Otevřít hlavní menu

Řád svatého Lazara

Tento článek pojednává o rytířském řádu. Možná hledáte: mužskou kongregaci založenou sv. Vincentem z Pauly, známou pod názvem lazaristé.

Řád rytířů svatého Lazara Jeruzalémského (latinsky Ordinis Fratrum et Militum Hospitalis Leprosorum Sancti Lazari Hierosolymitani), zkráceně lazariáni či lazarité.[p 1] Název současného řádu oficiálně zní Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského (latinsky Ordo Militaris et Hospitalis Sancti Lazari Hierosolymitani, zkratka OSLJ) je křesťanský rytířský řád, který byl založen v 11. století jako jedna z nejstarších charitativních organizací na světě.

Řád rytířů svatého Lazara Jeruzalémského
Ordinis Fratrum & Militum Hospitalis Leprosorum Sancti Lazari Hierosolymitani (la)
Současný velký znak OSLJ s řádovým symbolem a heslem
Současný velký znak OSLJ s řádovým symbolem a heslem
Základní info
Aktivita: vznik po roce 1098
Kategorie: původně rytířsko-vojenský monastický duchovní-církevní řád
Úloha: péče o malomocné (původně),
vojenská obrana křesťanství (dříve),
péče o nemocné
Síla: až 5000 členů (maltsko-pařížská obedience)
Sídlo: Malta Castello Lanzun, Malta (oficiální sídlo řádu maltsko-pařížské obedience)
Flag of France.svg Orléans, Francie (generální kapitula orleánské obedience)
Flag of the Czech Republic.svg Chotěboř, Česko (sídlo velmistra orleánské obedience a českého velkopřevorství)
Země původu: Jeruzalémské království Jeruzalémské království, Palestina (Svatá země)
Založil: Blahoslavený Gerard
Poslední představený: Velký znak řádu Francisco de Borbón von Hardenberg (velmistr maltsko-pařížské obedience)
Erb Jana Dobrzenského z Dobrzenic Jan Josef IV. Dobřenský (velmistr orleánské obedience)
Sixtus Jindřich Bourbonsko-Parmský (švýcarská obedience)
Nástupci: Cross of saints Maurice and Lazarus.png Řád sv. Mauricia a sv. Lazara
Působnost: původně Blízký východ, dále Západní, střední a jižní Evropa.
Jazyk: francouzština
Motto: „Guerre et en paix“ (Ve válce a v míru) – používáno do 18. století,
„Atavis et Armis“ (Předkům a zbraním)
Odznak: Znak řádu Zelený heraldický a osmišpičatý (maltézský kříž) na bílém poli.
Oděv: Černé (původně bílé) oděvy doplněné o osmišpičaté zelené kříže, dnes obvykle zlatě lemované.
Patroni: sv. Lazar (zelená coby barva naděje)
Panna Maria (bílá coby barva čistoty)
sv. Basil Veliký (černá barva basiliánů)
dále: sv. Sophronius, bl. Gerard, sv. Ludvík IX. Francouzský, sv. Alžběta Durynská a sv. Eleazar de Sabran
Stuha: řádová stuha
Stuha

Trvání původního řádu po roce 1830 a tedy i kontinuita stávající organizace nejsou bezvýhradně akceptovány. Původní bratrstvo se řídilo arménskou basiliánskou řeholí, později bylo papežskou bulou latinizováno a tento duchovně-vojenský řád se stal součástí katolické církve. Současný mezinárodní řád je řádem ekumenickým a po vzoru původní sprituality sdružuje křesťany všech vyznání. Jeho novodobá historie je však poznamenána rozkolem a spory o velmistrovství. Ve 21. století existují tři větve (obedience) řádu. Charakteristickým znakem řádu je zelený osmihrotý (maltézský) kříž ve stříbrném poli.

Dějiny řáduEditovat

PůvodEditovat

Vznik Řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z rukou muslimů. Na rytíře a poutníky ze západní Evropy zde ale nečekala jen vytoužená Svatá země, ale také řada nebezpečí – válka, neznámé prostředí a nemoci. Jednou z nejobávanějších bylo malomocenství. Právě nemocní, vyvržení z ostatních rytířských řádů přišli s myšlenkou přetvořit bratrstvo v organizovaný duchovní řád s rytířskou složkou, která by se účastnila obrany Jeruzalémského království. Jejich symbolem se stal rovnoramenný (tzv. řecký) zelený kříž (osmihrotý, tzv. maltézský kříž zavedl až v 16. století velmistr Jean de Lévis, 1564–1577).

