Otevřít hlavní menu

Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov

střední škola v Česku

Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov (ve zkratce SUPŠS Kamenický Šenov) je nejstarší sklářskou školou ve střední Evropě.[1] Byla založena v roce 1856 v Kamenickém Šenově (tehdy Steinschönau) za účelem lepšího vzdělávání sklářů, návrhářů a dalších profesí souvisejících se severočeským sklářským průmyslem. Za dobu své existence vychovala řadu vynikajících výtvarníků, designérů a sklářských odborníků, kteří se proslavili v oboru nejen doma, ale i v zahraničí.

Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov
Logo školy
KŠ SP2.JPG
Zkratka SUPŠS Kamenický Šenov
Právní forma příspěvková organizace
Zřizovatel Liberecký kraj
Datum založení 1856
IČO 62237039
REDIZO 600010023
Ředitel Doc. MgA. Pavel Kopřiva, PhD.
Zástupce Mgr. Jakub Jelínek
Adresa Havlíčkova 57 Kamenický Šenov
Zeměpisné souřadnice
Oficiální web http://www.czech-glass-school.com/
Obory vzdělávání
 

82-41-M/13 Výtvarné zpracování skla a světelných objektů

82-41-M/01 Užitá malba
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

Od založení v roce 1856 do roku 1945Editovat

Již v roce 1850 požádal starosta Kamenického Šenova Dr. Josef Mikesch vídeňské ministerstvo kultu a vyučování o zřízení řemeslnické školy, která by odpovídala zvláštním potřebám místního průmyslu. Teprve po opakované žádosti města v roce 1854 byl tento plán schválen a 13. ledna 1855 byla nové škole přiznána subvence 500 zlatých po dobu pěti let.[2] Prvním učitelem kreslení a zároveň prvním ředitelem se stal vítěz konkurzu Jan Dvořáček (18251898), absolvent pražské akademie a soukromé sochařské školy Emanuela Maxe. 31. března 1856 začala výuka v nové Odborné škole kreslení a modelování a (slovy historika Augusta Palmeho) také "v uměleckém ohledu nová éra zušlechťování skla."[3] Po roce 1882 převzal odpovědnost za odborné školy stát a vznikla tak C.k. odborná škola pro sklářství a kovoprůmysl (K.K. Fachschule für Glas- und Metallindustrie). Druhý ředitel Leo Chilla (18561923), který navázal velmi plodnou spolupráci s vídeňskou sklářskou firmou J. & L. Lobmeyr, se snažil studentům zprostředkovat kontakt se zahraničními trendy v užitém umění.[4] Na přelomu století však školu poznamenala odbytová krize českého skla a zpoždění za novými požadavky trhu, které přišly s nástupem secese. Po roce 1918 přišla škola o tradiční spojení s vídeňským uměleckým světem, postupně se ale rozvíjela spolupráce s pražskými institucemi.[5] Čerstvý vzduch v podobě nového stylu Art deco na škole zavládl s příchodem ředitele Adolfa Beckerta (18841929), který se zasloužil o úspěch školy na výstavě malovaného skla. V roce 1926 a později také v roce 1937 došlo načas ke spojení sklářských škol v Kamenickém Šenově a v Novém Boru. Od roku 1938 se pak škola opět osamostatnila. Poslední ředitel Alfred Dorn byl v roce 1941 povolán do Wehrmachtu, do konce války ho zastupoval Wilhelm Rössler. Po vysídlení Němců se stal Dorn v roce 1948 ředitelem nově založené sklářské školy v Rheinbachu, kde s ním učili také další z Kamenického Šenova odsunutí učitelé německé národnosti.[6]

Po roce 1945Editovat

 
"Historická" budova školy po rekonstrukci v roce 1993

Po skončení druhé světové války byla ve škole obnovena výuka českými absolventy ze sklářských ateliérů na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, mezi kterými vynikal zvláště sklářský výtvarník René Roubíček.[7] Reaktivování bývalé německé státní odborné školy sklářské schválila vláda 24. srpna 1945, prozatímním správcem byl jmenován Josef Khýn. Po ředitelském období Ladislava Havlase byla škola v roce 1952 uzavřena v důsledku regulace sklářského průmyslu a jeho odbytových potíží po roce 1948.[8] V roce 1957 byla škola v souvislosti s plánovaným rozvojem spotřebního průmyslu a s impulzy, jakými byla mj. připravovaná účast na výstavě Expo 58, opět obnovena nejprve jako pobočka sklářské školy v Novém Boru. Od roku 1962 se z této pobočky stala samostatná Střední průmyslová škola sklářská s nově jmenovaným ředitelem Josefem Khýnem.[9] 110. výročí škola oslavila výstavou v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, která kvalitou vystavených prací vzbudila zájem jak u odborníků, tak i sklářských podniků. Za působení ředitele Josefa Khýna došlo taktéž k rozšíření výuky o obory konstrukce a tvorba osvětlovadel a rytí skla. Roku 1981 byla škola v souladu se školskou reformou přejmenována na Střední umělecko-průmyslovou školu sklářskou. Novým výtvarníkem brusičského oddělení se stal jmenovaný ředitel Vladimír Klein. Po roce 1989 škola navázala kontakty se zahraničními sklářskými školami a dalšími institucemi. V roce 1990 se stal ředitelem Karel Rybáček, za jehož funkční období byly zakoupeny elektrické pece na tavenou plastiku, do výuky bylo zavedeno také foukání skla u kahanu.[10] Od roku 1992 byla zahájena spolupráce a výměnné stáže se sklářskou školou v německém Rheinbachu. V letech 19931994 proběhla rekonstrukce původní školní budovy. V roce 1997 pak byl ředitelem jmenován Pavel Werner, vyučované techniky byly doplněny vitrografií, maturitní práce studentů škola prezentovala na četných výstavách. V období nastupujícího ředitele Františka Janáka (20062010) škola úspěšně odolávala snahám o její zrušení či sloučení s novoborskou školou na podnět zřizovatele Rady Libereckého kraje, která nakonec v roce 2010 odvolala Janáka z funkce.[11] V roce 2011 potom Okresní soud v České Lípě rozhodl, že toto odvolání bylo neplatné.[12] Také během období, kdy byla ředitelkou školy Marie Kronďáková, se dařilo překonávat důsledky změn, jakými prošel sklářský průmysl po roce 1989, a nyní, kdy je od roku 2014 ve funkci výtvarník Pavel Kopřiva, škola opět spolupracuje s předními sklářskými firmami.

Ředitelé školyEditovat

  • Jan Dvořáček (1856–1885)
  • Leo Chilla (1885–1899)
  • Heinrich Zoff (1899–1914)
  • Eduard Klinger (správce 1914–1916)
  • Gustav Miksch (1916–1918)
  • Adolf Beckert (1918–1926)
  • Heinrich Strehblow (1926–1929)
  • Hermann Zeh (1929–1933)
  • Alfred Dorn (1933–1945)
  • Wilhelm Rössler (zástupce ředitele 1941–1944)
  • Josef Khýn, prozatímní správce (1945)
  • Ladislav Havlas (1945–1952)
  • RNDr. Jaromír Špaček (1957–1961)
  • Josef Khýn (1962–1969)
  • Josef Hospodka (1970–1985)
  • ak. mal. Vladimír Klein (1985–1990)
  • ak. mal. Karel Rybáček (1990–1997)
  • ak. soch. Pavel Werner (1997–2006)
  • ak. mal. František Janák (2006–2010)
  • Ing. Marie Kronďáková (2010–2012)
  • Ing. Petr Kolč (2012-2013)
  • Mgr. Hana Kubátová Ortová (2013-2014)
  • MgA. Pavel Kopřiva, Ph.D. (2014– )

Významné osobnostiEditovat

Studijní oboryEditovat

Výtvarné zpracování skla a světelných objektůEditovat

V rámci oboru lze studovat s následujícím zaměřením:

Broušení sklaEditovat

Specializace v broušení skla nejvíce využívá znalosti modelování, plastického vytváření a prostorového cítění. Velká pozornost je věnovaná také výtvarné přípravě. Studenti používají při realizaci svých návrhů různé řemeslné techniky a technologie, jakými jsou broušení na kuličských strojích, broušení na hladinářských strojích, hranování, řezání na diamantové pile, vrtání, broušení úhlovými bruskami a pískování. Kromě toho se seznamují i s technikami lehání, slinování a tavení skla do forem.

Malování sklaEditovat

Zaměření na malování skla zahrnuje množství klasických malířských technik a materiálů. Studenti se učí architektonickému řešení tvarů. Pro své návrhy a realizace výrobků jak z dutého skla, tak i vitráží využívají dalších technik, jako je leptání, pískování, rytí diamantem a ohebnou hřídelí. Seznamují se rovněž s technikami lehání, slinování a tavení skla do forem. Obor vyžaduje výrazný cit pro barvu.

Rytí sklaEditovat

V tomto oboru se studenti učí využívat znalosti kresby a plastiky (reliéfu) pro rytí skla na mědi, kamínku, diamantu apod. Svou fantazii uplatňují při navrhování jak rytých předmětů, tak i vitráží. Rytí skla kombinují s technikami jako je pískování a broušení. Současně se seznamují s technikami lehání, slinování a tavení skla do forem.

Design světelných objektůEditovat

V tomto zaměření se studenti během studia seznamují se zpracováním kovů, skla a jiných hmot. Kromě jiného se učí svařovat, tepat, tlačit, cizelovat a obrábět kovy. Pro své záměry používají i technik lehání, slinování, vrtání a tavení skla do formy, včetně prvků z foukaného skla. Cílem jejich specializace je konstrukce a výroba svítidel, lustrů a závěsných dekorativních svítidel. Navrhují také solitéry a jiné objekty související se světlem. Při své práci kombinují i lehané a malované sklo s kovovými konstrukcemi.

