Numismatika v archeologii

podobor v archeologii

Numismatika (latinsky nummus = peníz) je pomocná věda historická, jejíž předmětem i hlavním pramenem jsou platební prostředky. Jsou vědci, kteří ji charakterizují jako nauku o mincích a jsou takoví, kteří vědomi si toho, že mince je platidlem, tedy penízem, nazývají ji naukou o penězích.[1] Cílem numismatiky je tedy zkoumání různých platebních prostředků.

Typy platidelEditovat

Platebními prostředky se rozumějí jak předmincovní typy platidel, tak i mince či jiná platidla jako šeky, cenné papíry, poukázky apod. Vzhledem k tomu, že vznik a užívaní všech těchto typů platidel bylo podmiňováno sociálně ekonomickým vývojem společnosti, můžeme rozdělit platební prostředky takto:

  1. Předmincovní platidla
  2. Mincovní typy platidel
  3. Pomincovní (postmonetární) typy platidel.

Počátky směny a předmincovní penízeEditovat

Kakaové boby, Peru Zdroj: Em. Nohejlová-Prátová, Základy numismatiky, Tab. I 2)

Na počátku se prostředkem směny stával každý produkt určitého zemského okrsku nebo lidské ruky, … jehož hodnota spočívala v ceně užitkové. Obíhalo jich vedle sebe mnoho, ale postupně se jejich počet zmenšoval a jednotlivé z nich se uváděli do vzájemného poměru.[2]

U předmincovních druhů peněz se používal nejrozličnější materiál. První poptávky diktovala lidská strava (obilí, sůl, ryby, rýže, kávová a kakaová zrna). Největší roli hrál dobytek. Dále také předměty sloužící potřebám odívání, rozličné látky (u Slovanů třeba plátno), hotový šat, kůže a kožešiny. Velmi častými platidly byly šperky, mušle (skořápky šneků také), perleť, korály, zuby zvířat i kameny. Jako důležitý tvar se v těchto materiálech uplatňuje kruh. Nalézáme jej v kameni, skle ale také ve formě kovových kroužků. Druh kovu nejprve nebyl vybírán, postupem času se však stále více užívalo kovů drahých. Použití kovů a značek označujících hodnotu a hmotnost zjednodušilo formu placení.

Úkol numismatika a numismatikyEditovat

Soubory mincí různých historických dob byly sestavovány za různým účelem, například dochování majetku, a proto byly nejčastěji ukryty. Snaha uschovat peněžní majetek do důvěrně známé nebo náhodně, ale výrazně označené země zůstala lidem od počátku mincovnictví až do nedávných let. I forma uložení se téměř nezměnila. Peníze se balily do látky nebo kůže, a ukládaly se (většinou) do hliněných nádob. Mince bývají odkryty ve většině případech náhodnou lidskou prací (např. při stavbě). Ve zvláštních případech je odkrývá systematický průzkum naleziště. Nálezy rozdělujeme na hromadné a na mince jednotlivě nalezené.

Obol mrtvých, Morava. Mrtvý držel v pravé ruce český denár. Zdroj : Em. Nohejlová-Prátová, Základy numismatiky, Tab. 38

Nálezy mincí jsou nejdůležitějším pramenem pro numismatiku, ale také pro archeologii. Ať pro tu pravěkou, nebo historickou, je velikým přínosem datovací schopnost mincí. Archeologové datují artefakty, architekturu nebo předměty denní potřeby (například keramiku), podle mincí, které jsou nalezeny v té samé vrstvě. Datování mincemi má ale své problémy a vyžaduje, zvláště při výskytu jediné mince, velikou opatrnost v závěrech.[2]

Nález pražských grošů v Praze. Zdroj: Em. Nohejlová-Prátová, Základy numismatiky, Tab. 39

Přirozeně je svědectví nálezů mincí nejdůležitější pro poznání nejstarších dějin, pro něž není dostatek dalších pramenů a v konečném důsledku nelze přehlédnout pomoc numismatiky pro práci archeologa.

ReferenceEditovat

  1. IVAN., Hlaváček,. Vademecum pomocných věd historických. 3. opravené a dopl. vyd. vyd. Jinočany: H & H 544 pages s. ISBN 8073190044, ISBN 9788073190040. OCLC 51044434 
  2. a b NOHEJLOVÁ-PRATOVÁ, Emanuela. Collections numismatiques. Museum International (Edition Francaise). 2009-04-24, roč. 11, čís. 2, s. 107–109. Dostupné online [cit. 2018-11-21]. ISSN 1020-2226. DOI:10.1111/j.1755-5825.1958.tb00012.x.