Mezilesí (Kryštofovy Hamry)

část obce Kryštofovy Hamry v okrese Chomutov

Mezilesí (německy Orpus) je osada, část obce Kryštofovy Hamryokrese Chomutov. Nachází se asi pět kilometrů jihozápadně Kryštofových Hamrů.

Mezilesí
Mezilesí (Kryštofovy Hamry).jpg
Lokalita
Charakterosada
ObecKryštofovy Hamry
OkresChomutov
KrajÚstecký kraj
Historická zeměČechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel2 (2011)[1]
Katastrální územíDolina (5,21 km²)
Nadmořská výška780 m n. m.
PSČ431 91
Počet domů3 (2011)[1]
Mezilesí
Mezilesí
Další údaje
Kód části obce136191
Zaniklé obce.cz54
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

NázevEditovat

Původní německý název je pravděpodobně silně zkomolenou variantou výrazu Arpuse Wassermelone, a v tom případě by šlo o příjmení nějakého usedlíka. V historických pramenech se jméno vesnice vyskytuje ve tvarech: Orpes, Orpis, Orpus (1787) a Orpus (1846).[2] Alternativním vysvětlením původu jména je jeho odvození z latinského slova urbis, tj. město.[3] Novodobý název Mezilesí u Přísečnice byl zvolen podle odlehlé polohy místa v lesích a stanoven vyhláškou v roce 1949.[4]

HistorieEditovat

Dějiny osady jsou těsně spjaty se zdejšími železnorudnými doly a hamry na zpracování rudy. Ty v přísečnickém okolí stávaly už v polovině čtrnáctého století a patřily pánům ze Šumburka. Nejstarší doly jsou však písemně doloženy až ze druhé poloviny šestnáctého století. Po roce 1660 zde také fungoval vápencový lom, ze kterého se vytěžená surovina dodávala do cihelny v Kryštofových Hamrech. O čtyři roky později v Mezilesí vznikla i vápenka. Přibližně ze stejné doby pochází také zmínky o těžbě stříbra.[3]

Osada vznikla až v osmnáctém století[3] a první písemná zmínka o ní pochází z roku 1712.[5] Počet domů vzrostl ze šesti v roce 1787 na dvanáct v roce 1846, kdy zde žilo 87 obyvatel. Osada byla malá, ale vzhledem k její odlehlosti si její obyvatelé na počátku dvacátého století založili sbor dobrovolných hasičů a zřídili jednotřídní školu, která byla pobočkou školy v Dolině. Docházka dětí do Doliny totiž bývala v zimě často zcela nemožná.[3]

Ačkoliv se okolí osady nehodilo k zemědělství, lidé se mu přesto věnovali. Vypěstované plodiny byly důležité zejména v obdobích nedostatku, ke kterým patřila velká hospodářská krize ve třicátých letech dvacátého století. Ve vsi byl pouze jeden obchod a dva hostince, které bývaly od jara do podzimu vyhledávaným turistickým cílem.[3]

Po druhé světové válce klesl počet obyvatel Mezilesí přibližně na šestinu předválečného počtu a dále klesal. Na počátku šedesátých let byla vesnice téměř bez obyvatel a změnila se v malou rekreační osadu.[3]

HornictvíEditovat

Doly v Mezilesí dobývaly ložiska magnetitu uložená na skarnové čočce. Prvním písemně doloženým dolem je Dorota (1577,[3] 1644) a roku 1688 jsou zmiňovány další doly: Gabriela, Slečna, Sedm bratří a Marie pomocná. V letech 1789–1791 byl uveden do provozu důl Pomoc boží. V polovině osmnáctého století mezileské doly produkovaly okolo 1500 tun rudy ročně (téměř polovinu produkce všech dolů na Chomutovsku). Většina získané rudy se zpracovávala v železárnách v Perštejně, Kovářské, Gabrielině HutiKalku. Menší část se odvážela do Saska. Po zániku okolních železáren, které nebyly schopné konkurovat větším podnikům v KladněOstravě, zdejší těžba postupně zeslábla, a nakonec zcela ustala.[6]

Doly byly odvodňovány přísečnickou dědičnou štolou Dům rakouský, ze které k Mezilesí vedla odbočka zvaná Lederburská čelba. Po skončení sedmileté války potřebovala habsburská monarchie posílit hospodářskou základnu země, a proto byla štola udržována na náklady státu.[6]

Největším z uvedených dolů byla Dorota, která v období 1794–1846 produkovala přes tisíc tun magnetitu ročně. Ostatní doly fungovaly s různě dlouhými přestávkami, a přestože dosahovaly větších hloubek, byla jejich produktivita výrazně nižší. Posledním podnikem severně od Mezilesí býval důl Fischer s několika šachtami, kterými se z hloubek až 55 metrů dobýval magnetit. Během devatenáctého století poskytoval 200–1100 tun rudy ročně. Po roce 1880 byl jen udržován a znovuotevření se dočkal na počátku dvacátého století. Tehdy v něm pracovalo několik desítek horníků. Definitivně uzavřen byl v roce 1913.[6] Ve druhé polovině dvacátého století se v měděneckém dole pokusně těžilo blízké ložisko Václav a z odvalu dolu Fischer bylo získáno 15 000 tun železné rudy.[7] Kromě železné rudy se u Mezilesí dobývaly také vzácné kovy (bismut).[8]

