Otevřít hlavní menu

Anatolské jazyky nebo též jazyky chetitsko-luvijské, jsou vymřelou větví indoevropských jazyků, kterými se hovořilo v Anatolii, tedy zhruba na území dnešního Turecka, ve 2. a 1. tisíciletí př. n. l.

Podle nejrozšířenější teorie přišli nositelé anatolských jazyků do Malé Asie pravděpodobně z dolního Povolží ve dvou vlnách (luvijské a chetitské) přes Kavkaz či Balkán.

Právě ze skupiny anatolských jazyků pocházejí nejstarší písemné záznamy indoevropského jazyka vůbec, chetitské klínopisné texty na hliněných tabulkách z doby kolem roku 1700 př. n. l. Chetitština, rozluštěná Bedřichem Hrozným v letech 1915-1917 je bohatě doložena nálezy tabulek ze 17.-14. století př. n. l. Chetitštině byla blízká palajština. taktéž psaná klínovým písmem, vymřelá někdy ve 13. století př. n. l.

Dalším významným a dobře doloženým anatolským jazykem byla luvijština, a z ní odvozené spřízněné jazyky lýdština, kárština a lykijština, shrnované někdy pod pojem luvijské jazyky. Luvijština užívala v 15.-13. století př. n. l. klínové písmo, později se psala vlastními hieroglyfy. Poslední stopy hieroglyfické luvijštiny v syropalestinské oblasti pocházejí ze 7. století př. n. l. Lykijština, doložená několika stovkami nápisů z 5.-4. století př. n. l. se psala upraveným západořeckým písmem, vymřela krátce před přelomem letopočtu. Podobné písmo užívala i kárština, mezi 8. a 3. stoletím.

Pozdními příklady anatolských jazyků, které známe jen z hrstky nápisů na hrobech a mincích, pocházejících z období kolem 2. století př. n. l. jsou pisidština a sidejština. I tyto jazyky byly psány řeckým písmem.