František Karel Přehořovský z Kvasejovic

Narodil se 1645, zemřel 1723. Příslušník českého vladyckého rodu. Stal se nejvyšším mincmistrem, viceprezidentem soudní komory, v letech 1705-1717 vykonával funkci nejvyššího zemského sudí. Držel např.

František Karel hrabě Přehořovský z Kvasejovic (1644/16456. listopadu 1723 Praha[1]) byl český šlechtic, právník, finančník a politik. Jako ambiciózní příslušník šlechtického rodu, nedávno uvedeného do panského stavu, a absolvent právnické fakulty, zastával od mládí funkce v ekonomické správě Českého království. V roce 1694 získal spolu s otcem hraběcí titul. Nakonec zastával úřad nejvyššího zemského soudce (1705–1717) a patřil k nejvlivnějším osobnostem v Čechách. Byl vlastníkem několika panství v různých částech Čech (Konopiště) a v Praze nechal postavit honosný palác (dnes Lobkovický) na Malé Straně. Kvůli vysokému zadlužení musel na nátlak věřitelů vyhlásit bankrot (1714) a v exekuci ztratil většinu majetku. Následným vyšetřováním vyšla najevo i zpronevěra státních financí a v roce 1717 byl odvolán i ze svých úřadů v zemské správě.

František Karel hrabě Přehořovský z Kvasejovic
Nejvyšší zemský sudí Českého království
Ve funkci:
1705 – 1717
PředchůdceJan Václav hrabě Vratislav z Mitrovic
NástupceJan Arnošt hrabě Schaffgotsch
Prezident rady nad apelacemi
Ve funkci:
1704 – 1705
PředchůdceMaxmilián Norbert hrabě Krakovský z Kolovrat
NástupceJan Josef hrabě z Vrtby
Nejvyšší mincmistr Českého království
Ve funkci:
1689 – 1699
PředchůdceJindřich Burghard ze Schneidau
NástupcePetr Kokořovec z Kokořova

Narození1645
Úmrtí6. listopadu 1723 (ve věku 77–78 let)
Praha
Titulhrabě (1694)
Profeseúředník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat
 
Alianční erb Františka Karla Přehořovského a jeho druhé manželky Juliany Doroty, rozené hraběnky Jörgerové z Tolletu

Pocházel z českého šlechtického rodu Přehořovských z Kvasejovic, který byl původně měšťanskou rodinou v Táboře a v roce 1511 dosáhl nobilitace.[2][3] Byl jediným synem Kryštofa Karla Přehořovského (†1695) a jeho manželky Lidmily, rozené Chrtové ze Rtína (†1662).[4] František Karel studoval práva a filozofii na Univerzitě Karlově a poté absolvoval kavalírskou cestu po evropských zemích, doložený je například jeho pobyt na univerzitě v Sieně.[5] Po návratu z cest se zapojil do státní správy a začal zastávat nižší úřady spojené především s hospodářskou správou a výběrem daní. V letech 1689–1699 byl nejvyšším mincmistrem Českého království a v roce 1694 byl spolu s otcem povýšen do hraběcího stavu. Poté byl viceprezidentem české komory (1699–1704)[6] a v letech 1704–1705 krátce prezidentem apelačního soudu. Nakonec v letech 1705–1717 zastával funkci nejvyššího sudího Českého království.[7]

Počátkem 18. století navázal přátelství s nejvyšším purkrabím Heřmanem Jakubem Černínem a spolu s ním patřil za vlády Josefa I. k nejvlivnějším osobnostem v Čechách. Byl také císařským komorníkem a skutečným tajným radou,[8][9] z titulu svých zemských úřadů byl též členem sboru královských místodržících. Několikrát byl také pověřen zastupováním císaře na zasedáních českého zemského sněmu (1701, 1710–1711, 1713–1714).[10] Zhruba od roku 1706 ohrožovala jeho postavení řada věřitelů, kteří si u zemských úřadů stěžovali na neplnění Přehořovského závazků. Úmrtím Heřmana Jakuba Černína ztratil mocného patrona v Čechách, a i když svým třetím sňatkem získal příbuzenské vazby na mocný uherský rod Pálffyů, nenašel zastání ani u dvora. Po vyhlášení bankrotu (1714) a exekučnímu prodeji statků následoval i pád v zemské správě. V roce 1717 byl odvolán z postu nejvyššího sudího a zbytek života strávil v ústraní.

Majetkové poměry a stavební aktivity

editovat
 
Palác Františka Karla Přehořovského na Malé Straně ve Vlašské ulici č.p. 19 (dnes Lobkovický, sídlo velvyslanectví Spolkové republiky Německo v Česku)

Po otci zdědil jen menší statky, teprve koncem 17. století jako zdatný finančník a spekulant začal budovat majetkové zázemí většího rozsahu. Spolu s druhou manželkou Julianou Doroteou koupil v roce 1695 panství Dobřejovice, k němuž byla v roce 1696 připojena Kamenice[11] a několik dalších vesnic. V Dobřejovicích byl koncem 17. století postaven barokní zámek[12], celé panství ale bylo v roce 1706 prodáno Karlu Arnoštovi z Valdštejna.[pozn. 1][13][14] V roce 1700 si Přehořovský pronajal komorní panství Zbiroh, Točník a Králův Dvůr, které získal jako zástavu za půjčku 200 000 zlatých poskytnutou dvorské komoře.[15]. Zde dal průchod svým podnikatelským aktivitám a v Dobřívi založil hamr.[16] V roce 1701 koupil menší panství Petrovice u Prahy.[17] Zde měl hospodářský význam především pivovar, který zásoboval řadu obcí v okolí Prahy. Největší akvizici podnikl v roce 1701, kdy za 221 000 zlatých koupil panství Konopiště od hrabat Sinzendorfů.[18][19][20] Od Konopiště oddělil později několik vesnic, které prodal k tloskovskému panství Jeronýma Colloreda. Na zámku Konopiště zřídil velkou knihovnu[21], k plánovaným stavebním úpravám konopišťského zámku ale nedošlo kvůli finančnímu úpadku. Význam panství se Přehořovský snažil zvýšit založením piaristické koleje v Benešově, kterou spolu s kostelem sv. Anny projektoval G. B. Alliprandi.[22][23]

 
Kostel sv. Anny s piaristickou kolejí v Benešově

Přehořovský absolvoval rychlou kariéru v zemských úřadech i postup ve šlechtické hierarchii a počátkem 18. století zaměřil své úsilí na vybudování honosné rezidence v Praze, která by dostatečně reprezentovala jeho společenské postavení. Prostor pro výstavbu paláce získal po roce 1694 skoupením několika pozemků strahovského kláštera pod Petřínem. K projektu byl přizván G. B. Alliprandi, kterého Přehořovský souběžně zaměstnával v Benešově. Palác byl postaven v letech 1702–1704, práce na něm probíhaly ale ještě několik dalších let. Vzhledem k Přehořovského neskromným ambicím vznikl jedna z nejhodnotnějších objektů pražské palácové architektury v době baroka doplněný velkoryse koncipovanou zahradou.[24] Budování paláce přišlo na 100 000 zlatých a díky pozdějšímu projednávání Přehořovského bankrotu jsou jmenovitě doloženi i nejobyčejnější řemeslníci, kterým hrabě dlužil za provedené práce v paláci.[25]

Přibližně od roku 1706 se začaly objevovat stížnosti řady věřitelů na Přehořovského neschopnost splácet dluhy. Mezi věřiteli byli židovští bankéři, měšťané, zemští úředníci, ale i příslušnici nejvyšší šlechty (Adam František Schwarzenberg, Václav Norbert Oktavián Kinský, Jan Václav Vratislav z Mitrovic nebo již zmíněný Karel Arnošt z Valdštejna). Především z iniciativy největšího věřitele, bohatého úředníka dvorské komory Josefa Bartolottiho, došlo k vyhlášení konkurzu nad Přehořovského majetkem (1713). Ten se mezitím snažil zlepšit svou situaci přenecháním zástavního práva na Zbirohu a Točníku knížeti Janu Adamovi z Lichtenštejna (1711).[26] V roce 1713 byl prodán pražský palác, získaná suma ale nestačila pokrýt požadavky věřitelů, a proto v roce 1716 došlo i na prodej Konopiště (v dražbě koupil panství Jan Josef z Vrtby za 300 000 zlatých).

Vysoké úvěrové zatížení nebylo v 18. století u šlechty ničím výjimečným a jen zřídka ohrožovalo společenské postavení jednotlivců. Jak bylo v té době obvyklé, Přehořovský sám poskytoval půjčky ze získaných úvěrů, takže i on byl věřitelem. Výše jeho dluhů byla nakonec vyčíslena na 340 000 zlatých, a protože jeho závazky vymáhaly i významné osobnosti v Čechách a u císařského dvora, jen těžko hledal konexe pro svou záchranu. Navíc došlo k odhalení jeho finančních spekulací na hranici zákona a obohacování ze státních zdrojů. Proto po vyhlášení bankrotu (1714) přišel nejen o majetek, ale i vysoké postavení v zemské správě (v roce 1717 byl odvolán z funkce nejvyššího sudího). K úhradě mu byla navíc předepsána částka 70 000 zpronevěřená z prostředků české komory.