Přírodní poměryEditovat

Mezilesí stojí v katastrálním území Dolina s rozlohou 5,21 km².[9] Nachází se v Krušných horách, konkrétně v jejich okrsku Přísečnická hornatina,[10] tvořeném starohorními a prvohorními svory, pararulami a ortorulami krušnohorského krystalinika.[11] Nadmořská výška se pohybuje okolo 780 metrů.[10]půdních typů se v okolí osady vyskytuje pouze podzol kambický, který se vyvinul na svahovinách rul.[10]

V rámci Quittovy klasifikace podnebí leží osada i okolní krajina v chladné oblasti CH6,[12] pro kterou jsou typické průměrné teploty −4 až −5 °C v lednu a 14–15 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 1000–1200 milimetrů, sníh zde leží 120–140 dní v roce. Mrazových dnů bývá 140–160, zatímco letních dnů jen 10–30.[13] Území odvodňuje potok Přísečnice a jeho drobné přítoky.[14]

ObyvatelstvoEditovat

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 83 obyvatel (z toho 35 mužů), z nichž byl jeden Čechoslovák, 78 Němců a čtyři cizinci. Všichni byli římskými katolíky.[15] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 96 obyvatel: 94 Němců a dva cizince, kteří se hlásili k římskokatolické církvi.[16]

Vývoj počtu obyvatel a domů[17]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 81 77 91 94 98 83 96 15 11 1 . . 1 2
Domy 13 14 14 17 18 16 16 19 . 1 . 3 1 3

Obecní správaEditovat

Mezilesí nikdy nebylo samostatnou obcí. Po zrušení patrimoniální správy bývalo osadou Doliny,[3] spolu s níž patřilo do okresu Kadaň.[18] V období od 1. října 1906 do 31. prosince 1942 však existoval okres Přísečnice,[19] jehož součástí bývala i Dolina s Mezilesím. Od roku 1960 bylo Mezilesí částí obce Přísečnice a po jejím zrušení 30. června 1974 bylo připojeno jako část obce ke Kryštofovým Hamrům.[3]

DopravaEditovat

Do Mezilesí vedou pouze místní komunikace z Kovářské, které odbočují ze silnic III/21911 a III/2239.[20] Nejbližší železniční zastávky jsou Měděnec zastávka a Kovářská městys na trati Chomutov–Vejprty,[14] na které jezdí pouze víkendové vlaky od jara do podzimu. Západní okraj osady míjí žlutě značená turistická trasaVejprt k bývalému Dolu Měděnec (rozcestí U Šachty), kde se napojuje na modře značenou trasu z Kovářské do Měděnce.[14]

OsobnostiEditovat

V Mezilesí se narodil právník a spisovatel Ferdinand Stamm (1813–1880). V letech 1848–1849 zastával funkci poslance Říšského sněmu za Chomutov.[21]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. 21. prosince 2015. Dostupné online.
  2. PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek III. M–Ř. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1951. 632 s. S. 286. 
  3. a b c d e f g h i BINTEROVÁ, Zdena. Zaniklé obce Chomutovska. Díl V. Přísečnicko. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 1996. 56 s. Kapitola Mezilesí, s. 31–33. Dále jen Binterová (1996). 
  4. Vyhláška ministerstva vnitra č. 3/1950 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1949. [cit. 2020-10-26]. Dostupné online.
  5. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 378, 379. 
  6. a b c BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 20–23, 41–41. 
  7. URBAN, Michal, kolektiv. Horní města Krušných hor. Ústecký kraj. 1. vyd. Svazek 2. Sokolov: Fornica Publishing, 2015. 328 s. ISBN 978-80-87194-49-2. Kapitola Důl Měděnec, s. 168–174. 
  8. ELZNIC, Antonín; ZELENKA, Oldřich. Geologické a mineralogické vycházky po západní části severočeského kraje. Teplice: Krajské muzeum Teplice, 1979. 
  9. Územně identifikační registr ČR. Územně identifikační registr ČR [online]. 1999-01-01 [cit. 2009-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-02-28. 
  10. a b c CENIA. Katastrální mapy, geomorfologická mapa a půdní mapa ČR [online]. Praha: Národní geoportál INSPIRE [cit. 2020-11-18]. Dostupné online. 
  11. Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Příprava vydání Jaromír Demek, Peter Mackovčin. 2. vyd. Brno: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2006. 582 s. ISBN 80-86064-99-9. Heslo Přísečnická hornatina, s. 366–367. 
  12. Přírodní poměry. Geomorfologie, klimatické oblasti [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2020-11-18]. Dostupné online. 
  13. VONDRÁKOVÁ, Alena; VÁVRA, Aleš; VOŽENÍLEK, Vít. Climatic regions of the Czech Republic. Quitt's classification during years 1961–2000. S. 427. Journal of Maps [PDF online]. Katedra geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, 2013-05-13 [cit. 2020-07-22]. Čís. 3, s. 427. Dostupné online. DOI 10.1080/17445647.2013.800827. (anglicky) 
  14. a b c Seznam.cz. Turistická mapa [online]. Mapy.cz [cit. 2020-11-18]. [https–://mapy.cz/s/fugobevada Dostupné online]. 
  15. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 255. 
  16. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 294. 
  17. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2016-12-11]. Kapitola Chomutov. Dostupné online. 
  18. Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [PDF online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-07-13]. S. 330. Dostupné online. 
  19. Binterová (1996), s. 18.
  20. Ředitelství silnic a dálnic ČR. Silniční a dálniční síť ČR (veřejná aplikace) [online]. Geoportál ŘSD [cit. 2020-11-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-15. 
  21. PACHNER, Jaroslav; RAK, Petr. Chomutovská uličnice. Ústí nad Labem: Albis International, 2005. 176 s. ISBN 80-86971-02-3. S. 136. 

Externí odkazyEditovat