Seznam osob na čestném pohřebišti III. odboje

seznam na projektech Wikimedia

Seznam osob na Čestném pohřebišti III. odboje zahrnuje soupis symbolických hrobů nacházejících se na pietním místě v severní části Ďáblického hřbitova v Praze 8. Pietní místo nese oficiální název „Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj“.[1]

Čestné pohřebiště III. odboje při severní zdi Ďáblického hřbitova (celkový pohled, rok 2022)
Informační tabulka s plným názvem pietního místa
Detail památníku obětem komunistického režimu s plastikou ostnatými dráty propletených rukou
Pohled na pietní místo – dřevěný kříž. Ten je umístěný před řadami symbolických hrobů obětí komunismu (2025)
Zřizovatel pietního místa Stanislav Stránský
Hrob Stanislava Stránského – představitele politických vězňů ČR a zřizovatele Čestného pohřebiště III. odboje

Stručný popis

editovat

Čestné pohřebiště III. odboje je tvořeno symbolickými náhrobními deskami vesměs jednotného formátu. Desky jsou uspořádány v několika segmentech. Segmenty jsou odděleny nízkými živými ploty. Náhrobky jsou seřazeny podle data úmrtí. Celkem je zde uvedeno 247 jmen politických vězňů s daty narození a úmrtí.[p. 1] Celkové provedení instalace čestného pohřebiště svým způsobem odkazuje na nepietní pohřbívání tělesných ostatků do hromadných neoznačených šachtových hrobů.[1][2][3]

Historický exkurs

editovat

Roky 1948 až 1961

editovat

Během prvních let po nastolení komunistické diktatury (po únoru 1948) bylo popraveno mnoho skutečných či domnělých odpůrců nového nastupujícího režimu. V letech 1948 až 1968 se uskutečnilo 414 poprav, z toho 226 až 244 poprav mělo politické pozadí. První popravy proběhly již v únoru a květnu 1949, posledním popraveným politickým vězněm byl v roce 1960 Vladivoj Tomek.[4]

V prvních letech po únoru 1948 byla těla obětí politických procesů zpopelňována ve strašnickém krematoriu a jejich popel byl vydáván pozůstalým či uschován přímo v krematoriu. V letech 1951 až 1952 byla těla podrobena pitvě a poté porůznu pohřbívána např. i do společných hrobů na Ďáblickém hřbitově, kam byly někdy ostatky ukládány ještě i v roce 1960. Maximální počet uložení těl „agentů a teroristů usmrcených v boji s bezpečnostními orgány“ do společných hrobů na Ďáblickém hřbitově se uskutečnil v letech 1950 až 1953.[4]

Od roku 1954 se popravy prováděly tajně, bez pitvy a popel po kremaci v motolském krematoriu byl uschováván v urnách skladovaných v pankrácké věznici.[4]

Pohřbívání ostatků různých skupin osob do společných hrobů na Ďáblickém hřbitově pokračovalo až do roku 1961. Celkem zde vzniklo 72 šachtových hrobů. Každý měl délku asi 5 metrů, šířku 2 metry a hloubku 2,5 metru. Jedna šachta pojala až 40 beden či rakví uspořádaných do 4 vrstev po 10 položkách. Do jedné rakve či bedny mohly být současně umístěny ostatky vícera lidí (někdy šlo jen o části těl). Odhaduje se, že ďáblické pohřebiště může obsahovat ostatky 14 až 20 tisíc osob.[4]

Kromě těl popravených „agentů a teroristů“ byly do společných hrobů primárně pohřbívány ostatky pocházející z Ústavu soudního lékařství, patologických a anatomických ústavů či některých nemocnic a také každého, kdo během výkonu trestu ve vězení zemřel a jehož tělo nesmělo být vydáno rodině dle soudního příkazu nebo jen proto, že o něj pozůstalí neprojevili zájem.[4]

Skutečný počet obětí politických perzekucí pohřbených do společných hrobů není znám. Odhaduje se, že je zde pohřbeno asi 139 osob (96 popravených a 43 zemřelých ve výkonu trestu odnětí svobody v pankrácké či ruzyňské věznici) z rozpětí let 1948 až 1961. Na základě různých zdrojů (např. spisy Městské prokuratury Praha) byl sestaven seznam 250 osob, které měly být v letech 1948 až 1961 pochovány do společných hrobů na Ďáblickém hřbitově, ale ne všechny je možno považovat za politické vězně. (Spisy některých politických vězňů jsou například uloženy na Slovensku.) I tak se jedná přibližně jen o desetinu z celkového odhadovaného množství cca 20 tisíc osob zde anonymně pohřbených.[4]

