Balneologie
vědní obor zabývající se lázeňstvím
Balneologie je nauka o léčivých vodách, lázních a jejich účincích na lidský organismus, zvláště s přihlédnutím k terapeutickým účelům.
Balneologický efekt je pak lidově řečeno rozmočená kůže (nejčastěji známe rozmočené konečky prstů). Rozmočená kůže se roztáhne a může přijímat více látek z vody – v bazénu například jód, v přírodě toxiny sinic.
Navzdory popularitě lázní, jejich efektivita jako terapie není dostatečně prokázaná.[1][2]
Historie
editovat- Václav Payer z Lokte (1488 – 1537) středověký český lékař a balneolog, vydal roku 1522 v latině psaný spis pojednávající o léčbě vodou v Karlových Varech – Tractatus de Termis Caroli Quarti Imperatoris, kde kromě koupelí doporučil i pití zřídelních karlovarských vod.[3]
- Tomáš Jordán z Klausenburku (1540 – 1585) vydal roku 1580 základní balneologické dílo Kniha o přirozených vodách hojitedlných nebo teplicech moravských. O vodě ve Velkých Losinách psal jako o „královně moravských léčivých vod“.[3]
- Jan Ferdinand Hertod z Todenfeldu vydal v roce 1669 první písemnou zprávu o chemickém složení luhačovické vody, popsal způsob pitné léčby a úspěšné výsledky léčení. Roku 1792 dal jméno prameni v Luhačovicích – Vincentka.[3]
- Dr. David Becher (1725 – 1792) modernizoval metody karlovarské balneologie. Provedl chemický rozbor karlovarské vody a přičinil se také o výrobu vřídelní soli v roce 1764. Byl průkopníkem v omezování pitné kúry na přibližně 2 litry denně. Prosazoval také pití vody přímo u pramene, stejně tak jako časté procházky v průběhu léčby. Důsledkem bylo budování kolonád, promenád a změně způsobu lázeňského života.[3]
- Jan Josef Nehr (1752 – 1820 ) český lékař a zakladatel lázeňství v Mariánských Lázních.[3]
- Dr. Bernhard Vinzenz Adler (1753 – 1810) je vnímán jako zakladatel Františkových Lázní a průkopník lázeňství v západních Čechách.[3]
- Vincenc Priessnitz (1799 – 1851) založil roku 1822 první vodoléčebný ústav na světě, když dal přestavět rodný dům v Gräfenberku – dnes Lázně Jeseník, a v přízemí umístil necky.[3]
- Docent Jan Špott (1813–1888) byl zakladatelem české balneologie.[?zdroj?] V roce 1837 promoval na pražské lékařské fakultě jako docent tělesné výchovy. Habilitoval z vodoléčitelství. Byl spoluzakladatelem Spolku českých lékařů a Časopisu lékařů českých. V roce 1848 byl členem Národní obrany a za svou účast na českém Repealu prošel rakouskými věznicemi. Publikoval práce práce o léčebném tělocviku i z dějin lékařství:[4][5]
- Staré vodní lázně české (1865)
- Nástin vývinu umění lékařského v Čechách do století XVII. (1880)
- K literatuře morové (1881)
- Lékařství z doby pohanské v Čechách až do r. 875 (1883)
- Lékařství z doby krále Karla a Václava (1883)
- Lékařové a lékařství za krále Sigmunda a válek husitských (1883)
- Lékařství a lékařové od r. 1438 do r. 1500 (1883)
- Lékařství a lékařové v 16. století (1883)
- Příspěvek k dějinám ranlékařství v Čechách (1885)
- Holičové (1887)
- Lazebníci (1888)
- Václav Hucek (1820 – 1912) český učitel a kronikář, který se podílel na vybudování lázní v Třeboni. Třeboňské rašelinové Bertiny lázně jsou pojmenovány podle jeho dcery Berty Huckové.[3]
- Profesor MUDr. Václav Libenský byl český lékař, průkopník kardiologie a profesor Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který založil Československou kardiologickou společnost a v Poděbradech Vyšetřovací a léčebný ústav (se zahájením provozu 25. dubna 1926 byl prvním svého druhu v tehdejším Československu) a Nový vyšetřovací a léčebný ústav (dokončen roku 1932 po přestavbě Hyrossova zámečku).[3]
- Profesor MUDr. Vladimír Mladějovský byl na začátku 20. století prvním českým profesorem balneologie na UK v Praze. Třicet let, 1902–1932, vedl léčbu a působil v Mariánských lázních. V roce 1907 napsal první učebnici balneologie a hydroterapie. V roce 1923 vydal učebnici klimatologie a balneologie. Prosazoval vědecké metody výzkumu účinků lázeňské léčby. Navrhoval sjednocení nomenklatur vod a peloidů, včetně jednotných postupů ve snaze dokázat obecnou platnost (objektivizaci) jejich efektů. V roce 1926 poprvé označil přírodní minerální vodu ve vztahu k provedeným chemickým analýzám jako léčivou.[3][6]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ VERHAGEN, A. P.; DE VET, H. C.; DE BIE, R. A. Taking baths: the efficacy of balneotherapy in patients with arthritis. A systematic review. The Journal of Rheumatology. 1997-10, roč. 24, čís. 10, s. 1964–1971. PMID: 9330940. Dostupné online [cit. 2024-10-24]. ISSN 0315-162X. PMID 9330940.
- ↑ FALAGAS, M. E.; ZARKADOULIA, E.; RAFAILIDIS, P. I. The therapeutic effect of balneotherapy: evaluation of the evidence from randomised controlled trials. International Journal of Clinical Practice. 2009-07, roč. 63, čís. 7, s. 1068–1084. Dostupné online [cit. 2024-10-24]. DOI 10.1111/j.1742-1241.2009.02062.x. (anglicky)
- ↑ a b c d e f g h i j SEDLÁČKOVÁ, Monika. Historie, rozvoj a možnosti balneologie v ČR [online]. České Budějovice: Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity, 2019 [cit. 2021-12-03]. Dostupné online.
- ↑ TRETERA, Rajmund. Vzpomínka na MUDr. Ivana Horáka. Internetový zpravodaj Společnosti pro církevní právo [online]. 2017-01-03 [cit. 2017-01-04]. Dostupné online.
- ↑ Jan Špott [online]. Československá bibliografická databáze. Dostupné online.
- ↑ TŘÍSKALA, Zdeněk; JANDOVÁ, Dobroslava; A KOL. Medicína přírodních léčivých zdrojů, minerální vody. 1.. vyd. U Průhonu 22, Praha 7: Grada Publishing, a.s., 2019. 208 s. Dostupné online. ISBN 978-80-271-1086-5 (ePub), 978-80-271-1085-8 (pdf), 978-80-271-2297-4 (print). S. 7.
Literatura
editovat- TŘÍSKALA, Zdeněk; JANDOVÁ, Dobroslava; A KOL. Medicína přírodních léčivých zdrojů, minerální vody. 1.. vyd. U Průhonu 22, Praha 7: Grada Publishing, a.s., 2019. 208 s. Dostupné online. ISBN 978-80-271-1086-5 (ePub), 978-80-271-1085-8 (pdf), 978-80-271-2297-4 (print).
Externí odkazy
editovat
Slovníkové heslo balneologie ve Wikislovníku
