Seznam italských králů

panovník Italského království
(přesměrováno z Italský král)

Seznam italských králů zahrnuje italské panovníky, kteří byli uznáni jako italští králové nebo vládli takovému území, aby za ně mohli být považováni. Seznam tedy zahrnuje langobardské krále, které následovali Karlovci. Následně jsou v seznamu panovníci středověkého italského království, italského království, které bylo součásti Svaté říše římské a novověkého italského království pod vládou Napoleona Bonaparte. Odoakerovo království a panovníci ostrogótského království v seznamu nejsou zahrnutí.

Znak Italského království používaný kolem roku 1890

Langobardské království (568–814)

editovat

Langobardské království byl historický státní útvar. Germánský kmen Langobardů pocházel ze severu Evropy, odkud se v době stěhování národů podél řeky Labe vydal na jih. V průběhu 5. století se přesunul přes území Čech a Moravy na území zaniklé provincie Panonie a na počátku 6. století obsadili sever Itálie, kde skončila vláda Ostrogótů porážkou Teiase v bitvě u Mons Lactarius. V té době Langobardům vládl král Alboin, kterého po pěti letech vlády na novém území zavraždila jeho manželka Rosamunda. Alboinův nástupce Cleph vládl následující dva roky a po něm nastalo bezvládí takzvaná Vláda vévodů či desetileté interregnum. Následující král Authari vládl 16 roků. Nejdéle vládnoucím langobardským králem byl Liutprand. Za jeho vlády se království rozrostlo o Neapolsko, které roku 728 dobyl vítězstvím nad byzantským císařem Leonem III. Po jeho smrti byl dalším významným vládcem král Ratchis a Aistulf. Ten byl ke konci svého života přinucen byzantským císařem Konstantinem V. vydat papežovi Štěpánovi II. území kolem Říma. Po Aistulfovi vládl jeho syn Desiderius, který byl posledním Langobardem na trůně. V roce 774 bylo langobardské království dobyto franským králem Karlem Velikým, čímž se stal i králem langobardského území. Vládu převzala dynastie Karlovců.

Vláda vévodů(desetileté interregnum)

Bavorská dynastie

editovat

Nedynastičtí panovníci

editovat

Středověké italské království (814–964)

editovat

Středověké italské království je historický státní útvar vytvořený Karlem Velikým po dobytí království Langobardů. Karel Veliký se nechal korunovat langobardskou železnou korunou, ale území nechal spravovat svým synem Pipinem, kterého jmenoval spoluvládcem. Království zahrnovalo většinu Apeninského poloostrova (Benevento přijalo lenní svazky). Výjimku tvořil Papežský stát, včetně Romagne a Pentapole, dále Benátsko a jih poloostrova, který ovládala Byzantská říše. Po dělení Franské říše roku 843 bylo Italské království součástí středního údělu, které po roce 880 ovládl Karel III. Tlustý.

Svátá říše římská (964–1556)

editovat

Italské království značně mocensky osláblo a za výbojů Ottonů v důsledku toho přijalo lenní vztah k římsko-německé říši, zároveň došlo i k odtržení Furlanska. Oslabení centrální moci vedlo k růstu odstředivých tendencí jednotlivých částí, resp. k posílení cizího vlivu (papežů v Toskánsku, odtržení Spoleta atd.). Oslabení moci císaře (a v důsledku toho i lenního vztahu k římsko-německé řiši) a vyčerpávající zápas mezi ghibeliny a guelfy vedly k osamostatnění jednotlivých měst zejména na severu Itálie (Lombardská liga, Verona atd.), což znamenalo faktický zánik Italského království jako správního celku. Titul italského krále se však užíval i nadále a budoucí císaři se v Pavii nechali korunovat italskými králi.

Karel V. byl posledním císařem, který byl korunován italským králem nebo oficiálně používal tento titul. Ferdinand I. Habsburský a jeho dědicové sice z titulu římsko-německého císaře užívali titul král Itálie, ale nebyli nikdy korunováni. Od vestfálského míru (1648) bylo Italské království součástí římsko-německé říše pouze formálně. A to v podobě královského titulu italského krále, který byl udělován římsko-německým císařům. Existoval ještě úřad arci-kancléře pro Itálií, který zastával biskup kolínský. Posledním italským králem byl František II., který se titulu krále roku 1801 vzdal. Habsburští císaři si nárokovali italskou korunu až do roku 1801. Svatá říše římská nadále zahrnovala italská území až do svého zániku v roce 1806.

Napoleonovské italské království (1807–1814)

editovat

Královský titul byl obnoven roku 1805, kdy Napoleon Bonaparte založil nové italské království a sebe jmenoval králem.

jméno obrázek život období vlády rodiče poznámky
Napoleon Bonaparte   17691821 18051814 Carlo Buonaparte
Laetitia Ramolino
také císař Francouzů (1804–1814)

Moderní italské království (1861–1946)

editovat

Savojská dynastie (Savojsko-Carignanská)

editovat

Do roku 1861 dnešní Itálii tvořilo mnoho menších samostatných státních útvarů a zároveň byla větší část Itálie součástí Svaté říše římské. Království po sjednocení Itálie vydrželo 85 let. Prvním italským králem se stal Viktor Emanuel II., původně král sardinský. Sardinie byla tehdy mezi italskými státy dominantní.

jméno obrázek život období vlády rodiče poznámky
Viktor Emanuel II.   18201878 18611878 Karel Albert Sardinský
Marie Tereza Toskánská
do roku 1861 král Sardinie a vévoda savojský
Umberto I.   18441900 18781900 Viktor Emanuel II.
Adéla Habsbursko-Lotrinská
byl zavražděn atentátníkem
Viktor Emanuel III.   18691947 19009. květen 1946 Umberto I.
Markéta Savojská
v letech 19221943 fašistická diktatura, abdikoval ve prospěch syna
Umberto II.   19041983 9. květen 194612. červen 1946 Viktor Emanuel III.
Elena Černohorská
sesazen po republikánském referendu

Pretendenti trůnu po roce 1946

editovat
jméno obrázek život období vlády rodiče poznámky
Umberto II.   19041983 12. červen 19461983 Viktor Emanuel III.
Elena Černohorská
sesazen po republikánském referendu
Viktor Emanuel (IV.) 1937-2024 1983-2024 Umberto II.
Marie Josefa Belgická
Emanuel Filibert Savojský narozen 1972 od 2024 Viktor Emanuel Savojský
Marina Doriová

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat