Wikipedie

Boris Kovaříček

student Právnické fakulty Univerzity Karlovy, ve vykonstruovaném procesu odsouzený k trestu smrti

Boris Kovaříček (21. května 1927, Praha – 24. května 1949, Věznice Pankrác, Praha)[1] se stal po skončení druhé světové války studentem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jako vedoucí člen ilegální studentské protikomunistické odbojové skupiny Šeřík[2] a fiktivní protikomunistické odbojové skupiny Pravda zvítězí byl v prosinci 1948 zatčen a na základě vynuceného doznání ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti a ve svých 22 letech popraven.[3]

Boris Kovaříček
Vězeňské foto (rok 1948)
Vězeňské foto (rok 1948)
Narození21. května 1927
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí24. května 1949
Věznice Pankrác, Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtípopraven
Místo pohřbeníĎáblický hřbitov (50°8′16,34″ s. š., 14°28′50,75″ v. d.)
BydlištěPraha II, Gottwaldovo nábřeží 22
Národnostčeská
Občanstvíčeskoslovenské
Vzdělánímaturita; studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Povolánívysokoškolský student práv
Domovské městoPraha
TitulJUC.
Ocenění
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

Studia editovat

Boris Kovaříček se narodil 21. května 1927 v Zlíně. V roce 1946 složil maturitní zkoušku na Masarykově státním reálném gymnáziu v pražské Křemencově ulici.[4] Po maturitě se stal posluchačem Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.[4]

Protikomunistický odboj editovat

Krátce po únoru 1948 se Boris Kovaříček stal vedoucím členem ilegální studentské odbojové protikomunistické skupiny Šeřík,[4] která vznikla na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.[2]

Do činnosti protikomunistické studentské skupiny Šeřík se aktivně zapojila i studentka Vladimíra Hlinovská (rozená Jílková; * 1. října 1928). Na činnost v Šeříku vzpomínala s odstupem po letech takto:[5][p. 1]

Trvalo to asi půl roku nebo rok, než na nás přišli. Měli jsme za úkol třeba sledovat různé osoby nebo příjezdy a odjezdy vlaků na smíchovském nádraží a podávat o tom zprávy. Dneska mi to přijde jako hloupost, vždyť tam byl jízdní řád. Taky jsme se scházeli a mluvili proti režimu. Znala jsem z té skupiny dva lidi, víc ne. Myslím, že to bylo od začátku vyprovokované režimem, aby vyřadili protikomunisticky smýšlející studenty z vysokých škol.

Vladimíra Hlinovská, O ilegální organizaci Šeřík, [5]

Karel Bacílek starší, hostinský v restauraci U zlaté Prahy na Žižkově a otec Karla Bacílka mladšího, se s podplukovníkem ve výslužbě Josefem Hruškou (1883–1949) setkal v dubnu 1948[6] v pražské restauraci Václava Tichého v Benediktské ulici.[6] Hruška se Bacílkovi staršímu jevil jako osoba odhodlaná ilegálně pracovat proti komunistickému totalitnímu režimu[6] a následně Bacílek Hrušku pozval k sobě domů, kde se s Hruškou seznámil i Bacílkův syn.[6]

Žádný z Karlů Bacílků ale netušil, že Hruška není protikomunistický odbojář, ale že je ve skutečnosti agentem Vojenského obranného zpravodajství (OBZ), jehož řídícím orgánem byl plukovník Richard Mysík z obávaného Reicinova 5. oddělení hlavního štábu.[7] (OBZ podléhalo prostřednictvím KSČ sovětské tajné službě NKVD.[6]) Podplukovník Josef Hruška měl sehrát roli volavky tak, že nejprve vyprovokuje opoziční protikomunistické elementy k fiktivní akci na jejímž podkladě je bude možné pozatýkat, obvinit, usvědčit a nakonec zlikvidovat.[6] Hruška přesvědčil oba Bacílky, aby ve svém okolí kontaktovali obdobně protikomunisticky smýšlející osoby (nebo již fungující ilegální podvratné skupiny) za účelem shromažďování „zpravodajsky cenných“ informací.[6] Tak se také Karel Bacílek mladší seznámil se svým spolužákem – studentem práv Borisem Kovaříčkem. Ten v té tobě již vedl skutečnou ilegální studentskou protikomunisticky zaměřenou skupinu Šeřík.[7][6] Důvěřivý Kovaříček připojil svoji skupinu (aby znásobil síly protikomunistického odboje) k nově se rodící Hruškově „rozvětvené odbojové skupině“, která se jmenovala Pravda zvítězí (PZ).[4]

Postupem doby se podplukovník Josef Hruška (s plným vědomím svých nadřízených) ocitl v čele rozvětvené volavčí odbojové protikomunistické organizace Pravda zvítězí (PZ), jejímž cílem měl být ozbrojený puč v únoru 1949.[7][6] Jen neuvážené mládí mohlo být omluvou, že idealističtí mladíci neprohlédli včas nereálnost celé připravované akce. Hruška se pasoval do role „vojenského odborníka“, sliboval zajištění zbraní z vlastních zdrojů a ostatní členy ilegální struktury od nelegálního opatřování zbraní odrazoval.[6]

Během této několik měsíců trvající „zpravodajské provokační (kamuflážní) hry“ se do odbojové činnosti postupně zapojovaly nejen další osoby, ale i celé další skupiny.[6] Jednu z nich řídil agent StB Václav Chalupa, pod krycím označením „major Král“.[7]

I Když v ilegální volavčí síti uvízlo dostatečné množství „ryb“, OBZ čekalo na „velkou rybu“. Tou se stal generál ve výslužbě Karel Kutlvašr, který se dostavil na jednu konspirační schůzku s Josefem Hruškou do bytu jednoho ze členů skupiny. (Kutlvašr byl odeslán v červnu 1948 do výslužby.) Ačkoliv generál Kutlvašr na schůzce nic nepřislíbil, byla to ona „velká ryba“ a dobrá záminka, jak si s bývalým vojenským velitelem Pražského povstání a nenáviděným důstojníkem konečně a definitivně „vyřídit staré účty“.[6]

Zátah volavčí sítě editovat

Konec prosince roku 1948 znamenal pro protikomunistické odbojáře uvízlé v Hruškově volavčí síti procitnutí ve formě rozsáhlého zatýkání, které zahrnulo asi dvě stě lidí,[6] mezi nimiž byl i generál Karel Kutlvašr. Karel Bacílek mladší byl zatčen pracovníky StB 17. prosince 1948 ve 22.15.[6] Boris Kovaříček byl zatčen rovněž v prosinci 1948.[4] Během následných zostřených (brutálních) výslechů byl přinucen doznat účast na protistátní činnosti.[7][6][4]

Zatčené osoby (vytěžené ze zátahu v Hruškově volavčí síti) byly rozděleny do několika menších skupin, ale soudu bylo předáno jen několik z nich.[6][p. 2] Osoby v těchto skupinách byly žalovány a souzeny samostatně a hlavou jedné takovéto buňky se stal i Karel Bacílek starší.[7] Karel Bacílek starší byl souzen jako údajný vedoucí jedné skupiny;[6] v červnu 1949 byl odsouzen na 25 let odnětí svobody.[9]

Karel Kutlvašr byl zatčen 18. prosince 1948 a ve stejný den byl zatčen i provokatér Josef Hruška.[6] A tak zatímco Hruška doufal v tučnou odměnu, netušil, že pro OBZ se mezitím stal osobou nepohodlnou (mohl při soudním procesu prozradit pozadí celé volavčí akce).[6] Marně se při výsleších a mučení ve vojenské věznici na Hradčanech (v tzv. „Domečku“) zaštiťoval jménem svého řídícího důstojníka plukovníka Richarda Mysíka.[6] (Mysík doufal, že Hruška hradčanské výslechy nakonec nepřežije, ale opak byl pravdou.[6]) Provokatér Josef Hruška pod nátlakem musel podepsat doznání, že s OBZ hrál dvojí hru a že OBZ ve finále „zradil“.[6]

Štáb ilegální organizace editovat

Jednou z takovýchto skupin osob byla i ta, kam vyšetřovatelé zařadili Karla Bacílka mladšího, Borise Kovaříčka a podplukovníka Josefa Hrušku (toho se vyšetřovatelé a jeho nadřízení nakonec rozhodli v soudní mašinérii také „semlít“). Jednalo se o skupinu 13 osob a tato skupina byla označována za tzv. štáb ilegální odbojové organizace Pravda zvítězí. [6] Do čela této vykonstruované protistátní skupiny byl vyšetřovateli dosazen generál Karel Kutlvašr. Skupina souzených a obžalovaných obsahovala pět studentů (Karel Bacílek mladší, Ladislav Strejc, Jan Morava, Boris Kovaříček, Miroslav Gregar); čtyři vojáky ve výslužbě (generál Karel Kutlvašr, podplukovník Josef Hruška, štábní kapitán ve výslužbě Ervín Novotný, podplukovník ve výslužbě Jaroslav Nedbálek) jednoho učitele základní odborné školy (Josef Slanina);[6] dále pak pekařského mistra (Zdeněk Loch),[6] ženu v domácnosti organizující přechody do zahraničí (Josefa Straširybková)[6] a nakonec slovenského úředníka (Josef Demeter).[7]

Hlavní líčení editovat

Ve dnech 12. až 16. května 1949 proběhlo hlavní líčení této 13členné „odbojové skupiny“ před senátem Státního soudu v Praze na Pankráci. Líčení předsedal plukovník justiční služby Dr. Jan Metlička; prokurátorem byl generál justiční služby Jan Vaněk.[7][6] Souzená „třináctka“ byla obviněna ze zločinu velezrady (§ 1 zákona číslo 231/1948 Sbírky) a 4 z nich navíc i z vyzvědačství (§ 5 zákona číslo 231/1948 Sbírky). Celé líčení bylo s vyloučením veřejnosti[6] (příbuzní a přátelé se mohli zúčastnit jen závěrečného vynesení rozsudku). Rozsudky byly rychlé a kruté.[6] Karel Bacílek mladší byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti, ke ztrátě čestných práv občanských a ke konfiskaci celého jmění.[7] Stejně dopadl i student Boris Kovaříček a agent provokatér Josef Hruška; generál Karel Kutlvašr byl odsouzen na doživotí.[7][6]

Poprava editovat

 
Symbolický hrob na Ďáblickém hřbitově v Praze

Odvolání odsouzených zamítl v jejich nepřítomnosti Nejvyšší soud v Brně dne 23. května 1949.[6] Žádosti o milost (jako poslední možnou naději) prezident Klement Gottwald (obdobně jako v případě mnoha následujících justičních vražd) neakceptoval.[6][p. 3] Boris Kovaříček spolu s ostatními (Karel Bacílek mladší, Josef Hruška)[6] byl popraven na dvoře pankrácké věznice 24. května 1949 v 5.00 ráno.[7][p. 4]

Boris Kovaříček se během celého procesu i těsně před vykonáním trestu smrti choval statečně.[4]

Byl o trochu starší než já, úžasný člověk. Do poslední chvíle jim vzdoroval, při vyšetřování ho mlátili, ale stejně nic nepřiznal. Popravili ho, když už jsem byla ve vězení, viděla jsem popravu v televizi.

Vladimíra Hlinovská, O Borisu Kovaříčkovi, [5]

Když jej 24. května 1949 v 5.00 ráno vedli k šibenici, byl exekuci přítomen předseda senátu plukovník justiční služby Dr. Jan Metlička. Boris Kovaříček se k němu obrátil se slovy: „Nezdá se vám, pane předsedo, že konáte něco nespravedlivého?“[2]

Po popravě bylo jeho tělo předáno do Ústavu pro soudní lékařství Karlovy univerzity v Praze.[6] Jeho ostatky byly pohřbeny do šachtového hrobu na pražském Ďáblickém hřbitově[10][11] v místech, kde se dnes (rok 2022) nachází Památník obětem komunistického režimu, který je součástí Čestného pohřebiště popravených a umučených obětí komunismu v 50. letech 20. století (zřízen v 90. letech 20. století).[12]

Připomínky editovat

 
Pamětní deska na budově Právnické fakulty UK v Praze
 
Celkový pohled na památník obětem komunistického režimu na náměstí Hrdinů v Praze
 