Působení v LevantěEditovat

Velkým stoupencem řádu sv. Lazara byl jeruzalémský král Balduin IV. (1173–1184), sám trpící malomocenstvím, pod jehož velením Lazariáni vybojovali své nejslavnější bitvy. Po Balduinově smrti však byli křesťané v bitvě u Hattínu (1187) poraženi sultánem Saladinem, který záhy na to obsadil Jeruzalém. Území Jeruzalémského království se opět zvětšilo až po třetí křížové výpravě, ale hlavní město zůstalo v rukou Saladina a jeho nástupců. Centrem řádu sv. Lazara se proto stalo město Akkon, před jehož branou vyrostl nový špitál pro malomocné. Členy řádu byli původně jen nemocní leprou, ale postupem času se jejich podíl stále zmenšoval. Proto se také řád začal rychleji šířit, mj. také do Evropy, kde začal pod papežskou ochranou zakládat komendy. Do Jeruzaléma se spolu s ostatními rytířskými řády vrátil až roku 1229, kdy město opět dobyl římský král Fridrich II. Šlo ale jen o krátkodobou epizodu, protože o patnáct let později, roku 1244, se metropole dostala do rukou Turků. V roce 1244 v bitvě u La Forbie padli všichni zúčastnění lazariáni. Následná křížová výprava do Egypta (1249–1250) vedená francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým s cílem podkopat tureckou moc skončila katastrofou bitvy u Al Mansurah a královým zajetím. Následně křesťané ztráceli v zámoří jednu pozici za druhou a roku 1291 padla i jejich poslední velká bašta, město Akkon.

Odchod z LevantyEditovat

Po opuštění Svaté země se řád svatého Lazara usadil nakrátko na Kypru, ale záhy našel své nové sídlo ve Francii, kde král Ludvík VII. již roku 1154 daroval řádu hrad Boigny. Další majetky měl řád na území Anglie, Skotska, dnešního Německa, Nizozemí, v Čechách a v Uhrách. Po přesídlení do Evropy se také zcela proměnila orientace řádu, který se z vojenského bratrstva změnil na řád pečující o nemocné, zejména leprou. Roku 1308 vzal řád svatého Lazara pod svou ochranu francouzský král Filip IV. Sličný a tento patronát trval až do červencové revoluce roku 1830.

Pod ochranou francouzských králůEditovat

16. století přineslo pokles řádové moci a vlivu. Roku 1517 se od magistrátní komendy ve francouzském Boigny odtrhlo italské převorství v Capuy a založilo vlastní linii řádu, která se později sjednotila s řádem sv. Mauricia v Řád sv. Mauricia a sv. Lazara. Francouzští lazariáni se počátkem 17. století spojili s řádem Pany Marie Karmelské založeným roku 1607. Oba řády měly společného velmistra, rytíři však byli přijímáni odděleně a ke skutečnému splynutí řádů nikdy nedošlo. Novým symbolem se stal zeleno-červený osmihrotý kříž. Většina řádových rytířů byla tehdy šlechtického původu, ale za zásluhy se členy mohli stát i nešlechtici, což bylo např. u Maltézských či Německých rytířů nemožné. Roku 1649 došlo k zásadní úpravě řádových zákonů. Byla zřízena hodnost duchovního velkopřevora a řádu svatého Lazara byl svěřen vrchní dozor nad špitály a chudobinci Francie. Řád také vybudoval svou vlastní flotilu, která se snažila vyčistit Biskajský záliv od pirátů. Dvě galéry řádu svatého Lazara se například zúčastnily i slavné Bitvy u Lepanta roku 1571. Řád svatého Lazara se navíc zavázal dodávat dvanáct rytířů do osobní stráže francouzského krále. Další významné reformy byly prosazeny roku 1693, kdy se řád znovu otevřel cizincům, a proto byly zřízeny nové komendy na území Španělska a Jižního Nizozemí (Belgie). Generální kapitula přesídlila z Boigny do Paříže. Do řádu byly včleněny menší řády jako např. Řád sv. Ducha z Montpellier a francouzský majetek Řádu svatojakubských rytířů a Řádu Božího Hrobu.

