Wikipedie

Česká barokní literatura

(přesměrováno z Pobělohorská literatura)

Jako česká barokní literatura (též pobělohorská literatura) se označuje písemnictví českých autorů z doby pobělohorské, mezi bitvou na Bílé hoře (1620) a druhou třetinou 18. století, kdy v českých zemích skončilo baroko a začalo osvícenství.

Česká literatura
(průřezové články)

Literatura

editovat
 
Křesťanský slabikář z roku 1784

Česká literatura po Bílé hoře byla zásadně poznamenána nucenou rekatolizací. Skutečnost, že nekatoličtí kněží, učitelé a měšťané, odkud pocházela většina předbělohorské české inteligence, často dali přednost emigraci před konverzí na katolictví, ovlivnila českou kulturu na více než 250 let. To však neznamenalo úplné přerušení kontinuity česky psané literatury. Autoři (často jezuité) působící v českých zemích navazovali na předchozí tradice, znali tvorbu minulosti a cítili se být Čechy.

Česká barokní literatura byla z důvodu nepříznivých politicko-kulturních okolností žánrově omezená. Jedná se především o náboženskou literaturu, rozšířeným žánrem byla kazatelská próza, mnohdy velmi působivá, již tvořila celá plejáda katolických kněží, činných zejména v letech cca 1650–1730. Oblíbené a pro dobu charakteristické byly rozsáhlé kancionály, do nichž byly zařazovány i písně protestantských autorů nebo části starších utrakvistických zpěvníků. K homiletice a k písni se úzce váže duchovní poezie, zastoupená i autory evropské úrovně, Adamem Michnou z Otradovic, Felixem Kadlinským a Bedřichem Bridelem. Dalším typickým dobovým žánrem byly „nebeklíče“ a jiné modlitební knihy. Až do konce 18. století působila nadace Dědictví sv. Václava, založená r. 1669 jezuitou M. V. Šteyerem, vytvářející podmínky k vydávání české duchovní literatury. Za její podpory vyšla v letech 1677–1715 tzv. Svatováclavská bible jako náhrada za bratrskou Bibli kralickou, jež byla na katolickém indexu zakázaných knih.[1] Zakázané knihy byly páleny na hranici a doprovázel je zpěv písně z pera jezuitů.[2]

Z hlediska historické kontinuity je velmi významná próza dějepisná. Asi nejvýznamnější český historik té doby Bohuslav Balbín psal prakticky jen latinsky. Česky psanou historiografii či spíše historickou beletrii představuje v prvé řadě Balbínův přítel a následovník Tomáš Pešina z Čechorodu a jeho dílo Prodromus Moravographiae, tj. Předchůdce Moravopisu (1663), v němž výslovně uvádí důvody, jež ho vedou k tomu psát jej česky. Další významné práce jsou Poselkyně starých příběhův českých od J. F. Beckovského (1700) a anonymní Země dobrá, to jest země česká (1754), ohlašující tzv. předobrození. Ačkoliv obě díla čerpají z více pramenů, nejdůležitějším zdrojem jim je Kronika česká Václava Hájka z Libočan, jejíž nedostupnost se ostatně snaží nahradit. Pozoruhodné je na nich jasně prokatolické stanovisko, které se ovšem nijak nevylučuje se silně vlasteneckým tónem, zvláště v Zemi dobré přecházející do obrany národa vyloženě obrozeneckého ražení.

Dále se setkáváme s texty prakticky zaměřenými, jako jsou mluvnice, kuchařky, kalendáře či hospodářské příručky. Spíše ojedinělou kompilací je Gruntovní počátek matematického umění od J. Veselého (1734), popřípadě encyklopedicky zaměřený Vejtah světa, sepsaný J. V. Paroubkem v roce 1743, vydaný však až 1765. Zeměměřičskou příručku Prý hrubě vážený, nyní ale zavržený, neboližto reformirovaný falešné zemoměření vydal r. 1738 P. K. Světecký. Zvláštní kapitolu tvoří knížky lidového čtení a kramářské tisky. Jejich společenská role coby živého kulturního a jazykově českého proudu ve styku s nejširší čtenářskou základnou byla nezastupitelná. Jejich inspirační vlivy jsou zřetelné v české literatuře hluboko do 19. století a v některých případech i dále (např. Josef Váchal). Barokní slovesnost na jedné straně pojala kulturní dědictví předešlých století, a na druhé straně živila moderní českou literaturu. I pokud jde o hudbu, předpokládá se, že lidová píseň nejčastěji vznikala jako adaptace umělé městské tvorby v lidovém prostředí, a to hlavně v 18. století. Oblíbené byly i kramářské písně.

