Otevřít hlavní menu
Tento článek je o polském uměleckém hnutí. Další významy jsou uvedeny na stránce Mladé Polsko (rozcestník).
Artur Górski
Stanisław Przybyszewski
Stanisław Wyspiański, autoportrét

Mladé Polsko (Młoda Polska) je označení pro polské umělecké hnutí z přelomu 19. a 20. století (nejčastěji je datováno do let 18901918), projevující se v literatuře, v hudbě a ve výtvarném umění. Název poprvé použil roku 1898 literární kritik Artur Górski (1870–1959) v cyklu článků o polské literatuře uveřejňovaných v časopise Życie, který redigoval propagátor parnasismu Zenon Przesmycki (1861–1944).[1]

Charakteristika hnutíEditovat

Mladé Polsko vzniklo jako součást evropského modernismu a novoromantismu a odkazovalo se na romantickou tradici nadřazenosti pocitů a emocí nad rozumem. S naturalisty je spojovala kritika měšťanské morálky, ale jinak se estetické názory jeho představitelů značně lišili. Vyplývalo to z dvojího tlaku na tehdejší polské umění: na jedné straně se polští umělci snažili ve svých dílech uplatnit moderní evropské umělecké postupy a výboje, na straně druhé je situace národa zbaveného samostatnosti nutila vytvářet díla sloužící k posílení národního sebevědomí.[1] Velký význam pro další vývoj jejich tvorby měla proto revoluce roku 1905.[2] Další inspirací byly pro některé autory proměny, kterými procházela polská vesnice jako přední nositel národní myšlenky. Došlo také ke zvýšení zájmu o orientální literaturu a umění. Hlavními centry uměleckého života Mladého Polska byl Krakov a Lvov.[3]

Po dosažení polské samostatnosti roku 1918 ztrácelo hnutí postupně na významu, přesto byly některé jeho prvky rozvíjeny i v dalším období.[1]

LiteraturaEditovat

Autoři hlásící se k Mladému Polsku propagovali francouzský symbolismus a lartpourlartismus. (umění pro umění) a inspiraci hledali Schopenhauerově filosofii. V poezii se silně uplatňoval jak impresionismus, tak motivy vzpoury proti okolnímu světu a pesimismus vedoucí až ke katastrofickým náladám, mysticismu a eschatologii. Tyto tendence vyvrcholili zejména v tvorbě básníků Stanisława Przybyszewskáho (1868–1927) a Tadeusze Micińského (1873–1918).[1] K dalším básníkům Mladého Polska patřili Kazimierz Przerwa-Tetmajer (1865–1940), Bolesław Leśmian (1877–1937) a Leopold Staff (1878–1957).[4]

V próze a v dramatu dochází k lyrizaci a subjektivizaci, k uvolnění konstrukce díla a k využívání symbolistických a expresionistických postupů. To se projevilo zejména v díle malíře, grafika, dramatika a básníka Stanisława Wyspiańského (1869–1907), který je považován za jednoho z klíčových zjevů Mladého Polska. Bájivým charakterem svého díla se k němu blíží dramatik Lucjan Rydel (1870–1918). K dalším představitelům Mladého Polska patřili prozaici Wacław Sieroszewski (1858–1945), Wacław Berent (1873–1940) a Władysław Orkan (1875–1930).[4] Sympaticky byla mladou generací autorů přijímáno naturalistické dílo Gabriely Zapolské (1857–1921), se kterou sdíleli odpor k maloměšťáctví.[5]

V období Mladého Polska došlo rovněž k intenzivnímu rozvoji literární kritiky, jejímiž představitel byli zejména Wilhelm Feldman (1868–1919), Tadeusz Boy-Żeleński (1874–1941) a Stanisław Brzozowski (1878–1911).[4]

Svého vrcholu dosáhlo hnutí v letech 19001907, kdy vznikla nejvýznamnější díla Stefana Żeromského (1864–1925), Jana Kasprowicze (1860–1926), Władysława Reymonta (1867–1925) a Karola Irzykowského (1873–1944).[1]

HudbaEditovat

 
Karol Szymanowski

V hudbě se pojmem Mladé Polsko označuje spolek hudebních skladatelů, který si kladl za cíl položit základy moderní polské hudby. [6]. Vznikl roku 1905, kdy skladatelé Ludomir Różycki (1883–1953), Apolinary Szeluto (1884–1966), Karol Szymanowski (1882–1937) a Grzegorz Fitelberg (1879–1953) založili s finanční podporou mecenáše umění prince Władysława Lubomirského (1866–1934) polské nakladatelství mladých skladatelů pod názvem Mladé Polsko se sídlem v Berlíně. Jejich spolupráce trvala víceméně až do vypuknutí první světové války. Dalším skladatelem, který sice formálně nepatřil k Mladému Polsku, ale tvořil v jeho stylu, byl Mieczysław Karłowicz (1876–1909).[7]

Skladatelé Mladého Polska navazovali na hudební novoromantismus a byli většinou žáky Zygmunta Noskowského (1846–1909).[8] Chtěli vytvářet především originální a ne snadno dostupnou hudbu a a zbavit jí závislosti na německých vzorech. Cítili potřebu sladit polské prostředí s evropskými tendencemi. Jejich hudba je stylisticky nejblíže hudbě Richarda Strausse. Podle nich se velké umění mohlo stát národním, aniž by se uchylovalo k folklorismu. Tohoto cíle dosáhl prakticky pouze Karol Szymanowski, který dospěl až k expresionismu.[7]

Výtvarné uměníEditovat

 
Jacek Malczewski
 
Józef Mehoffer

Malíři a sochaží spadjící do období Mladého Polska navazovali na především romatické tradice. Mnoho z nich bylo ovlovněno symbolismem, ale nejrozšířenějším stylem byla secese.[9] K předním představitelům hnutí patřili kromě již zmíněného Stanisława Wyspiańského především Jacek Malczewski (1854–1929), Wacław Szymanowski (1859–1930), Jan Stanisławski (1860–1907), bratr básníka Kazimierza Przerwy-Tetmajera Włodzimierz Tetmajer (1861–1923), Józef Mehoffer (1869–1946), Jann Raszka (1871–1945), Edward Okuń (1872–1945) a Witold Wojtkiewicz (1879–1909).

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e VLAŠÍN, Štěpán a kol. Slovník literárních směrů a skupin, Praha: Orbis 1971. S. 158-159.
  2. KREJČÍ, Karel. Polská literatura ve vírech revoluce. Praha: Orbis 1934.
  3. KREJČÍ, Karel. Dějiny polské literatury. Praha: Českosloveský spisovatel 1953. S. 455
  4. a b c BARTOŠ, Otakar a kol. Slovník spisovatelů - Polsko. Praha. Odeon 1974, S.34-36
  5. ŠŤĚPÁN, Ludvík a kol. Slovník polských spisovatelů, Praha: Libri 2000, S. 43.
  6. SMOLKA, Jaroslav a kol. Malá encyklopedie hudby. Praha: Supraphon 1983. S. 422.
  7. a b GWIZDALANKA, Danuta. Historia muzyki 3. Kraków: Polskie Wydawnictwo Muzyczne 2009, s. 28.
  8. ČERNUŠÁK, Gracian. Dějiny evropské hudby. 5. vyd. Praha: Panton, 1974. 527 s. S. 370. 
  9. ŠABOUK, Sáva a kol. Encyklopedie světového malířství . Praha: Academia 1975. S. 315

Související článkyEditovat