Sekularizace řáduEditovat

Bulou papeže Klimenta XIV. z roku 1772 byl řád sekularizován, čímž ztratil svůj čistě duchovní charakter, ale zároveň Svatý stolec přišel o možnost zasahovat do jeho záležitostí. Již samostatný řád svatého Lazara se změnil na čistě světský, pod ochranou francouzských králů, která trvala až do roku 1830.

Revoluční léta ve Francii 1789–1830Editovat

 
Ludvík XVIII. s řádovým velkokřížem

Do vývoje řádu svatého Lazara zásadním způsobem zasáhla francouzská revoluce. Velmistr hrabě z Provence (od roku 1814 král Ludvík XVIII.) emigroval. Roku 1791 byl majetek řádu svatého Lazara, stejně jako všech ostatních institucí, zabaven a řád Národním shromážděním zrušen. Obnoven byl až po Napoleonově porážce v letech 18141815, kdy opět získal charakter královského řádu. Po revoluci roku 1830 a pádu Karla X. ale lazarité protektorát dočasně ztratili.

Nová kapitolaEditovat

Podle oficiálního tvrzení stávajícího řádu se po smrti Karla X. obrátili členové řádu s žádostí o pomoc na melchitského řeckokatolického patriarchu Maxima III., nejvyššího řeckokatolického představitele Jeruzaléma, Antiochie, Alexandrie a celého Orientu. Patriarchova záštita napomohla Lazariánům překonat většinu obtíží a díky spolupráci s řeckokatolickým východem otevřelo cestu k šíření myšlenek ekumenismu. Melchitští patriarchové jsou protektory řádu od roku 1847. Nad sjednoceným řádem sv. Lazara drží duchovní ochranu dodnes.[1]

Existence řádu v období 18301910 je však obtížně ověřitelná byť i z řádových zdrojů a někteří odborníci[který?] se v této souvislosti domnívají, že řád ve skutečnosti zanikl smrtí posledního ověřitelného rytíře Antoina Charry des Gouttes v roce 1857. Dle jiných odborníků[zdroj?] byl řád v období 1831 až 1840 veden Radou důstojníků, sestávající zprvu z barona Bon-Joseph Daciera, barona Augusta Francoise de Silvestre a řádového kaplana Picota. Po úmrtí svých kolegů předal roku 1841 baron de Silvestre vedení řádu patriarchovi Maximovi III.[2] Řád měl v té době kolem dvaceti členů, mezi jinými byli přijati v roce 1853 admirál Ferdinand-Alphonse Hamelin a admirál Louis Édouard Bouët-Willaumez, v roce 1863 hrabě Louis François du Mesnil de Maricourt, hrabě Paul de Poudenx a Abbé Jean Tanski, v roce 1865 hrabě Jules Marie d'Anselme de Puisaye, v roce 1875 vikomt de Boisbaudry a baron Yves de Constancin v roce 1896.

Shoda naopak panuje v tom, že kolem roku 1910 se ve Francii objevila skupina osob vyvíjejících činnost pod názvem sv. Lazara. V roce 1930 byl provizorním generálním místodržícím zvolen don Francisco de Borbón, vévoda ze Sevilly (1882–1953), který se roku 1935 stal novým řádovým velmistrem. V době druhé světové války zahájil obnovený řád své špitální aktivity. Až do té doby, kdy se papežem stal sv. Jan Pavel II. byl Řád sv. Lazara explicitně jmenován mezi „údajnými řády“ jimž Svatý stolec upřel ze svého hlediska uznání.[3] Nicméně sv. Jan Pavel II. opakovaně přijal členy řádu na privátních audiencích a sloužil s nimi mši svatou ve své osobní kapli, přičemž podporoval charitativní činnost řádu a nechával si o ní podávat pravidelné informace.[4] Řád byl jako rytířský řád uznán ve Španělsku,[5] v roce 1992 Chorvatskem a krátce poté Maďarskem a Jižní Afrikou.[4]

RozkolEditovat

 
Nákrční insignie Řádu sv. Lazara Jeruzalémského
Podrobnější informace naleznete v článku Spory o velmistrovství Řádu svatého Lazara.

S ohledem na osobní animosity představitelů řádu bylo obtížné dlouhodobě udržovat jednotné vedení řádu. V roce 1967 byl ve Francii zvolen nový velmistr princ Charles Philippe d'Orléans, vévoda z Nemours, a dosavadní velmistr sesazen. Tento krok se stal se základem roztržky mezi dvěma větvemi čili obediencemi – sevillskou a pařížskou. Pařížská obedience se dále rozštěpila ve věci přijímání nekatolíků a v roce 1969 byl „nejvyšší hlavou řádu“ (nikoli velmistrem; tím se formálně stal až roku 1986) zvolen vévoda z Brissacu. Původní „nemourská“ frakce se sídlem na Maltě se o čtyři roky později spojila se sevillskou obediencí, jež je od té doby nazývána maltskou.

V letech 19791986 došlo k neúspěšné snaze o vyřešení sporů a ustavení jednotného vedení s jediným velmistrem.

V roce 2004 započal sjednocovací proces obou obediencí, velmistr pařížské obedience odstoupil a byl prohlášen velmistrem emeritus a stvrzeno podpisem v Houstonu v 2006. Sjednocení bylo dokončeno v roce 2008 zvolením společného velmistra markýze de Almazán. Sídlo pařížské obedience se z Boigny přesunulo do Castello Lanzun na Maltě, dnešního sídla sjednoceného Řádu. V roce 2004 však odtržením z pařížské obedience vznikla takzvaná orleánská obedience, která si zvolila svého vlastního velmistra Charlese-Philippa d'Orléans, vévodu z Anjou.[6] 4. června 2004 civilní soud v Bernu zamítl žalobu ze strany orleánské obedience na uznání legitimity volby Charlese-Philippa d'Orléans. Jedním z významných argumentů byla skutečnost, že vévoda sevillský byl zvolen 542 hlasy, zatímco volba orleánské obedience proběhla pouhými 47 hlasy.[7]

V roce 2008 don Francisco, vévoda ze Sevilly, přiznal, že své manželské záležitosti nedokáže uvést do souladu s právem katolické církve, a na svůj úřad rezignoval. Tím pro devět ze čtrnácti evropských jurisdikcí tzv. Norwichské skupiny, hlásících se dříve k orleánské obedienci, pominul důvod k rozkolu. Vídeňskou deklarací se v září roku 2008 tyto jurisdikce přihlásily ke sjednocené maltské a pařížské obedienci a jejich představitelé se zúčastnili generální kapituly řádu konané 12.–13. září 2008 v anglickém Manchesteru, kde bylo jejich začlenění slavnostně schváleno. Manchesterská generální kapitula zvolila 12. září 2008 velmistrem maltsko-pařížské obedience Řádu sv. Lazara Jeruzalémského Dona Carlose Gereda y de Borbón, markýze de Almazán, který byl v Manchesterské anglikánské katedrále intronizován spirituálním protektorem Řehořem III. Lahamem, který v roce 2012 v tzv. Kevelaerské deklaraci potvrdil historickou kontinuitu spojené maltsko-pařížské obedience pod ochranou antiochijských patriarchů.[8]

V roce 2010 nečekaně rezignoval velmistr orleánské obedience Charles-Philippe d'Orléans. Některá velkopřevorství na jeho místo zvolila za nového velmistra hraběte Jana Dobrzenského, českého velkopřevora. Některá velkopřevorství, včetně švýcarského a velkokancléře orleánské obedience hr. Piccapietry však tuto volbu neuznala. Postupnými neshodami se proto část obedience pod vedením hr. Piccapietry odštěpila a utvořila samostatnou organizaci se sídlem ve Švýcarsku. V roce 2015 se její hlavou stal princ Sixtus Jindřich Bourbonsko-Parmský.