Roky 1968 až 1909

editovat

Nově v Praze ustavená (31. března 1968) organizace Klubu bývalých politických vězňů (K-231) sdružující bývalé politické vězně komunistického režimu se o lokalitu na hřbitově v Ďáblicích začala zajímat v období pražského jara. Výpis z obou polohových knih a z indexové knihy[p. 2] se pokusili sestavit zakladatel Klubu 231 a bývalý politický vězeň Ota Rambousek a Ladislav Gruber, ale prorežimní síly zajistily včasné „preventivní“ vytrhání listů z těchto knih. Badatelské úsilí bylo nadlouho přerváno invazí vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a definitivně znemožněno úmyslně založeným požárem v kanceláři správy hřbitova z počátku 70. let 20. století, při kterém shořely matriční záznamy.[4]

V souvislosti s lokalizací umístění ostatků číhošťského faráře Josefa Toufara se v roce 1968 zabývala pohřbíváním do společných hrobů na hřbitově v Ďáblicích i Komise ministerstva vnitra. Při té příležitosti byl vyslechnut Jaroslav Křáp – vedoucí hrobník Ďáblického hřbitova v letech 1948 až 1958, který zavedl evidenci způsobu pohřbívání, kdy se vedl záznam o jménu osoby, místu původu ostatků, datumu uložení do hrobu. Dále každý záznam obsahoval číslo rakve v rámci šachty. A byl to právě Jaroslav Křáp, kdo prosadil umísťování kovových štítků s čísly na víka rakví. (Samotné hromadné hroby – šachty – byly původně označeny kovovými tabulkami s černými čísly na bílém podkladu.) Komise ministerstva vnitra již v roce 1968 kritizovala neutěšený stav hromadného pohřebiště, náletové křoviny, povalené a poházené identifikační tabulky s nečitelnými (zrezivělými) čísly a dezolátní stav většiny propadajících se hrobů.[4]

Po roce 1989

editovat

Po sametové revoluci, v souvislosti s pátráním po ostatcích Zdeny Mašínové starší (leden 1990), o místu hromadného pohřbívání Ďáblicích a jeho stavu informoval v tisku spisovatel, historik a publicista Petr Placák. V polovině roku 1990 vznikl první seznam 31 osob údajně na místě pohřbených a v roce 1990 se začala zabývat tehdejší městská prokuratura případem „pohřbívání do hromadných hrobů v Ďáblicích“. Na konci roku 1993 byla státní prokuratura zrušena a vyšetřování převzal policejní Úřad pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB (pozdější Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu – ÚDV). Byly provedeny výslechy řady svědků (např. hrobník Karel Vlnas) a výpisy z knih úmrtí v pankrácké věznici (seznam 444 osob zemřelých v rozmezí od 1. ledna 1950 do 31. prosince 1959).[4]

Vznik pietního pohřebiště

editovat

Pietní úpravě pohřebiště se začala věnovat pražská pobočka nově ustavené organizace – Konfederace politických vězňů (KPV) – vedené Stanislavem Stránským. Členové KPV v letech 1990 až 1992 provedli vykácení náletových porostů, úklid oblasti a osazení dřevěného kříže. V červenci 1992 zničili úpravu dosud neoficiálního pietního místa pracovníci odstraňující polomy. Členové KPV si stěžovali, místo uvedli do původního stavu a každoročně o něj pečovali. Na počátku 90. let 20. století byl v místě pohřbení kněze Josefa Toufara umístěn litinový kříž. Nadace pro uctění památky obětí komunismu vznikla v Praze 30. června 1993 z iniciativy KPV, hlavního města Prahy a městských částí 1, 4, 5 a 8. Předsedou se stal Stanislav Stránský. Účelem této nadace byla úprava 4 pietních míst v Praze s důrazem na pohřebiště v Ďáblicích.[4]

Součástí úprav pietního pohřebiště na Ďáblickém hřbitově byla nivelace povrchu, jeho zatravnění a instalace 247 symbolických kamenných desek se jmény zemřelých politických vězňů (některé desky byly doplněny dodatečně). Dále přibyl mramorový pomník – památník z dílny autora architekta Karla Gronwaldta s bronzovou plastikou rukou propletených ostnatým drátem. (Plastika je dílem akademického sochaře Antonína Kuldy dle návrhu výtvarníka Jiřího Kargera.) Celkové architektonické řešení pietního pohřebiště pochází od Ladislava Šponara.[4] Na druhé straně cesty byl (současně s čestným pohřebištěm politických vězňů) pietně upraven i prostor „dětského pohřebiště“. V tomto prostoru byl v roce 1994 doplněn náhrobek Zdeny Mašínové starší.[4]

Slavnostní odhalení památníku spojené s vysvěcením celého čestného pohřebiště politických vězňů se uskutečnilo 1. července 1994. Dlouhodobě nedobré vztahy mezi Stanislavem Stránským a vedením KPV přiměly Stránského k založení nového spolku – Sdružení bývalých politických vězňů (SBPV) v České republice. Tato organizace převzala péči o čestné pohřebiště a zaštiťuje pietní akce tam konané.[4][p. 3]

Panoramatický pohled na celý prostor čestného pohřebiště (2025)

Upozornění

editovat

Na čestném pohřebišti politických vězňů jsou na kamenných deskách umístěných nad šachtami v chronologickém pořadí uvedena jména popravených osob a osob dalších, jejichž jména byla převzata z původních pomníčků, které na místě před vznikem čestného pohřebiště instalovali neoficiálně jejich pozůstalí. Zároveň jsou na deskách uvedena i jména osob prokazatelně pohřbených jinde (např. Jan Buchal, Oldřich Pecl, Heliodor Píka, Milada Horáková).[4][p. 4]

Stanislav Stránský koncipoval čestné pohřebiště jako místo uctění všech obětí komunistické totality a to bez ohledu na místo, kde se fyzicky nacházejí jejich ostatky. Jedná se tedy o symbolické hroby všech popravených, kteří jsou považováni za politické vězně. V době vzniku čestného pohřebiště byly (v důsledku nedostatku informací) v některých případech na náhrobcích uváděny i osoby figurující v kriminálních kauzách.[p. 5] Některá další jména by měla být z pohledu politický versus kriminální ještě prověřena.[4][p. 6]

Na některých deskách se vyskytují chyby vzniklé při přepisu křestních jmen, příjmení i datumů (například Alois Suttý je chybně uveden jako Sutý, Sigmund Bakala jako Zigmund a Vojtech Danielovič jako Danielovič K.)[4]

Seznam symbolických náhrobků osob

editovat

Poznámky

editovat
  1. Některé informace na deskách ale obsahují chyby v přepisu jmen a datumů.[1]
  2. Tyto dokumenty existovaly ještě 9. srpna 1968 a obsahovaly informace o osobách pohřbených na Ďáblickém hřbitově v letech 1943 až 1961 a o jejich přesném umístění.
  3. Stanislav Stránský byl po své smrti pohřben v místě u čestného pohřebiště.[4]
  4. Urny s popelem Václava Švédy a Ctibora Nováka byly zničeny v roce 1961.[4]
  5. Např. trojnásobný vrah Werner Ertel; retribuční vězeňkyně Josefa Feixová; udavač Miloslav Kraus; retribuční vězeň Alexander Mayer; strůjce politických procesů z padesátých let generál Josef Musil; dvojnásobný vrah Václav Rousek; příslušník SNB Josef Prouza – popraven za pokus o emigraci, kdy se při zatčení bránil se zbraní v ruce a jeho případ nebyl činem proti režimu; recidivista Josef Fric; banderovec Štěpán Kalitka.[4]
  6. Například: Jiří Bruthaus, Martin Mankoš, Josef Rufer, Rudolf Valko a Jaroslav Zlesa.[4]
  7. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w Tato osoba je uvedena na pamětní desce popravených příslušníků SNB a informace o jménu, příjmení, datu narození a datu úmrtí byly zde na daném řádku upraveny podle údajů na této pamětní desce (odhalena 27. června 2023)

Reference

editovat
  1. a b c d e f g Čestné pohřebiště politických vězňů (Čestné pohřebiště popravených a umučených z padesátých let – třetí odboj) [online]. web: Pamětní místa [cit. 2023-01-06]. Ďáblická 564/2a, 182 00 Praha 8 – Střížkov; u severní zdi Ďáblického hřbitova; GPS souřadnice: 50°8'16.630"N, 14°28'50.098"E (50.1379528N, 14.4805828E). Dostupné online. 
  2. ŠŤASTNÝ, Ivo; ŠTRUPL, Vladimír; PORTEŠ, Jiří. Čestné pohřebiště popravených a umučených z 50. let [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa (vets cz) [cit. 2023-02-16]. Umístění: Praha 8, Ďáblická 2a, Ďáblický hřbitov; GPS souřadnice: N50°8'16.7 E14°28'53. Dostupné online. 
  3. seznam popravených pro politické trestné činy v období 1948 - 1989 [online]. web: Totalita cz [cit. 2023-03-07]. Dostupné online. 
  4. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa LOUČ, Michal; TOMEK, Prokop, PhDr., Ph.D.; BURSÍK, Tomáš, Mgr. Ďáblický hřbitov: Místo paměti druhého a třetího odboje. 1. vyd. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR), 2021. 144 s. Dostupné online. ISBN 978-80-88292-96-8, ISBN 978-80-7516-000-3. Studie; ke stažení ve formátu *.pdf. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat