Tocharské jazyky

skupina indoevropských jazyků

Vymřelý tocharský jazyk patří do rodiny indoevropských jazyků a mluvilo se jím v národě Tocharů ve druhé polovině prvního tisíciletí n.l. v Tarimské pánvi v dnešní Ujgurské AO Xinjiang (Sin-ťiang) na úplném severozápadě Číny.

Fragment dokumentu v tocharštině

Od roku 1890 bylo objeveno přibližně 7000 fragmentů rukopisů převážně z 5. až 8. století, které jsou psány severoindickým slabikovým písmem bráhmí a z 90 % jsou to překlady a zpracování buddhistických sanskrtových textů. Uhlíkové analýzy však ukazují, že tocharské texty byly opisovány ještě ve 12. století. Roku 1908 se podařilo německým jazykovědcům Emilu Siegovi a Wilhelmu Sieglingovi poprvé přečíst rukopisy a identifikovat řeč jako indoevropskou.

Navrhli název „tocharština“ a diferencovali obě varianty – A a B. Pouze v tocharštině B existují vedle textů náboženských také texty užitné (nákresy klášterů, obchodní dokumenty, lékařské texty). Toto vedlo k teorii, že tocharština A byla v čase vzniku pramenů mrtvým, čistě liturgickým jazykem, tocharština B pak jazykem živým, všedně užívaným.

Podle jiné teorie tvoří obě varianty územní dialekty, přičemž východotocharštinou (A) se mluvilo v oáze Turfan, západotocharštinou (B) naproti tomu převážně v oblasti Kuča a v jejím okolí. (souvislosti turfanštiny a kučanštiny viz níže)

Existenci třetí varianty tocharštiny, nazývané tocharštinou C, je možno vyvozovat z přejatých slov používaných v textech z okolí Lou-lanu psaných prákrtem.

CharakteristikaEditovat

Tocharština utváří ve skupině indoevropských jazyků vlastní větev a nevykazuje žádnou bližší příbuznost s žádnou jinou indoevropskou řečí. Nápadné je, že tocharština – ačkoli je řečí, kterou se mluví na úplném východě indoevropského jazykového regionu – patří do západní skupiny kentumových jazyků, nikoliv k východním jazykům satemovým. Objev, že tocharské jazyky jsou indoevropského původu, přispěl k pochybnostem, zda se protoindoevropský jazyk původně rozdělil na západní a východní skupinu.

Fonologicky se tocharština odlišuje od takřka všech ostatních indoevropských jazyků splynutím ploziv do pouhých tří neznělých ploziv p, t a k.[1]

Gramaticky zřetelně odpovídá sloveso osobními koncovkami a tvorbou pomocí kmene indoevropské struktuře; podstatná jména vykazují stopy pěti pádů (nominativ, genitiv, akusativ, ablativ a vokativ) a znají u čísla kromě singuláru a plurálu také duál a parál, západotocharština mimoto také distributiv (tzv. plurativ).

Slovní zásoba vykazuje vlivy íránské jazykové skupiny a sanskrtu (především díky přejímání buddhistických pojmů). Menší vliv měla čínština (označení vah a jméno jednoho kalendářního měsíce). Vyskytly se také spekulace, že se v případě Tocharů mohlo jednat o Herodotem zmiňované královské Skythy.

PříkladyEditovat

ČíslovkyEditovat

Tocharsky (A) Tocharsky (B) Česky
sas ṣe jeden
wu wi dva
tre trai tři
śtwar śtwer čtyři
päñ piś pět
ṣäk ṣkas šest
ṣpät ṣukt sedm
okät okt osm
ñu ñu devět
śäk śak deset


OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tocharische Sprachen na německé Wikipedii.

  1. LAMPRECHT, Arnošt. Praslovanština. 1. vyd. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1987. 196 s. Dostupné online. S. 17. 

LiteraturaEditovat

  • Emil Sieg, Wilhelm Siegling: Tocharisch, die Sprache der Indoskythen. Vorläufige Bemerkungen über eine bisher unbekannte indogermanische Literatursprache. Sitzungsberichte der Königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften. 1908, 39. Akademie der Wissenschaften, Berlin 1908, 1916.
  • LÉVI, Sylvain. Tokharian Pratimoksa Fragment. In: The Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1913. Dostupné online. ISSN 0035869X. S. 109–120. (francouzsky)
  • Mallory, J.P. and Victor H. Mair. The Tarim Mummies. London: Thames & Hudson, 2000. (ISBN 0-500-05101-1)
  • Schmalstieg, William R. "Tokharian and Baltic." Lituanus. v. 20, no. 3, 1974.
  • Krause, Wolfgang and Werner Thomas. Tocharisches Elemantarbuch. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1960.
  • Tamai, Tatsushi. “Paläographische Untersuchung und C14-Prüfung. Digitalisierung der chinesischen, tibetischen, syrischen und Sanskrit-Texte der Berliner Turfansammlung, 02. 06. 2005 – Berlin”.
  • Malzahn, Melanie (Ed.). Instrumenta Tocharica. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 2007. (ISBN 978-3-8253-5299-8)

Externí odkazyEditovat