Řádové aktivity v českých zemíchEditovat

K založení a rozvoji činnosti řádu v českých zemích došlo v roce 1937.[9] Iniciátory byli kníže Karel VI. Schwarzenberg, který byl velmistrem jmenován prvním českým velkopřevorem v tehdejší ČSR (a po roce 1948 v exilu), a Břetislav Štorm, který se stal prvním heroldem řádu.[10] Díky Schwarzenbergově vlivu a aktivitě řád záhy získal značnou popularitu. Jeho členy se stala řada předních osobností politického, kulturního a náboženského života a čeští Lazariáni proto mohli hned od počátku rozvinout aktivní charitativní činnost. V rámci řádu pracoval i historik a výtvarník Břetislav Štorm, který významně přispěl k rozvoji české heraldiky. Slibný vývoj ale přervala okupace českých zemí a druhá světová válka. Několik členů řádu bylo zatčeno, čtyři – kanovník a arcibiskupský kancléř Antonín Bořek-Dohalský, papežský komoří Vladimír Hruban, mjr. Karel Kříž a št.kpt. Oldřich Pilz – zahynuli v koncentračních táborech a mnoho dalších se účastnilo domácího či zahraničního odboje. Významným členem byl královéhradecký biskup Mořic Pícha, který založil tradici – jeho pokračovatelem v Řádu pak byl arcibiskup Karel Otčenášek. Komunistický převrat v únoru 1948 jeho činnost v českých zemích opět na řadu let ukončil a České velkopřevorství přežilo pouze díky svým exilovým členům. Řada členů velkopřevorství byla vězněna po samostatném procesu s lazariány v 50. letech. Ve své činnosti mohl řád sv. Lazara Jeruzalémského v Česku pokračovat až po roce 1989. Pod patronací lazariánů byly vybudovány dva hospice - Hospic Štrasburk (Praha 8)[11] a Hospic svatého Lazara (Plzeň),[12] které zahájily činnost v r. 1998.

Spory o velmistrovství zasáhly i české země. Exilové velkopřevorství, navrátivší se do českých zemí roku 1991, existovalo v rámci pařížské obedience. První rozkol způsobilo jmenování Václava Bořka-Dohalského kancléřem velkopřevorství v roce 2000. Dosavadní dlouholetý kancléř Josef Kočí odešel a s prof. dr. Alešem Blumou,[13] a několika dalšími členy založili Český velkobalivik maltské obedience. V souvislosti se jmenováním hraběte Jana Dobrzenského českým velkopřevorem v roce 2004 došlo k dalšímu rozkolu, protože skupina pod administrací doc. Zdeňka M. Trefného (později dr. Tomáše Kordače) neuznala jeho jmenování a celé jeho vedení.[zdroj?] Později se proto připojila ke sjednocenému řádu spojené maltsko-pařížské obedience.

Od roku 2000 tak pracuje v českých zemích jurisdikce sjednoceného řádu (dříve maltské a pařížské obedience) Velkobailivik České republiky (vedený velkopřevorem Ludvíkem hrabětem Belcredim a velkobalivem Ondřejem Farkou, funkci hlavního kaplana zastává královéhradecký biskup Jan Vokál[14]), jenž se v souladu s výsledky kapituly v Torontu v roce 2004 a sjednocením obou obediencí v roce 2008 připojil ke sjednocenému Řádu sv. Lazara Jeruzalémského.

Působení řádu ve 21. stoletíEditovat

 
Francisco de Borbón, hrabě von Hardenberg, 50. velmistr sjednoceného Řádu sv. Lazara Jeruzalémského.

Maltsko-pařížská obedienceEditovat

Velmistrem řádu je don Francisco de Borbón, hrabě von Hardenberg,[15] který je 7. v pořadí legitimistické linie pretendentů francouzského trůnu a synem vévody dona Franciska de Borbón y Escasany, granda španělského, duchovním protektorem řádu je patriarcha Joseph Absi.[16][17] Duchovním velkopřevorem řádu je italský arcibiskup Michele Pennisi.[18] Řád v současnosti působí prostřednictvím 44 jurisdikcí v 37 zemích po celém světě.[19] Pracuje pod tradičním duchovním protektorátem melchitských řeckokatolických patriarchů Jeruzaléma, Antiochie, Alexandrie a celého Orientu.[20] Oficiální sídlo Řádu je v pevnosti Castello Lanzun na Maltě.[21]

Lazariánská pomoc je hlavní mezinárodní humanitární organizací řádu, zal. 1973, se sídlem v německém Kolíně nad Rýnem. Lazariánská pomoc vlastní a provozuje desítky hospiců zejména v Německu a Rakousku a různá sociální zařízení v dalších zemích Evropy, kde pečuje zejména o seniory a zdravotně postižené.[22][23]