Restaurování osvětlovadelEditovat

Tento obor nabízí vzdělání zaměřené na restaurování historicky cenných světelných zařízení, zvláště historických lustrů s využitím nejmodernějších poznatků a technologií s cílem zachovat původnost a originalitu restaurovaných předmětů.

Sklo v architektuřeEditovat

Toto zaměření se týká oblasti tvorby prostorových skleněných objektů, tavených, slinovaných a lehaných plastik, vitráží, okenních výplní a prostorových skleněných příček a osvětlovadel s využitím architektonického prostoru.

Grafický designEditovat

Obor se zabývá vývojem a navrhováním grafického designu. Studenti jsou vedeni k rozvoji výtvarného myšlení, tvořivosti a fantazii, ke kultivaci výtvarného vidění a vyjadřování. Příprava je zaměřena také na vědomosti a dovednosti v psaní a kreslení písma a na figurální kreslení. Cílem výtvarné přípravy je prohloubení znalostí o vývoji designu ve zvoleném oboru a v jeho současných trendech s využitím jednotlivých médií, především prostředků ICT.

Užitá malbaEditovat

Nejnovější obor "Užitá malba" je vyučován od září roku 2015, jeho náplní je kromě klasických malířských technik také rozšířená výuka počítačové grafiky. Součástí výtvarné přípravy je rovněž navrhování vitráží, mozaik a barevného řešení interiérů.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. LANGHAMER, Antonín. The legend of Bohemian glass: a thousand years of glassmaking in the heart of Europe. 1st English ed.. vyd. Zlín: Tigris, 2003. 294 s. Dostupné online. ISBN 80-86062-11-2. S. 242. (anglicky)  (omezený přístup)
  2. LANGHAMER, Antonín. Minulost a přítomnost sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2002. Kamenický Šenov: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, 2002. 125 s. ISBN 80-239-0030-7. S. 10. 
  3. LANGHAMER, Antonín. Minulost a přítomnost sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2002. S. 10.
  4. LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. Sklo a světlo: 150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2006. 1. vyd.. vyd. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, 2006. 173 s. ISBN 80-7101-058-8. S. 16. 
  5. LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 22.
  6. LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 31.
  7. LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 40.
  8. LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 41.
  9. LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 45.
  10. LANGHAMER, Antonín; HLAVEŠ, Milan. S. 49.
  11. TRDLA, Martin; ŠEBELKA, Jan. Liberecký kraj odvolal ředitele sklářské školy. Zbavil se tím rebela. liberec.idnes.cz. 16. listopadu 2010. Dostupné online.
  12. ŠEBELKA, Jan. Odvolaný ředitel sklářské školy v Šenově se vrací, vyhrál soud s krajem. liberec.idnes.cz. 11. srpna 2011. Dostupné online.

LiteraturaEditovat

  • 1. mezinárodní sympozium rytého skla = 1st international symposium of engraved glass: Kamenický Šenov 23.-29. září 1996: [sborník přednášek]. 1,1996,sbor. [Kamenický Šenov: Sklářské muzeum. Kamenický Šenov, 1996]. 63 s. ISBN 80-238-1736-1.
  • Helena Braunová a Pavel Werner: Ein Stamm, Zwei Äste = Jeden kmen, dvě větve: Glasfachschule Steinschönau - Glasfachschule Rheinbach. Rheinbach: Glasmuseumn Rheinbach, 1998. 11 s., obr. příl.
  • Vladimír Klein et al. 130 let Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově 1856-1986: [jubilejní publikace]. Kamenický Šenov: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, 1986. [48] s.
  • Antonín Langhamer a Milan Hlaveš: Glass and light: 150 years of the Secondary School of Glassmaking in Kamenický Šenov: 1856-2006. 1st ed. In Prague: Museum of Decorative Arts, 2006. 173 s. ISBN 80-7101-059-6.
  • Antonín Langhamer: Minulost a přítomnost sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2002. Kamenický Šenov: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, 2002. 125 s. ISBN 80-239-0030-7.
  • Antonín Langhamer a Vratislav Šotola: Sto deset let sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-1966. Kamenický Šenov: Střední průmyslová škola sklářská, 1966. [6] s., [38] s. obr. příl.
  • Antonín Langhamer a Milan Hlaveš: Sklo a světlo: 150 let sklářské školy v Kamenickém Šenově: 1856-2006. Vyd. 1. V Praze: Uměleckoprůmyslové museum, 2006. 173 s. ISBN 80-7101-058-8.
  • René Roubíček: 90 let nejstarší odborné sklářské školy v Kamenickém Šenově. Kamenický Šenov: Sklářská škola v Kamenickém Šenově, [1946]. [13] s.
  • Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská: Kamenický Šenov 1856-1981. Kamenický Šenov: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, 1981. [24] s.

Externí odkazyEditovat