Levice

typ politického smýšlení
(přesměrováno z Levičák)
Tento článek je o části politického spektra. Další významy jsou uvedeny na stránce Levice (rozcestník).

Levice je zastřešující označení pro část politického spektra, které zahrnuje celou řadu politických ideologií. Obvykle je pojem levice používán pro popis skupin hájících zájmy nižších a znevýhodněných vrstev, podporujících sociální rovnost a spravedlnost a změnu tradičního hierarchického uspořádání s cílem rovnostářského přerozdělování bohatství a privilegií. Obsah pojmů levice a pravice se v různých společnostech a v různých dobách lišil.

Historie editovat

Pojmy levice a pravice vznikly na konci 18. století v období Velké francouzské revoluce, kde v Generálních stavech zasedali přívrženci nového řádu, třetí stav a radikálové (Montagnardi) nalevo a zastánci starého řádu, reakční a monarchističtí aristokraté (Feuillanti) napravo.[1] V zásadě se levicové uskupení řídí heslem francouzské republiky Liberté, égalité, fraternité (Svoboda, rovnost, bratrství). Zřetelně se politická levice vyvinula během Červnového povstání dělnictva roku 1848 ve Francii. Organizátoři První internacionály se považovali za nástupce levice z Velké francouzské revoluce.

Levicové ideologie a strany editovat

Levicové spektrum se rozpíná od středolevice po krajní levici (ultralevici). Středolevice souhrnně označuje ty pozice v rámci levicového spektra, jejichž cílem není překonání kapitalismu.[2] Termín krajní levice naproti tomu označuje směry, které jsou více radikální a kapitalistický systém zásadně odmítají.[3] Levice a krajní levice historicky zahrnuje řadu revolučních hnutí, zejména socialismus, komunismus a anarchismus (s výjimkou anarchokapitalismu). Za středolevici je považována sociální demokracie, která usiluje o dosažení socialistických ideálů v rámci kapitalistického systému formou regulované tržní ekonomiky v kombinaci se silným sociálním státem (státem blahobytu). Ve Spojených státech a v Evropě (zejména západní) se také od 60. let 20. století prosazuje tzv. nová levice, která se na rozdíl od prosazování třídní rovnosti, jakožto domény „staré/tradiční levice“, soustředí zejména na rovnost sociální. Mezi středolevici se obvykle řadí i progresivismus, zelená politika a někdy i sociální liberalismus.

V České republice se jako levicové strany prezentují například KSČM či menší uskupení jako Levice, VIZENS nebo Budoucnost, z řad středolevice pak Sociální demokracie, hnutí Idealisté, Zelení a případně Česká pirátská strana.[4]

Základní rysy editovat

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. PLECITÁ-VLACHOVÁ, Klára. Levice a pravice [online]. Revue Politika, 2001-9-20 [cit. 2009-09-11]. Dostupné online. 
  2. WOSHINSKY, Oliver H. Explaining Politics: Culture, Institutions, and Political Behavior. New York: Routledge, 2008. Dostupné online. S. 143. 
  3. WOSHINSKY, Oliver H. Explaining Politics: Culture, Institutions, and Political Behavior. Oxon, England, UK; New York, New York, USA: Routledge, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0203933183. S. 145–149. (angličtina) 
  4. HINSHAW, Drew; HEIJMANS, Philip. Upstart Pirate Party Remixes Czech Politics [online]. 2017-10-11 [cit. 2020-07-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5. S. 270,452. 
  6. HAVEL, Jiří. Levice a levicové hodnoty [online]. Atlas Transformace. Dostupné online. 
  7. GLYN, Andrew. Social Democracy in Neoliberal Times: The Left and Economic Policy since 1980. Spojené království: Oxford University Press, 2001. ISBN 978-0-19-924138-5. 
  8. Andrai, Charles F. (1994). Comparative Political Systems: Policy Performance and Social Change. Armonk, New York: M. E. Sharpe. p. 140.
  9. LONG, Roderick T. Toward a Libertarian Theory of Class. Social Philosophy and Policy. 1998, roč. 15, čís. 2, s. 305. Dostupné online. DOI 10.1017/S0265052500002028. 
  10. BUCHANAN, Alan E. Ethics, Efficiency and the Market. USA: Oxford University Press US, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-8476-7396-4. S. 104–105. 
  11. ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. Praha: Libri, 1999. ISBN 80-85983-75-3. S. 228. 

Literatura editovat

Související články editovat

Externí odkazy editovat