Významní členové: vévoda Don Francisco de Borbón y Escasany, grand španělský (emeritní velmistr Maltské obedience od 2008), vévoda François de Cossé-Brissac (emeritní velmistr Pařížské obedience od 2006),[24] em. patriarcha Řehoř III. Laham (emeritní duchovní protektor řádu), arcivévoda Ondřej Salvátor Habsbursko-Lotrinský,[25] australský kardinál George Pell,[26] generální guvernér Nového Zélandu Anand Satyanand,[27] generální guvernérka Austrálie Quentin Bryceová,[28] maorský král Tuheitia. Don Iván Arteaga del Alcázar, markýz de Ariza, grand španělský (španělský velkopřevor),[29] Shane Hugh Maryon, 5. visscaunt Gough (skotský převor),[30] hraběnka Éva Nyáry (maďarská velkopřevorka),[31] hrabě Ludvík Belcredi (český velkopřevor a archeolog).

Orleánská obedienceEditovat

 
Hrabě Jan Josef Dobřenský z Dobřenic, současný velmistr orleánské obedience.

Velmistrem orleánské obedience je Jan Josef hrabě Dobřenský z Dobřenic,[32] který je zároveň ve funkci českého velkopřevora, duchovním protektorem pak pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka.[33] Orleánská obedience působí v 15 zemích.[34] Orleánská obedience není oproti tradičnímu řádu ekumenickou organizací, ale mezi své členy přijímá pouze římské katolíky.[35] Řád je uznán jako soukromé katolické sdružení v České republice,[36] Francii[37] a v Polsku.[38]

Významní členové: anglický kardinál Cormac Murphy-O'Connor, biskup František Václav kníže z Lobkowicz, polský biskup Jan Tyrawa,[39] portugalský markýz Francisco Fonseca da Silva, Marquis et Comte d' Ervededo a portugalský hrabě Abel de Lacerda Botelho, Comte de Ribadouro, britský baron Martin Thacker, Baron de Fetternear,[40] princ Charles-Philippe d'Orléans, velkopřevor ve Spojených státech Thierry baron Pauquet de Villejust,[41][42] generálmajor David L. Grange. V českých zemích vynikají mezi členy Richard Podstatský-Thonsern, [43] prorektor University Karlovy Jan Royt, adiktolog Kamil Kalina, [44][45], historik umění Jiří Kuthan a moravský šlechtic Karel Mornstein-Zierotin [46]Mezi zesnulými českými členy vynikal skladatel František Xaver Thuri, teolog Zdeněk Kučera a duchovní Milan Norbert Badal.

Švýcarská obedienceEditovat

Velmistrem švýcarské obedience je princ Sixtus Jindřich Bourbonsko-Parmský.[47][48] Duchovním velkopřevorem je anglikánský biskup Richard Garrard.[49] Oficiální sídlo obedience je v Jeruzalémě.

 
Sixtus Jindřich Bourbonsko-Parmský, současný velmistr švýcarské obedience.

