Antonín Corfitz z Ulfeldu

rakouský diplomat a politik

Antonín Corfitz hrabě z Ulfeldu (Anton Corfitz Graf von Ulfeld)[pozn. 1] (15. června 1699, Brašov31. prosince 1769, Vídeň) byl rakouský diplomat a státník dánského původu. Díky vlivným pozicím rodičů u císařského dvora ve Vídni dosáhl v mládí vysokého postavení v diplomacii a byl vyslancem v několika zemích. Jako rakouský státní kancléř (1742–1753) měl v prvních letech vlády Marie Terezie na starost zahraniční politiku habsburské monarchie. V roce 1753 byl odvolán a nahrazen knížetem Kounicem, poté zastával post nejvyššího dvorského hofmistra (1753–1769). Jeho hlavním sídlem byl zámek Brodek, který vlastnil v letech 1733–1766. Byl rytířem Řádu zlatého rouna.

Antonín Corfitz hrabě z Ulfeldu
Anton Corfitz Ulfeld.jpg
Nejvyšší císařský hofmistr
Ve funkci:
1753 – 31. prosince 1769
PanovníkFrantišek I. Štěpán, Josef II.
PředchůdceLothar von Königsegg-Rothenfels
NástupceJan Josef Khevenhüller-Metsch
Dědičný nejvyšší komoří nad stříbry Českého království
Ve funkci:
květen 1743 – 31. prosince 1769
PanovniceMarie Terezie
Rakouský státní kancléř
Ve funkci:
1742 – 1753
PanovniceMarie Terezie
PředchůdceFilip Ludvík Václav ze Sinzendorfu
NástupceVáclav Antonín z Kounic-Rietbergu
Císařský velvyslanec v Turecku
Ve funkci:
1739 – 1741
Tajný rada
Ve funkci:
1739 – 31. prosince 1769
PanovníkKarel VI., František I. Štěpán, Josef II.
Císařský vyslanec v Nizozemí
Ve funkci:
1733 – 1739
PanovníkKarel VI.
Císařský komoří
Ve funkci:
1723 – 31. prosince 1769
PanovníkKarel VI., František I. Štěpán, Josef II.

Narození15. června 1699
Kronštadt
Úmrtí31. prosince 1769 (ve věku 70 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě
ChoťI. (1730) Marie Anna z Virmontu (1710–1731)
II. (1743) Marie Alžběta z Lobkowicz (1726–1786)
RodičeLeo Corfitz Ulfeld (1651–1716) a Anna Marie ze Sinzendorfu (1673–1736)
DětiMarie Vilemína z Thun-Hohensteinu
Anna Marie z Ulfeldtu
PříbuzníFrantišek Antonín z Ulfeldtu (sourozenec)
Marie Alžběta z Thun-Hohensteinu, Marie Karolína z Thun-Hohensteinu[1], Marie Kristýna z Thun-Hohensteinu a Josef Jan Antonín z Thun-Hohensteinu (vnoučata)
Profesediplomat a politik
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna (1744)
1726 český inkolát
Některá data mohou pocházet z datové položky.

KariéraEditovat

 
Zámek Brodek, hlavní sídlo Antonína Corfitze Ulfelda v letech 1733–1766

Pocházel ze starého šlechtického rodu původem z Dánska (rod se připomíná též pod jménem Uhlefeldt nebo Ulefeld). Narodil se v Sedmihradsku jako starší syn císařského polního maršála hraběte Lea Ulfelda (1651–1716), matka Anna Marie, rozená Sinzendorfová (1673–1736), byla nejvyšší hofmistryní arcivévodkyně Marie Alžběty, místodržitelky v Nizozemí. Antonín Corfitz původně sloužil v armádě a krátce před otcovou smrtí se pod jeho velením zúčastnil války proti Turkům. V roce 1723 byl jmenován císařským komořím, v roce 1724 se stal členem říšské dvorské rady,[2][3] v roce 1726 spolu se svým bratrem obdržel český inkolát.[4] Kariéru v diplomacii zahájil jako vyslanec v Savojském vévodství (v Turíně), kde působil v letech 1728–1730. V roce 1733 byl krátce zplnomocněncem Českého království u říšského sněmu v Řezně,[3] v letech 1733 (nebo 1734)[3]–1739 byl rakouským vyslancem v Haagu. V roce 1739 se podílel na uzavření bělehradského míru, který po válce s Tureckem znamenal pro Rakousko územní ztráty. V roce 1739 byl jmenován tajným radou a s titulem velvyslance pobýval v letech 1740–1741 v Istanbulu.

