Sinzendorfové
Sinzendorfové patřili k předním šlechtickým rodům habsburské monarchie. Původně hornorakouský rod, v roce 1654 povýšený do hraběcího a v roce 1803 do knížecího stavu. Výrazně se uplatnili v době vlády císařů Leopolda I., Josefa I. a Karla VI., kdy zastávali vysoké státní a dvorské úřady. Jejich zásluhy o monarchii byly několikrát oceněny, celkem šest příslušníků rodu získalo Řád zlatého rouna. Po meči vymřeli v roce 1822.
Sinzendorfové | |
---|---|
Země | Rakouské císařství, České království |
Mateřská dynastie | Altdorfové (Welfové) |
Tituly | |
Zakladatel | Jindřich ze Sinzendorfu |
Rok založení | okolo roku 1044 |
Konec vlády | 1822 |
Větve rodu |
|
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Historie
editovatSvůj původ odvozovali od hrabat z Altdorfu a s nimi od Jindřicha Bavorského z rodu Welfů. Jméno nesli po hradu Sinzendorf v Horním Rakousku. Prvním známým Sinzendorfem byl Jindřich, který žil okolo roku 1044.
Na začátku 16. století se rozdělili do dvou hlavních rodových větví – starší ernstbrunnské, podle zámku Ernstbrunn v Rakousku a mladší fridavské, později zvané neuburské, podle dolnorakouského zámku Fridau a hrabství Neuburg am Inn. Říšskými svobodnými pány se stali v roce 1610.
V roce 1654 koupili říšské hrabství Rheineck, stali se tak říšskými hrabaty a směli usednout do vestfálského kolegia na Říšském sněmu. V roce 1665 získali hrabství Thannhausen a s ním i přístup do kolegia švábského. Dědičně jim byl přiznán úřad pokladníků Svaté říše římské. Tato povýšení jim vynesla polepšení rodového erbu a titulu, který zněl: Dědičný pokladník Svaté říše římské, hrabě z Rheinecku, hrabě a pán ze Sinzendorfu a Thannhausenu, svobodný pán z Ernstbrunnu (něm. Heiliges Romisches Reichs Erbschatzmeister und Burggraf zu Rheineck, Graf und Herr von Sinzendorf und Thannhausen, Freiherr auf und zu Ernstbrunn). V Dolním Rakousku pak dědičně drželi úřady nejvyššího zemského kráječe, sudího a štítonoše (něm. Oberst Erbland Vorschneider, Kampfrichter und Schieldträger).
Od 17. století patřili k největším pozemkovým vlastníkům v Rakousku. V jejich majetku se nacházela panství Ernstbrunn, Klement, Stronsdorf, Streitdorf, Steinabrunn, Steinbrunn, Stinkenbrunn, Enzersdorf im Thale, Hagenberg, Fridau, Neuburg am Inn (dnes v Německu), Gföhl, Jaidhof a další.
V šedesátých letech 17. století se začali usazovat také v Čechách a na Moravě. Přechodně drželi Konopiště, Postoloprty, Jinonice, Kynšperk nad Ohří a další menší statky. Příslušníci starší rodové větve pak dlouhodobě vlastnili od roku 1665 Planou a Kočov, v roce 1707 získali Veveří a Říčany a v roce 1711 koupili Trpísty a Třebel. Mladší rodové větvi patřily od roku 1697 jihomoravské Židlochovice.
Erb
editovatPůvodním erbem byl uprostřed dělený, nahoře modrý a dole červený štít, se třemi stříbrnými, šachovnicově uspořádanými kvadráty. Po polepšení erbu v roce 1654 byl štít znovu dělený, dolní polovina nesla původní erb, zatímco v horním červeném poli se třpytila zlatá říšská koruna, symbolizující dědičný úřad říšských pokladníků.
Sinzendorf a Zinzendorf
editovatRodové jméno Sinzendorf bývá často mylně, a vzhledem k rozdílu v jediné hlásce nepřekvapivě, zaměňováno se jménem šlechtického rodu Zinzendorf. Zinzendorfové z Pottendorfu však mají zcela odlišný původ i erb, takže se nejedná o příbuzné rody. Spřízněni byli pouze sňatkem, když se v roce 1655 hrabě Rudolf ze Sinzendorfu oženil s Evou Zuzanou ze Zinzendorfu.
Významní představitelé rodu
editovatStarší rodová větev Ernstbrunn
editovat- Jáchym ze Sinzendorfu (1544–1594) – císařský legát a vyslanec u sultánského dvora v Cařihradu, vůdce diplomatického poselstva do Osmanské říše v letech 1577–1582.
- Jan Jáchym hrabě ze Sinzendorfu (po r. 1610–1665) – vnuk Jáchyma, nejvyšší dvorský kancléř, v roce 1665 zakoupil panství Planá a Kočov.
- Jan Weikard hrabě ze Sinzendorfu (1656–1715) – nejstarší syn Jana Jáchyma, zastával úřad nejvyššího sokolníka císařského dvora ve Vídni, od roku 1707 majitel panství Veveří a Říčany, v roce 1711 koupil Trpísty a Třebel.
- Adolf Michal hrabě ze Sinzendorfu (1659–1700) – mladší syn Jana Jáchyma, člen diplomatického poselstva hraběte Wolfganga z Oettingen-Wallersteinu do Osmanské říše, v Cařihradu zemřel.
- Rudolf hrabě ze Sinzendorfu (1636–1677) – mladší bratr Jana Jáchyma, uznávaný státník a diplomat, říšský dvorský rada, postupně byl císařským vyslancem ve Švédsku, Dánsku, Holandsku, Falci a Braniborsku.
- Rudolf Zikmund hrabě ze Sinzendorfu (1670–1747) – syn Rudolfa, v letech 1711–1724 zastával funkci nejvyššího komorníka a v letech 1724–1747 nejvyššího hofmistra císařského dvora. V roce 1712 získal Řád zlatého rouna.
- August Jáchym hrabě ze Sinzendorfu (1671–1716) – nejmladší syn Rudolfa, poručík císařské armády a plukovník dragounského regimentu, v roce 1707 vyzval ve Vídni k souboji hraběte Leopolda Rombalda Collalta, kterého usmrtil. V důsledku Collaltovy smrti přešlo na základě dědického testamentu panství Veveří a Říčany do majetku hraběte Jana Weikarda ze Sinzendorfu.
- Prosper Antonín hrabě ze Sinzendorfu (1700–1756) – nejstarší syn Jana Weikarda, císařský tajný komoří a kancléř Karla VI.; roku 1723 se oženil a Marií Filipínou z Althanu (1705–1730); měli tři syny: Václav Jan Gustav (1724-1773), Bedřich Ludvík (1726-1783) a František Antonín (1729/1730-1772).[1] V letech 1723–1729 dal v Trpístech vybudovat reprezentační vrcholně barokní zámek se zahradou. Barokní úpravy provedl i na hradě Veveří.
- František Václav hrabě ze Sinzendorfu (1724–1792) – vnuk nejmladšího bratra Jana Weikarda, majitel fideikomisu Planá a Kočov, v letech 1772–1778 byl viceprezidentem nejvyššího soudního úřadu ve Vídni (něm. Oberste Justizstelle Vicepräzident), v roce 1782 získal Řád zlatého rouna.
- Prosper kníže ze Sinzendorfu (1751–1822) – vnuk Prospera Antonína, v roce 1803 byl povýšen do knížecího stavu, v roce 1808 se stal rytířem Řádu zlatého rouna. Postupně zdědil všechna rodová panství po zemřelých příbuzných, ale protože byl sám svobodný a bez potomků, začal se rozsáhlého majetku zbavovat. V roce 1793 prodal Trpísty, v roce 1804 Veveří, z českých panství si ponechal pouze Planou. Trvale se usadil na zámku Ernstbrunn, kde provedl výrazné klasicistní stavební úpravy a založil anglický park. Jeho smrtí v roce 1822 sinzendorfský rod po meči vymřel.
- Marie Anna hraběnka ze Sinzendorfu (1758–1842) – sestra knížete Prospera, poslední členka rodu.
- Valburga hraběnka ze Sinzendorfu (1763–1836) – sestřenice knížete Prospera, byla nejvyšší představenou Ústavu šlechtičen a Mariánské školy v Brně.
Mladší rodová větev Neuburg
editovat- Jiří Ludvík hrabě ze Sinzendorfu (1616–1681) – prezident dvorské komory, v roce 1663 získal Řád zlatého rouna. Všechny jeho předchozí záslužné skutky zastínila skandální aféra z roku 1679, kdy byl nařčen a o rok později usvědčen z podvodu, korupce, padělání a zpronevěry asi 2 milionů zlatých ze státní pokladny. Byla mu nařízena zpětná úhrada 1.970.000 zlatých a odchod ode dvora.
- Filip Ludvík Václav hrabě ze Sinzendorfu (1671–1742) – syn Jiřího Ludvíka, nejvýznamnější člen rodu, v letech 1715–1742 nejvyšší rakouský dvorský kancléř. V roce 1712 získal Řád zlatého rouna. Od své manželky a její sestry koupil v roce 1697 panství a zámek Židlochovice, který nechal v letech 1722–1728 podle plánů Josefa Emanuela Fischera z Erlachu přestavět na reprezentační barokní rezidenci.
- Jan Vilém hrabě ze Sinzendorfu (1697–1776) – starší syn Filipa Ludvíka Václava, v roce 1744 se stal rytířem Řádu zlatého rouna. Po otcově smrti prodal židlochovické panství hraběti Leopoldovi z Dietrichsteina.
- Filip Ludvík hrabě ze Sinzendorfu (1699–1747) – mladší syn Filipa Ludvíka Václava, v roce 1727 se stal kardinálem, v letech 1726–1732 byl biskupem rábským a v letech 1732–1747 biskupem vratislavským. Ve Vratislavi zemřel a v tamější katedrále sv. Jana Křtitele je pochován.
Příbuzenstvo
editovatSňatky byli spřízněni mimo jiné s Althany, Nostici, Kinskými, Harrachy, Trauttmansdorfy, Fürstenberky, Eggenbergy, Valdštejny a již zmiňovanými Zinzendorfy.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Constantin von Wurzbach: Sinzendorf, die Grafen und Fürsten. In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. 35. Theil. Wien 1877, s. 13
Literatura
editovat- Katharina Arnegger, Das Geschlecht der Sinzendorf, Disertační práce, Vídeň 2000.
- Karel Eichler, Paměti panství veverského, Brno 1891.
Související články
editovatExterní odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Sinzendorfové na Wikimedia Commons