Působení řádu v ČeskuEditovat

  • Český velkobailivik sjednoceného mezinárodního řádu, který v Česku vystupuje pod oficiálním názvem Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského,[50] je tvořen v Čechách komendami v Praze, Karlových Varech, Plzni, Českých Budějovicích, Hradci Králové (Komenda sv. Zdislavy) a Moravskoslezkým bailivikem s komendami v Prostějově, Brně a komendou sv. Cyrila a Metoděje. Zvláštní postavení zaujímá Komenda sv. Anežky České tvořená některými členy bývalé pařížské obedience, která podporuje Hospic Štrasburk (Praha 8). Plzeňská komenda podporuje Hospic sv. Lazara v Plzni.[51] Velkopřevorem je hrabě Ludvík Belcredi, velkobailivem Ondřej Farka.[14] Hlavním kaplanem byl do roku 2017 Miloslav kardinál Vlk, nyní tuto pozici zastává biskup Jan Vokál.[52] Velkobailivik se věnuje charitativním aktivitám jak v Česku, kde podporuje obecně hospicovou paliativní péči i další dobročinné organizace včetně obnovy sakrálních objektů,[53] tak i v zahraničí (např. Rwanda, Východní Kongo, projekt Studně pro Afriku,[54] nebo naposledy projekt elektrogenerátorů pro nemocnici v Sýrii[55]) a to napříč ekumenickým spektrem.
  • České velkopřevorství orleánské obedience, které v Česku vystupuje pod oficiálním názvem Vojenský a špitální Řád svatého Lazara Jeruzalémského - Bohemia,[56] sestává z Pražské a Moravské komendy, Severočeské a Západočeské delegace a ze zahraniční Slovenské komendy.[57] Velkopřevorem je Jan hr. Dobrzenský, duchovním převorem pak biskup František Václav Lobkowicz. České velkopřevorství požívá kanonický status „soukromého sdružení křesťanů“, je uznáno Vojenským historickým ústavem a Armádou ČR[58] a je konzultantem OSN (Ekonomická a sociální rada OSN).[59] Dále České velkopřevorství, jehož duchovním velkopřevorem je biskup František Lobkowicz, dlouhodobě podporuje Dětský domov v Hoře sv. Kateřiny, Dětskou psychiatrickou léčebnuněkdejším zámkuOpařanech, patronátní nemocnici v Měšicích a spolupracuje dále se skauty a studenty zdravotnické školy v Brně (Lazariánská pomoc) a v roce 2017 se stalo patronem poutě a filmu Camino na kolečkách.[60] Moravská komenda dlouhodobě spolupracuje s Korunkou Luhačovice.[61] Dekorace a vyznamenání Českého velkopřevorství byly zařazeny na oficiální "Seznam dekorací povolených k nošení na vojenském stejnokroji", takže je oficiálně smí nosit všichni vyznamenaní příslušníci ozbrojených složek České republiky.[62]

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Nezaměňovat s lazaristy.