Soupis jmen 234 obětí komunismu na památníku na náměstí Hrdinů v Praze
  • 1968: Na základě Zákona číslo 82/1968 Sbírky („O soudní rehabilitaci“)[13] byli v době Pražského jara 1968 in memoriam soudně rehabilitováni jak Karel Bacílek mladší, tak i Boris Kovaříček.[4][6]
  • 1991: Ve Velké aule Karolina měl být 3. července 1991 slavnostně předán rehabilitační akademický titul „Doktor“. Diplom podepsaný děkanem Právnické fakulty doc. JUDr. Valentinem Urfusem a místopředsedou rehabilitační komise doc. JUDr. Vojtěchem Štíchou, CSc. ale nebylo komu předat, neboť se (až do roku 1999) nedostavil žádný blízký příbuzný.[4]
  • 1995: Před aulou vpravo v přízemí Právnické fakulty UK v Praze (na adrese: náměstí Curieových 901/7, 110 00 Praha 1 – Staré Město; GPS souřadnice: 50°5'30.220"N, 14°25'3.570"E) byla v roce 1995 slavnostně odhalena (spolkem českých právníků Všehrd) pamětní deska věnovaná památce právníků a studentů práv, kteří trpěli a umírali v dobách nesvobody při zápasu o prosazování práva a spravedlnosti.[14] Na desce je nápis:[14]
NA PAMÁTKU PRÁVNÍKŮ / A STUDENTŮ PRÁV, / KTEŘÍ TRPĚLI / A UMÍRALI V DOBÁCH / ZÁPASU O PRÁVO / A SPRAVEDLNOST. / VĚNUJE VŠEHRD / 8. KVĚTNA 1995 //

Text na pamětní desce (budova Právnické fakulty UK v Praze), [14]

  • 2009: Dne 7. dubna 2009 byly uděleny zlaté pamětní medaile Univerzity Karlovy „za statečnost a věrnost spravedlnosti a demokracii“ in memoriam těmto studentům Právnické fakulty Univerzity Karlovy: Karlu Bacílovi mladšímu; Borisi Kovaříčkovi a Veleslavu Wahlovi.[4] Tito studenti byli za druhé světové válka aktivní v protiněmeckém odboji. Po únoru 1948 se stali studentskými oběťmi komunistických monstrprocesů.[4]
  • 2009: V roce 2009 byla vnější fasádě v podloubí vlevo od vchodu do budovy Právnické fakulty UK v Praze (na adrese: náměstí Curieových 901/7, 110 00 Praha 1 – Staré Město; GPS souřadnice: 50°5'30.220"N, 14°25'3.570"E) slavnostně odhalena pamětní deska věnovaná trojici studentů, mezi nimiž je Boris Kovaříček.[14] Na desce je nápis:[14]
NA PAMĚŤ STUDENTŮ / PRÁVNICKÉ FAKULTY / UNIVERSITY KARLOVY / POPRAVENÝCH V LETECH / 1949–1950. / KAREL BACÍLEK / * 25. 3. 1920 † 24. 5. 1949 / BORIS KOVAŘÍČEK / * 25. 5. 1927 † 24. 5. 1949 / VELESLAV WAHL / * 15. 5. 1922 † 6. 6. 1950 //

Text na pamětní desce (na budově Právnické fakulty UK v Praze), [14]

  • 2009: Dne 28. října 2009 byla v Praze 4 na náměstí Hrdinů u stanice metra Pražského povstání (před vrchním soudem a Vrchním stát. zastupitelstvím v Praze)[15] odhalena busta Milady Horákové na památníku obětem komunistického režimu. Pomník připomíná nejen Miladu Horákovu ale i dalšich 234 obětí komunismu. Autory žulového pomníku a bronzové busty jsou architekt Jiří Lasovský a akademický sochař Milan Knobloch. Dalšími realizátory díla byli: akademický sochař Jan Bartoš; akademický sochař Ctibor Havelka a Ing. architekt Jiří Kantůrek.[16] Pomník vznikl za výrazné podpory České strany sociálně demokratické. Mezi jmény obětí komunismu jsou uvedena i následující: BACÍLEK KAREL 25.3.1920 - 24.5.1949 a KOVAŘÍČEK BORIS 21.5.1927 - 24.5.1949.[16]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Odhalení studentské protikomunistické skupiny mělo za následek nucený odchod ze studia pro asi 600 studentů z různých vysokých škol v Praze.[5] Vladimíra Hlinovská byla zatčena 26. prosince 1948 na statku v Dnešicích a převezena k výslechům do Prahy na vyšetřovnu v Bartolomějské ulici č. 4.[5] Poté ji přesunuli do soudní vazby na Paknrác.[5] V Praze byla nakonec odsouzena (spolu s dalšími studenty) k šesti letům v pracovním komandu v punčochárně Elite ve Varnsdorfu. Byla propuštěna v roce 1953 po absolvování 4,5 letém trestu.[5]
  2. ↑ Politický proces v roce 1949 se týkal 66 obžalovaných. Více než polovina z nich byli mladí lidé, většinou studenti ve věku od 17 do 26 let. [8]
  3. ↑ Neudělení milosti Borisi Kovaříčkovi datované ke dni 23. května 1949, Praha; Státní ústřední archiv (SÚA) Praha, fond Generální prokuratura.[2]
  4. ↑ Kopie dopisu Borise Koavaříčka psaného osm hodin před popravou a datovaného 23. května 1949, Praha; Archiv Ministerstva vnitra ČR.[2]