Ač v mizivém nákladu, v letech 1719–1772 vycházely Pražské poštovské noviny.

Popularitě se v době baroka těšily i překlady a adaptace zahraničních autorů, například Němce Martina z Kochemu, jehož díla do češtiny překládal zejména Edelbert Nymburský, či Věčný pekelný žalář Itala G. B. Manniho, který pro českého čtenáře upravil Matěj Václav Šteyer.

Katoličtí autoři

editovat
 
Bohuslav Balbín – barokní portrét ze Zlatokorunské klášterní školy

17. století

editovat

18. století

editovat

Nekatolická literatura

editovat

V českých zemích v tuto dobu stále existovalo uskupení skryté evangelické církve – jehož literární produkce již byla mizivá. Nekatolíci byli pronásledováni, pravidelně byly proti těmto kacířům vydávány patenty, v nichž byly stanoveny tresty za přechovávání či distribuci tzv. kacířské literatury (hlavně Bible kralické). Přistižená osoba byla trestána jak fyzickými tresty, tak vězením, nucenými pracemi, smrtí i jinak.[3]

 
Jiří Třanovský

Významnější roli proto měla literatura českých exulantů. Významná střediska exilové kultury vznikla na Slovensku, v Polsku, Sasku a v Nizozemsku, a přestože jen málo ovlivnila soudobý vývoj v domovině, vznikla v nich namnoze díla zásadního významu. Komenský, Stránský, Skála a Třanovský patří ke špičkám české literatury 17. století. Slovenské středisko navíc sehrálo důležitou roli v česko-slovenských kulturních stycích a v pozdějších dobách přispělo k počátkům slovenského národního obrození.

Jazyk a školství

editovat

Tradiční pohled, kanonizovaný pozitivistickou bohemistikou počátku 20. století, představuje češtinu v tomto období jako jazyk postupně zcela upadající až vymírající, popisuje úpadek spisovné normy a pronikání obecné češtiny nebo nářečí do psané podoby a záplavu germanismů. Dnes je zřejmé, že takové pojetí je dobově podmíněné, ne-li zcela pochybené, a situace byla značně složitější a pestřejší. Je nepopiratelnou skutečností, že čeština byla postupně vytlačována z nejvyšších společenských funkcí, především z oblasti elitní kultury a státní správy. Mimo ni však v polovině 18. století jí stále mluvily více než 2/3 obyvatelstva, a to nejen na venkově, ale i ve městech, kde byla jazykem středních a nižších vrstev. Psaná čeština si stále udržovala vysokou úroveň v jezuitských tiscích, jejich péčí se vyvíjela a obohacovala o slovní zásobu ze všech oborů, které mohly proniknout do homiletiky. Ačkoli tedy nebyla jazykem vědy či vojska, neznamená to, že by jí základní terminologie v těchto a mnoha dalších oborech chyběla.

Během barokní doby byla na domácí půdě českému jazyku věnována značná teoretická pozornost v podobě několika gramatik (Jan Drachovský, Grammatica Boemica, 1660, Jiří Konstanc, Brus jazyka českého, 1667, Matěj Václav Šteyer, tzv. Žáček, 1668, 1730, 1781) z nichž nejvýznamnější je Čechořečnost (Václav Jan Rosa, 1672). O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvnice Václava Jandyta (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená předmluvou obsahující obranu českého jazyka a příležitostně doplněnou puristickým slovníčkem. Z rozboru památek a z ojedinělých zmínek se zdá, že existovala stylově rozlišená a teoreticky reflektovaná norma, dodržovaná nakladateli vydávajícími kněžskou prózu a kramářské tisky. Psaná čeština 17. a 18. století legitimně odrážela přirozený vývoj jazyka a v některých žánrech vykazovala vysokou úroveň. Měřítka spisovnosti byla jiná než později v 19. a 20. století. Až archaizující kodifikace za národního obrození, které mělo vůči barokní češtině předsudky, způsobila, že spisovný jazyk morfologicky kopíruje češtinu konce 16. století, tzv. češtinu veleslavínskou. I proto je dnešní spisovná čeština značně vzdálená hovorové řeči. Pokud jde o každodenní jazyk, ten se ve venkovských oblastech udržel v poměrně čistší podobě, ve městech do něho pronikaly četné germanismy.

V oblasti školství došlo k zásadním organizačním změnám, souvisejícím s politikou rekatolizace. Rozvíjející se utrakvistické nižší školství bylo po Bílé hoře rozvráceno a monopol na vyšší vzdělání prakticky získal jezuitský řád. Jezuitský školský systém (přijatý roku 1599) ovšem patřil v té době k nejlepším a v počátečních stadiích působení nebyl nijak strnulý a ochotně přijímal podněty i z nekatolického prostředí. Jeho kvality uznával i Jan Amos Komenský. Roku 1654 se sloučila Karolínská akademie a univerzita Karlova, došlo k obnovení čtyřfakultní univerzity, která byla zrušena po vydání Dekretu kutnohorského. Ta byla pojmenována jako Karlo-Ferdinandova (název vydržel až do r. 1920).

Určujícími politickými a kulturními podmínkami bylo okleštení stavovských svobod a zrovnoprávnění němčiny s češtinou, zakotvené v Obnoveném zřízení zemském (1627). Zcela zásadní bylo konečné a nekompromisní zavedení rekatolizačních opatření.

Literární barokistika

editovat

Obrozenecké pojetí, které převzalo národní hnutí v 19. století a téměř celá literární bohemistika až po závěr 20. století, pobělohorskou dobu a její literaturu hodnotilo jako úpadkovou. Určitou výjimku z toho tvořily práce první poloviny 20. století České literární baroko (1938) od možná až přespříliš prokatolického Josefa Vašici, které se snažilo ukázat pozitivní stránky českého barokního písemnictví a České baroko (1941) Zdeňka Kalisty. Především od r. 1989 se bouřlivě rozvíjí česká barokistika a hodnoty českého literárního baroka postupně začínají být oceňovány i širší veřejností. Mezi přední současné autory zabývající se tímto tématem patří např. Alexandr Stich nebo Miloš Sládek. Bylo publikováno několik výborů z děl barokní prózy, především kazatelské, a známějším se stalo například básnické dílo Bedřicha Bridela, ale i písňové texty Adama Michny z Otradovic.

Samozřejmě přijímané teze o přerušené kontinuitě jazykově-literární a národní získávají ve světle nejnovějších výzkumů značné trhliny. Doba přibližně 160 let je navíc příliš dlouhá, aby byla možno ji pojímat jako jeden jednolitý celek s jednoduchou dynamikou úpadku.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih [online]. Praha: Volné myšlenky, 1911 [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  2. ↑ Píseň zpívaná u hranice, na níž páleny kacířské knihy – Wikizdroje. cs.wikisource.org [online]. [cit. 2021-06-30]. Dostupné online. 
  3. ↑ MELMUKOVÁ-ŠAŠECÍ, Eva. Patent zvaný toleranční. Vyd. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 238 pages, 8 unnumbered pages of plates s. ISBN 80-204-0741-3. S. 61–71. 

Literatura

editovat
  • IVÁNEK, Jakub. Katalog písní o svatých v české barokní literatuře. 1. vyd. Ostrava: Filozofická fakulta a Ústav pro regionální studia Ostravské Univerzity v Ostravě, 2010. 143 s. ISBN 978-80-7368-852-3. 
  • JAKUBEC, Jan. Dějiny literatury české: od nejstarších dob až do probuzení politického. V Praze: Nákladem Jana Laichtera, 1911. 600 s. [Viz 5. hlavu „Za katolické protireformace z rozkvětu do úpadku" na str. 321–366.] Dostupné online
  • JANEČKOVÁ, Marie. K jazyku českého baroka: hláskosloví, pravopis a tisk, označování kvantity. 1. vyd. Praha: ARSCI, 2009. 190 s. ISBN 978-80-7420-003-8. 
  • NOVÁK, Arne. Stručné dějiny literatury české. Olomouc: R. Promberger, 1946. Dostupné online. Kapitola Období pobělohorského baroka (1621-1754), s. 80-119. 
Dostupnější barokní literatura (vydaná po r. 1950)
  • Jan Amos Komenský, kompletní dílo, 23. sv. Praha: Academia 1969–1992.
  • Bohuslav Balbín, Krásy a bohatství české země. Výbor z díla Rozmanitosti z historie Království českého. výbor uspořádala a z latiny přeložila Helena Businská, úv. stať Zdeňka Tichá. Praha: Panorama 1986.
  • Bohuslav Balbín, Pamětní nápis Bernardu Ignácovi z Martinic. připravil, vybral a přeložil Josef Hejnic. Praha: Vyšehrad 1988.
  • Bohuslav Balbín, Rozprava krátká, ale pravdivá. Obrana. vysvětlivky, doslov a ediční poznámku napsal Milan Kopecký. Brno: Blok 1997.
  • Pavel Stránský ze Zapské Stránky, Český stát a Okřik. překlad České státu (Respublica Bojema) a ed. Bohumil Ryba. Praha: SNKLHU 1953.
  • Pavel Skála ze Zhoře, Historie česká. Od defenestrace k Bílé Hoře. vybral, k vydání připravil, úvodní stať a komentáře napsal, poznámky, slovníček a bibliografii sestavil Josef Janáček. Praha: Nakladatelství Svoboda 1984.
  • Jan Kořínek, Staré paměti kutnohorské. ediční příprava, komentář, vysvětlivky a rejstříky Alexandr Stich a Radek Lunga. Praha: NLN 2000.
  • Fridrich Bridel, Básnické dílo. k vydání připravil, předmluvu, vydavatelské poznámky, vysvětlivky a slovníček napsal Milan Kopecký. Praha: Torst, Societas 1999.
  • Adam Micha z Otradovic, Básnické dílo, texty písní 1647–1661. ediční příprava a komentář Mirek Čejka. Praha: NLN 1999.
  • Jan Božan, Slaviček rájský. k vydání připravili Jan Malura a Pavel Kosek ; přepis notací Michael Pospíšil. Brno: Host, Ostravská univerzita, Ústav pro regionální studia 1999.
  • Matěj Tanner, Hora Olivetská. k vydání připravili Jan Malura a Pavel Kosek. Brno: Host, Ostravská univerzita, Ústav pro regionální studia 2001.
  • (anonym) Země dobrá, to jest země česká atd.. k vydání připravily Ivona Kučerová a Lucie Medová. Brno: Atlantis 1998.
  • Václav Jan Rosa, Cžechořečnost (Czech Grammar). do angličtiny přeložil Gavin Betts a Jiří Marvan, úvod Josef Vintr. Praha: Porta 1991.
  • Matěj Václav Šteyer, Věčný pekelný žalář (adaptace z G. B. Manni). ed. M. Valášek. Brno: Atlantis 2002.
  • Martin z Kochemu, Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše atd.. edičně upravili Miloš Sládek, Lucie Peisertová a Tomáš Breň. Praha: Argo 2007.
  • Daniel Nitsch, Dva ať jsou jedno skrze lásku. ed. Libor Pavera. Opava: Slezská matice 1999.
  • Antonín Koniáš, Vejtažní naučení. ed. Milan Kopecký. Brno: Blok 1995.
Antologie
  • Malý svět jest člověk. ed. Miloš Sládek. Jinočany: H&H 1995.
  • Vítr jest život člověka. ed. Miloš Sládek. Jinočany: H&H 2000.
  • Svět je podvodný verbíř. ed. Miloš Sládek. Praha: Argo 2005.
  • Čistý plamen lásky. ed. Jan Malura a Pavel Kosek. Brno: Host 2004.
  • Tři knížky lidového čtení. ed. J. Kolár a A. Stich. Praha: NLN 2000.
  • Nádoba zapálená. ed. M. Horáková et al. Žďár nad Sázavou: Společnost Cisterciana Sarensis 2000.

Související články

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Česká_barokní_literatura&oldid=23585673“