Indoevropské jazyky

	Indoevropské jazyky
	Tmavě zeleně jsou země s indoevropskou většinou, světle s menšinou, ale oficiální statutem, tyrkysově rozšířené, ale neoficiální.
Rozšíření	celosvětově, především Evropa, Amerika, Austrálie a Indie
Počet mluvčích	2,8-3,1 miliardy
Počet jazyků	zhruba 250 (443 včetně dialektů)
Klasifikace	Nostratické jazyky (sporné) Euroasijské jazyky; ;
Dělení
Dělení	Anatolské jazyky (†); Indoíránské jazyky; Řečtina; Italické jazyky Románské jazyky; ; Keltské jazyky; Germánské jazyky; Arménština; Tocharské jazyky (†); Balto-slovanské jazyky; Albánština;

Indoevropská jazyková rodina (tento pojem zavedl poprvé roku 1813 Thomas Young) je skupina jazyků, které se společně vyvíjely v rozsáhlých oblastech Eurasie z předpokládaného indoevropského prajazyka. Indoevropské jazyky jsou nejrozšířenější jazykovou rodinou na Zemi.

PůvodEditovat

Současné rozšíření indoevropských jazyků v Eurasii

O původu a šíření indoevropského prajazyka existují dvě hlavní konkurenční teorie. Jedna teorie předpokládá původ indoevropských jazyků mezi nomádskými kmeny v oblasti dnešní Ukrajiny a jihozápadního Ruska před 6000 lety. Této teorii se podle předpokládaného způsobu šíření jazyka, říká teorie „meče a koně“,^[zdroj?] dalšími názvy také „stepní“ či kurganová, se kterou přišla Marija Gimbutasová. V poslední době vstupuje do popředí, zejména díky pokrokům v archeogenetice.

Druhá bývá nazývaná teorií „anatolských farmářů“, s kterou přišel Colin Renfrew roku 1987. Podle ní prapůvodní jazyk, z něhož vznikly všechny jazyky indoevropanů, pochází z oblasti Anatolie u Kaspického moře v dnešním Turecku, v době před 8000 až 9500 lety.^[1] Tuto teorii podporují výsledky analýzy větvení jazykového stromu provedené R.D.Grayem (2003).^[2] Proti tomu se ale postavil pozdější výzkum.^[3] A to i genetický.^[4]

Další hypotézou je „arménská“, se kterou přišli roku 1985 Tamaz Valerianis dze Gamkrelidze a Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov. Sklidila sice kritiku, ale v nedávné době DNA testy ukazují, že pre-protoindoevropský mohl vzniknout v jižním Kavkaze.^[5]

RozšířeníEditovat

Indoevropskými jazyky mluví víc než 3 miliardy lidí (drtivá většina Evropy, Asie od východního Turecka po Indii (kromě jižní části Indie, kde dominují drávidské jazyky), Amerika, Austrálie a Jihoafrická republika).

Studiem indoevropských jazyků se zabývá indoevropeistika, disciplína srovnávací jazykovědy.

Mezi 20 v současné době nejpoužívanějšími jazyky je 12 jazyků indoevropských: španělština, angličtina, hindština, portugalština, bengálština, ruština, němčina, maráthština, francouzština, italština, paňdžábština a urdština (dohromady mají více než 1,6 miliardy rodilých mluvčích).

V německé jazykové oblasti se občas používá termín indogermánské jazyky (podle krajních geografických oblastí rozšíření jazyků).

Rozšíření indoevropských jazyků v 2. tisíciletí př. n. l.
Rozšíření indoevropských jazyků v 1. tisíciletí př. n. l.
Rozšíření indoevropských jazyků po zániku římské říše a během velkého stěhování národů

DěleníEditovat

Strom indoevropské jazykové rodiny

Indoevropská rodina se dělí na následující skupiny (řazeno podle doby, ze které se nám dochovaly nejstarší záznamy):

anatolské jazyky – nejstarší známá větev, záznamy z 18. stol př. n. l., dnes vymřelá
indoíránské jazyky – nejstarší záznamy z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. (sanskrt)
řečtina (tvoří samostatnou skupinu) – nejstarší záznamy ze 14. stol. př. n. l. (mykénská řečtina); z 8. stol. př. n. l. Homérovy texty
italické jazyky – nejstarší záznamy ze 7. stol př. n. l. (latina)
- románské jazyky – vznikly z latiny
keltské jazyky – nejstarší záznamy ze 6. stol př. n. l. (galština)
germánské jazyky – nejstarší záznamy z cca 2. stol. n. l. (nejstarší runové nápisy)
arménština – nejstarší záznamy z 5. stol. n. l.
tocharské jazyky – vymřelé, záznamy z asi 6. stol n. l.
slovanské jazyky – nejstarší záznamy z 9. století (staroslověnština)
baltské jazyky – nejstarší záznamy ze 14. stol. (dnes vymřelá baltská pruština), litevština a lotyština až ze 16. stol.
albánština – nejstarší záznamy z 15. stol.

Vymřelé jazykyEditovat

Vedle těchto potvrzených a vědci většinou uznávaných větví bývá mezi indoevropské jazyky řazeno několik vymřelých jazyků, z nichž se nám dochovaly jen zlomky (přesnější zařazení tudíž není možné):

illyrské jazyky (snad spřízněné s albánštinou)
venétština
liburnština

Fragment dokumentu v tocharštině v Tarimské pánvi na západě Číny
messapština
frygijština
paionština
thráčtina
dáčtina
antická makedonština
ligurština

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

↑ Pazdera Josef, Genetici řešili spor jazykozpytců, dostupné online
↑ https://www.nature.com/articles/nature02029 - Gray, R.D. & Atkinson, Q. (2003). Language-tree divergence times support the Anatolian theory of Indo-European origins. Nature, 426, 435-439.
↑ https://muse.jhu.edu/article/576998/summary - Ancestry-constrained phylogenetic analysis supports the Indo-European steppe hypothesis
↑ https://www.sciencedaily.com/releases/2015/03/150304075334.htm - Genetic study revives debate on origin and expansion of Indo-European languages in Europe
↑ https://indo-european.eu/2018/03/proto-indo-european-homeland-south-of-the-caucasus/ - Proto-Indo-European homeland south of the Caucasus?

Související článkyEditovat

[1] Pazdera Josef, Genetici řešili spor jazykozpytců, dostupné online

[2] ttps://www.nature.com/articles/nature02029 - Gray, R.D. & Atkinson, Q. (2003). Language-tree divergence times support the Anatolian theory of Indo-European origins. Nature, 426, 435-439.

[3] ttps://muse.jhu.edu/article/576998/summary - Ancestry-constrained phylogenetic analysis supports the Indo-European steppe hypothesis

[4] ttps://www.sciencedaily.com/releases/2015/03/150304075334.htm - Genetic study revives debate on origin and expansion of Indo-European languages in Europe

[5] ttps://indo-european.eu/2018/03/proto-indo-european-homeland-south-of-the-caucasus/ - Proto-Indo-European homeland south of the Caucasus?

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]