ReferenceEditovat

  1. http://www.st-lazarus.cz/rad-sv-lazara/struktura-radu/mezinarodni-struktura/duchovni-protektor-radu/
  2. Orders of Knighthood and Merit: The Pontifical, Religious and Secularised Catholic-founded Orders and their relationship to the Apostolic See by Peter Bander van Buren. (Gerrards Cross : Colin Smythe, 1995).
  3. Official Statement of the Holy See on Self-Styled Orders – na stránkách Françoise Veldeho
  4. a b Orders of Knighthood and Merit : The Pontifical, Religious and Secularised Catholic-founded Orders and their relationship to the Apostolic See / Peter Bander van Buren. – Gerrards Cross : Colin Smythe, 1995
  5. Vládní nařízení z 9.5.1940, dále spolu s maltézským řádem zákonem z 24.12.1964 a posléze 6.8.1980.
  6. Titul vévody z Anjou si nárokuje také Luis Alfonso de Borbón y Martínez-Bordiu ze španělské větve Kapetovců.
  7. Viz platný rozsudek Civilního soudu ve švýcarském Bernu číslo Z 04 2094 z 4. června 2004 (dostupné on-line).
  8. Kevelaerská deklarace patriarchy Gregoria III. Lahama.
  9. Osmdesát let Řádu svatého Lazara v českých zemích, Christnet.eu 5. 6. 2018, on-line (cit. k 20. 1. 2019).
  10. PUTNA, Martin C, a kol. Česká katolická literatura v kontextech : 1918-1945. Praha: Torst, 2010. 1390 s. ISBN 978-80-721-5391-6. S. 629. 
  11. Internetové stránky Hospice Štrasburk.
  12. Internetové stránky Hospice sv. Lazara.
  13. Evidován jako spolupracovník StB, viz Státní bezpečnost a reakce vlády Řádu na stížnosti.
  14. a b Viz web Velkobailiviku České republiky Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. [cit. 11. 9. 2019]
  15. https://www.st-lazarus.net/en/events-news/news/14-news/events/382-commemorative-medal-for-the-installation-of-the-50th-grand-master-of-the-order
  16. https://www.st-lazarus.net/en/structure/persons/spiritual-protector
  17. https://www.st-lazarus.net/en/events-news/news/15-news/members/346-letter-of-condolences-from-the-spiritual-protector-of-the-order
  18. http://www.st-lazarus.net/en/structure/persons/grand-magistral-council
  19. Jednotlivé jurisdikce včetně dědičných erbovních komend jsou uvedeny na oficiální webové stránce mezinárodního řádu (zde).
  20. Viz Kevelaerská deklarace - reference č. 8.
  21. http://www.st-lazarus.net/en/the-order/castello-lanzun
  22. http://www.lazarus.de
  23. http://www.st-lazarus.net/en/structure/organisations/voluntary-organizations
  24. https://www.st-lazarus.net/en/structure/persons/grand-masters-emeriti
  25. http://fanklub.gaudiumpraha.org/Strahov/Strahov_Lazar/prubeh.htm
  26. Meet George Pell, Australia's Newest Cardinal. www.abc.net.au [online]. [cit. 2011-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-04-04. 
  27. Vice-Regal Patronage
  28. Oficiální stránky. www.gg.gov.au [online]. [cit. 2011-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-06-01. 
  29. Archivovaná kopie. gpesanlazaro.es [online]. [cit. 2017-12-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-24. 
  30. http://www.lazarus-scotland.org.uk/
  31. https://www.st-lazarus.net/en/14-news/events/141-hungary-national-investiture-2014
  32. Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenicz velmistrem. www.historickaslechta.cz [online]. [cit. 2010-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-11-03. 
  33. Dominik Duka
  34. http://www.orderofsaintlazarus.com/organisation.php?lng=en&id_rub=3
  35. http://www.oslj.cz/kdo-jsme/
  36. Rozhodnutí České biskupské konference
  37. Remise officielle du décret de reconnaissance de l'association privée de fidèles "Ordre Militaire et Hospitalier de Saint-Lazare de Jérusalem Grand Prieuré de France"
  38. Rycerski i Szpitalny Zakon św. Łazarza z Jerozolimy – Stowarzyszenie Katolickie zostało erygowane dekretem N. 106/2014/Bp, przez Biskupa Ordynariusza Bydgoskiego Jana Tyrawę, wg. kan. 298, 299, 312 § 1 Kodeksu Prawa Kanonicznego, w dniu 18 marca 2014 roku.
  39. http://lazaruskrosn.nazwa.pl/?page_id=236
  40. http://www.orderofsaintlazarus.com/contact.php?lng=en
  41. [asso.villejust.free.fr/la-vie-des-gens/Bois-courtin/LE%20BOIS%20COURTIN%20-%20DE%201362%20A%20NOS%20JOURS.pdf]
  42. PRIORY OF THE USA
  43. Časopis Reunion č.5/16
  44. Výroční zpráva
  45. Memory of Nations
  46. Časopis Reunion č. 5/18
  47. http://www.oslj.org/index.php?id=567
  48. http://www.oslj.org/index.php?id=_more&tx_ttnews%5Btt_news%5D=147&cHash=be54ce82432bb569702ab77decb26b2c
  49. http://www.oslj.org/index.php?id=36&L=8%20onfocus%3DblurLink%28this%29%3B
  50. https://rejstrik-firem.kurzy.cz/26543974/vojensky-a-spitalni-rad-sv-lazara-jeruzalemskeho-zs/
  51. Hospic svatého Lazara v Plzni - seznam dárců.
  52. http://www.st-lazarus.cz/rad-sv-lazara/struktura-radu/narodni-struktura/
  53. Informace o uskutečněných projektech a aktivitách jsou uváděny v řádovém časopise Lazariánský Reunion (archiv Lazariánského Reunionu).
  54. Webová stránka Společenství pomocníků svatého Lazara.
  55. Aktuality české jurisdikce sjednoceného Vojenského a špitálního řádu svatého Lazara Jeruzalémského. Viz též řádový časopis Lazariánský reunion (2017/2).
  56. https://rejstrik-firem.kurzy.cz/75101068/vojensky-a-spitalni-rad-svateho-lazara-jeruzalemskeho-bohemia/statisticky-urad/
  57. Organizační struktura velkopřevorství na internetových stránkách orleánské obedience. [cit. 11. 9. 2019]
  58. Memorandum o spolupráci mezi Armádou ČR a OSLJ
  59. Kardinál Duka sloužil mši sv. pro lazariánské rytíře
  60. Camino na kolečkách
  61. Korunka Luhačovice
  62. Insignie orleánské obedience.

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat