Reliéf (sochařství)

plastické výtvarné dílo vystupující z plochy pozadí

Reliéf (z ital. rilievo, vystouplý) je plastické výtvarné dílo, které vystupuje z plochy pozadí. Může být ornamentální nebo figurální a může sloužit k výzdobě staveb, pomníků, náhrobků, ale také uměleckých předmětů.[1]

Reliéfy v Göbekli Tepe (Turecko, 10. tisíciletí př. n. l.
Bas-reliéfy v chrámu v Edfu (Egypt, 2. stol. př. n. l.
Feidiás, haut-reliéf Kentaura. Parthenon, kolem 450 př. n. l.
L. Ghiberti, Abraham, bronz (Zlatá brána, Florencie, kolem 1430)
Mramorový haut-reliéf období klasicismu

Popis editovat

Reliéfy se dělají z kamene a štuku, z kovu, ze dřeva nebo slonoviny i z dalších materiálů. Podle toho, jak dalece je reliéf prostorový, se rozlišuje

  • Bas-reliéf (nízký, plochý reliéf), kde se motiv od pozadí neodděluje. Nejběžnější druh reliéfu, hlavně na fasádách budov, na vnitřních stěnách a stropech, na náhrobních kamenech, ale také na plaketách, mincích a medailích.
  • Haut-reliéf [ótreliéf] (vysoký reliéf), kde se například ruka nebo hlava postavy odděluje od pozadí, vystupuje do prostoru a je zpracována jako socha.
  • Zahloubený reliéf, charakteristický pro staré egyptské sochařství: plastický motiv je zde ostře ohraničen zahloubením, takže nevystupuje nad rovinu pozadí.
  • Kontra-reliéf či intaglie, kde je figura naopak vyhloubena v negativu. Vyskytuje se u broušeného skla a drahokamů (gemma).[2]

Historie editovat

Reliéf patří k nejstarším formám sochařství a vyskytuje se ve všech vyspělejších kulturách. Starověké reliéfy jsou obvykle kamenné, vzácněji kostěné, štukové nebo dřevěné. Jedním z vrcholů starověkého reliéfního sochařství patří egyptské reliéfy a reliéfní nápisy, které zdobí stěny chrámů a hrobek. Jsou většinou ploché (bas-reliéf) nebo zahloubené. Jinou povahu mají realističtější řecké reliéfy, ploché i vysoké. Nejznámější jsou Feidiovy římsy a metopy z Parthenonu v Athénách. Styl řeckého reliéfu pak pokračuje v římském umění, na náhrobcích, vítězných sloupech a bránách i v raně křesťanském umění. V byzantské oblasti se rozšířily drobné reliéfy ze slonoviny, velmi ceněné až do středověku.

Do středověkého umění vstupuje kamenný reliéf v rané gotice, při výzdobě francouzských katedrál (Chartres, Amiens). Postavy a výjevy jsou více stylizované a přizpůsobují se tvarům staveb, portálů, náhrobků a medailonů. Velký rozkvět reliéfního umění nastal v italské renesanci, kdy se i monumentální stavby zpravidla omítají. Vedle kamenných a mramorových se vyskytují také reliéfy štukové a keramické. V barokním umění se reliéf stává služebnou částí chrámové architektury a hojně se používá i v palácích a zámcích, jak na fasádách, tak vnitřních stěnách a stropech, klenutých i plochých.

V období klasicismu se odděluje na jedné straně spíše strohý bas-reliéf od volně stojící sochy. V historizující městské zástavbě druhé poloviny 19. století se plastická výzdoba fasád stává masovou módou a prefabrikované sádrové a štukové odlitky se na fasády prostě přilepují. V secesním umění se vrací plochý figurální reliéf, často inspirovaný starověkými vzory a od 30. let 20. století se prosazuje funkcionalistická architektura hladkých geometrických tvarů bez plastické výzdoby.

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Herout, Slabikář návštěvníků památek, str. 213.
  2. Ottův slovník naučný, heslo Relief.

Literatura editovat

  • J. S. Curl, Oxford dictionary of architectrue. Oxford: OUP 1999.
  • J. Debicki, Dějiny umění. Malířství, sochařství, architektura. Praha: Argo 1998
  • J. Herout, Slabikář návštěvníků památek. Praha: SPPOP 1978
  • F. Kadeřávek, Relief. Příručka pro sochaře a architekty. Praha: J. Štenc 1925
  • Ottův slovník naučný, heslo Relief. Sv. 21, str. 531
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Relief v umění. Sv. 9, str. 533

Související články editovat

Externí odkazy editovat