Antonín Podlaha

český římskokatolický kněz, teolog, archeolog, historik umění a docent Univerzity Karlovy

Antonín Podlaha (22. ledna 1865, Praha[1] – 14. února 1932, Praha[2]) byl český římskokatolický kněz, teolog, archeolog, historik umění a docent Univerzity Karlovy. V letech 1919–1930 byl generálním vikářem pražské arcidiecéze a od roku 1920 pomocným biskupem pražským a titulárním biskupem z Pafu. Podle tabulky, která je umístěna před jeho hrobem v katedrále sv. Víta, zemřel „v pověsti svatosti“.

Jeho nejdůstojnější Excelence
Msgre. ThDr. Antonín Podlaha
světící biskup pražský
Titulární biskup z Pafu
Komtur Řádu Božího hrobu
Antonín Podlaha.jpg
Církevřímskokatolická
Provinciečeská
Arcidiecézepražská
ZnakZnak
Svěcení
Kněžské svěcení5. července 1888
Biskupské svěcení11. dubna 1920
světitel František Kordač
1. spolusvětitel Josef Doubrava
2. spolusvětitel Václav Antonín Frind
Osobní údaje
Datum narození22. ledna 1865
Místo narozeníPraha, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Datum úmrtí14. února 1932 (ve věku 67 let)
Místo úmrtíPraha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníKatedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Pocházel z významné pražské středostavovské rodiny Antonína Podlahy (narozeného roku 1826 v Křečovicích) a jeho ženy Aloisie, rozené Černické (*1836). Narodil se jako druhý potomek ze tří sourozenců.[3] Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze studoval na Karlově univerzitě nejprve v roce 1883–84 práva, pak přešel na teologii. V roce 1888 byl vysvěcen na kněze a nastoupil na dva roky jako kaplan do Rokycan, pokračoval pět měsíců v Kojetíně, odkud odešel do Prahy, kde první rok dělal kaplana u sv. Haštala. Od roku 1891 se stal adjunktem na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, dále tam působil v alumnátu, a pak dlouhá léta přednášel. Dne 8. listopadu 1894 získal doktorát teologie. Roku 1895 vyučoval náboženství na novoměstském gymnasiu, odkud byl povolán na Strakovu akademii pro zchudlé šlechtice jako prefekt a spirituál. Od roku 1899 učil na malostranském reálném gymnasiu. V arcibiskupském semináři dále přednášel biblistiku (napsal středoškolskou učebnici Katolická liturgika a populární učebnice náboženství Veliký katechismus, Biblická dějeprava a další, které vyšly v mnoha vydáních. Roku 1901 byl na téže fakultě jmenován docentem dějin křesťanského umění. V roce 1903 byl zvolen kanovníkem Metropolitní kapituly pražské a v roce 1930 jejím děkanem. Jeho zásluhy ve vědních oborech církevní historie, dějiny umění, umělecká topografie, ochrana památek, archeologie a kodikologie byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění (dopisujícím členem se stal 4. 12. 1903, mimořádným 1. 12. 1915). Od 1. ledna 1906 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk.[4]

Řadu let byl okresním konzervátorem a redaktorem Soupisu památek historických a uměleckých v království Českém, které vydávala Archeologická komise při České akademii věd a umění a sám byl autorem nebo spoluautorem čtrnácti svazků této základní edice českých památek. Dále sepsal sedm svazků Posvátných míst království Českého, které vyšly česky nákladem Dědictví Sv. Jana Nepomuckého, v latině napsal šest svazků edic rukopisů z archivu Metropolitní kapituly v Praze. Za účasti Josefa Tumpacha napsal pět svazků Českého slovníku bohovědného, který zůstal nedokončen (vyšla jen písmena A-E), dále dvoudílný spis o F. Nietzschem a tři svazky Pramenů církevních dějin českých. Vydával katalogy rukopisů, prvotisků, hudebnin a knihovny Metropolitní kapituly pražské a bibliografický přehled jejích prelátů. Z francouzštiny přeložil pět svazků Biblických dějin F. Vigourouxe a další spisy. Byl členem redakce časopisu Památky archeologické a místopisné, v němž nejčastěji publikoval stati svého základního výzkumu. Spolu s Eduardem Šittlerem organizoval výstavy o církevních památkách, zejména o mariánských obrazech, o českých národních patronech a lidovém chrámovém umění; vydávali k nim katalogy nebo obrazová alba (Obrazy mariánské 1904, Album svatojánské 1896, Album svatovojtěšské, 1897). Jeho bibliografie zahrnuje celkem 110 knižních titulů a množství článků.