Byl třikrát ženatý a všechny tři sňatky mířily k posílení jeho společenského postavení. Poprvé se oženil s hraběnkou Annou Lamboyovou, dcerou císařského polního maršála Viléma Lamboye. Jeho druhou manželkou byla od roku 1694 hraběnka Juliana Dorothea Jörgerová z Tolletu (†1708) z hornorakouské šlechtické rodiny a byla dcerou Jana Quintina Jörgera z Tolletu (1624–1705), viceprezidenta dvorské komory a místodržitele v Horním Rakousku. Jejich manželství připomíná alianční erb nad vchodem piaristického kostela sv. Anny v Benešově.[27] Potřetí se v roce 1711 oženil s hraběnkou Marií Annou Pálffyovou (1690–1756), dcerou polního maršála Jana Bernarda Pálffyho.[28][29] Marie Anna po ovdovění žila ve Vídni jako dvorní dáma u císařovny-vdovy Amálie Vilemíny. Z druhého manželství pocházel jediný syn František Helfried (†1723), který však otce přežil jen o necelé dva měsíce. Zemřel na Štědrý den 1723 v Táboře a jím rod Přehořovských vymřel.

Poznámky

editovat
  1. Transakce s dobřejovickým panstvím z roku 1706 dokládá problematiku úvěrového zatížení české šlechty. Odhadní cena panství byla stanovena na 163 000 zlatých, Přehořovský ale Valdštejnovi dlužil pře 105 000 zlatých (v tom byla zahrnuta i suma 36 000 zlatých, které si Přehořovský půjčil v roce 1701 od Karla Ferdinanda z Valdštejna na nákup Konopiště). Karel Arnošt převzal i další finanční závazky váznoucí na samotných Dobřejovicích, takže Přehořovský nakonec z prodejní ceny 163 000 zlatých obdržel v hotovosti pouhých 176 zlatých

Reference

editovat
  1. František Karel Přehořovský z Kvasejovic na webu geni.com dostupné onlin
  2. Ottův slovník naučný, XX. díl; Praha, 1903; s. 616 (heslo Přehořovský z Kvasejovic) dostupné online
  3. HALADA, Jan: Lexikon české šlechty I. díl; Praha, 1992; s. 118–119 (heslo Přehořovství z Kvasejovic) ISBN 80-901020-3-4
  4. Rodokmen rodu Přehořovských z Kvasejovic dostupné online
  5. KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlethy (1620–1750); Pelhřimov, 2013; s. 78 ISBN 978-80-7415-071-5
  6. KOCOURKOVÁ, Eva: Pamětní kniha neboli Erbovník aneb Wappenbuch úředníků zemského soudu jako prostředek sebeprezentace šlechty v raném novověku, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2014 (diplomová práce); s. 64 dostupné online
  7. PALACKÝ, František. Dílo Františka Palackého I. Příprava vydání Jaroslav Charvát. Praha: [s.n.], 1941. Dostupné online. Kapitola Přehled současný nejvyšších důstojníků a úředníků, s. 393, 396–397. 
  8. František Karel Přehořovský z Kvasejovic na webu kaiserhof-geschichte dostupné online
  9. Staats des Käyserl. Hoffs von Jahr 1709 bis 1710; Vídeň, 1709; s. 28 dostupné online
  10. MAŤA, Petr: Komisaři k českému zemskému sněmu (1627–1740) in: Per saecula ad tempora nostra (sborník k 60. narozeninám prof. Jaroslava Pánka); Historický ústav Akademie věd České republiky Praha, 2007; s. 309–318 dostupné online
  11. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Praha a okolí; Praha, 1989; s. 56, 134
  12. Zámek Dobřejovice na webu Obce Dobřejovice dostupné online
  13. VALENTA, Aleš: Lesk a bída barokní aristokracie; České Budějovice, 2011; s. 60 ISBN 978-80-86829-62-3
  14. HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách 1640–1740; NLN, Praha, 2013; s. 451–453 ISBN 978-80-7422-233-7
  15. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 162, 354, 405
  16. Hamr Dobřív na webu Západočeského muzea v Plzni dostupné online
  17. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Praha a okolí; Praha, 1989; s. 124
  18. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 152
  19. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha, 1996; s. 85 ISBN 80-85983-13-3
  20. Přehled majitelů zámku Konopiště dostupné online
  21. MAŠEK, Petr: Knihovny na zámku Konopiště in: Acta Musei Nationalis Pragae; Národní muzeum Praha, 2021; s. 79–86 dostupné online
  22. Kostel sv. Anny a piaristická kolej na webu Římskokatolické farnosti Benešov dostupné online
  23. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I.; Praha, 1996; s. 87 ISBN 80-85983-13-3
  24. Lobkovický palác na webu Národního památkového ústavu dostupné online
  25. DVORSKÁ, Dagmar: Pražské paláce G. B. Alliprandiho; Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2011 (diplomová práce); s. 68–75 dostupné online
  26. VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Academia, Praha, 2014; s. 690 ISBN 978-80-200-2364-3
  27. Kolektiv: Týnec nad Sázavou. K historickým kořenům města; Týnec nad Sázavou, 2006; s. 253–254 ISBN 80-239-7791-1 dostupné online
  28. Rodina Jana Bernarda Pálffyho na webu geni.com dostupné online
  29. Rodokmen Pálffyů na webu euweb.cz dostupné online

Literatura

editovat