveru doplňují pozvánky, odkazy. Server neobsahuje diskusní část, ale průběžně bývá (se souhlasem autorů) zveřejňována e-mailová reakce čtenářů s redakcí webu k jednotlivým článkům. V roce 2011 například byla na webu zveřejňována rozsáhlá anketa, ve které se vyjadřovaly křesťanské osobnosti různého názorového zaměření k otázce, jak se cítí jako křesťané a občané této republiky [4] [5] [6]

Mezi časté přispěvatele magazínu patří kromě šéfredaktora Františka Schildbergera například Ondřej Krajtl, Zdeněk Vaverka, Jana Fišerová, Jan Smrčina, Karel Komárek, Lenka Kolaříková, Renata Skalošová, Tomáš Valer, Vilém Kmuníček.


Oslovil řadu křesťanských osobností, od známé publicistky až po řádovou sestru, jsou zastoupeny všechny věkové skupiny i profese, konvertité i věřící „od kolébky“, různých názorů i postojů, od horlivého zastánce „katolické tradice“ až po mladou novinářku citující Tomáše Halíka. Základní otázka zněla: Jak se cítíte jako křesťan a občan této republiky? http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=342&zamysleni=true

Na stránkách webu Skleněný kostel probíhala anketa, jejímž cílem bylo zmapovat veřejné mínění – a považuji to nikoli za nějaký náhodný krok stranou, vychází to podle mne z celé koncepce tohoto relativně dlouhodobě působícího katolického internetového časopisu. http://www.revuetrivium.cz/clanek/2012_1/verejne_mineni_a_skleneny_kostel

Co zatím chybí:

Správa majetku Apoštolského stolce

  1. REDIRECT Heidi Klumová

Papežská rada pro výklad legislativních textů

Papežská komise pro Vatikánský stát

Papežská komise pro archeologii


Saverio Ritter

Papežská komise pro archeologiiKonference vyšších řeholních představenýchJožka PejskarOlga ValeskáTábor Radostv

vojenský kaplanAloysius StepinacHans Hermann GroërMaření státního dozoru nad církvemi

Co je třeba rozšířit: Dominik Pecka Gianfranco Ravasi Vojtěch Cikrle Pastor Bonus encykliky JP2

Giuseppe LeanzavvCírkevní tajemníkCírkevní tajemníkCírkevní tajemníkCírkevní tajemníkCírkevní tajemníkCírkevní tajemníkCírkevní tajemníkvv

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0ablona:NK_%C4%8CR

Acta curiae ep. brunensis http://www.farnostpozorice.cz/index.php?nid=5827&lid=cs&oid=3919517


http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=431

http://www.databazeknih.cz/zivotopis/frantisek-schildberger-3987


  Tomuto článku chybí obrázky. Víte-li o nějakých svobodně šiřitelných, neváhejte je načíst a přidat do článku. Pro rychlejší přidání obrázku můžete přidat žádost i sem.
WikiProjekt Fotografování

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Miruts Yifter na polské Wikipedii. http://pl.wikipedia.org/w/index.php?title=Miruts_Yifter&oldid=30651131

{{Subpahýl/dne|20121208}} subst:Subpahýl

Státní sekretariát http://www.iencyklopedie.cz/statni-sekretariat/ Odbor římské - kurie (kont. Pastor bonus z 28. 6. 1988, čl. 39-47), který je k dispozici papeži při výkonu jeho nejvyššího poslání. Předsedá mu - kardinál státní tajemník. Počátky st. s. sahají až k Tajné komoře (Camera secreta) z doby Martina V. a k Apoštolskému sekretariátu (Secretaria Apostolica) Inocence VIII. (1487), pro úřední korespondenci v latinském jazyku. Sestává ze dvou oddělení. Prvním je Oddělení obecných záležitostí pod přímým vedením zástupce, jemuž pomáhá přísedící. Druhým je Oddělení mezinárodních vztahů vedené státním tajemníkem za pomoci vedlejšího tajemníka. První oddělení se stará o vyřizování každodenní - papežovy agendy. Zkoumá záležitosti, které je třeba řešit mimo řádnou kompetenci dalších odborů římské kurie. Podporuje vztahy se zmíněnými odbory a koordinuje jejich práci. Usměrňuje funkci papežských zástupců a jejich činnost, zvláště pokud jde o jednotlivé církve. Plní všechny povinnosti spojené se zastoupením jednotlivých států u - Apoštolského stolce. Po dohodě s ostatními odpovědnými odbory se zabývá zastoupením a činnosti Apoštolského stolce u mezinárodních katolických i nekatolických organizací. Kromě toho sepisuje a vydává apoštolské konstituce, vyhlášky, apoštolské listy a další dokumenty, které mu papež svěří. Vyřizuje veškeré záležitosti týkající se jmenování do římské kurie a do dalších orgánů Apoštolského stolce, jejichž provedení a schválení přísluží papeži. Střeží olověnou pečeť a - rybářský prsten. Stará se o vydávání bulletinu - Acta Apostolicae Sedis, šíří prostřednictvím Tiskové kanceláře zprávy o činnosti papeže a o aktivitách církve. V souladu s druhým oddělením dohlíží na - L'Osservatore Romano, vatikánský rozhlas a vatikánské televizní studio. Přes statistickou kancelář sbírá a zveřejňuje údaje vztahující se k životu celé církve. Pečuje o vydávání Papežské ročenky. Druhé oddělení má za úkol starat se o vztahy s občanskými vládami. Do činnosti tohoto oddělení spadá: a) podporovat diplomatické vztahy se zeměmi a s dalšími subjekty mezinárodního práva, projednávat společné záležitosti na prosazování prospěchu církve a občanského společenství, a to prostřednictvím - konkordátů a jiných dohod, s přihlédnutím k postojům zainteresovaných - biskupských konferencí, b) zastupovat Apoštolský stolec u mezinárodních organizací a na kongresech v otázkách veřejné povahy, po konzultaci s příslušnými odbory římské kurie, c) projednávat v rámci své činnosti všechno, co se týká papežských - legátů.

Gerhard Hirschfelder (1907 - 1944) byl katolický kněz, narozený v Kladsku, který byl umučen v koncentračním táboře v Dachau http://www.apha.cz/beatifikace-kaplana-prazske-arcidieceze/

Reverty vícenásobného vandalismu[editovat zdroj]

Dobrý den. Pokud chcete revertovat vícenásobný vandalismus a klasicky to nejde pro konflikt mezilehlých editací, najdete v historii poslední nezávadnou verzi, kliknete na její datum, dáte editovat a přes varování uložíte. Ad církevní tajemník

Mimo tento úřad působili tzv. církevní tajemníci, tedy zaměstnanci církevních odborů jednotlivých národních výborů. Ti se starali o kontrolu všech duchovních v okresu či kraji, udělovali státní souhlas nižším duchovním, navrhovali je k mimořádným finančním odměnám, povolovali kázání duchovních z jiných okresů apod. O dění ve svěřené oblasti informovali církevní tajemníci poté zpětně Státní úřad pro věci církevní.

církevní zákony heslo

Tanky rozdrtily svobodu, která přicházela Katolický týdeník 33/2008 Osmašedesátý rok znamenal mnoho i pro kardinála Miloslava Vlka. Po čtyřech letech zakončil studia na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích a 23. června byl vysvěcen na kněze. Vzápětí začal pracovat jako sekretář českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, který se právě v této době mohl vrátit do svého úřadu.

Můžete ve stručnosti popsat situaci, v jaké se církev nacházela na začátku roku 1968? V naprosté většině diecézí nebyli biskupové, ale pouze kapitulní vikáři dosazení režimem. Ve všech diecézích byl navíc církevní tajemník. Ten název vypadá zbožně, ale ve skutečnosti to byl proticírkevní tajemník, často člověk spjatý s StB. Tito lidé na úrovni okresů a krajů řídili církev a strategii její pastorační práce. Když chtěl ten, kdo řídil diecézi, někam umístit kněze, musel mít tajemníkův souhlas. Církev byla zatlačená jen do kostelů, chodit do rodin, organizovat mládež, pořádat třeba veřejné průvody (například slavnost Božího Těla) bylo naprosto nemožné. Každý kněz musel mít z milosti státu souhlas, aby mohl vůbec působit. A to jen ve své farnosti. Když chtěl jít třeba vypomoci sousedovi se zpovídáním, potřeboval další speciální povolení. Řády v té době oficiálně neexistovaly. Některé řeholnice sice chodily v hábitech, ale byly drženy v pohraničí, aby nebyly lidem na očích, nebo byly nasazeny v zemědělství či v nějaké fabrice. http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=6137&webSSID=5e02d4a11e8fc6cd40e409df2c7b8c60


JESTŘÁB, Vojtěch. Hmatat až k nahotě. Brno: Doplněk, 2000. ISBN 80-7239-062-7. Kapitola 39. 


ReferenceEditovat



Citační šablonyEditovat

Citační šablonaEditovat

Ahoj, do článku vložíš následující za to tvrzení (za tečku či čárku v té větě), které tím chceš citovat:

<ref name="kaplicky">{{Citace knihy
| příjmení = Šimečková
| jméno = Pavla
| odkaz na autora = 
| titul = Od kapličky ke křížku. Průvodce po posvátných místech na Kovářovsku.
| vydání = 1
| vydavatel = Plot
| místo = Praha
| rok = 2009
| strany = 
| isbn = 978-80-86523-94-1
}}</ref>


Když odkazuji na stránku znova
<ref name="kaplicky"/>
Rozdílné stránky
<ref name="kaplickyXXX">Šimečková, str. XXX.</ref>

a tam, kde je v té šabloně strany = tak za to rovná se napíšeš číslo stránky, na které jsi danou informaci vzala a uložíš to.

<ref>{{Citace elektronické monografie
 | příjmení = 
 | jméno = 
 | odkaz na autora = 
 | titul = 
 | url = 
 | datum vydání =
 | datum aktualizace =
 | datum přístupu =
 | vydavatel = 
 | místo = 
 | jazyk =
}}
</ref>

–PRO CITACI WEBU

<ref>{{Citace monografie
 | příjmení = 
 | jméno = 
 | odkaz na autora = 
 | titul = 
 | vydavatel = 
 | místo = 
 | rok = 
 | isbn = 
 | kapitola = 
 | strany = 
 | jazyk = 
}}
</ref>

{{Citát|Lorem ipsum... etc.|autor nebo zdroj citátu}} - šablona Citát, napíše text do velkých uvozovek

{{Citace monografie | příjmení = | jméno = | autor = | odkaz na autora = | příjmení2 = | jméno2 = | autor2 = | odkaz na autora2 = | příjmení3 = | jméno3 = | autor3 = | odkaz na autora3 = | spoluautoři = | korporace = | odkaz na korporaci = | titul = | vydavatel = | místo = | rok = | isbn = | kapitola = | strany = | poznámka = | jazyk = }}

===============================================================

Soubor:OBR
název
poznámka
   # ’ † ± ß [[ | ]] ‌ 

ŽivotEditovat

DíloEditovat

Text.
— Autor, dílo

SpisyEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

Související článkyEditovat

  • [[ ]]

Externí odkazyEditovat

  • [http.www.XX.org Platón, ....]
  • (anglicky)

LiteraturaEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku neznámého jména na neurčené Wikipedii (číslo revize nebylo určeno)Šablona {{Překlad}} požaduje zadat hodnotu do parametru „revize“!. Upozornění: Implicitní klíč řazení (DEFAULTSORTKEY) „Novák, Josef“ přepisuje dříve nastavenou hodnotu „Gaďourek, Ivan“.