Kodikologie

Kodikologie je pomocná věda historická, která studuje rukopisné knihy neúřední (literární) povahy, tzv. kodexy. Zkoumá je jako jedinečné objekty a zjišťuje jejich vznik a funkci ve společnosti. Sleduje vnitřní proměny a osudy literárních rukopisů i jako součásti určitých celků, zejména skriptorií, iluminátorských dílen a knihoven. Zabývá se i problémy penetrace (putováním rukopisů), tedy obchodem s rukopisnými kodexy, dějinami středověkých knihoven a v novověku vývojem rukopisných oddělení knihoven. Kodex sloužil k uchování a předávání společensky zajímavých informací, zapsaných v určité formě.

Kancionál.

Kodikologie je velkým přínosem zejména pro historiografii středověku. Kodikologii využívají i dějiny hudby. Termín kodex původně označoval svazek voskových destiček či svitek papyrusu. Název byl přenesen na mnohalistovou knihu, do 13. století pergamenovou, později papírovou (nejstarší papírna v Čechách je k roku 1490 – Zbraslav). Další formou dokumentu byl rotulus, svitek. Kodikologie vznikla až v polovině 20. století ve Francii. Za světového zakladatele je považován Alphonse (Alain) Dain, zakladatelem v Česku je Václav Vojtíšek. V Česku se rukopisy zabývá hlavně Komise pro soupis rukopisů při AV ČR (založena 1954, časopis Studie o rukopisech). Kodikologie tedy studuje rukopisy, které nebyly vedeny jako úřední knihy a jejichž původní sepsání a pozdější opisy sledovaly literární, vědecké či dokumentační cíle. Kodikologie má především antické či středověké objekty výzkumu, neboť rukopisná kniha se vyskytovala do vynálezu knihtisku (v pol. 15. století – Johannes Gutenberg). Na ni pak navazuje knihověda (zabývá se tištěnými knihami) a bibliologie (nauka o knize vůbec).

Funkce rukopisu se měnila podle držby/itele kodexu. Rozlišuje se primární (původní) funkce a sekundární (druhotná) funkce – těch může být více. Podle primární funkce dělíme kodexy na 4 skupiny:

1. liturgické a náboženské rukopisy,
2. studijní rukopisy, tedy odborné a vědecké rukopisy i školní učebnice,
3. nestudijní rukopisy, tedy beletrie, poezie a vůbec rukopisy vzniklé jako zábavná četba bez konkrétního odborného cíle,
4. reprezentační a bibliofilské rukopisy, tedy všechny honosně vyzdobené rukopisy bez ohledu na obsah, neboť krásné knihy mohly obsahovat náboženská, studijní i nestudijní témata.

Součástí výzkumu kodikologie jsou také další osudy kodexů po jejich vzniku, tj. obchod s rukopisy a dějiny kodexových knihoven, tedy jak knihoven institucionálních (církevních a světských), tak knihoven individuálních, soukromých. Dějiny knihoven obecně tvoří součást bibliografie.

Historie kodikologie

Původ

Studium rukopisů má dlouhou tradici, ale kodikologie má krátkou historii.V patnáctém století vyšly dvě práce pod názvem De laude scriptorium, které chválily rukopisy a práce opisovačů. Jedno napsal pařížský teolog Jean Gerson a druhé opat benediktinského kláštera ve Sponheimu Johann Trithemius. V 16. a 17. století, jak studium rukopisů postupovalo, docházelo ke sporům mezi filology a teology. V 17. století bollandisté sbírali hagiografie a kriticky zkoumali jejich obsah a původ. 12] K historické a kritické analýze textů přispěli mauristé, za otce paleografie a diplomatiky je považován Jean Mabilon. Základní principy kodikologie formuloval v roce 1739 mauristický mnich Bernard de Montfaucon. V roce 1819 Heinrich Stein založil Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde, která vydávala Monumenta Germaniae Historica a studie o středověkých kodexech. 1821 byla založena École Nationale des Chartes a jedním z nejaktivnějších badatelů rukopisů byl Leopold Delisle.

V roce 1825 vydal knihovník Adolph Ebert monografii o diplomatáři, epigrafice a o tom, co nazval Bücherhandschrifftenkunde - „věda o vnitřních a vnějších znacích rukopisů“. V roce 1909 filolog Ludwig Traube rozlišuje mezi paleografií a Handschrifftenkunde. Podle Traubeho se paleografie zabývá dešifrováním písma, výkladem zkratek a hledáním textových chyb, jakož i datováním a lokalizací rukopisu. Handschrifftenkunde zkoumá hmotné prvky kodexu, jeho přípravu a zápisy, které nejsou součástí samotného textu, jako jsou anotace.

