Balneologie

vědní obor zabývající se lázeňstvím

Balneologie je nauka o léčivých vodách, lázních a jejich účincích na lidský organismus, zvláště s přihlédnutím k terapeutickým účelům.

Lázně Hot Springs v americkém státě Arkansas

Balneologický efekt je pak lidově řečeno rozmočená kůže (nejčastěji známe rozmočené konečky prstů). Rozmočená kůže se roztáhne a může přijímat více látek z vody – v bazénu například jód, v přírodě toxiny sinic.

HistorieEditovat

  • Václav Payer z Lokte (14881537) středověký český lékař a balneolog, vydal roku 1522 v latině psaný spis pojednávající o léčbě vodou v Karlových VarechTractatus de Termis Caroli Quarti Imperatoris, kde kromě koupelí doporučil i pití zřídelních karlovarských vod.[1]
  • Tomáš Jordán z Klausenburku (15401585) vydal roku 1580 základní balneologické dílo Kniha o přirozených vodách hojitedlných nebo teplicech moravských. O vodě ve Velkých Losinách psal jako o „královně moravských léčivých vod“.[1]
  • Jan Ferdinand Hertod z Todtenfeldu vydal v roce 1669 první písemnou zprávu o chemickém složení luhačovické vody, popsal způsob pitné léčby a úspěšné výsledky léčení. Roku 1792 dal jméno prameni v LuhačovicíchVincentka.[1]
  • Dr. David Becher (17251792) modernizoval metody karlovarské balneologie. Provedl chemický rozbor karlovarské vody a přičinil se také o výrobu vřídelní soli v roce 1764. Byl průkopníkem v omezování pitné kúry na přibližně 2 litry denně. Prosazoval také pití vody přímo u pramene, stejně tak jako časté procházky v průběhu léčby. Důsledkem bylo budování kolonád, promenád a změně způsobu lázeňského života.[1]
  • Jan Josef Nehr (17521820 ) český lékař a zakladatel lázeňství v Mariánských Lázních.[1]
  • Dr. Bernhard Vinzenz Adler (17531810) je vnímán jako zakladatel Františkových Lázní a průkopník lázeňství v západních Čechách.[1]
  • Vincenc Priessnitz (17991851) založil roku 1822 první vodoléčebný ústav na světě, když dal přestavět rodný dům v Gräfenberku – dnes Lázně Jeseník, a v přízemí umístil necky.[1]
  • Docent Jan Špott (1813–1888) byl zakladatelem české balneologie.[?zdroj?] V roce 1837 promoval na pražské lékařské fakultě jako docent tělesné výchovy. Habilitoval z vodoléčitelství. Byl spoluzakladatelem Spolku českých lékařů a Časopisu lékařů českých. V roce 1848 byl členem Národní obrany a za svou účast na českém Repealu prošel rakouskými věznicemi. Publikoval práce práce o léčebném tělocviku i z dějin lékařství:[2][3]
    • Staré vodní lázně české (1865)
    • Nástin vývinu umění lékařského v Čechách do století XVII. (1880)
    • K literatuře morové (1881)
    • Lékařství z doby pohanské v Čechách až do r. 875 (1883)
    • Lékařství z doby krále Karla a Václava (1883)
    • Lékařové a lékařství za krále Sigmunda a válek husitských (1883)
    • Lékařství a lékařové od r. 1438 do r. 1500 (1883)
    • Lékařství a lékařové v 16. století (1883)
    • Příspěvek k dějinám ranlékařství v Čechách (1885)
    • Holičové (1887)
    • Lazebníci (1888)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h i j SEDLÁČKOVÁ, Monika. Historie, rozvoj a možnosti balneologie v ČR [online]. České Budějovice: Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity, 2019 [cit. 2021-12-03]. Dostupné online. 
  2. TRETERA, Rajmund. Vzpomínka na MUDr. Ivana Horáka. Internetový zpravodaj Společnosti pro církevní právo [online]. 2017-01-03 [cit. 2017-01-04]. Dostupné online. 
  3. Jan Špott v Československé bibliografické databázi
  4. TŘÍSKALA, Zdeněk; JANDOVÁ, Dobroslava; A KOL. Medicína přírodních léčivých zdrojů, minerální vody. 1.. vyd. U Průhonu 22, Praha 7: Grada Publishing, a.s., 2019. 208 s. Dostupné online. ISBN 978-80-271-1086-5 (ePub), 978-80-271-1085-8 (pdf), 978-80-271-2297-4 (print). S. 7. 

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat