Otevřít hlavní menu

Satemové a kentumové jazyky

Důvody pro dělení jazyků na satemové a kentumovéEditovat

 
Satemové jazyky červeně. Kentumové jazyky modře.

Indoevropské jazyky mají společných mnoho slov (tzv. kognáty - slova se společným původem), proto se předpokládá, že vycházejí z nějakého společného základu, prapůvodního jazyka, ze kterého se postupně rozrůzňovaly. Tento vývoj se ilustruje na kontrastní výslovnosti číslovky 100 a hovoří se o satemových a kentumových jazycích.

V avestánštině (v avestě) se "100" vyslovilo [satəm], proto satemové jazyky, například staroindicky satám, praslovansky sъto, litevsky šimtas, lotyšsky simts, podobně se vyslovuje sto i ve slovanských jazycích. Satemové jazyky zahrnují indické, baltské, indoíránské, slovanské jazyky, dále arménštinu, tráčtinu, albánštinu aj.

Naproti tomu se ve staré latině četlo c jako [k] a centum (číslovka 100) se vyslovila jako kentum, proto kentumové jazyky, například řecky ha katon [heketon], gótsky hund [hund], německy hundert, anglicky hundred [handrid]. Mezi kentumové proto patří jazyky germánské, keltské, italické, tzn. ze známých jazyků němčina, angličtina, italština či řečtina.

Otázka původní výslovnostiEditovat

Je však otázkou, jaká byla původní výslovnost. Zde se vyšlo z faktu, že každá hláska má své místo tvoření v mluvidlech, a navíc se předpokládá, že při vývoji jazyků se toto místo postupně přesouvá, ale že neskáče na odlehlé místo v rámci mluvidel. Víceméně jen lingvistickým konsensem byla v 19. století stanovená za výchozí hlásku palatální velára [kj] (horním indexem j označuje IPA palatalizovanou, změkčenou výslovnost). Palatální veláry jsou změkčené souhlásky vznikající na hranici měkkého, zadního a tvrdého, předního patra; latinsky velum a palatum[1]. Vadou na krase této teorie je fakt, že žádný známý jazyk číslovku 100 takto nevyslovuje.

U satemových jazyků se předpokládá, že původní indoevropské palatální veláry typu kj, gj, chj se vyslovovaly stále měkčeji, až se přeměnily V sykavky, tzn. výslovnost se posouvala směrem od patra k zubům. V protikladu k satemovým jazykům stojí kentumové jazyky, ve kterých stejné měkčené, palatální veláry naopak tvrdly a změnily na obyčejné veláry (české k, g), tzn. výslovnost se posouvala od tvrdého patra (palatum) směrem k měkkému (velum). V satemových jazycích se tedy místo tvoření hlásky posouvalo směrem dopředu (ventrálně) a v kentumových dozadu (dorzálně).

Slabiny této teorieEditovat

Tento pohyb místa tvoření hlásek je však do značné míry chaotický, protože již ve zmíněné latině se až dlouho po rozdělení satemových a kentumových jazyků opět velární výslovnost 100 [kentum] vrací k palatálnímu [centum], ale jen v těch případech, kdy následuje přední samohláska (e, i). Tento nepředvídatelný pohyb místa tvoření hlásek v rámci mluvidel je hlavní důvod, proč je pochybné považovat měkčené veláry - totiž pomyslný střed  mezi velárami a palatály - za výchozí bod vývoje indoevropských jazyků k satemovým a kentumovým jazykům. Samotná existence těchto dvou jazykových skupin je však empiricky nepochybná.

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • Jindřich Niederle, Václav Niederle, Ladislav Varcl: Mluvnice jazyka řeckého
  • Jiří Rejzek: Český etymologický slovník, LEDA, Voznice, 2001 (zejména úvod o původu jazyků)
  • Marie Krčmová: Fonetika a fonologie

Související článkyEditovat

ReferenceEditovat

  1. 5.2.5 Pasivní artikulační orgány. is.muni.cz [online]. [cit. 2016-09-04]. Dostupné online.