Na počátku vlády Marie Terezie byl z Turecka povolán zpět do Vídně a stal se státním a konferenčním ministrem, krátce nato po smrti hraběte Sinzendorfa převzal úřad státního kancléře se zodpovědnosti pro zahraniční politiku (1742–1753).[3] Obdržel také řadu dalších čestných funkcí, od roku 1743 byl mimo jiné dědičným nejvyšším komořím nad stříbry v Českém království. V roce 1744 obdržel Řád zlatého rouna[5] a od roku 1745 byl též prezidentem Tajné konference.[3] Po tereziánské reformě státní správy v roce 1749 byla zrušena česká a rakouská dvorská kancelář a na Ulfeldův úřad přešla část kompetencí vnitřních záležitostí.[6][7] Ve svých státních funkcích vždy prokazoval oddanost Marii Terezii, chyběly mu ale schopnosti řešit problematické mezinárodní vztahy během války o rakouské dědictví. Po válce soustředila Marie Terezie své úsilí na znovuzískání ztraceného Slezska a váhavého Ulfelda shledala nakonec málo vhodným pro tento úkol. V květnu 1753 jej odvolala z funkcí státního kancléře a prezidenta Tajné konference a jeho nástupcem jmenovala mladšího a dynamičtějšího Václava Antonína Kounice.[3] Ulfeld následně v letech 1753–1769 zastával funkci nejvyššího císařského hofmistra.[8][3] I když si u dvora udržel jistý vliv, z korespondence jeho současníků vyplývá, že kvůli své chladné povaze nebyl ve společnosti nijak oblíben.[9]

Rodinné a majetkové poměryEditovat

 
Palác Ulfeldů ve Vídni

Poprvé se oženil v roce 1730 s Marií Annou z Virmontu (1710–1731), dcerou a univerzální dědičkou generála a diplomata hraběte Damiána Huga z Virmontu. Zemřela již v následujícím roce a jejím dědicem se stal manžel. Podruhé se oženil v roce 1743 s princeznou Marií Alžbětou Lobkovicovou (1726–1786), dcerou knížete Filipa Hyacinta z Lobkovic. Z druhého manželství pocházely tři děti. Jediný syn Jan Křtitel (* 1745) zemřel v dětství. Starší dcera Marie Vilemína (1744–1800) se provdala za hraběte Františka Josefa Thun-Hohensteina (1734–1800), majitele panství Klášterec nad Ohří, mladší Marie Alžběta (1747–1791) byla manželkou hraběte Jiřího Kristiána z Valdštejna (1743–1791).

Díky dědictví své první manželky mohl investovat do nákupu statků a v roce 1733 koupil na Moravě panství Brodek u Prostějova.[10] Zdejší zámek se stal jeho občasným sídlem a v letech 1750–1755 prošel přestavbou podle projektu císařského dvorního stavitele Antonia Beduzziho,[11][3] kolem zámku vznikl francouzský park doplněný drobnou architekturou.[12] V roce 1753 koupil ve Vídni na Minoritenplatz dva domy, které nechal přestavět do podoby barokního paláce (dnes známého jako Dietrichstein-Ulfeld Palais). Vzhledem k tomu, že neměl mužské potomstvo a manželé obou jeho dcer sídlili v severních Čechách, krátce před smrtí prodal v roce 1766 panství Brodek Schrattenbachům.

Jeho mladší bratr František Antonín (1711–1741) sloužil v armádě a na počátku války o rakouské dědictví zemřel v Českých Budějovicích.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Rodové příjmení se v historických pramenech a literatuře uvádí v různých podobách jako Ulfeld, Ulfeldt, Uhlfeldt, Uhlefeld nebo Ullefeld. Kolísavou podobu má i pravopis Antonínova druhého křestního jména připomínaného jako Corfitz, Corfiz, případně Corfix.

ReferenceEditovat

  1. Kindred Britain.
  2. GSCHLIESSER, Oswald von: Chronologische Liste der Reichshofräte, Vídeň, 2014; s. 158 s dostupné online s. 158
  3. a b c d e f g h KONEČNÝ, Michal; CERMAN, Ivo. Tváře osvícenství. Kroměříž: Národní památkový ústav, 2021. 288 s. ISBN 978-80-907400-8-2. Kapitola Hrabě Corfitz Antonín Ulfeldt (1699–1770). Le bon homme, s. 71. 
  4. Udělování českého inkolátu v 18. století
  5. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 278
  6. BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostrava, 2015; s. 79–80 ISBN 978-80-7464-461-0
  7. SVITÁK Zbyněk: Z počátků moderní byrokracie; Matice moravská, Brno, 2011; s. 31–32, 68–69 ISBN 978-80-86488-91-2
  8. STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Libri, Praha, 2000; s. 53 ISBN 80-7277-010-1
  9. CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; NLN, Praha, 2008; s. 192, 197 ISBN 978-80-7106-977-5
  10. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I. díl; Praha, 1996; s. 327–328 ISBN 80-85983-13-3
  11. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983; s. 40
  12. HIEKE, Karel: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny; Praha, 1985; s. 27

LiteraturaEditovat

  • KUBEŠ, Jiří: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; 638 s. ISBN 978-80-7422-574-1
  • SCHEUTZ, Martin: Die Elite der hochadeligen Elite. Sozialgeschichtliche Rahmenbedingungen der obersten Hofämter am Wiener Kaiserhof im 18. Jahrhundert, 195 stran dostupné online
  • TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019; 464 s. ISBN 978-80-7557-176-2

Externí odkazyEditovat