Reference editovat

  1. ↑ Boris Kovaříček (* 21. 5. 1927 – 24. 5. 1949) [online]. web: eVzpomínky cz [cit. 2022-06-10]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e Boris KOVAŘÍČEK (* 21. 5. 1927 Praha ... + 24. 5. 1949 Praha-Pankrác) [online]. web: archiv starých webových stránek Národního archivu [cit. 2022-06-10]. Pocta všem, kteří vzdorovali (Výstava u příležitosti 50. výročí popravy Dr. Milady Horákové). Dostupné online. 
  3. ↑ Kovaříček, Boris, 1927-1949 [online]. web: Bibliografie dějin Českých zemí [cit. 2022-06-06]. Narozen 21.5.1927 v Praze, zemřel 24.5.1949 v Praze-Pankráci. Student Právnické fakulty Univerzity Karlovy, ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti.. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l m Studenti Karel Bacílek, Boris Kovaříček, Veleslav Wahl – nositelé Zlaté pamětní medaile Univerzity Karlovy in memoriam [online]. web: Iforum cz, 2009-04-07 [cit. 2022-06-06]. Boris Kovaříček (* 25. 5. 1927, Praha, popraven 24. 5. 1949 v 5,00 hod., Praha). Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e f g Vladimíra Hlinovská (* 1928) [online]. web: Paměť národa cz [cit. 2022-06-11]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj KRUPKA, Jaroslav. Hrůzy politických poprav: první oběti dostal na šibenici provokatér, zemřel také [online]. web: Blanenský deník cz, 2020-05-24 [cit. 2022-06-07]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b c d e f g h i j k Karel Bacílek (1920–1949) [online]. web: Poslední adresa cz [cit. 2022-06-06]. Trojická 387/2, Nové Město, 128 00 Praha 2. Dostupné online. 
  8. ↑ Karel Bacílek (1920-1949) [online]. web: Mene Tekel cz [cit. 2022-06-06]. Dostupné online. 
  9. ↑ Pamětní deska Karlu Bacílkovi (Praha 2) [online]. web: Pamětní místa [cit. 2022-06-06]. Dostupné online. 
  10. ↑ Boris Kovaříček (21. Květen 1922 – 24. Květen 1949) [online]. web: My Heritage [cit. 2022-06-09]. Dostupné online. 
  11. ↑ Boris Kovaříček (21 May 1922 - 24 May 1949); Hřbitov Praha-Ďáblice [online]. web: Billion graves com [cit. 2022-06-09]. Dostupné online. 
  12. ↑ Památník obětem komunistického režimu [online]. web: Mapy cz [cit. 2022-06-09]. (GPS souřadnice: 50°8'16.344"N, 14°28'50.750"E; 50.1378733N, 14.4807639E). Dostupné online. 
  13. ↑ Zákon č. 82/1968 Sb. (Zákon o soudní rehabilitaci; Částka 26/1968) [online]. web: Zákony pro lidi cz [cit. 2022-06-07]. Platnost od 28.06.1968; účinnost od01.08.1968; Zrušen k 01.07.1990 (119/1990 Sbírky). Dostupné online. 
  14. ↑ a b c d e f Praha 1; Pamětní desky obětem z řad právníků a studentů práv [online]. web: Pamětní místa [cit. 2022-06-09]. Dostupné online. 
  15. ↑ Pomník Milady Horákové [online]. web: Mapy cz [cit. 2022-06-09]. GPS Souřadnice: 50.0566022N, 14.4352303E; 50°3'23.768"N, 14°26'6.829"E. Dostupné online. 
  16. ↑ a b KRÍDLO, Jaroslav, Mgr. Pomník Miladě Horákové a Obětem komunismu [online]. web: Spolek pro vojenská pietní místa (vets), 2014-09-23 [cit. 2022-06-09]. Centrální evidence válečných hrobů: není evidován. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • VOREL Jaroslav; Šimánková Alena; BABKA Lukáš (Editor: Monika Kipeťová). Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Vydání 1. Praha 2004; Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu č. 10 (Sešity; Díl III.); Náklad 3000 výtisků; Neprodejné; ISBN 80-86621-06-5.

Související články editovat

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Boris_Kovaříček&oldid=23390041“