Filip Ludvík Václav ze Sinzendorfu

Filip Ludvík Václav hrabě ze Sinzendorfu (Philipp Ludwig Wenzel Graf von Sinzendorf)[pozn. 1] (26. prosince 1671, Vídeň8. února 1742, Vídeň) byl rakouský státník a diplomat. Od mládí se uplatňoval v diplomatických službách a vynikl během války o španělské dědictví. Později patřil k vlivným poradcům císaře Karla VI. a ve funkci rakouského nejvyššího kancléře (1715–1742) byl téměř třicet let přední osobností zahraniční politiky habsburské monarchie.[2] Po otci a starším bratrovi zdědil velký majetek v Čechách (Konopiště, Postoloprty), obě panství kvůli dluhům prodal. Sňatkem s hraběnkou Valdštejnovou získal majetek na jižní Moravě a jeho hlavním sídlem se stal zámek v Židlochovicích. V roce 1712 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.

Filip Ludvík Václav
říšský hrabě ze Sinzendorfu
Portrét hraběte Filipa Ludvíka ze Sinzendorfu s dekorací Řádu zlatého rouna (1728, Hyacinthe Rigaud, Uměleckohistorické muzeum (Vídeň)
Portrét hraběte Filipa Ludvíka ze Sinzendorfu s dekorací Řádu zlatého rouna (1728, Hyacinthe Rigaud, Uměleckohistorické muzeum (Vídeň)
Nejvyšší rakouský dvorský kancléř
Ve funkci:
1715 – 1742
PředchůdceJan Bedřich Seilern
NástupceAntonín Corfitz z Ulfeldu
Rakouský vyslanec v Holandsku
Ve funkci:
1709 – 1711
Rakouský velvyslanec ve Francii
Ve funkci:
1699 – 1701
Rakouský vyslanec v Bavorsku
Ve funkci:
1694 – 1695

Narození26. prosince 1671
Vídeň
Úmrtí8. února 1742 (ve věku 70 let)
Vídeň
RodičeJiří Ludvík ze Sinzendorfu a Dorotea Alžběta Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Wiesenburská
DětiJohann Wilhelm Edmund von Sinzendorf-Neuburg
Filip Ludvík ze Sinzendorfu
Octavian Karl Nikolaus Sinzendorf
PříbuzníChristian Ludwig Sinzendorf[1] (sourozenec)
Bianca Maria di Sinzendorf-Neuburg (vnučka)
Profesediplomat a politik
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna
CommonsPhilipp Ludwig Wenzel von Sinzendorf
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kariéra editovat

 
Filip Ludvík Sinzendorf jako velvyslanec ve Francii (1701, Hyacinthe Rigaud)

Pocházel ze starého rakouského šlechtického rodu, náležel k linii Sinzendorf-Neuburg. Byl mladším synem dlouholetého prezidenta dvorské komory Jiřího Ludvíka Sinzendorfa (1616–1681) a jeho manželky, šlesvicko-holštýnské princezny Doroty Alžběty (1645–1725). Pro Filipa Ludvíka byla původně určena církevní dráha a získal post kanovníka v Kolíně nad Rýnem. Po smrti staršího bratra Kristiána Ludvíka (1669–1687), který padl v bitvě u Moháče, se duchovní dráhy vzdal a vstoupil do státních služeb. V roce 1694 byl jmenován císařským komořím a v roce 1695 se stal členem říšské dvorské rady.[3] Mezitím začal působit jako diplomat, na přelomu let 1694 a 1695 pobýval v Mnichově[4] a již v sedmadvaceti letech byl jmenován císařským velvyslancem ve Francii (1699–1701). Do Paříže přijel v srpnu 1699, na první oficiální audienci k Ludvíkovi XIV. byl pozván v říjnu. Versailles musel opustit po začátku války o španělské dědictví. V roce 1701 byl jmenován císařským tajným radou a od roku 1705 byl dvorským kancléřem.[pozn. 2] Patřil k blízkým spolupracovníkům Josefa I., po jeho boku se zúčastnil obléhání pevnosti Landau, mezitím byl znovu pověřován diplomatickými úkoly. Mimo jiné jednal s vévodou Marlboroughem a v letech 1709–1711 byl vyslancem v Nizozemí. Po smrti Josefa I. se zúčastnil volby Karla VI. římským císařem ve Frankfurtu nad Mohanem (1711), poté vedl habsburskou diplomacii na mírových jednáních v Utrechtu. V roce 1712 obdržel Řád zlatého rouna[5] a po skončení války o španělské dědictví zůstával ve Vídni jako státní a konferenční ministr, po smrti Jana Bedřicha Seilerna byl jmenován prvním, respektive nejvyšším dvorským kancléřem (1715–1742).

Po celou dobu vlády Karla VI. patřil k jeho nejvlivnějším poradcům a ve funkci dvorského kancléře se věnoval především zahraniční politice. V letech 1722–1727 byl vůdčí osobností Ostendské společnosti, jejímž cílem bylo prosadit habsburskou monarchii v mezinárodním námořním obchodu, společnost byla ale zrušena po protestech ze strany Francie a Velké Británie. V roce 1723 pobýval v Praze při příležitosti korunovace Karla VI. českým králem (měl pronajatý palác Kinských na Pohořelci), během pobytu v Čechách navštívil také Hořovice, cestou zpět do Vídně se zastavil v Jaroměřicích nad Rokytnou a Brtnici. V roce 1728 byl delegátem na kongresu v Soissons, kde neuspěl proti diplomacii kardinála Fleuryho a dočasně ztratil přízeň Karla VI. V Soissons vznikl jeho nejznámější portrét namalovaný francouzským dvorním portrétistou Hyacinthem Rigaudem (Rigaud jej portrétoval předtím již v roce 1701 jako vyslance ve Francii). Vzhledem k tomu, že Karel VI. neměl mužské potomstvo, stala se základní linií rakouské zahraniční politiky pragmatická sankce zajišťující nástupnictví v ženské linii. Sinzendorf řadu let pracoval na tom, aby pragmatickou sankci uznaly jednotlivé korunní země, říšské státy i zahraniční velmoci. Již od roku 1722 také prosazoval návrh sňatku Marie Terezie s lotrinským vévodou Františkem Štěpánem (ke svatbě došlo v roce 1736). Své postavení ve funkci kancléře si udržel i na počátku vlády Marie Terezie. Mimo jiné zastával čestnou hodnost dědičného pokladníka Svaté říše římské a od roku 1705 byl protektorem Akademie výtvarných umění ve VídniAkademie výtvarných umění. Zemřel v únoru 1742 ve věku 71 let.

Majetkové a rodinné poměry editovat

 
Zámek Židlochovice, hlavní sídlo Filipa Ludvíka Sinzendorfa
 
Erb rodu Sinzendorfů

Po otcově smrti kromě statků v Rakousku zdědil v Čechách panství Konopiště (1681)[6], po smrti staršího bratra Kristiána Ludvíka, který padl v Uhrách, převzal i Postoloprty (1687). Postoloprtské panství prodal v roce 1692 za 600 000 zlatých Schwarzenbergům[7], později prodal i Konopiště, které v roce 1701 koupili Přehořovští z Kvasejovic za 221 000 zlatých. Mezitím prodal v roce 1698 také panství se zámkem Neuburg v Bavorsku, které bylo taktéž součástí dědictví po otci. Palác ve Vídni prodal v roce 1705 Václavu Norbertovi Kinskému. Od své manželky a její sestry koupil v roce 1714 za 660 000 zlatých jejich dědictví panství Židlochovice, již předtím ale do podoby zámku a parku zasahoval. Pro přeměnu židlochovického zámeckého parku do podoby francouzské zahrady angažoval v roce 1708 významné zahradní architekty.[8] Zámek v Židlochovicích prošel v letech 1720–1729 radikální přestavbou (autorem projektu byl pravděpodobně francouzský architekt Robert de Cotte), v návaznosti na přestavbu zámku vznikla v parku budova oranžérie (1727–1728).[9] Od Filipových synů koupili v roce 1743 židlochovické panství Ditrichštejnové. Z titulu funkce nejvyššího dvorského kancléře inicioval výstavbu budovy rakouského kancléřství (1717–1733) podle projektu J. L. Hildebrandta.[10]

V roce 1696 se oženil s hraběnkou Reginou Kateřinou z Valdštejna (1672–1733), dcerou Oktaviána Ladislava z Valdštejna a vdovou po hraběti Vilému Löwensteinovi. Regina Kateřina byla spolu se sestrou Marií Annou, provdanou Paarovou, dědičkou panství Židlochovice na jižní Moravě.[11] Z jejich manželství pocházelo pět dětí. Synové profitovali na otcově vlivném postavení, ale jeho významu nedosáhli.

V koprodukčním seriálu Marie Terezie (2017) jeho osobnost ztvárnil Alois Švehlík.

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. Ve starších pramenech je uváděn jako Filip Ludvík, pro odlišení od stejnojmenného syna, kardinála Filipa Ludvíka užívá moderní historiografie i třetí křestní jméno, tj. Filip Ludvík Václav.
  2. Na počátku vlády Josefa I. došlo k úpravě státní správy habsburské monarchie. Rakouská dvorská kancelář byla rozdělena na dvě sekce, které spravovali první a druhý kancléř. První oddělení s kompetencemi pro právní otázky dostal na starost kancléř Jan Bedřich Seilern, zatímco Sinzendorf jako druhý kancléř byl zodpovědný za zahraniční politiku. Po Seilernově úmrtí v roce 1715 se Sinzendorf stal nejvyšším dvorským kancléřem a převzal všechny kompetence rakouské dvorské kanceláře.

Reference editovat

  1. Sinzendorf, Philipp Ludwig Wenzel (BLKÖ). In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich.
  2. Ottův slovník naučný, 23. díl, Praha, 1905 (reprint 2000); s. 200 ISBN 80-7185-057-8
  3. GSCHLIESSER, Oswald von: Chronologische Liste der Reichshofräte, Vídeň, 2014; s. 57 dostupné online s. 120
  4. KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013; s. 72 ISBN 978-80-7415-071-5
  5. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 276
  6. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 152
  7. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 389
  8. HIEKE, Karel: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny; Praha, 1985; s. 283–284
  9. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I. Jižní Morava; Praha, 1981
  10. CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; NLN, Praha, 2008; s. 180 ISBN 978-80-7106-977-5
  11. HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách 1640–1740; NLN, Praha, 2013; s. 154 ISBN 978-80-7422-233-7

Literatura editovat

Externí odkazy editovat