Obecná tradice však až do 20. století považovala paleografii za obor zahrnující nejen písmo, ale vše, co slouží k datování rukopisu. Victor Gardthausen ve své „Řecké paleografii“ rozdělil paleografii na Buchwesen (strukturu knihy) a Schriftwesen (strukturu písma). Až do počátku 30. let 20. století bylo studium rukopisů spojováno také s literární historií a filologií. 

Kodikologie se uceleně studuje od konce 19. století, Charles Samaran navrhl v roce 1934 termín kodikografie, který chápal jako paralelu k bibliografii, tedy studiu tištěných knih; tím se věda o rukopisech oddělila od filologie. Termín kodikologie zavedl Alphonse Dain ve své knize Les manuscrits z roku 1949 pro studium vnějších znaků rukopisů - historie, sbírek, katalogů -, neboť studium materiálních aspektů a vnitřních znaků chápal rovněž jako součást paleografie.

Archeologický obrat

Postupem času se význam přetavil ve studium kodexu jako archeologického objektu; ekvivalent Buchwesenu. François Masai přijal termín kodikologie a v roce 1950 publikoval v časopise Scriptorium článek, v němž obhajuje její nezávislost na paleografii. Kodikologii považoval za příbuznou diplomatiky a spadající do sféry archeologie. Kodikologii nepovažoval za historickou disciplínu, takže ji tím oddělil od dějin knihy a kulturních dějin. Léon Delaissé raději používal Masaiovu „archeologii knihy“. Za základ skutečné archeologie knihy je mnohými považován spis Léona Gilissena „Prolegomènes à la codicologie“. V prvních dvou esejích této knihy studoval „lokalitu“ dvaceti pergamenových rukopisů a analýzou složení kvírů dospěl k závěru, že kvír není náhodným seskupením samostatně řezaných bifolia, ale výsledkem skládání kůže podle přesných pravidel. Tato metoda otevřela cestu k podrobnějšímu poznání středověké knižní produkce, a to jak přípravy, tak i provedení. Stejným způsobem pojímá kodikologii i Marilena Maniaci v knize „Archeologia del manoscritto“.

Širší přístup

Od 70. let 20. století různí kodikologové tvrdí, že kodikologie by se měla zabývat historií, používáním a recepcí rukopisu jako kulturního a textového objektu. Maria Luisa Agati ve své studii „Il libro manoscritto da Oriente a Occidente“ zahrnuje paleografické rysy, výzdobu a dějiny knihoven.

Kvantitativní kodikologie

Carla Bozzolo a Ezio Ornato se ve své knize „Pour une histoire du livre manuscript au Moyen Age“ z roku 1980 ohrazují proti tehdy obvyklému pohledu na studium rukopisů jako na nástroj zpřístupnění intelektuálních dějin nebo studia iluminovaných rukopisů jako uměleckých předmětů. Obhajují studium spousty běžných rukopisů archeologickou metodou s cílem odpovědět na otázky, které přesahují konkrétní rukopis Ornato formuluje, jak je studium vnitřních rysů neoddělitelné od vnějších rysů rukopisu. Kvantitativní metoda tak může poskytnout představu o ekonomice a kultuře výroby rukopisů v určité době či místě nebo v delším období a vztahovat ji k dějinám knihy. Ornato a jeho škola následovníků tak považují kodikologii za nezávislou a autonomní historickou disciplínu, která není podřízena žádné specializaci. Jeho chápání kodikologie však není lato sensu, nýbrž statistické - výběr materiálu, zhotovení přívazků, počet svazků, ceny, vložená práce, oběh - vycházející ze skupiny rukopisů podle doby, místa, typu atd. Malachiáš Bejt-Arie poprvé použil databáze v kodikologii pro hebrejské kodexy. 

Srovnávací kodikologie

Pokrok v kvantitativní analýze latinských, hebrejských, byzantských a arabských kodexů podnítil výzkum, zda byly technologické postupy společné. To vedlo ke komparativní kodikologii, koncepci, která svou metodologii odvozuje od srovnávací metody. Inspirovala se zejména lingvistikou a možností univerzální „gramatiky“ kodexu. Metoda byla brzy použita v hebrejské kodikologii, protože hebrejské rukopisy jsou považovány za interkulturní prostřednictvím odrazu rukopisné kultury dominantní kultury, v níž židovské komunity žily. V 21. století je spolu s kvantitativní kodikologií nejrozšířenější metodikou. 

Strukturální kodikologie

Počínaje koncem 80. let 20. století někteří badatelé převzali myšlenky ze strukturalistické lingvistiky a studovali kodex jako strukturu s „morfologickým“ a „syntaktickým“ rozměrem, přičemž se zabývali jeho složkami, respektive jejich vztahy. Přítomen je i „genetický“ aspekt, neboť se snaží rekonstruovat původ složek a jejich tvorbu. Gumbert a další badatelé formulovali syntax pro identifikaci kodikologických jednotek a cézur (diskontinuit či hranic) rukopisu, tvořených jedním nebo více kvíry, a jejich výrobních fází a vzájemných vztahů. Tato metoda naráží na obtíže způsobené tím, že rukopisy prodělávají v průběhu své existence změny v důsledku ztrát, odstraňování a přidávání textu.

Islámská kodikologie

Zatímco středověcí autoři mohli praktikovat základní kodikologii, zájem o studium arabských rukopisů na Západě začal koncem 18. století. Největší impuls přinesl první festival World of Islam v Londýně v roce 1976, po němž následovalo kolokvium o islámské kodikologii a paleografii v Istanbulu v roce 1986. Od té doby se objevila řada konferencí, výstav, katalogů a odborných periodik.

Fyzický popis rukopisu

Při zpracování středověkých rukopisů je snaha v každé zemi užívat jednotný systém popisu, které se od sebe většinou liší jen v detailech. Pravidla vytvořená pro Českou republiku jsou zaměřena především na středověké rukopisy a předpokládá se publikování výsledného katalogu tiskem. Záznam v katalogu rukopisů začíná tzv. záhlavím, kde jsou podané základní souhrnné informace o příslušném rukopisu. V záhlaví se uvádí následující údaje:

• signatura

• datace rukopisu (příp. jeho částí), pokud nelze datovat přesně, užívá se zápis století pomocí římských číslic, číslice 1 a 2 jako horní index pro udání první či druhé poloviny století, při dataci třetiny se užívají zkratky "in.", "med." a "ex.", pro označení rozsahu se užívá "–⁠⁠⁠⁠⁠⁠", zatímco pro označení přelomu století se užívá "/"

• místo vzniku (pokud může být určeno)
• materiál rukopisu (papír nebo pergamen, příp. jejich kombinace –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako první se píše převažující psací látka)
• počet listů (folií) nebo stran (pagin)
• rozměry s přesností na půl centimetru
• upozornění na výskyt iluminací nebo notace

V novějších katalozích je na počátku katalogového záznamu uvedený i sumarizovaný obsah rukopisu. U rukopisů se dále sleduje jejich forma (v naprosté většině případů se jedná o kodex, avšak vyskytuje se pár výjimek ve formě svitku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ např. tóra či některé genealogické zápisy), filigrány, které mohou výrazně napomoci při dataci kodexů. Dále se sleduje tzv. skladba rukopisu, tj. uspořádání složek, příp. samostatných listů, z nichž je rukopis sestaven.⁠ Pro zápis uspořádání složek existuje standardizovaný systém popisu, který připomíná matematický vzorec.

Zápis skladby rukopisu

Složky, z nichž se rukopis skládá, se podle počtu obsažených listů nazývají binio (dva dvojlisty), ternio (tři dvojlisty), kvatern (čtyři dvojlisty), kvintern (pět dvojlistů), sextern (šest dvojlistů) atd. Nejčastěji se vyskytují kvaterny a sexterny. Pro učení rozsahu složek je důležité najít jejich střed –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ místo, kde je vidět provázek, který byly listy ve složce sešity. České zásady udávají římskou číslicí počet dvojlistů příslušné složky, k němuž jsou pomocí znamének "-" nebo "+" a počtem listů doplněny údaje o chybějících nebo dodatečně přidaných listech (listy jsou označovány arabskými číslicemi, dvojlisty římskými).

Příklad: 2. VI (fol. 24) + (VI-1, fol. 35) + (V+2, fol. 47)

Rukopis složený ze dvou úplných sexternů, jednoho sexternu s vyříznutým listem a jednoho kvinternu se dvěma doplněnými listy. Jeden list vyříznut za fol. 27, samostatné přidané listy jsou folia 38 a 40.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Kodikologie na Wikimedia Commons

Autoritní data	Biblio: c5093e12-a1a3-4248-b630-107294436c1f NKC: ph121692 PSH: 5166 TDKIV: 000002159 BNE: XX542830 BNF: cb11965545n (data) GND: 4140704-0 LCCN: sh97008489 LNB: 000315973 NLI: 987007551615705171