Byl vůdčím organizátorem činnosti Jednoty pro dostavbu chrámu sv. Víta v Praze. Věnoval se jednak dostavbě katedrály sv. Víta, v jejímž novém triforiu byla instalována jeho busta, dále vedl archeologické výzkumy včetně královské hrobky a předchozích staveb na tomto místě, vytvořil ideový program nové výzdoby katedrály a zpracoval její umělecké sbírky. Spolu s Karlem Chytilem vydal Korunovační klenoty Království českého, spolu s Eduardem Šittlerem dvě práce o Svatovítském pokladu, Loretánském pokladu a dvojici průvodců: Ilustrovaný průvodce Metropolitním chrámem sv. Víta a Chrámový poklad u sv. Víta v Praze : Jeho dějiny a popis, které vyšly v několika jazycích a vydáních v letech 1909–1948. Spolu s Antonínem Šormem připravil na rok 1929 jubilejní Svatováclavskou výstavu a proponoval kolektivní Svatováclavský sborník, který vyšel v kompletní třísvazkové podobě v roce 1934 pod redakcí Karla Gutha, tedy po smrti Antonína Podlahy. Když se roku 1929 dokončený chrám sv. Víta, Václava a Vojtěcha otevíral, byl Podlaha pověřen tímto symbolickým aktem. Kromě extenzivní činnosti kněžské (jako světicí biskup pražský pokřtil či biřmoval několik desítek tisíc dětí), obrovské práce vědecké a organizační se věnoval také charitativním projektům. Od roku 1905 stál v čele dívčího sirotčince, a pro tělesně postižené založil jedny z prvních „chráněných dílen“ na výrobu bohoslužebných potřeb.[zdroj?]

SběratelemEditovat

Během života shromáždil rozsáhlou a cennou sbírku starožitností, zejména chrámového umění (obrazů, soch, grafiky, medailí, precios, parament a nábytku). Vytvořil pozoruhodnou knihovnu, která obsahovala několik tisíc svazků náboženské, historické, topografické a umělecké literatury, od prvotisků doby pozdně gotické a renesanční, přes barokní tisky až po díla současná.

Po jeho smrti byly sbírka i knihovna rozprodány v aukci, přičemž předkupní právo z veřejných institucí využily zejména Národní muzeum a Obrazárna vlasteneckých přátel umění, méně Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a další.[5]

Spisy (výběr)Editovat

OhlasyEditovat

Dne 25. 11. 2015 uspořádal Ústav dějin umění Akademie věd České republiky seminář „Sváteční člověk. 150 let od narození Antonína Podlahy“.[7]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost při kostele sv.Jiljí na Starém Městě pražském
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Víta, sign. VÍT Z9, s. 234. Dostupné online.
  3. ↑ Národní archiv, Konskripční seznamy pražského policejního ředitelství z let 1850-1914.
  4. ↑ ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 236. 
  5. ↑ AUTORSKÝ KOLEKTIV. Sběratelství. Praha: Svoboda, 1983. Kapitola Galerie a sbírky v Čechách a na Moravě, s. 150. 
  6. ↑ Digitální knihovna Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2021-08-20]. Dostupné online. 
  7. ↑ http://www.udu.cas.cz/cs/archiv-clanku/seminar-kvyroci-150-let-od-narozeni-antonina-podlahy-1/

LiteraturaEditovat

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 2, s. 1134-1136, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha: Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 433–437. 
  • HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 120–121. 
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 3. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 1087 s. ISBN 978-80-7106-402-2. S. 563–565. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 594. 
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 313–314. 
  • Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Díl 4, sv. II, U–Ž, dodatky A–Ž. Praha : Academia, 2008. Heslo Podlaha Antonín (s. 1951–55).
  • Antonín Podlaha: Series praepositorum, decanorum, archidiaconorum aliorumque prelatorum.... Praha 1912, s.377–382.
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 550. 
  • Ottův slovník naučný, sv. 19, str. 1013; sv. 28, s. 1035.
  • Ottův slovník naučný nové doby, sv. 8, s. 1167.
  • Karel Chytil: Antonín Podlaha, Praha, ČAVU 1933.
  • Biskup Antonín Podlaha český kněz, archeolog a historik. Smuteční schůze k uctění jeho památky, Praha 1932.
  • Jitka Císařová (ed.), Antonín Podlaha: Kněz ve vědách o historii a umění, Nová tiskárna Pelhřimov 2018, ISBN 978-80-7415-167-5.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Generální vikář pražské arcidiecéze
Předchůdce:
Václav Frind 		1919–1930
Antonín Podlaha 		Nástupce:
Antonín Eltschkner
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Podlaha&oldid=20401932“